Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Šimek (* 1924)

• narozen 22. dubna 1924 v Bludově u Šumperka

• nuceně nasazen k práci na statku v Bludově

• v roce 1943 se s přáteli rozhodl odejít na Slovensko k partyzánům

• krádež zbraní u Huberta Habermanna a vedoucího statku Korkyše

• dramatická cesta do Bílé a snaha o navázání kontaktu s partyzány, zatčeni a vězněni

• bombardování vězení v Krnově, dále vězněni v Opavě

• odvezeni do Malé pevnosti v Terezíně, práce v továrně v Litoměřicích

• koncem války onemocněl skvrnitým tyfem

Půjdeme k partyzánům

Vojtěch, krásný devatenáctiletý mladík vysportovaný ze Sokola, se stydíval hnát okolo děvčat ze vsi voly. Jeho dokonalý árijský zevnějšek se mu měl zanedlouho velmi hodit, jako vězeň se díky němu dočkal vždy nadstandardních výhod.

Na statku u bludovského zámku musel pracovat od té doby, co Němci zabrali Sudety, kam patřila i jeho rodná ves. V roce 1943 se rozhodl spolu s kamarády Weiserem, Jaroslavem Špičkou a Jaroslavem Plhákem utéct na Slovensko k partyzánům. Přemýšleli, kde by si mohli opatřit zbraně. Nejprve je napadlo prohledat dům místního mlynáře Huberta Habermanna. V noci se přikradli k domu. Vojtěch lezl po hromosvodu na střechu a ostatní pro jistotu stáli dole připravení s napjatou plachtou. Otevřeným vikýřem vlezl na půdu. Jako první zřetelný obrys se mu vyrýsoval bažant. Vyděsil se, že začne křičet, ale ten se ani nehnul, byl vycpaný. Šel chodbami a za dveřmi slyšel oddechování spících. Prohledal vše až po sklep, ale zbraně nenašel. Po hromosvodu se vrátil zpět ke kamarádům. Ze své služby na statku věděl, že správce Korkyš má v síni na zdi pověšené lovecké pušky. Čekali na vhodnou příležitost a ta se brzy naskytla. Na zabijačku správce pozval několik Němců a hodoval s nimi. Vojtěch se připlížil k domu. Schovával se právě za zídkou, když se otevřely dveře, po dvoře se rozlilo světlo a služka chrstla přes zídku do tmy na chlapce pomyje. Otočila se, šla zpět do domu a zavřela za sebou dveře. Vojtěch vyskočil. Přiběhl ke dveřím, chviličku počkal a pak je otevřel. Vběhl z chodby do síně, ale v okamžiku, kdy sundal první pušku, zavrčel správcův lovecký pes, který spal u stěny pod lavicí. Vojtěch se lekl a vyběhl s puškou z domu do tmy. Chlapci poté našli překupníka, který jim vyměnil pušku za revolver a slíbil jim další. Když si pro slíbené zbraně přišli, vymlouval se. Když na něj zatlačili, pohrozil, že je udá, a tak ho nechali být. Sbalili si batohy a na podzim toho roku vyrazili k partyzánům.

Vandr do Beskyd

Weiserův starší bratr pracoval u protektorátní celní stráže na hranicích se Slovenskem, a tak se chtěli dostat nejprve k němu. Nastoupili do autobusu, který část své trasy jel přes území protektorátu. Když si byli jistí, že jsou za hranicí Sudet, začali křičet na řidiče, ať zastaví, chtěli přece vystoupit minulou zastávku. Zastavil.

Toho dne přespali u Weiserova bratra, který je zrazoval od jejich plánu. Další den už seděli ve vlaku směr Bílá. Dvě kontroly německých vojáků je jen upozornily na zmuchlané dokumenty. V okolí Bílé se zdrželi asi tři týdny. Sem tam dostali jídlo od místních a přespávali v lomu pod převisem. Nedařilo se jim navázat spojení s partyzány. Vojtěch popisuje konec nadějí: „Jednou se stalo to, že jsme šli do lesa hledat spojení s partyzány. V tom lese jsme opravdu potkali dva a s nimi i jednoho Rusa. Tehdy Němci obklíčili celý les a pustili tam psy. Před psem se neschováte. Utíkali jsme, vylezli na strom a pes štěkal pod stromem. Tak nás tam chytli.“

Cesta po vězeních (Vězeňský itinerář)

Zavřeli je nejprve do prasečích chlívků adaptovaných na vězení u celnice v Bílé. Pak je převezli do Krnova. Po několika dnech spadla na jedno křídlo věznice bomba. „Údajně to bylo ruské letadlo, které si ulevilo od bomby. Spadla na tu část, kde jsme nebyli. Zvedl se prach a všechno možné. Dusili jsme se. Mlátili na dveře, aby někdo přišel a pustil nás ven. A to trvalo asi hodinu, než se Němci vzpamatovali. Obklíčili věznici kolem dokola a zaveleli: ‚Všichni ven!‘ A museli jsme odklízet zraněné. Chudáci Poláci, těch tam bylo nejvíce zabitých. ‚Mamko moja!‘ křičeli ti těžce zranění.“ Vězni uklízeli trosky několik měsíců. Vojtěcha s kamarády poté odvezli do Opavy. Všude byly vši. Na chodbách smrdělo lepidlo, kterým vězni lepili ochranné letecké obleky. Vojtěch si v kapli všiml římsy, po které se šlo dostat k oknu a z něj vyskočit do koruny kaštanu před věznicí. V noci se mu podařilo otevřít dveře cely. Vyšplhal se na římsu, ale ta ho neudržela. Kus se jí s rachotem utrhl. Vojtěch doběhl zpět do cely. Při vyšetřování, kdo se pokusil o útěk, ho nikdo neprozradil. Brzo je převezli k výslechu na gestapo v Šumperku. Setkali se tam s dalšími z Bludova – bratry Stonkovými a panem farářem. Gestapáci se z nich snažili vymlátit informace o partyzánech. Přes kruté týrání z chlapců dostali jen to, že do Bílé vyrazili na vandr. Vojtěch vzpomíná na soud. „Vůbec se s námi nebavili. Řekli: ‚Zajištěn do konce války, a pryč a další!‘ Poslali nás do Terezína.“ Cestou vlakem hodili skulinou mezi prkny v podlaze dobytčáku lístek rodičům, který skutečně někdo doručil do Bludova. Zavezli je nejprve do brněnské věznice Pod kaštany, kde strávili „klidné“ chvíle před transportem do terezínské Malé pevnosti.

Na čtvrtém dvoře Malé pevnosti

Při příjezdu čekala vězně evidence – esesáci je hnali a bili holemi. Chlapce umístili do baráku na čtvrtém dvoře naproti samotkám. Každý den Vojtěch vstával ve čtyři hodiny a spolu s padesáti spoluvězni chodil pracovat do litoměřické podzemní továrny. Měl výhodu, nosil ostatním vodu a část celodenní směny mohl odpočívat mezi prázdnými pytli od cementu.

Koncem války hlídali přechody vězňů malí kluci s puškami, kteří neváhali střílet na opozdilce. Vojtěch dostal od vší skvrnitý tyfus. Když ho odnášeli, tak kamarádi plakali, málokdo nákazu přežil. Do nemocnice Němci nechodili, aby se od nemocných nenakazili. Část vězňů trpěla úplavicí a nikdo neměl sílu uklízet. Vojtěch ležel v horečkách. Jednou se probudil z bezvědomí a jeho soused ležel na lůžku mrtvý. „Hledal jsem, jestli nemá nějaké jídlo pod hlavou, vzal jsem mu jeho lyžařské boty a vrazil mu svoje dřeváky… Jak dlouho jsem tam ležel, nevím. Pamatuji si, že jsem se probudil z horečky, koukám se kolem a byl jsem hluchý a neměl žádné vlasy. To mi všechno odpadlo, ale později jsem to zase nabyl. Díval jsem se okolo a ti druzí vězni něco říkali a mávali rukama, nevěděl jsem, co se děje. Ukazovali ven, tak jsem se vyšplhal po čtyřech k oknu. Místo gestapáků tam stáli naši četníci.“

Cesta domů

Nemocné přemístili do bývalého ghetta. Ujali se jich ruští lékaři a sestřičky. Vojtěchovi se udělalo lépe. Využil první příležitosti a přihlásil se na výzvu, kdo chce jet do Pardubic. „Jarda Špička mi říkal: ‚Nejezdi, v Praze se ještě bojuje!‘ Zemřel tam na tyfus. Má v Terezíně i Bludově pomník.“ Nákladní auto s asi dvaceti nemocnými nemohoucími bývalými vězni míjelo kolony německých vojáků pochodujících do amerického zajetí. Při těchto setkáních schovávali jinak vyvěšenou státní vlajku a báli se o život. V pořádku dorazili na nádvoří pardubického zámku. Lidé je vítali a nosili jim jídlo, které ale nemohli jíst, zdravotníci je varovali. Vojtěch měl čokoládovou dietu. Slabostí se nemohl hýbat. Při přestřelce mezi ustupujícími Němci a místními jen ležel a sledoval, jak nad ním létají kulky. Přihlásil se k transportu do Zábřehu. Opět potkávali německé kolony, opět schovávali vlajku. Protože Němci strhli všechny mosty v Zábřehu, vydal se domů oklikou pěšky. U Postřelmova spadl vysílením do příkopu, dál nemohl. Ujal se ho místní řezník a vzkázal do Bludova. Pro Vojtěcha přijel otec s najatým koněm a károu. „Matka mě nepoznala, křižovala se, kdo jsem. Otec první, co udělal, mě vzal do chléva, stahal ze mě šaty a spálil je. U nás se ve sklepě schovávaly ženy ze vsi před vojáky, aby je neznásilnili. Otec jako ruský legionář uměl rusky, a když se chtěl nějaký voják u nás ubytovat, tak mu řekl, že jsem byl v koncentráku a měl skvrnitý tyfus, tak se k nám všichni báli přistěhovat.“