Jiří Sozanský

* 1946

  • Praha byla vlastně takové kulturní ghetto a měla všechny výhody a nevýhody ghetta. Výhodou bylo,že se lidé vzájemně podporovali a opírali o sebe, nevýhodou bylo, že se rychle šířily negativní zprávy, které se braly jako fakt. Aa těch negativních bylo postupem času víc a víc a vlastně převažovaly. A utvrzovaly člověka v tom, že je u zdi, že nic nejde, nic nemůže. A ona to nebyla tak úplně pravda. Takže lidi dost často vzdávali duely s těma, kdo drželi moc, prostě proto, že si mysleli, že je to beznadějné. A já jsem se někdy do těch duelů pouštěl.

  • O Václavu Havlovi jsem se dozvěděl někdy začátkem 80. let. Já toho předtím moc nevěděl. Moc jsem toho o něm neznal, neznal jsem jeho hry z 60.let, šlo to po pravdě řečeno mimo mě. Ale potomjsem čas od času narazil na nějaké prohlášení, textové materiály, ten dopis Husákovi a tak dál. To namě udělalo obrovský dojem. Tak přes Pepíka Kordíka jsem se s ním setkal asi v roce 1984 nebo 85. Pozval jsem ho do ateliéru, on mi přinesl knížku podepsanou, já mu dal nějakou kresbu jako dárek. Tak jsme se seznámili a čas od času se potkávali.

  • V tom srpnu tady byla atmosféra, kdy by se už dala krájet. Bylo jasné, že se něco odehraje. Ale já nepatřil mezi jasnozřivý, já jen sledoval cvrkot a byl jsem jedním z blbečků, kteří měli absolutní důvěru v reprezentaci Dubčekovu a držel jsem jim palce. V té době já jsem byl na brigádě na Kladně. Když jsem říkal, že s takovými blbečky jako na stavbě jsem se pak už nikdy nesetkal, na Kladně to bylo obráceně. Tam byli lidi, kteří tam byli nuceni pracovat od padesátých let, byli po nějakém trestu. Většinou Pražáci, kteří oživovali svým intelektem a rozměrem ty místní Kladeňáky, kteří zase většinou byli zarytí komouši. A to bylo překvapující, že jsem zjistil, že v té době dělníci sikupují knížky, čtou noviny, vedou diskuse a mají názor. To jsem zažil poprvé v životě.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.03.2016

    (audio)
    délka: 02:01:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 14.03.2016

    (audio)
    délka: 02:11:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem solitér, který se musel starat sám o sebe

Portrét současný 2
Portrét současný 2
zdroj: autor natáčení

Jiří Sozanský se narodil 27. června 1946, vyrůstal v centru Prahy, vychovávala ho pouze matka. Protože měla co dělat, aby je uživila, žil v podstatě na ulici. Vyučil se zedníkem. Už od dvanácti let jej zajímalo výtvarné umění, chodil do kroužku kreslení, a tak se v roce 1967, ač byl dělník bez středoškolského vzdělání, dostal na Akademii výtvarných umění. Na ní prožil rozčarování ze srpnové okupace v roce 1968 a poprvé se začal zajímat o politickou a společenskou situaci. Ve své tvorbě se zaměřil na zobrazení lidského utrpení, tvořil a vystavoval v Terezíně. Postupně se dostával do konfliktu s komunistickým režimem. Odmítal tvořit na zakázku díla na socialistická témata. Naopak mapoval devastaci Mostecka při těžbě hnědého uhlí. Vystupoval otevřeně proti tehdejšímu Svazu výtvarných umělců, ve kterém byli sdruženi většinou jen členové KSČ. Několikrát ho vyslýchala Státní bezpečnost. Kvůli tomu, že odmítal spolupracovat s komunisty, žil po celou dobu totality ve finanční tísni a jeho tvorba byla veřejnosti téměř neznámá.