Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Sojková (* 1928  †︎ 2021)

• narozena 19. května 1928 ve Vodňanech

• otec Josef Kodádek - učitel přírodopisu a němčiny, ředitel chlapecké měšťanské školy ve Vodňanech, veřejně činný

• matka Antonie Kodádková v domácnosti

• rodiče popraveni 29. června 1942 za údajné schvalování atentátu na Reinharda Heydricha

• studium učitelského ústavu v Praze v letech 1944-1946

• učitelka v mateřské škole

• zemřela 31. března 2021

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha přikročili nacisté k masovým represím. Vypálili vesnice Lidice a Ležáky a jejich obyvatele zabili či poslali do koncentračních táborů. Vyhlásili stanné právo a popravovali lidi bez soudního jednání. Soudci jen potvrzovali gestapem navržené tresty smrti, které byly okamžitě vykonány. Oficiálním důvodem exekucí mělo být schvalování atentátu, nacisté se takto zbavovali českého odboje a inteligence. Do odvolání stanného práva 3. 7. 1942 bylo v protektorátu Čechy a Morava popraveno 1585 osob.1Na popravišti v Táboře přišli o život i manželé Kodádkovi. Jejich dcera Svatava ve čtrnácti letech ztratila oba rodiče i domov.

Vodňanský učitel

Svatava Sojková, rozená Kodádková, se narodila ve Vodňanech 19. května 1928. Její otec Josef Kodádek patřil k místní společenské honoraci. Od roku 1919 učil přírodopis a němčinu na chlapecké měšťanské škole, později zde působil jako ředitel.2 Aktivně se zapojil do dění ve městě, stál v čele národně socialistické strany, vedl místní organizaci Sokola. V roli prvního náměstka dlouhodobě zastupoval nemocného starostu. Podporovala ho jeho manželka Antonie Kodádková, rozená Urschová, jež se starala o domácnost. Manželé měli dvě dcery, Svatavu a starší Libuši, která studovala gymnázium a na jaře 1942 maturovala.

Rodina bydlela v činžovním domě. Svatava si hrávala na dvoře s dětmi ze sousedství. Navštěvovala obecnou školu a po ní dívčí měšťanku. Přála si stát se učitelkou vaření a jít v šlépějích své matky a babičky ‒ skvělých kuchařek. Válku a německou okupaci příliš nevnímala, dokud se nezačala dotýkat jejích nejbližších.

Život v napětí

Josef Kodádek, český vlastenec, sokol, politik a učitel, se záhy dostal do hledáčku německé tajné policie. Po válce se našel list, jejž napsal ředitel německé školy svým nadřízeným úřadům a v němž žádal Kodádkovu likvidaci, protože šlo o vlivného člověka, tedy potenciální hrozbu. Otec pamětnice však nikdy odbojovou činnost nevyvíjel. Bohužel, materiály českobudějovického gestapa shořely na konci války při bombardování, takže již není možné zjistit, co se nacházelo ve složce vedené na Josefa Kodádka.

Poprvé se o něj příslušníci gestapa zajímali v roce 1941: „Sebrali rodiče a odvezli je na gestapo do Českých Budějovic. Drželi je tam asi tři dny a vyšetřovali je kvůli rozšiřování ilegálního časopisu V boj. Ovšem nic jim nedokázali a propustili je. My jsme totiž chodili pro mléko do jednoho statku a jejich syn byl zaměstnaný v Praze a měl něco společného s časopisem V boj. Zavřeli ho.“

Zanedlouho se otec střetl s gestapem znovu. Gestapáci si podle seznamu svolali na četnickou stanici všechny významnější osobnosti Vodňan ‒ učitele, advokáty apod., aby se dostavili s rádiem. Prý prověřovali udání, že tito lidé poslouchají zahraniční rozhlas. Josef Kodádek byl na prvním místě seznamu, i když rádio vůbec nevlastnil. Ani tento pokus o jeho odstranění nevyšel. Jeho rodina však žila nadále v napětí, kdy přijede gestapo znovu.

Popravili rodiče

Za heydrichiády rychle mizeli nacistům nepohodlní lidé. Ulice lemovaly plakáty se seznamy popravených. Také ve Vodňanech gestapo zatklo a zastřelilo několik osob. Dne 29. června 1942 zastavilo auto táborského gestapa před bytem manželů Kodádkových. Doma byla jen matka s dcerami. „Přišli v půl druhé odpoledne. ,Oblečte se, půjdete s námi.’ To už rodiče asi věděli, co se děje. Maminka se oblékla a šla. Ptali se, kde je otec. Ve škole. Viděly jsme, že za ním jedou. Když odešli, sebraly jsme se se sestrou a utíkaly ke škole. Tam jsme přiběhly akorát, když tatínka vyváděli ven. Takže jsme se jen podívaly, jak nasedl do auta a odjel.“ Potom Němci zabavili a zapečetili byt. Dívky si směly vzít jen několik drobností: „Mně dovolili vzít jen tašku do školy a kabát. Sestře něco podobného. Musely jsme vyjít, oni si vzali klíče od bytu. A tím to zhaslo.“

Rázem se ocitly bez rodičů a bez domova. Svatava se na noc uchýlila k učitelce z otcovy školy, rodinné přítelkyni. Libuše spala u příbuzných. „V půl desáté večer přijelo z Tábora auto a přivezli ohledací listy, že byli rodiče popraveni. Sestře to řekli ihned, protože byla na obecním úřadě, ale mně to pověděli až ráno.“

Svatava až do konce války nevěřila, že to je pravda. Neměla o popravě rodičů žádný důkaz, ohledací listy byly uloženy na městském úřadě, vyžádala si je a přečetla až po osvobození. Stále doufala, že nacisté otce s matkou „jen“ odvlekli do koncentračního tábora a že se po porážce Německa vrátí. Jaro 1945 jí přineslo zklamání, bolestnou jistotu, že rodiče opravdu zemřeli.

Po zabavení bytu neměly sestry nic, jen šaty, co měly zrovna na sobě. Později jim gestapáci dovolili si pod dohledem vzít z bytu nějaké oblečení. Většinu Svataviných věcí však už rozkradli. Zachránila jen jediné rodinné fotoalbum.

Učitelka mateřské školy

Otec pocházel z devíti dětí a jeho sourozenci se osiřelých dívek ujali. Libuše odešla do Prahy, absolvovala abiturientský kurz při obchodní akademii a našla si zaměstnání. Svatava bydlela u strýce a navštěvovala nepovinný čtvrtý ročník měšťanky. Poté skládala přijímací zkoušky na učitelský ústav v Praze na Starém Městě. Zkoušky splnila, ale po zásahu dohlížející Němky ji odmítli ‒ kvůli popraveným rodičům. Rok potom chodila ve Vodňanech do rodinné školy. Roku 1944 byl v protektorátu velký nedostatek učitelek v mateřských školách. Učitelský ústav tedy otevřel dvouletý kurz pro učitelky mateřinek. Tam Svatavu přijali.

V roce 1946 studium dokončila a nastoupila do svého prvního působiště ‒ mateřské školy v Nových Vysočanech. Bydlela v Ženském domově na Smíchově a do Vysočan chybělo dopravní spojení. Část cesty do práce musela chodit pěšky. V té době se také učitelky v mateřských školách nesměly stravovat s dětmi. Opatření platilo kvůli systému potravinových lístků, aby dětem neujídaly. Pokud si nedonesly svačinu, pracovaly o hladu. Po těžkých začátcích přestoupila Svatava na Smíchov, kde učila v řadě mateřských škol. U své profese vytrvala a v roce 1984 odešla do důchodu.3

Škodu si může každý vynahradit vlastní prací

Po skončení války přijela Svatava se sestrou do Vodňan. Národní výbor jim nabízel jako náhradu za jejich ukradený majetek nábytek a věci zabrané odsunutým Němcům. Ovšem musely by si je ihned převzít. Obě v té době bydlely v Praze a neměly pro věci místo. Proto jim úředníci přislíbili, že až se budou vdávat, dostanou každá zařízení do dvoupokojového bytu. Když se Libuše vdávala, požádala národní výbor o slíbenou výbavu. Starosta komunista však řekl, že radnice nemá peníze, aby se dívky obrátily na Fond národní obnovy. Tam také nepochodily, fond stále odkládal vyplacení odškodného. „Strašně se tam čachrovalo s penězi. Až přišel v roce 1948 převrat. Pak nám bylo řečeno, že soudruh Zápotocký prohlásil, že si každý může škodu vynahradit vlastní prací. A nedostaly jsme nic.“ Až po roce 1989 obdržela pamětnice finanční kompenzaci, protože byla v době smrti rodičů nezletilá. Její sestry se však odškodnění netýkalo.

Ve Vodňanech nyní připomíná památku manželů Kodádkových název jedné ulice a pamětní deska v bývalé Josefově škole (dnes Základní škola Alešova, Vodňany).

HOŘÁK, Martin ‒ JELÍNEK, Tomáš (eds.) Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Živá paměť ‒ Galén, Praha 2006. Dostupné z: http://www.zivapamet.cz/assets/files/Nacisticka_perzekuce.pdf.

Rodáci a osobnosti: Kodádek Josef. In: Vodňany a Vodňansko [online]. [cit. 2014-10-30]. Dostupné z:http://krajpodhradem.txt.cz/clanky/32619/rodaci-a-osobnosti-k/