"U nás byl najednou konec války. A samozřejmě já jako akordeonista jsem zase nastoupil tam na perón a tančilo se. A oni chtěli furt. Už jsem hrál skoro celou noc a ještě pořád, pořád, a už... přece jsem byl mladý, kolik mi bylo? No tak [rok] 1944 –[bylo mi] jedenáct roků. A už jsem usínal a říkali: ‚Ještě, ještě, ještě, ještě hrát, ještě furt tančíme!‘ Vím, že farář vyšel tam z toho kostela a divil se, že ti lidi pořád tančí."
"Lidi utíkali, všichni. My jsme byli ve sklepě, my jsme neutíkali. My jsme byli ve sklepě, tam jsme vyčkávali. Lidi, silnice byly plné, no prostě... To byly vozíky a všechno možné, aby se dostali pryč. Ale kam, šli na západ. Ale to bylo zbytečné, protože Němci je předběhli. Tak potom se vrátili. Hlavně to, že nebylo co jíst. Byly fronty všude. Protože Belgie měla Kongo jako kolonii, která byla bohatá. A najednou to zmizelo, nebylo co jíst, protože neměli... Ta Belgie byla hlavně... no taky tam bylo zemědělství, dobrá půda a tak, ale málo. No a teď Kongo, to nefungovalo, ten obchod mezi Kongem a Belgií. Čili hladomor ještě jednou, nebylo co jíst. Byly lístky a za ty lístky člověk nakoupil potraviny na celý měsíc a snědl to za den. Čili 29 dní nebylo co jíst. Tak jsme museli krást a žebrat. Krást v poli obilí. Já jsem byl docela malinký, tak jsem chodil se sestrou, protože mám sestru o rok starší, a chodili jsme krást do pole. A byli tam hlídači, ale ti nás neviděli, protože my jsme byli menší, než bylo to obilí. Tak nůžkami jsme stříhali to obilí."
Emil Slepička se narodil 9. září 1933 v belgickém Genku. Oba rodiče se narodili v Německu, ale měli československý původ, do Belgie odešli za prací. Během druhé světové války Slepičkovy trápil hlad, který je nutil žebrat a krást obilí na polích. V roce 1942 se rodina s oběma dětmi – Emilem a jeho sestrou – přestěhovala do Francie. Po válce se Emil Slepička ve Francii vyučil strojním zámečníkem a v roce 1950 se s otcem přestěhoval do Československa, opět kvůli práci. Po třech letech přišla měnová reforma, rodina přišla o veškeré úspory. Emil složil maturitu na teplickém gymnáziu a začal studovat vysokou školu, kterou nedokončil. Na vojnu nastoupil na Dělostřelecké technické učiliště v Martině a v roce 1957 se stal vojákem z povolání. V armádě také prožíval invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, se kterou nesouhlasil. Zemřel v listopadu roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
