Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfred Ševčík (* 1935)

Ať už se to nikdy neopakuje!

  • narozen roku 1935 v Ostravě

  • otec pracoval jako obchodní cestující, nákup látek

  • rodina židovského původu

  • roku 1942 otec zemřel na následky věznění a TBC

  • matka s dětmi předvolána na transport do Terezína

  • bratr byl ukryt u neznámé paní, kde přečkal válku

  • Alfreda, jenž měl u sebe zlato a další cennosti, odvedl mladý voják mimo skupinu určenou na transport

  • převezen do kláštera v Zašové a ukryt

  • matka nastoupila do transportu

  • později Alfred spolu s dalšími dětmi ukrýván v nedalekém statku, který patřil klášteru, tam se dočkal konce války

  • po válce se setkal s matkou a i mladším bratrem

  • návrat zpět do Ostravy

  • dokončil školu, vyučil se a nastoupil základní vojenskou službu

  • oženil se a usadil se v Psárech u Prahy

  • po roce 1989 začal cestovat po světě, taktéž navštěvuje příbuzné v Izraeli

Život v Ostravě před válkou

Alfred Ševčík se narodil roku 1935 v Ostravě v židovské rodině. Vyrůstal s rodiči a mladším bratrem. Otec se živil jako obchodní cestující, prodával látky. Před válkou žilo v Ostravě mnoho Němců, Ševčíkovi s nimi sousedili, navštěvovali se. „Vycházeli jsme s nimi velice dobře. Mluvil jsem německy stejně dobře jako česky.“

Počátek války

Roku 1939 přišli do Ostravy Němci. Stříleli do vzduchu a lidé měli strach. Zakrátko začaly v tehdejším protektorátu platit norimberské rasové zákony. Někteří matčini příbuzní narychlo vycestovali do Palestiny, matka, asimilovaná Češka, však odjet nechtěla. Dostala předvolání na židovskou obec, kde dostala plátno s židovskými hvězdami s nápisem JUDE uprostřed. Všichni Židé je museli nosit na kabátech, aby je bylo vidět. „Tak jsem jí to doma ještě vystřihoval. Dítě si to neuvědomí, já jsem to měl jako hračku. Matka to obroubila a přišila nám to na kabáty. Jenže matka když šla ven – měla hodně známých a nechtěla, aby viděli, že tu hvězdu nosí – tak si taštičkou v podpaží ji zakrývala. Jenže nacisté na to brzy přišli a zakázali, ženám hlavně, taškou hvězdu zakrývat.“ Židovské děti se mohly volně pohybovat venku, jen z křesťanských kostelů je vyháněli.

Otec byl původem Žid, ale jeho rodina se hlásila ke katolické církvi v domnění, že se tak uchrání před nacistickou zlovůlí. Přesto ani on neušel výslechům, věznění a v důsledku toho předčasné smrti. ,,Tenkrát přišlo gestapo a převrátili všechno, postele, nábytek a hledali zboží.“ I když nenašli nic, otce odvedli a vyslýchali ho. ,,Ještě horší to bylo, když se dozvěděli, že má ženu Židovku.“ Kruté zacházení při výsleších a nemoc (TBC), kterou se tam nakazil, zapříčinily jeho smrt v roce 1942.

Transport do Terezína

Zanedlouho dostala matka předvolání od obce na transport i s dětmi. Mladšího bratra se matce podařilo ukrýt u neznámé paní, přečkal u ní celou válku. Jeden den brzy ráno zastavilo auto před domem a na korbě už bylo několik lidí, matka s Alfredem nastoupili. Odvezli je do Prahy za doprovodu dvou vojáků z Hitlerjugend, kteří se cestou Židům vysmívali. V Praze na hlavním nádraží je převzali vojáci a odvedli je do nedaleké nedostavěné budovy. Tam již čekala spousta lidí.

První noc nespali, čekajíce, co se bude dít. Druhý den se utvořila fronta. Alfreda Ševčíka si začali všímat ostatní Židé, a i když nevěděli, kam půjdou, dávali mu věci, aby je pronesl (zlato, prstýnky, šperky). Povšiml si ho i německý voják, odvedl ho do prázdné místnosti, kde Alfred usnul a probral se až ráno, bez všech věcí, které mu lidé dávali. Do místnosti vešli neznámá paní a německý voják, který ho tam odvedl. Vyšli z místnosti a budova již byla zcela prázdná. Všichni už odjeli transportem do Terezína.

 Azyl v klášteře a na statku

,,Ta paní mluvila česky a řekla: ,Pojď, půjdeme rychle.‘“ Voják je doprovázej jen krátce, šli pěšky po Praze, než došli do bytu v Soukenické ulici, kde bylo mnoho židovských dětí. Pár dní tam pobyl. Poté paní řekla: ,,Do Ostravy nepojedeš, pojedeme jinam.“ Jeli vlakem do obce Zašová u Valašského Meziříčí do kláštera mezi řádové sestry. Byl to Řád školních sester a ústav se jmenoval ,,Ústav svatého Josefa“. Paní Alfreda Ševčíka předala sestrám. Jedna se ho ujala a odvedla ho do pokoje. Cestou si říkala: „Toho tady nemůžeme mít, ještě se něco stane, vždyť je tu jako žid.“ Přiřadili mu postel a mohl se umýt. „Chvíli jsem se tam měl docela dobře na to, že byla válka.“

Zanedlouho na Slovensku propuklo povstání, a tak Němci přišli i do hor. Alfred Ševčík byl nucen opět se stěhovat. Klášter vlastnil na Valašsku statek, „grunt“, a tam sestry Alfreda schovaly. Ukrýval se tam spolu se čtyřmi romskými dětmi. Správcem tam byl pan Trčka, který byl na děti hodný a staral se o ně. Na statku pracovali i další lidé, ale skrývané děti nevyzradili. „Buď byli tak hodní, nebo si nás nevšímali.“ Nějakou dobu tam dobře přežívali a mohli chodit i ven. Ale jen do té doby, než Němci v okolí zajali asi tucet partyzánů a všechny je oběsili nedaleko v lese. Pan Trčka řekl: „Tak ode dneška nebudete chodit ven, protože by se mohlo stát, že bych tam visel i já.“

Děti ho ale zcela neposlechly. „Znáte neposlušné děti, vylítli jsme ven, dokonce se šli podívat na ty pověšené partyzány, a to jsem neměl, protože do dneška vidím ty modrý nohy, to bylo hrozný.“ Později když děti chtěly ven, tak mohly jen v noci. Tak tomu bylo do konce války.

Příchod Rusů

Na konci války se Alfred Ševčík vrátil zpět do kláštera. V klášteře bydlela také německá rodina. Muž byl u gestapa a klášterní statek mu musel dodávat mnoho potravin. Když přišli na konci války Rusové, tak děti zavřeli, aby neviděly, jak před klášterem ,,gestapáka“ popravují. „Byli jsme rádi, že Rusové přišli.“ Pan Ševčík vzpomíná, že v ulici, kde bydleli, vyrabovali Rusové mnoho obchodů a moc slušně se také nechovali. Jídlo dávali lidem na příděl.

Setkání s matkou a život po válce

Sestřička jednou Alfredovi řekla, aby se šel podívat na vrátnici – fortnu. „Seděla tam nějaká paní, nepoznal jsem ji.“ Najednou uslyšel, jak říká „Fredy“, tak poznal, že je to jeho matka.

Vrátili se spolu do Ostravy, ale město bylo vybombardované. „Neměli jsme nic!“ Lidé, kteří se také vrátili, zřídili židovskou obec, která poskytovala obydlí, oblečení. Díky Červenému kříži se podařilo nalézt i mladšího bratra, který v úkrytu také válku přečkal. Pan Ševčík vzpomíná na matčinu dobromyslnost. „To mě tenkrát zarazilo: moje matka, která toho tolik zkusila, tak ona, když k nám přišla Němka, který ten byt patřil, že nemá kde spát, než půjde do transportu, říká: ,Zůstaňte klidně u nás.‘ Tenkrát Češi jí vynadali: ,Vy jste Židovka, byla jste v koncentráku a nechala jste u sebe Němku!‘“

Když se vše uklidnilo, Alfred Ševčík začal chodit do školy, poté do učení. Podal si žádost o vystěhování do Izraele, ale jelikož nebyl plnoletý a matka opět nechtěla jet, žádost byla zamítnuta. Z učení šel na vojnu. Sloužil v Psárech u Prahy – tam se seznámil se svou budoucí ženou. Do Ostravy se již nevrátil, usadil se v Psárech. Život se vrátil do normálních kolejí. „Já na ten svůj původ snad zapomněl.“ Po válce dostal dobrou práci, pracoval pro elektrárny. Před rokem 1989 nemohl vycestovat ze země, jen jednou byl v Rusku, na rozdíl od svých kolegů. „Cestoval jsem víc až po roce 1989, protože když jsem předtím chtěl příslib, tak jsem ho nikdy nedostal, asi kvůli původu.“

Po roce 1989 se Alfred Ševčík jezdil pracovně po celém světě (do Číny, Argentiny, Turecka…) Později procestoval celou Evropu, Středomoří, Izrael, kde se setkal se svými příbuznými, kteří utekli ze země již zkraje války, kdy Němci povolovali některé transporty mimo zem. Byli to příbuzní z matčiny strany. Teta a strýc Alfreda Ševčíka měli tušení, jak bude nadále válka probíhat, proto poslali do Palestiny svoje děti. Žijí v Izraeli dodnes, jejich rodiče však našli smrt v plynových komorách.

Na závěr pan Ševčík varuje mladé lidi před neonacismem a vyslovuje přání, aby se to, co se dělo za války, „už nikdy neopakovalo“.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Vilím)