Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Spáčil (* 1908  †︎ 2015)

• narodil se 24. dubna 1908

• v roce 1936 se oženil

• v začátcích války pracoval jako soustružník ve firmě inženýra Machala v Brně–Židenicích

• působil v odbojové skupině, jejímž úkolem byla distribuce letáků

• když utrpěl v práci úraz a musel být hospitalizován, shánělo se po něm v nemocnici gestapo, jedna ze sestřiček jim ale řekla, že zemřel, proto se už nemohl vrátit do Brna

• po návratu z nemocnice nastoupil do výrobny transformátorů do Zlína, kde se připojil k odbojářům a účastnil se sabotáží

Stanislav Spáčil pracoval v Brně-Židenicích jako soustružník u firmy inženýra Machala. V roce 1940 tam byl úředníkem gestapák. Téhož roku sebrali předsedu závodního výboru a Spáčilovi řekli, že jestli nezmizí do čtrnácti dnů, tak půjde za ním. Věznili ho tenkrát kdesi u Vídně, naštěstí se ale po válce vrátil a pracoval jako předseda závodního výboru.

Pro gestapo jsem už neexistoval

Smysl Spáčilovy odbojové skupiny spočíval hlavně v distribuci letáků, které se tiskly v Blansku. Jednou se mu v práci stal úraz – když pracoval na transformátoru pro elektrárnu v Hodoníně, praskl nějaký kolík, vylétl pás a udeřil ho do obličeje. V bezvědomí byl převezen do úrazové nemocnice, kde ho uložili do „zadrátované“ postele. Jenže ji pak potřebovali pro jiného pacienta, tak pana Spáčila převezli na jiný pokoj. Druhý den ráno si pro něj přišli gestapáci. Sestřička jim ale řekla, že umřel. Tak pro gestapo už neexistoval.

Asi po půl roce ho stejně popravili

Do fabriky se už nevrátil a odešel pracovat do Zlína do výrobny velkých transformátorů. Tady přišel opět do styku s odbojáři. Zprávy o činnosti odboje získával hlavně skrze ilegální noviny a časopisy jako byla Moravská rovnost apod.

„V roce 1942 zatkli jednoho kluka z naší fabriky. Jmenoval se Podvala a byl u partyzánů. Přišli si pro něho gestapáci a my dostali echo, že máme raději zmizet. Tehdy za námi přiběhla sestřička ze zdravotního střediska, že nás převede přes elektrárnu a nahlásí, že jsme nemocní, ať jsme mimo podezření. Tak nás vyvedla a pár dní jsme se ve fabrice nesměli ukázat. Ani jsem nejel domů a potuloval jsem se po Zlíně.“

Když Podvalu sebrali, tak s kamarády každý měsíc pořádali sbírku pro jeho manželku, která zůstala sama se synkem. Taky za Podvalou jezdívali do Bratislavy, aby ho udrželi co nejdéle při životě, ale asi po půl roce ho stejně popravili.

Strach jsme měli hlavně z mistra naší dílny, který šel Němcům „na ruku.“

Po této události začal Spáčil provádět sabotáže hlavně v rámci továrny. Pracoval tenkrát v sušárně, když přivezli na opravu transformátor pro muniční fabriku v Poličce. Poté, co byl opraven, dali ho do pece. Ale místo železných postranic k němu dali dřevěné, napuštěné olejem, který v teplé peci vytekl na spirály, jež pec vyhřívají, a zapálil je. Do rána transformátor napůl shořel. Ale naštěstí nikoho nenapadlo, že by to mohla být sabotáž. Mysleli si tehdy, že to byla chyba pece. Strach ovšem odbojáři měli, hlavně z mistra dílny, který šel Němcům „na ruku.“

Jedna z jejich největších sabotáží se povedla v roce 1944, kdy byl převážen obrovský transformátor do Vídně a v továrně ho měli zajistit dřevěnými špalíky. „No, špalíky měly tak 10x10cm a my použili dvaceticentimetrové hřebíky, které jsme samozřejmě zatloukli až do transformátoru, který během cesty celý vytekl. Tenkrát si do Vídně pozvali chlapy od nás z fabriky, aby vysvětlili, co se stalo. Zahráli to na nehodu při dopravě, ale později se nám svěřili, že ten výslech by už nechtěli zažít.“

Zabavili všechna kola, aby měli na čem ustupovat

Spáčil se v roce 1936 oženil a manželka o něho měla za války samozřejmě strach, z důvodu vyššího výdělku ale zůstal pracovat v továrně ve Zlíně (začínal na 60 korunách, po tři čtvrtě roce vydělal přes 100 korun denně, patřil mezi nejkvalitnější zaměstnance). Během války zaplatil dvaceti tisícový dluh, který měl ze stavby domu. S dětmi pomáhala manželce stařenka, která bydlela poblíž.

Když přišel konec války, tak se málem nedostal domů, jak byly přeplněné vlaky. Když přijel domů, mohl sledovat, jak přichází Rudá armáda. Dokonce byl svědkem jedné z posledních přestřelek mezi Němci a Rusy. Němci zabavili všechna kola, aby měli na čem ustupovat.

S komunisty po roce 1948 žádný problém neměl, byl dokonce náčelníkem proletářské tělovýchovy. Antifašistou ovšem zůstal dodnes a nevynechá jedinou příležitost, aby to dokázal.