Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Maxmilián Sperling (* 1924)

Moudrost se na školách neučí, ta se musí získat tradicí nebo zkušeností

  • narodil se v Praze v roce 1924

  • v roce 1942 vystudoval průmyslovou střední školu

  • do roku 1945 pracoval jako hasič a technický úředník

  • po válce se přihlásil na vojenskou akademii

  • v roce 1949 byl odejit z vojenské služby a pracoval jako učitel autoškoly

  • pracoval v technologických profesích

  • v roce 1990 přijal zaměstnání u rakouské firmy

  • do důchodu odešel v roce 2005

Své dětství prožíval v městě Chebu, kde už jako malý chlapec znal kázeň z chebských kasáren… Otec byl důstojníkem a vedl pana Sperlinga ke kázni a pořádku. Pan Sperling byl také jako dítě skautem, a jak sám dodal, tato domácí příprava se mu v budoucnu náramně hodila.

V roce 1938 zažil vyhlášení Slovenského státu v Bratislavě

Jako Čechoslovák v roce 1938 chodil na obecnou školu v Bratislavě, kde také s rodiči bydlel. Jeho otec zde byl důstojníkem československé armády. „Byli jsme Češi v Bratislavě do vyhlášení Slovenského státu. Na člověka působilo ze začátku to velké nadšení, otec byl voják, poznal jsem to i z vojenské stránky. Pak bylo zklamání, že na konec velkého „hurá“ – velké zbrojení, plno pevností, velká armáda – se to všechno vzdalo. Když byla vyhlášena mobilizace, to bylo asi tak k večeru, vzpomínám si, že přijeli pro otce a on potom byl delší dobu pryč a my jsme žili s matkou sami.“ Střední školu, takzvanou „reálku“, tedy průmyslovou školu, studoval pan Sperling v Bratislavě.

Začal nacionalismus

Chvíli po okupaci začal slovenský nacionalismus. Pan Sperling k tomu sdělil: „Já jsem chodil do reálky, byla tam profesorka, která nám říkala: ,Vy všetko musíte po slovensky hovoriť a nie po česky. Viete, čo je to rušeň?No to jsme nevěděli, ani Slováci to nevěděli, veď, a to je lokomotíva.“

„Asi 12. března (1939) se Slováci pokusili udělat jakýsi převrat na Slovensku. A ten se nepodařil. Přesto tam byli čeští četníci, dokonce tam přijela i rota tanků. V noci asi 13. nebo 14. března najednou ta rota tanků odjela. Slováci už byli hodně proti českým četníkům, takže je různě odzbrojovali. Čeští četníci obsadili kanceláře Hlinkovy gardy na okrese a různá ta přední střediska.

Hned po 15. březnu veškeří čeští důstojníci museli odjet, asi do dvou nebo do tří dnů. V Bratislavě nám zůstal byt. Matka taky pak odjela s otcem, já jsem chodil do reálky a bydlel jsem v internátu. Tak jsem postupně likvidoval ten byt, připravil ho na odstěhování. Odstěhovalo se to do Prahy a tím to končilo.“

Léta hasičská

Když pan Sperling dosáhl maturity, přidal se k hasičům, kde pracoval jako technický úředník. Vyhovoval mu zde přátelský kolektiv, ale na své si přišla také jeho záliba v technice, a to hasičských vozech. „Konec války jsem prožil u hasičů, v sobotu asi tak kolem dvanácté hodiny rozhlas volal o pomoc, tak z ústřední stanice vyjela dvě družstva na pomoc rozhlasu. Tam přišel k bráně někdo a měl čepici a prodával československé trikolory. A někdo přišel a říkal: ,Že se nestydíte, dal jim padesátku, ,a tady si to rozeberte,‘“uvedl pamětník.

Ostřelovači za Pražského povstání

„Přirozeně jsem zažil, že byli lidi, kteří když potkali Němce, tak je mlátili a sem tam je umlátili. Naproti tomu Němci dělali ,prasečinu, že byli v bytech a stříleli po lidech. Takže když dneska vidíte ještě plno cedulek ,padnul, tak to vlastně nebyl voják, padnul jako civilista,“ podotknul k tomuto pohnutému období českých dějin pan Maxmilián Sperling.

„Nebylo ojedinělým případem, že šel chodec po ulici a z nějakého baráku ho zastřelili. Specielně na křižovatce Žitné a Sokolské, na rohu, padlo asi osm lidí. A zajímavé bylo to, že tady, jak je roh baráku, vždycky když tam někdo stál, tak on někdo vystřelil, ale ten dostal přímý zásah. A tragické na tom bylo to, že tam vlastně byla takhle kupa lidí a vždycky lidi, když přecházeli silnici, utíkali rychle přes tu křižovatku, aby je náhodou ten odstřelovač nezasáhl. Ten odstřelovač střílel třeba jednou za tři hodiny, ne v jednom kuse. A trapné nebylo to, že ty lidi leželi takhle na sobě, a ještě trapnější bylo, že jedna z nich byla žena, a jak se tam svalila, sukně se jí převalila přes obličej a vím, že měla na sobě bílomodré kalhotky. A jak tam někdo utíkal, prostě ji přikryl…“

Poznal jsem tvrdou kázeň

Po roce 1945 začal pan Sperling studovat Vojenskou akademii v Hranicích, kde také poznal tvrdou kázeň. K tomuto období dodal: „Na vojně se šlo někdy i do extrému, běhalo se, nebo se dělaly nějaké tělesné námahy. Někdo říkal: ,Už jsem unavenej, už nemůžu... – ,Was heißt unavenej? zeptal se důstojník. Chytnul pistoli, střílel pod nohy a to jste viděli, jak jsme byli svěží a běželi jsme dál.“

Co se týká kázně a pořádku, šlo se tam tak daleko, že, řekněme, štětiny kartáčků na zuby musely směřovat na východ. A když to nebylo, přišel velitel a vyhodil celou skříňku, vyhodil celou poličku a začlo se znova.

Po únoru 1948 otce pana Sperlinga vyhodili z armády, obvinili, na chvíli zavřeli a pak zase pustili. Pan Sperling byl v 50. letech donucen opustit armádu. Uchytil se jako učitel v autoškole. Setkával se tak s lidmi různého charakteru, vzdělání, názorů i stáří.

Jako sedmdesátiletý člověk měl zájem dál dělat

Pan Sperling dálkově vystudoval ČVUT – ekonomicko-technologický obor. Úspěšně dosáhl titulu inženýra. Po vystudování pracoval jako technolog. V 90. letech byl zaměstnán u rakouské firmy, kde vydržel do svých 85 let, kdy odešel do důchodu.

Ředitel rakouské firmy mi říkal: „To je poprvé, kdy vidím, že sedmdesátiletý člověk má zájem dál dělat!“

Autorský tým Příběhů našich sousedů na závěr připomíná:

„Pan Sperling na nás velice zapůsobil svou fyzickou i psychickou kondicí. Na jeho pevné podání ruky dlouho nezapomeneme. Z jeho projevu jsme pochopili, že má jasně stanoveny své priority. Podle jeho živého vyprávění jsme si popisované situace dokázali dobře představit. Jsme poctěni, že můžeme jeho příběh převyprávět.

Stejně tak nás oslovilo i jeho krédo:

Člověk má dělat vše s radostí a chutí. Moudrost se na školách neučí, ta se musí získat tradicí nebo zkušeností.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radek Kriegler)