Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sejkora (* 1924  †︎ 2014)

Když jsem se vrátil z kriminálu, tak jsem se dozvěděl, že matka je už čtyři roky po smrti

  • narozen v roce 1924 v obci Kostelecké Horky

  • pomoc při obstarávání zbraní pro kolegu ze zaměstnání

  • záhy zatčen, během domovní prohlídky nalezeny náboje

  • 16. srpna 1950 odsouzen Státním soudem v Praze na 11 let těžkého žaláře za organizování nelegální skupiny

  • vyšetřovací vazby v Rumburku, Liberci, Plzni a v Praze na Pankráci

  • tábory Bratrství, Nikolaj, Svatopluk a Mariánská v jáchymovských uranových dolech

  • podmínečně propuštěn v červnu 1956

  • rehabilitován 17. prosince 1990 Městským soudem v Praze

Josef Sejkora se narodil v roce 1924 v obci Kostelecké Horky. Protože po vojně zprostředkoval svému kamarádovi pistoli, byl v roce 1950 zatčen a obviněn z organizování ilegální skupiny v počtu dvou mužů, která měla za cíl opatřovat zbraně. Přestože bylo toto obvinění smyšlené, byl odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře a po soudu strávil šest let v jáchymovském „uranovém peklu“.

Josef Sejkora pochází z chudých poměrů. Jeho otec byl lesním dělníkem a matka pracovala v domácnosti. Josef vystudoval zemědělskou školu ve Vysokém Mýtě, a protože nebylo peněz nazbyt, každé prázdniny trávil prací u sedláků jen za stravu a nocleh. Po škole nastoupil na práci v lese, ale vypukla druhá světová válka a byl povolán na nucené nasazení. Nejprve do brdských lesů jako lesní dělník, potom do Dvora Králové a Žitavy (Zittau) v třetí říši do továrny na zbraně. Ke konci války byl přesunut do Semil, kde se přestavovala textilní továrna na zbrojovku. Tam také zažil osvobození sovětskými vojsky.

  Dvakrát za sebou vystěhováni

Josefovi rodiče po válce odešli dosídlit částečně německou obec Horní Třešňovec, kde dekretem dostali hospodářství s 24 hektary zemědělské půdy po německém majiteli Robertu Janischovi. Horní Třešňovec patřil za války do obsazeného pohraničí. Žila tam jedna třetina Čechů a dvě třetiny Němců. Starousedlíci ale Sejkorovy nepřijali, a kde mohli, tam jim ztěžovali život. „Spíše tam byl odpor těch starousedlých Čechů a Němců k těm přivandrovalcům, jak se jim říkalo. Ti Němci s nima byli v lepším vztahu, než jsme byli my.“

Otec pamětníka byl nakonec obviněn, že se chtěl obohatit na úkor vybavení hospodářství a některé věci nenapsal do soupisu majetku. Podle Josefa Sejkory bylo vše jen vymyšlené, aby se jich starousedlíci zbavili. Přesto otec strávil pět měsíců ve vězení v Ústí nad Orlicí a rodina byla vystěhována. „Nás potom vystěhovali. Otce dali do vyšetřovací vazby. Udělali soupis a za dva dny dali podezření, že věci, které nebyly v soupise, chtěly být ukradeny. Pozor, chtěly být!“

Pořád se psal rok 1945 a Josef Sejkora v té době pracoval v obci Ostrov na Lanškrounsku jako plemenářský zootechnik a měl k dispozici malý domek. Ve vesnici potřebovali, aby se někdo staral o plemenné býky, a tak přijali Josefova otce i s rodinou a přidělili jim hospodářství. I tam měla rodina zakrátko problémy a z obce byla vystěhována. Jak vzpomíná Josef Sejkora, v Ostrově tenkrát byli skoro samí komunisté a věděli, že Sejkorovi mají úplně jiný pohled na svět než oni. V obci je proto nepřijali a na národním výboru se snažili je za každou cenu dostat pryč. Otec byl nakonec znovu obviněn. Tentokrát z hospodářské neschopnosti, i když podle Josefa Sejkory to byl holý nesmysl. „Bylo tady asi pětaosmdesát procent komunistů. Byli navrchu a znovu nás vystěhovali jako hospodářsky neschopný. Přišlo vyúčtování. Za okres byl nějakej zemědělskej odborník Karel Sklenář, výbornej člověk, a povídá: ,Pane předsedo, přece nám nechcete říct, že ten člověk je zadržen pro hospodářskou neschopnost. Vy jste mu zadrželi třicet tisíc korun ve spořitelně, tak se snad jedná o omyl.‘ – ,Ne. Je to usnesení národního výboru a nelze se proti tomu odvolat.‘ Přesto se bratr jel odvolat na ministerstvo do Prahy. Oni ho poslali, že musí do svého kraje čili do Pardubic a tam se odvolat. Tam mu osobně řekli: ,My víme, že věci, které nám uvádíte v odvolání, nám můžete dokázat. Ale lid si vás tam nepřeje a tím to končí.‘ Čili zákony jsou k ničemu, my máme  zákony nový.“ Vše se odehrálo ještě před únorem 1948, kdy komunisté uzmuli moc ve státě.

Nechtěl se podvolit a nakonec byl zatčen

V roce 1947 nastoupil Josef Sejkora na prezenční vojenskou službu. Tam také v následujícím roce zažil únorový puč komunistické strany. Vzpomíná, že na vojně se začaly dít divné věci. Vojáci byli povyšováni ne podle schopností, ale podle stranické legitimace. Všichni se museli účastnit politických školení a osvět, kde mohli dobrovolně a údajně bez újmy vyjádřit svůj názor na dění v republice. Josef Sejkora měl negativní názor a ten také prezentoval, a i když to zpočátku nemělo žádné následky, vše měl zaznamenané v papírech. Další signál, že je něco v nepořádku, zaregistroval během tryzny za Edvarda Beneše v Brně. „V osmačtyřicátým jsme se zúčastnili tryzny za Beneše. V Brně na Zelným trhu. Shromáždila se tam posádka. Hrozně mě uráželo, když armáda tam byla beze zbraně. A z ulic se ozvalo: ,Milice, k noze zbraň!‘ To byla hanba celého národa. Armáda přeci má být ozbrojená prvořadě.“ Josef Sejkora na vojně také odmítl podepsat „Katolickou akci“. „To byl jeden z rozhodujících momentů. Už to pak se mnou šlo,“ vzpomíná.

Po vojně nastoupil jako vzorkař v Liberecké mlékárně s pracovištěm ve Varnsdorfu. Tam ho kolega Jan Touša požádal, zda by mu nesehnal pistoli. Josef Sejkora dnes tvrdí, že nevěděl, nač ji potřebuje a že se rozhodně nejednalo o žádný protikomunistický odboj. Přesto byl v roce 1950 přímo na pracovišti zatčen. Při domovní prohlídce u něj bylo ještě nalezeno 13 nábojů, které si přinesl z vojny. Tak málo stačilo k odsouzení.

Nejprve byl pamětník odvezen do vyšetřovací vazby v Rumburku, potom do Liberce, Plzně a nakonec na Pankrác, kde v srpnu 1950 proběhl soud. Spolu s Janem Toušou byli obviněni, že tvořili organizovanou ilegální skupinu, jejíž účelem bylo získat zbraně. Rozsudek zněl: 14 let pro Jana Toušu a 11 let těžkého žaláře pro Josefa Sejkoru.

Jáchymovské uranové peklo

Po soudu, který se konal krátce po popravě Milady Horákové, byl Josef Sejkora převezen na Jáchymovsko. Takto dnes vzpomíná na první chvíle, které tam prožil: „Hned jak jsme přijeli na ústřední tábor, tak dozorce na věži se ptal: ,Odkud jste přijeli?‘ – ,Praha-Pankrác.‘ – ,Nejradši bych vzal ten automat a všechny vás postřílel.‘ To byl jeho výrok. Odtamtud jsme přešli pěšky do druhého tábora, který byl asi tři sta metrů daleko. Ale nebyly vizuálně propojené. Na Bratrství, tam jsem byl určitej čas. Nebyla tam těžební věž. Byl tam vrátek. Šlo se chodbou a potom vrátkem dolů. Tak tam jsem poznal strasti života. Měl jsem dost nervové deprese, a tak jsem začal brát prášky na spaní. Vězeňský doktor, byl to evropskej porodník, který byl mimo jiné u porodu královny Alžběty. Už nevím, jak se jmenoval. Ten povídá: ,Neber ty prášky. Raději běž, když máš odpolední, dopoledne je sprcha volná. Raději běž a pusť teplou a studenou.‘ Tak jsem ho poslech a skutečně to prospělo.“ Celou dobu věznění také myslel na to, že tak prohnilý režim se nemůže dlouho udržet u moci a že po jeho pádu budou všichni neprávem odsouzení vězni propuštěni. Bohužel se to stalo mnohem, mnohem později, než doufal.

Na Bratrství se  Josef Sejkora následně stal zámečníkem, alespoň tak nemusel chodit pravidelně fárat. Jenže to nebylo na dlouho, protože byl přeložen do tábora Nikolaj a opět musel každý den sjíždět několik stovek metrů do uranového pekla. Všichni vězni byli při tom do práce vedeni svázáni jako zvířata. „ Na táboře Nikolaj nás vodili asi 800 metrů na šachtu. Ten útvar byl v protistupu a svázáni jsme byli provazem a byli namačkáni jeden na druhého. Takže se muselo jít jedním krokem, jinak se to zhroutilo.“

Potom Josef Sejkora prošel ještě tábory Svatopluk na Slavkovsku, Barbora a nakonec táborem Mariánská. Odtamtud má také vzpomínku na vyhlášení amnestie prezidentem republiky Antonínem Zápotockým. Vězňům bylo oznámeno, že přijde amnestie a budou propuštěni. To se nestalo a v táboře zavládla protestní nálada. Skoro všichni vězni odmítali nastoupit do práce. Mezi nimi i Josef Sejkora. Dostal za to několik dní korekce. Takto si to dnes vybavuje: „Na Mariánské hoře jsem odepřel ze zdravotních důvodů fárat. Byla to lež, ale nebyl jsem sám. Dostal jsem deset dní korekce. Tak to jsem si odseděl a byl jsem propuštěnej na šachtu k zařazení. ,Ne! Půjdu vám do práce, ale ne na šachtu. Nechte mě na povrchu a já  zítra nastoupím.‘ –  ,Vy víte, že potřebujem lidi na šachtě, a ne na povrchu.‘ Dalších deset dní korekce. Tak jsem šel. Ale v první korekci v těch deseti dnech jsem demonstroval sám sobě a zahájil jsem hladovku. Vydržel jsem ji šest dní. Po šesti dnech jsem ji přerušil. To byla denní dávka jídla. Pokud to byl oběd, tak dva knedlíky, omáčka a polívka. Samozřejmě bez masa. Pokud to byly další dny, tak to bylo třicet deka chleba a voda. To bylo za dvacet čtyři hodin. Prostě podruhý jsem tam byl asi šest dní a přišlo pracovní nasazení, jak se jmenuju. Tak ten a ten. ,Nejdu fárat.‘ To bylo slyšet z několika kopek. ,No, tak se domluvíme.‘ Tak prostě přerušili těch deset dní. Bylo to stejně trapný. Věděli, že s náma nic neprovedou. Tak jsem se nenechal zase zařadit na šachtu.“ Nakonec byl zařazen na dílnu na opravu vrtacích souprav.

V táboře Mariánská také zažil vzpouru vězňů. V srpnu 1955 zapomněl bachař v trestním baráku zavřít dveře a všichni vězni vyšli ven. „Šli a vyvrátili plot u toho trestního baráku, prostě bylo zle. Křičeli hesla: Už nikdy za ostnaté dráty! Armáda jde s lidem, my jdeme s armádou! Věděli jsme, že bude zle. Domlouvali jsme se, co budeme dělat. Já jsem povídal: ‚Nejlepší bude, když budu v posteli.‘ A asi tak v devět hodin večer jsem viděl, že rozmisťují kulomety na věže.“ Vězni museli nastoupit na takzvané horní náměstí, kde se nikdy neřadili. Všichni tam jako jeden muž začali zpívat hymnu, o čemž ještě dnes Josef Sejkora mluví jako o velmi silném prožitku. Nakonec byli vězni rozděleni do různých táborů a situace se postupně uklidnila.

Opět doma

Josef Sejkora byl podmínečně propuštěn v červnu 1956. Ve vězení tak strávil více než šest let. Nejprve zamířil za sestrou. Tam se dozvěděl, že jeho maminka Františka je už přes čtyři roky mrtvá. Byl to pro něj hrozný šok. Nikdo mu to totiž nedal vědět, aby mu ještě neztížili jeho  nelehkou situaci.

Ani se zaměstnáním to neměl jednoduché. Jako bývalého vězně ho nikde nechtěli zaměstnat. Nakonec se stal závozníkem ve stavebním podniku. Následně pracoval v podniku MEZ Letohrad, poté v JZD Albrechtice jako zootechnik. Tam také v roce 1974 utrpěl pracovní úraz, při kterém málem přišel o nohu. Měl těžké zdravotní následky, a tak byl poslán do invalidního důchodu.

V současnosti žije v obci Ostrov u Lanškrounu a svůj pobyt ve vězení překvapivě nehodnotí negativně. Říká, že díky němu poznal spoustu pozoruhodných lidí. „Když vezmeme to plus a minus, co mi ten kriminál vzal a dal, tak myslím nula od nuly pojde. Nikdy bych totiž nepřišel do styku s takovými lidmi, jako jsem přišel.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)