Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Štach (* 1925  †︎ 2019)

Nosil vzkazy partyzánům a říkali mu: Kdyby tě chytli, musíš to sníst

  • narozen 29. září 1925 v Pozděchově na Valašsku

  • v roce 1937 se stal studentem Masarykova gymnázia ve Vsetíně

  • v roce 1940 bratr Slávek, člen Obrany národa, zatčen gestapem, zemřel ve vězení

  • během války pomáhal partyzánům, dělal spojku

  • po válce soukromý rolník

  • od 50. let členem družstva v Pozděchově, člen Československého svazu protifašistických bojovníků

  • k 70. výročí vítězství nad fašismem ho Vladimir Putin vyznamenal medailí

  • zemřel 24.5.2019

Valašsko

Jan Štach, dnes devadesátiletý, je pamětníkem pevně zasazeným do krajiny, ve které se narodil a kde prožil celý svůj život. Jeho osobní příběh je příběhem Valašska dvacátého století, ve kterém postupně odkrýváme vrstvy historie a jeho obyvatel. Valašský region, konkrétně vesnice Pozděchov u Vizovic, se tedy stává hlavním „hybatelem“ příběhu.

Jan Štach byl nejmladší z pěti dětí. Rodiče byli pracovití a uměli hospodařit: „Tatínek dostal jeden hektar pole a k tomu dva hektary lesa a za vydělané peníze přikupoval další pole, až nakonec vlastnil přes sedm hektarů. Hospodařili s maminkou a tatínek navíc pracoval v lese. Na pasekách si postavili stodolu a chlév a pak domek se zahradou z cihel, které sami vypálili.“

Za první světové války sloužil pamětníkův tatínek u zdravotníků, odnášel raněné. „Z války se vrátil až v listopadu 1918, protože šel z Itálie domů pěšky.“ Valašsko byl vždycky chudý kraj, kopcovitý, půda nikterak úrodná a život Valachů byl tradičně těžký. Od dětství musely všechny děti Štachových pracovat. „Odmalička klásky, poklízení, dojení ručně, kravským potahem se vozilo obilí do mlýna.“

Bratr Slávek

Pamětník měl tři sestry, ale rozhodující vliv na jeho názory a postoj k životu měl o třináct let starší bratr Jaroslav. Potom, co otec onemocněl, hospodařil na polovině pozemků on. Jan Štach v něm měl svůj vzor. Když vypukla druhá světová válka, studoval pamětník tercii vsetínského Masarykova gymnázia. „My jsme jako terciáni museli jít ven vítat ty německé vojáky, ale dali jsme si vázanky na půl žerdi.“ Píše se 15. březen 1939 a Janu Štachovi je čtrnáct let. Ve Vsetíně do té doby žilo asi dvacet Němců. Bratr Slávek se brzy stal členem Obrany národa a v domku na pasekách se ukrývali její velitelé. „U nás spávali v podkrovní světničce, kde se skrýval velitel Obrany národa pan Lorenc ze Zlína a kde se dělaly schůzky Obrany národa. Bratr je chránil před gestapem a odváděl je na Slovensko, protože chodil po lese a znal to tam. Ve světničce se také skrývali v noci, spávali tam partyzáni.“ Na začátku září 1940 byl bratr na udání zatčen gestapem, vyslýchán v Kounicových kolejích a krutě mučen. Během několika týdnů ztratil polovinu své váhy a onemocněl tuberkulózou. Byl odsouzen na deset let za odbojovou činnost. Věznili ho v Breslau v Německu (dnes polská Vratislav) a zemřel ve vězeňské nemocnici na Mírově 17. července 1943. Tam je také pochován a má na místě pomník. Rodina přišla za války ještě o strýce Františka. Po udání, že schvaluje atentát na Heydricha, byl v Brně na Špilberku zastřelen. Po válce mu byl udělen titul válečného veterána.

Pokračoval v bratrově práci

Jan Štach fungoval od svých patnácti let jako partyzánská spojka a znal se s mnoha veliteli oddílů. „Jak končila válka, přišli na Valašsko partyzáni. Ze Slovenska, s velitelem Ušiakem. Toho však zradili a zahynul a převzal to po něm Murzin. Dalším, co jsem znal, byl Petr Buďko, kapitán, který se stal partyzánem, když spadl z letadla; byl to letec. S tím jsem si rozuměl a s tím jsem se poznal začátkem roku 1945.“ O tom, že Štachovi schovávali partyzány, nikdo v Pozděchově nevěděl. Paseky byly daleko od vesnice, na samotě, říkalo se tam „na dolině“. „Když jsem měl donést nějaký papír partyzánům, říkali – kdyby tě chytili, musíš to sníst. Nechytili.“ Pamětník pomáhal přenášet zbraně z vizovických pasek do Jasenné. Znal cesty přes hory stejně dobře jako jeho bratr. „Lidi pomáhali a hodně pomohla samohonka z hrnku.“

Jan Štach si dodnes pamatuje křestní jména partyzánů: Ruda, Franta, Mirek, Tonda – to byli Češi. Pak u nich přespávali mladí, osmnáctiletí ruští traktoristi, kteří utekli ze zajetí: Nikolaj a Zachar. „Nejhorší bylo, že partyzáni moc pili. Naši pili hodně, Rusové ne tolik. Když si dali trochu víc, tak jsem je musel vést.“ Pamětník s dojetím vypráví o pomoci partyzánům v Juříčkově mlýně v Leskovci nedaleko Pozděchova a o tragédii, která následovala. Na samém konci války, po Velikonocích 1945, a opět na udání se Němci dostali do skrýše, ve které se ukrývali nemocní nebo zranění partyzáni. Několika málo z nich se podařilo utéct, ostatní spolu s místními byli zavražděni.

Katolický farář z Újezdu u Valašských Klobouk pater Vladimír Ručka byl také mezi těmi, kteří pomáhali partyzánům. „Přišli k němu gestapáci na faru. On jim dal slivovici a oni pak nešli nahoru. Zachránil spousty lidí. Měl u sebe nemocné partyzány a vždycky k nim pozval lékaře z Vizovic, doktora Lapeše. Pan farář říkal – někteří odsuzují partyzány, že nechali vypálit Ploštinu.“ Pamětník to komentuje slovy: „Na Ploštině bylo patnáct partyzánů proti pěti stovkám Němců, nemohli nic dělat.“

Sudetští Němci

Pamětníkův vyhraněný, silně negativní postoj k sudetským Němcům má kořeny v osobní vzpomínce z mládí: „Podruhé jsem poznal Sudeťáky, když přišli zatýkat mého bratra. Bratr nebyl doma a přišli k nám tři gestapáci z Brna. Jeden mluvil česky, držel v ruce pistoli a řval na nás, že nás všechny postřílí. Já jsem mu něco odmítl, měl jsem tehdy čtrnáct roků, a dal mi takový pohlavek, že jsem spadl na zem. Maminka plakala, ten Sudeťák na ni řval, že špatně vychovala syna, a to tam byl Němec, který neuměl vůbec česky, ten maminku ještě pohladoval, aby neplakala. Takže jsem poznal, že ti Sudeťáci byli mnohem horší než Němci.“ Po celý život byl pamětník aktivním členem Československého svazu protifašistických bojovníků především v boji proti „revanšistům v sudetoněmeckém landsmanšaftu“. Svůj postoj a obavy projevil v několika publikacích, které vydal Literární klub Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Svého bratra připomněl a oslavil také v práci Valašské hory žalují (2009).

Zaměstnání a funkce

Po zatčení bratra v roce 1940 musel Jan Štach studium na gymnáziu ukončit a stal se z něj rolník. Po válce absolvoval zimní hospodářsko-ovocnářskou školu ve Vizovicích, krátce pracoval jako okresní knihovní inspektor a v padesátých letech musel vstoupit do družstva: „Kdo měl pole, byl jako prokletý.“ Byl předsedou a kronikářem pozděchovského JZD a později vedoucím přidružené výroby. 

Literární činnost

Svoji první báseň napsal pamětník v sekundě gymnázia. Češtinář, profesor Pravda, tehdy zadal studentům úkol, aby napsali verše. Jan Štach je dodnes umí zarecitovat:

„Přišlo jaro, stromy kvetou,

všechno venku rozkvete.

Lze to říci jednou větou,

že je krásně na světě.“

Vztah k divadlu a chuť hrát a režírovat nepotlačil ani zákaz Němců: v sedmnácti letech hrál divadlo, načerno (za protektorátu byly povoleny pouze skeče a zpěv) zpíval první tenor v pěveckém mužském sboru čítajícím deset členů. Repertoár tvořily písně národní a církevní a účinkovali na mikulášských a silvestrovských večírcích.

Po válce hrál divadelní soubor mj. celého Jiráska, někdy i na dvoře domu za bučení krav. Pamětníkova žena byla učitelkou a později ředitelkou místní školy. Jan Štach psal a pracoval s dětmi, například napsal a nacvičil pokračování Karafiátových Broučků, svoji nejlepší hru, a nikdy do toho, co napsal, neopomenul začlenit výchovný prvek – zde osvětovou kampaň proti drogám. Mimo jiné připravil pásmo o Prlově Za svobodu (...) s ním jsme vyhráli okresní, krajské kolo a dostali se až do Sokolova a vyhráli zvláštní cenu.“ Pohádky Dřív než se rozední Sen napsal Jan Štach „po valašsku“. Všechny publikace (např. Valašské hory žalujíŽeny varují a Pohoří divokých prasat) psal pamětník sám na stroji a sešívačkou sešíval. V roce 1952 měl možnost strávit týden v Dobříši, mezi slavnými a zavedenými spisovateli. „Byl tam Antonín Pelc, maloval portréty těch, kteří tam byli, já jsem tam dělal rozhlasové pořady, verše a setkal jsem se tam s Drdou. Drda byl pokrokový, dubčekovský komunista. Ten mi říkaljenom abych se nedával na spisovatele, že je to velice těžká práce. Ale on musel psát ještě projevy pro Gottwalda.“ 

Koho si dnes vážím a kdo lže

„Někdy si říkám, že bude 4. odboj, protože teď vládnou peníze – kapitalismus. Krade se. Svobodu máme i v kradení.“ Pamětník vyjadřuje svoje zklamání: jeho generace byla doma i ve škole vedena k vlastenectví. „Dnes se o vlastenectví ani nemluví.“ Přilnul k Alexandru Dubčekovi, důvěřoval Václavu Havlovi, ale později se dozvěděl, že „ve vězení popíjel s komunistickými dozorci, protože tam dostával hodně peněz“. Tomáš Halík podle pamětníka lže, když chválil Havla, který kouřil a pil, a později mluvil proti Miloši Zemanovi, který dělá totéž. Naopak si váží Jana Petránka a Ivana Hoffmana. Zemana považuje za dobrého prezidenta, protože je chytrý a byl proti kuponové privatizaci. 

V květnu 2015 byl Jan Štach vyznamenán medailí k 70. výročí vítězství nad fašismem (od Vladimira Putina) a k zářijovým narozeninám dostal přání od ministra obrany a Českého svazu bojovníků za svobodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)