Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Šimáček (* 1951)

Celý život jsem žil tu základní pravdu, že Bůh je láska

  • narozen 10. května 1951 v Ústí nad Orlicí

  • studoval teologii v Litoměřicích

  • v roce 1976 vysvěcen na kněze

  • od roku 1977 do roku 1979 působil jako farní vikář v Chomutově

  • od dubna 1979 do roku 1990 působil v Příchovicích

  • od roku 2002 působí jako arciděkan v Ústí nad Labem

Na příchovickou faru jezdila mládež od roku 1979. Miroslav Šimáček sem byl tehdy poslán za trest státní mocí. Po kněžském svěcení se v Chomutově snažil poctivě věnovat všem lidem, ale mladé přímo jako by přitahoval. Měl jich kolem sebe stále plno. Není divu, že po krátkém čase začaly problémy s tehdy ostražitou Státní bezpečností a s církevními tajemníky.

Nic naplat. Když jsi moc aktivní, když lidi přitahuješ k Bohu, tak půjdeš tam, kde lišky dávají dobrou noc a kde v kostele najdeš prázdné lavice. Tam naší socialistické vlasti škodit nebudeš.“ Takhle nějak přemýšleli ti, kterým se mladý kněz nehodil do jejich plánů, a přímo mu řekli: „Podívejte, je to vaše poslední šance, a když nebudete sekat dobrotu, dostanete se tam, kde vás nebudou moci už žádní známí navštěvovat.“ 

Musel se odstěhovat do 210 km vzdálené farnosti

Po svěcení na kněze a půlročním váhání, zda mu vůbec bude udělen státní souhlas, dostal Miroslav Šimáček umístěnku do Chomutova. Již po dvou letech činnosti s mladými zde však začal být nepohodlný státní moci.

Následovalo stěhování do nejvzdálenější farnosti litoměřické diecéze – do Příchovic. Kde to bylo? V horách, kde panovalo drsné počasí, v zimě hromady sněhu, časté mlhy a vítr. Lidí zde bydlelo málo. Většinou byli po válce odsunuti. V nápadně velkém příchovickém kostele byly lavice prázdné. Osamocený ale Miroslav Šimáček nebyl. Setkával se s kněžími z Hnutí fokoláre. Bylo jeho rodinou. „Vzpomínám si na jednu důležitou věc. Když jsem jel poprvé do Příchovic, stavil jsem se v Praze u svého přítele, P. Karla Pilíka, člověka velmi zkušeného. Říkal jsem mu: ‚Jdu na svoji novou štaci za takovýchto okolností. Pověz mi, prosím, nějaké slovo na cestu.‘ A on mi tehdy řekl: ‚Jdi a měj tam ty lidi rád. Snaž se tam být s tímto postojem pro všechny, kteří přijdou. A Bůh už má určitě všechny věci připraveny.‘“ 

Vzpomínám si na první příjezd do Příchovic, nedlouho před Velikonocemi 1979. Kolem kostela ležela mlha, někdo odhazoval sníh. Takové bývá velikonoční počasí na horách; někdy je zde o Velikonocích víc sněhu než o Vánocích.

Na první Velikonoce v Příchovicích jsem si v kostele musel všechno připravit sám, protože nebyl nikdo, kdo by pomohl. Na Zelený čtvrtek jsem spolu s mnoha kněžími z celé vlasti jel na missu chrismatis do katedrály sv. Víta, které tehdy předsedal jediný český biskup, kardinál František Tomášek. Pro nás kněze to byla příležitost setkat se s biskupem i s bratřími a obnovit v tomto krásném a velkém společenství své kněžské závazky. 

Odpoledne jsem již byl v Příchovicích. Ještě jsem neznal své tři farnosti, a tak jsem se rozhodl mít obřady ve všech třech kostelích. Začal jsem v Horním Polubném a tam přišli čtyři lidé. V Desné jsem začínal se dvěma věřícími a pak přišla dvojice psychicky postižených lidí, kteří se neustále otáčeli nebo se dívali ke stropu. S trochou naděje i zvědavosti jsem očekával obřady v příchovickém kostele. Nepřišel nikdo, a tak jsme celý obřad, mši svatou i přenesení eucharistie do tzv. getsemanské zahrady, prožívali dva: já u oltáře a varhaník, který mě doprovázel z kůru. Po ukončení obřadu jsem vypnul věčné světlo u svatostánku a u postranního oltáře, kde teď byla Nejsvětější svátost uložena, jsem zapálil starý paškál. Po krátké modlitbě jsem zamířil na faru.

Pomalu se stmívalo. Fara – to byl starý, vlhký dům s vystěhovaným nábytkem. Ubytoval jsem se v jedné místnosti, kde byly staré vojenské dvoupatrové postele a malá kamínka na uhlí. Všude ticho a zima. Prvním úkolem bylo vybrat popel z kamen, naštípat třísky a přinést uhlí. Zapraskal oheň a asi po hodině začalo být v pokoji teplo. Sedl jsem si na postel a hlavou mi táhly myšlenky. ‚Co teď?‘ Po celém světě teď lidé adorují u krásně ozdobených oltářů plných květin a svící, také v choceňské farnosti, kde jsem vyrůstal, se lidé scházejí k modlitbě.

Najednou mě napadlo: ‚Jdi adorovat.‘ Musím říci, že po třech bohoslužbách ve vymrzlých kostelích se mi vůbec nechtělo. Ale myšlenky pokračovaly: ‚Jestli nepůjdeš, pak se tady na horách nikdo nebude klanět Kristu.‘ Uvědomil jsem si, že je to pravda, vždyť v kostelích téměř nikdo nebyl, a pochybuji, že by si v tomto kraji někdo vzpomněl, co všechno Velikonoce znamenají.

A tak po malém váhání jsem se vydal do potemnělého kostela. U oltáře s eucharistií hořela jediná svíce. Klekl jsem si na klekátko před oltářem a mlčel. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna veselo. Najednou mě napadlo: ‚Dnes máš vlastně svátek, vždyť dnes byla ustanovena svátost kněžství.‘ Pomyslel jsem si: ‚To je pěkný svátek.‘ Ale myšlenky běžely dál: ‚A co bys chtěl, vždyť co prožíval Ježíš v těchto chvílích? Také to nebyla žádná sláva. Byl sám, opuštěn všemi, potil se v úzkosti krví a ty by ses chtěl mít lépe?‘ Najednou jsem si uvědomil podobnost své situace s Ježíšem. Byla zde blízkost a spřízněnost. Cítil jsem s Ním velkou solidaritu a řekl jsem si: ‚Pane, teď jsme si vlastně velmi blízko, v této situaci jsme si podobni. Chci být s Tebou.‘ Nedovedu již přesně opakovat všechna slova, ale bylo to v tomto smyslu. A najednou jako by se situace změnila, zdálo se mi, jako by se svatostánek prosvětlil, a pocítil jsem velkou radost z toho, že mohu být tak blízko s Ním. Myslím, že tyto chvíle byly počátkem toho, co se potom v Příchovicích začalo odehrávat. Tehdy jsem to však nemohl tušit. Jen jedno mi bylo jasné, že On je se mnou a já chci být s ním.“ 

Jak tento příběh mladého kněze, teprve dva roky po vysvěcení, pokračoval? Slovo, které dostal na cestu, ho provázelo. Přijímal každého, kdo přišel, navštěvoval místní lidi. Na podzim měl v příchovickém kostele jeho bratr svatbu. Přijela řada přátel. A pak postupně mladých přijíždělo spontánně víc a víc. Za dva roky nebyl Miroslav Šimáček na faře už skoro nikdy sám. Silvestry, Velikonoce, jarní a letní prázdniny a nakonec i víkendy. Začala náročná „řehole“. Žil s mladými, nabízel jim Kristovo evangelium, zpovídal je a rozmlouval s nimi. Byl to čas vrchovatě naplněný kněžskou službou.  

Oko Státní bezpečnosti

Miroslav Šimáček nikdy neplánoval založení nějakého centra. Na to v té době nebylo ani pomyšlení. Přece však měl k tomu, co s ním Bůh zamýšlel, dobrou průpravu. Od mládí žil v choceňském společenství. A dobré společenství je výbornou školou života. Vychovává a formuje. Pohostinnost a přijetí příchozích bylo pro něj proto něčím samozřejmým. Přijímal lidi rád. Lidé ho neobtěžovali, neotravovali. Když někdo zazvonil, měl pro něho čas. Zprvu se to stávalo jen občas. U dveří byl starý tahací zvonek. Miroslav Šimáček byl ve starém domě sám a bylo to v době, kdy nevěděl, jestli jsou to přátelé, nebo jestli náhodou nepřicházejí estébáci, aby ho zmlátili. I s tím musel počítat. A tak než odemkl, podíval se nejdříve, kdo přichází, a pak teprve otevřel. Zůstal stát trochu bokem, aby byl před případným útočníkem ochráněn.

A co oko Státní bezpečnosti? Odposlouchávací zařízení, pečlivě umístěné pod omítkou v místnosti setkávání, bylo odstraněno až v roce 1990. Telefon byl také odposlouchávaný a auto bedlivě sledováno. A tady stojíme u jednoho tajemství „Boží prozřetelnosti“. Díky Boží pomoci a podpoře spolubratří kněží se pamětníkovi dařilo množství zkoušek překonávat. Ještě pozoruhodnější je to, že i přes stále rostoucí počet mladých lidí nebyl odstraněn a neputoval do vězení za „maření státního dozoru nad církví“ a Příchovice se stávaly „poutním místem mládeže“.

Stará fara: dva záchody a improvizovaná sprcha

Z prvních let Miroslav Šimáček vypráví také tento příběh: „Vždy jsem cítil vděčnost k lidem, kteří bydleli okolo fary. Sousedé vše museli snášet s námi. Nemohli jsme být úplně potichu. Když se večer zpívá, je to slyšet přes celou náves. A místní lidé nás přijali. Občas sice někdo brblal, ale myslím, že měli velké pochopení, přestože většinou do kostela nechodili. Někdy jsem vedl i zajímavé rozhovory. Pamatuji se na jednoho člověka ze Slovenska. Byl to okresní ideolog KSČ. Pobýval ve vedlejší rekreační chatě a slyšel naše křesťanské písně. Celý rozzlobený si přišel stěžovat, co se to na faře děje. Řekl jsem mu: ‚Ale my od deseti hodin zachováváme noční klid.‘ A on: ‚Víte, mně nevadí ani tak zpěv, ale vadí mi obsah těch písní.‘ Odpověděl jsem mu: ‚S tím už já bohužel nemohu nic dělat.‘ Pozval jsem ho dále na kafe a hezky jsme si popovídali. Říkal mi: ‚Jak to děláte, že sem mladí jezdí, jak to dokážete?‘ A já jsem skutečně nevěděl, jak mu to v krátkosti vysvětlit. Nakonec mu povídám: ‚Víte, možná je to tím, že se opravdu snažím mladým říkat to, čemu sám věřím, a dělat to, co jim říkám. A oni to vycítí a pak si dobře rozumíme.‘“  

Den na faře

Na faře se žilo obyčejným životem. Mladí přebírali odpovědnost za chod domu. Vaří, uklízejí, podílejí se na přípravě programu. Postupně se vytváří řád dne, který má své základní pilíře. Jídlo se chápe jako příležitost pro vytváření společenství. Společný stůl přece napomáhá soudržnosti rodiny. Po snídani následuje slovo na den. Miroslav Šimáček nebo někdo jiný uvažuje nad vybranou větou z evangelia. Nedělá se ale nějaká duchovní přednáška. Jde o to, ukázat, jak může Boží slovo ovlivnit život.

Dopoledne bývalo nabídnuté témátko – katecheze, chvíle duchovního objevování a často i náboženského vzdělávání. Neodmyslitelná je i každodenní mše svatá, slavnost, na kterou se společně připravuje hudba, čtení a výzdoba. Večer začíná vítáním příchozích a představováním se. A mladí lidé, napěchovaní vedle sebe na lavicích nebo na zemi, povídají. Nejen jméno a odkud jsou, ale mnohdy přidávají i něco ze svého života.

Před modlitbou bývá zvykem vracet se k rannímu slůvku. Hovoří se o tom, zda slovo z Písma přes den někoho inspirovalo ke konkrétním skutkům. Nikdo není nucen mluvit, a přesto se nejednou končí pozdě v noci. Po spontánní modlitbě při rozžaté svíci se jde spát. 

Nedělala se žádná propagace, netiskly se letáky

Zdálo by se, že to v Příchovicích šlo samo od sebe, ale není tomu tak. S každou skupinou se společenství vytváří od začátku. Miroslav Šimáček často říkával: „Nečekejte, co my tady pro vás uděláme. Bude to takové, jaké to uděláme společně. Vy jste tvůrci programu, vy máte podíl na tom, jaké to tady bude. Nemyslete si: Přijeli jsme do Příchovic, to bude fajn jako vždycky. Bude to takové, jací jste vy, jací jsme my, jak to spolu uděláme.“ Nedělala se žádná propagace, netiskly se letáky, v médiích se o tom nehovořilo, ale mladí si cestu nacházeli. Fara byla téměř neustále obsazená.  

Fokolarínská tradice

Příchovice byly místem, kde se konverze odehrávaly jako na „běžícím pásu“. Byly jich desítky. Není tajemstvím, že P. Miroslav Šimáček se již od semináře snažil žít v duchu Hnutí fokoláre, které založila Chiara Lubichová. Proto se její témata, tajně překládaná do češtiny, často stávala inspirací pro rozhovory s mladými. Do roku 1989 mnoho mladých lidí nalezlo v Příchovicích ve spiritualitě Hnutí fokoláre svou duchovní cestu. Z nich vzešlo i několik fokolarínů a fokolarínek. Pamětník o své zkušenosti několikrát napsal Chiaře Lubichové a právě ona navrhla název centra: Křižovatka – symbolické jméno pro místo, kde se setkávají cesty tolika lidí. 

I když se zpočátku život na faře inspiroval fokolarínskou spiritualitou, bylo zřejmé, že toto místo má svá mimořádná specifika. Proto tato aktivita, třebaže spojená s životem kněze fokolarína, nikdy netvořila součást hnutí. Po roce 1989 bylo jasné, že se život na příchovické faře dále rozvíjí a dostává vlastní charakteristické rysy. Tak se zrodilo nové dílo, které vyrostlo za podpory moderní spirituality, nalezlo svou vlastní tvář a do jisté míry obohatilo způsob doprovázení mládeže v diecézích i na úrovni univerzální církve. Zde se ukazuje, jak může moderní spiritualita sloužit celé církvi. Dnes život v centru čerpá svou duchovní orientaci v původní inspiraci, v Písmu svatém a v učení Jana Pavla II. o mládeži.  

Dílo Miroslava Šimáčka žije i po roce 1989

Jak pokračoval život po sametové revoluci v roce 1989? Mohlo by se zdát, že mladí sem přestanou jezdit. Budou mít přece tolik nových, lákavých nabídek... Stal se však pravý opak. Přicházelo jich stále více. Ročně několik tisíc. A Miroslav Šimáček má dvě touhy: založit stálý tým mladých dobrovolníků a zahájit přístavbu fary. Obě Boží inspirace se postupně uskutečňují. V září 1990 pamětník tráví zaslouženou dovolenou na poutním místě Homole u Chocně. Modlí se a přemýšlí. Zná tisíce mladých z celé naší vlasti. Na konci dovolené má napsáno několik stránek, kde je navržen základní pastorační projekt práce s mládeží. Chce je nabídnout svému biskupovi v Litoměřicích. Text se dostane až na zasedání biskupské konference a na popud olomouckého arcibiskupa Mons. Františka Vaňáka je založena Sekce pro mládež ČBK.

A dnes? Život na příchovické faře se stále rozvíjí. Přichází mnoho mladých, a to i nevěřících, nepokřtěných. Začínají přijíždět už i děti návštěvníků z prvních dob. Není výjimkou, že na dveře zaklepou mladí lidé z nejrůznějších zemí světa: z Ukrajiny a Ruska, Slovenska, Polska a Německa, ale také z Norska, Holandska, Francie nebo z USA. Prostě život jde dál. 

Když je P. Miroslav Šimáček na podzim roku 2000 poslán biskupem na nové působiště, všechno pokračovalo dál.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Radek Kriegler)