Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřiška Šicová (* 1934)

A neříkám, že všichni Němci. Všichni nebyli stejní. Vždyť jsme tam bydleli, bože můj, všichni pohromadě

  • narodila se v roce 1934 jako Oldřiška Králová

  • vyrůstala a v době druhé světové války v obci Souš

  • otec komunista byl poprvé zatčen v roce 1938

  • otec v srpnu 1944 poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen-Neuengamme, kde zahynul

  • v roce 1946 otci udělen Československý válečný kříž in memoriam

  • po válce navštěvovala pamětnice měšťanskou a odbornou školu

  • v současné době žije s dětmi a vnoučaty v Mostě

Oldřiška Šicová, za svobodna Králová, se narodila v roce 1934 Albíně a Josefu Královým. Společně s rodiči a svou o osm let starší sestrou vyrůstala v obci Souš (Tschausch). Nyní už z původní vesnice, jak ji pamětnice znala, zbyla jen část města Most. Zbytek byl v šedesátých letech zbořen kvůli těžbě uhlí.

Ze sedláků horníci

Už koncem 19. století docházelo v okolí k rozvoji těžby hnědého uhlí a z vnitrozemí do Souše přicházeli nové obyvatelé. „My jsme bydleli ve velkým dvoře, dřív to byl statek. Když začalo tady u nás hornictví, tak sedláci přišli o půdu, protože se jim pole propadaly. Tak nadělali ze stodol a ze špýcharů byty pro ty horníky, který sem přišli za prací. Když už neměli pole, tak přišly k užitku aspoň tím, že měli ti lidi kde bydlet.

Dětství měla pamětnice idylické, na dovolené jezdila s tatínkem do jižních Čech, kde měla rodina příbuzné. Pak ale přišlo září 1938 a s ním zábor Sudet.

Září 1938

„Jakmile nás v tom září zabrali, jak přišli Němci, tak první, co bylo, že sebrali skoro celou kandidátní listinu, co byli kandidáti v roce 1938 do obecního zastupitelstva (za komunistickou stranu) v Souši.“ Tak došlo k prvnímu zatčení otce pamětnice. „V říjnu už tatínek mohl být zavřenej. Byl tam šest neděl a pak je všechny pustili. Vzali si za záminku, že jim zapálili vlajky s hákovými kříži.“

„Pamatuju si, když se tatínek vrátil. My jsme si jako děti hrály na dvoře, tam byly veliký vrata a najednou mezi těmi vraty... tatínek můj. A já přes celý ten dvůr jsem letěla. Přinesl mi čokoládu.“

Ze Sudet do vnitrozemí?

Rodina chvíli uvažovala o útěku do vnitrozemí za rodinou na jih Čech. Situace však byla nejistá. Jedním z důvodů, proč setrvat v Sudetech, se stalo dřevo, které u příbuzných neměli na zimu připravené. „Netrvalo to dlouho a přijelo k nám nákladní auto do ulice a vojáci začali svolávat lidi a rozdávat komisárek. Já jsem jako čtyřletý dítě přinesla dva ty chleby domů. No, málem jsem dostala výprask, že jsem to vůbec brala. Že oni jako dělají, že nás zachraňujou.“

Po vzniku protektorátu tatínek prohlásil, že už je to jedno, a v Souši tak Ulrike Kral (jak tehdy pamětnici ve školce říkali) zůstala celou válku. „Tady kousek za Havraní byly hranice. My už jsme patřili do Německa. My jsme měli úřady hlavní v Drážďanech a v Liberci.“

Tatínkův konec

Dne 22. srpna 1944 však přišlo otcovo druhé zatčení a později byl odvezen do koncentračního tábora. Maminka dělala čističku souprav na nádraží. Tam také zahlédla svého muže ve skupině vězňů čekajících na transport. Pospíchala domů, rychle popadla ještě nějaké „kouření“, jídlo a malou Oldřišku. „Běžely jsme zpět. Měly jsme hodinu na to, než vlak odjede.“

Za chvíli je však kvůli emocím zase vyhnali. Oldřiška Šicová i její maminka spatřily otce naposledy v zamřížovaném okně vlaku, z tábora Sachsenhausen-Neuengamme se už nevrátil. Zbylo jí po něm jenom několik dopisů a také státní vyznamenání – Československý válečný kříž 1939, který mu byl udělen v roce 1946 in memoriam. Z rukou tehdejšího ministra národní obrany generála Ludvíka Svobody ho přebírala její maminka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Kristýna Koblasová)