Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Starobová (* 1931)

• narozena 26. září 1931 v Oticích u Opavy

• v roce 1938 rodinu vystěhovala německá armáda

• otec působil v protinacistickém odboji

• na konci války se schovávali v úkrytu na zahradě a v Kylešovicích

• vystřídala několik zaměstnání včetně těžkého průmyslu

• za svůj život se třikrát vdala a měla tři děti

• v době natáčení v roce 2023 žila v domě s pečovatelskou službou v Nové Bělé

Rodiče Drahomíry Starobové provázela válka ještě dlouho předtím, než se jim narodila. Otec Josef Janáček jako velmi mladý narukoval do rakousko-uherské armády. Na italské frontě se dostal do československých legií, kde se potkal i s Milanem Rastislavem Štefánikem. „Když pak Štefánik umřel, tatínek plakal jako malé děcko,“ popisuje pamětnice otcův hluboký vztah k jednomu ze zakladatelů Československa.

Na frontě utrpěl Josef Janáček zranění a umístili ho do vojenského lazaretu, zatímco jeho pluk odešel neznámo kam. Podařilo se mu vrátit se zpět do vlasti a pokračoval ve vojenském výcviku v Opavě. V Oticích poznal svou budoucí manželku Annu. Jejích šest bratrů takové štěstí nemělo. „Mluvilo se, že byli v zajetí v Rusku, kdoví, jestli umřeli. Tatínek vždycky říkal, že tam zůstali, protože tady byla bída. A opravdu byla bída,“ dokončuje příběh nezvěstných strýců.

Dům, ve kterém se 26. září 1931 narodila, stával na vrcholu Kamenné hory v Oticích vedle větrného mlýna. Krajině okolo vévodil vytěžený čedičový lom. Dětí doma valem přibývalo, bída se zvětšovala a přívětiví nebyli ani lidé okolo: „Jak se narodil Slávek, měla maminka asi týden po porodu, přišel sedlák a říká: ‚Anna, vstávej, do roboty! Už ses naležela dost!‘ Byl to těžký život,“ líčí Drahomíra Starobová.

Poznali bídu, hlad a ztrátu domova

Co se týče práce pro sedláky, byla zejména za jídlo, které hladové děti potřebovaly ze všeho nejvíc. „Maminka byla na poli v zelí, přišla selka, ukrojila jí na svačinu chleba, vydlabala střed a dala tam máslo a tvaroh. My děti, jak jsme věděly, že už mají na poli svačinu, utíkaly jsme tam a maminka každému kousek z toho chleba dala a sama si nevzala nic. Její kolegyně, jak to viděla, dala jí kus ze svého.“

Na hlad si pamětnice vzpomíná velmi dobře, stejně jako na rodinný recept chudé domácnosti: „Maminka vzala hrušky, jablka, slívy, jahody. Ovoce se povařilo se skořicí a hřebíčkem, přidala smetanu z kozího mléka a omáčka byla hotová.“ 

Během druhé světové války museli Janáčkovi rodný dům opustit. „Němci mysleli, že tam schováváme partyzány. Vyhnali nás odtud, mlýn a chalupu zbourali a my jsme museli jít bydlet do dědiny.“ To už měli Janáčkovi osm dětí a další dvě se jim narodily v novém domově.

Dole v centru obce ubíhal za války život podobně jako nahoře. Maminka dál pracovala u sedláků a tatínek se věnoval svému povolání krejčího, před rodinou skrýval ale jedno tajemství. „Tatínek byl v odboji a několikrát u nás na půdě přespávali partyzáni. Když jsem se ho ptala, kdo to chodil po schodech, řekl jen: ‚Buď potichu a nikomu to neříkej!‘“

Spolu s Janáčkovými bydlela pod jednou střechou i Němka Bartusková. Drahomíra Starobová pokračuje: „K nám chodil tatínkův kamarád Karel Včelka, debatovali spolu o válce, poslouchali Svobodnou Evropu a přitom za dveřmi bydlela paní Bartusková, která všechno slyšela, ale nikdy nic neprozradila. Asi věděla, že to Němci proserou.“

​Poláka Němci popravili, protože v neděli nepracoval

Kousek od místa jejich bývalého domu popravili Němci v lednu 1943 polského dělníka, posluchače teologie Františka Kubicu. „Sloužil v Kateřinkách u jedné selky. Byl zrovna velký křesťanský svátek, a to Poláci nedělají, ti ve svátek chodí jenom do kostela. Odmítl pracovat a ona ho hned udala na gestapo,“ vypravuje pamětnice. „Na Tančisko svolali všechny Poláky, co pracovali u Němců, a před nimi ho pověsili. My Otičtí jsme tam ale nesměli, každý se bál.“

České učitele v místní obecné škole nahradili němečtí. Vyžadovali, aby s nimi žáci mluvili výhradně jejich jazykem. Kdo němčinu neovládal, měl smůlu. Jednu takovou nemilou událost zažila i tehdy asi jedenáctiletá Drahomíra. „Učitelka Šperlinová byla Němka. Pamatuji si, že napadala na jednu nohu. Potřebovala jsem na záchod, ale protože jsem jí to neuměla říct německy, tak jsem se počůrala.“

Netrvalo dlouho a německá armáda zabrala i budovu otické školy, místní děti musely chodit do sousedního Slavkova. To už se válka chýlila k svému konci a nebezpečí se objevovalo na zemi i ve vzduchu. „Kolikrát jsme šli ze Slavkova po škole a nad námi začala lítat letadla, tak jsme rychle naskákali do příkopu,“ dodává a zmiňuje i pád amerického letadla poblíž osady Rybníčky. „Bylo takové letadlo, snad pro jednoho. Nevím, jestli ho tehdy sestřelili Němci. Ani nevím, jestli se pilot zachránil. Každý si z rozbitého letadla vzal střep na památku, já také.“

​Schovali se do sklepa a modlili se

Strach byl každodenním chlebem, hranice mezi životem a smrtí stále tenčí. A přitom šlo o tak obyčejné věci jako třeba zanést oběd bratrovi. „Stáňa musel jít kopat zákopy u opavské nemocnice a já jsem mu tam nesla oběd. Brácha říkal: ‚Běž ke kasárnám a počkej mě tam.‘ Kasárna měli na Beethovenově náměstí. Německý voják to slyšel a česky mu řekl, ať mě tam neposílá, protože byl hlášený velký nálet. Stáňa mě zastavil, vzal si oběd a řekl mi, ať jdu rychle domů,“ popisuje příběh, kdy jen o vlásek unikla smrti.

V podobné situaci se zakrátko ocitla celá rodina a další lidé ze vsi. Nejen Opava, ale ani Otice nebyly ušetřeny těžkých bojů. Střelba ze samopalů a děl se blížila a najít vhodný úkryt bylo víc než nutné. Třináctiletá Drahomíra Starobová věděla o jednom nedodělaném sklepě na zahradě sedláka Obrusníka.

„Říkali mi: ‚Drahuško, tak nás tam zaveď.‘ Schovali jsme se tam a všichni se modlili. Za chviličku někdo scházel po schůdkách k nám, na nohách měl velké vojenské boty. Jeden děda, co tam byl s námi, říká: ‚Tak, a teď nás všechny postřílí.‘ Protože bylo mokro, tomu vojákovi to podjelo, sjel, sedl na zem a hleděl na nás. Byl to Rus. Když vylezl, hned ho trefili a zůstal tvrdý vkleče jako socha. Šel si pro smrt.“

Dalším otřesným zážitkem byl pohled na popravu německého vojáka, kterého Sověti nejdříve zastřelili a pak jeho tělo zohavili. Zastřelil totiž jejich velitele. „S bráchou Pepíkem jsme u toho byli. Oni toho Němce zastřelili, a pod domem Jeníka Meleckého ho rozjezdili tankem. Nic z něho nezbylo, jenom flek.“

Rudoarmějec znásilnil ženu, velitel ho zastřelil

Když utichly největší boje, vrátili se Janáčkovi zpět do svého domu. Ne však nadlouho. „Museli jsme se vystěhovat do Opavy, protože Rusáci se v Oticích ožrali a Němci na ně začali znovu tlačit.“ Jejich novým útočištěm se stal byt na Kylešovském kopci v Opavě, který obývali i s jinými otickými rodinami.

Tam se setkala i s druhou tváří rudoarmějců. „V noci někdo bušil na dveře. Tatínek šel otevřít, stáli tam dva Rusáci a ptali se: ‚Děvočka?‘ Tatínek říká: ‚Tu malá děvočka.‘ A ten Rus na to: ‚Ale pitu má!?‘ Byla tam s námi i jedna paní z Otic. A zatímco její manžel byl schovaný pod postelí, Rusák mu ji znásilňoval. Ráno velitel toho vojáka zastřelil.“

S přicházejícím létem odcházela válka a otické rodiny včetně Janáčků se konečně mohly vrátit zpět do svých domovů. Ještě než Sověti odjeli zpět domů, stihli v obci razantně snížit počet dobytka. „Na zahradě hospody U Berglinů bylo tolik krav, co Rusáci přivedli!“ vzpomíná Drahomíra Starobová a doplňuje, jakým způsobem vojáci lovili ryby v místním potoce: „Někteří Rusáci byli fajn. Jeden si mě chtěl vzít domů. Říkal mi Dragomíra. Pak nás vzal s sebou na ryby. Šli jsme až na konec naší zahrady k řece, on vzal granát a hodil ho do vody. Po výbuchu byla hladina plná mrtvých ryb.“

Sovětští vojáci se zdrželi jen chvíli a ze dne na den zmizeli, stejně jako němečtí. Vojenská technika a nevybuchlá munice ale mnohde zůstala a lákala k prozkoumání. „Třináctiletí kluci Chodura a Kalus našli u mlýnku velkou patronu. Šroubovali ji, ta vybuchla a roztrhala je. Kusy jejich těl visely kolem po stromech.“ Stejně tak dopadl jedenáctiletý Kuzník. Jeho rodiče byli v tu dobu vybírat nový dům po Němcích, zatímco jejich syna roztrhal granát.

Auta popsali hesly proti okupantům

Drahomíra Starobová zažila bídu, hlad, hrůzy druhé světové války a později se musela prát s nešťastným manželstvím. S prvním mužem se rozvedla, protože s ním měla těžký život. S osobními problémy se vypořádala po svém. Dodělala si vzdělání zámečnice a pracovala jak ve strojním, tak v těžkém průmyslu. Vzpomíná na výrobu letadel v Moravanu Otrokovice i na práci závorářky v Koksovně Šverma v Ostravě.

Při práci v ostravských uhelných skladech se doslechla o vpádu Sovětské armády a dalších čtyř armád Varšavské smlouvy na území Československa. Okupace začala v noci 21. srpna 1968. „Tenkrát jsem pracovala jako vážná v uhelných skladech. Když jsme se dozvěděli o tom, že nás obsadili Rusáci, vzali jsme bílou barvu a všechna nákladní auta jsme popsali nápisy, ať táhnou pryč.“

Drahomíra Starobová si prošla třemi manželstvími a několikrát se stěhovala. Ničeho nelituje. Vždy se ráda zajímala o současné dění u nás i ve světě. Své vyprávění zakončila slovy: „Přeji si, aby se lidé měli rádi, měli se dobře a neměli bídu. A aby nebyla válka.“