Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Sedoník (* 1925)

Komunistický režim poslal do vězení bratra a pak strýce a bratrance

  • narozen 4. října 1925 v Sýkorci

  • za domem měli hranice Protektorátu Čechy a Morava

  • zaměstnanec Tatry Kopřivnice

  • bratr Josef Sedoník v září 1950 odsouzen v souvislosti s odbojovou organizací Modré květy

  • bratr dostal 18 měsíců v nápravně pracovním táboře ve Vítkovicích

  • strýc Alois Polášek v roce 1957 odsouzen za trestný čin násilí na veřejném činiteli k deseti měsícům vězení

  • bratranec Václav Polášek v roce 1957 odsouzen za trestný čin teroru ke třem letům vězení

  • v roce 2016 žil v Lubině

František Sedoník sice nepatří mezi politické vězně, ale represe vykonávané komunistickým režimem těžce postihly jeho rodinu. Do vězení ve vykonstruovaných procesech poslali jeho bratra Josefa Sedoníka, strýce Aloise Poláška a bratrance Václava Poláška. Obavy z dalších postihů a o budoucnost poté dlouhá léta ovlivňovaly životy i ostatních členů rodiny.

Na hranicích protektorátu

František Sedoník se narodil 4. října 1925 v Sýkorci (od roku 1959 Lubina, patřící dnes pod město Kopřivnice). Rodina tu vlastnila malý domek se záhumenkem. Otec pracoval nejprve v továrně na ohýbání nábytku L. A. Bernkop a následně jako dělník u firmy Ringhoffer – Tatra a. s., přejmenované v roce 1946 na Tatra národní podnik. Rodiče své tři děti vychovávali v katolické víře a František Sedoník se již v dětství stal členem místní sportovně katolické organizace Orel. Díky dědovi měl s bratrem silný vztah k hudbě, a tak se oba také stali členy místní kapely.

Ještě během studia na měšťanské škole ve Frenštátu pod Radhoštěm na konci září 1938 podepsali zástupci čtyř evropských mocností mnichovskou dohodu o přičlenění československého pohraničí k nacistickému Německu a tato oblast pak spadala do Říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland). Patřil do ní i Sýkorec, v němž tehdy žilo pouze české obyvatelstvo. Nové hranice vznikly přímo za plotem domu rodiny Františka Sedoníka. Rok poté zařadili pamětníka jako dělníka do firmy Ringhoffer – Tatra a. s., která se orientovala na výrobu pro válečné účely Německa. Právě kvůli Kopřivnici, jež měla pro Německo velký hospodářský význam, se Sýkorec stal součástí župy Sudety. Tehdy už sice i zbytek Čech a Moravy okupovalo nacistické Německo a na tomto území výnosem zřídilo Protektorát Čecha a Morava, ale hranice již zůstaly. František Sedoník tak často musel procházet finanční stanicí (celnicí), stojící kousek za jejich domem. V paměti mu z těchto cest zůstala jedna úsměvná historka. „Jedna stará slečna si ve Frenštátu pod Radhoštěm koupila povlečení na postele. Látku si namotala na tělo a chtěla to propašovat. Financům se zdála podezřelá, a tak ji vytáhli z autobusu na kontrolu. Řidič autobusu financům říkal, co blbnou, jestli nevidí, že je těhotná, a ještě ji budou otravovat. Financi ji pustili, a jak přejeli hranice, tak si řidič stěžoval: ,Představte si, bába blbá, přišla za mnou, že je stará panna, a já jsem si dovolil říct, že je těhotná. Zachránil jsem ji před kriminálem, a ona se urazila.‘“

V továrně v Kopřivnici to František Sedoník neměl jednoduché. Výrobu měli pod přísným dohledem Němci. Když pak postupně odcházeli němečtí zaměstnanci na frontu, musel kvůli nedostatku pracovních sil obsluhovat strojní brusku. Dvanáctihodinový dvousměnný provoz byl velmi namáhavý, a tak během jedné noční směny usnul, zavadil o páku a stroj rozbil. Dostal se tím do velkého nebezpečí, protože v továrně už gestapo zatklo za odboj a sabotážní činnost několik zaměstnanců, a někteří z nich dokonce skončili na popravišti. Naštěstí jeho čin nakonec kvalifikovali jako nedbalost, a tak nenásledovalo nacistické vězení. Práci ale tehdy šestnáctiletý František vykonával pod velkým psychickým tlakem.

Konec války prožil pamětník doma v Sýkorci. Vzpomíná, že nejprve se u nich objevili ustupující němečtí vojáci, kteří v domě hledali své dezertéry. František Sedoník s nimi musel na půdu a s vidlemi propichoval seno, zda se tam někdo neukrývá. „Šli za mnou s pistolí v ruce a já byl plný hrůzy, že mě zastřelí,“ vzpomíná a s úlevou dodává, že na půdě naštěstí nikoho nenašli.

Krátce poté se v domě objevilo několik sovětských vojáků, kteří tu jednu noc přespali. „S jedním jsme seděli a on měl ruční granát na tyčce. Ptali jsme se ho, jestli se nebojí, že mu to vybuchne v ruce. Řekl, že ne, rozkročil se na dvoře a přehodil to přes barák. Vybuchlo to sousedce v bramborách. Přišla na nás s křikem a Rus se samozřejmě smál, protože pro něj to byl žert,“ vypráví František Sedoník a vzápětí dodává, že jeden voják se u nich zdržel až do pozdního odpoledne druhého dne. „Hodně pili. První, co bylo, tak davaj kořalku. Jeden se tam tak zpil, že tam zůstal a spal do dalšího dne. Ostatní odjeli a vysvětlili nám, že ho máme nechat vyspat a že za nimi pak přijede.“

Uvěznili bratra a pak strýce a bratrance

František Sedoník po válce absolvoval kurz na automechanika a po dvou letech vojenské služby se opět vrátil do továrny v Kopřivnici, která po znárodnění již nesla název Tatra národní podnik. V továrně jako automechanik, nejprve nákladních a později osobních vozů, zůstal až do penze.

Komunistický převrat v únoru 1948 zažil na vojně v Trenčíně. „Měli jsme tam sklad zbraní a najednou přijeli milicionáři s vozíky, všechny zbraně odvezli a my vojáci jsme zůstali beze zbraní,“ vzpomíná na první negativní zážitek s komunistickým režimem František Sedoník, který se po válce stal náčelníkem orelské jednoty Lubina. Jenže orelská jednota odmítla začlenění do jednotné tělovýchovy, a tak se až do pádu komunismu stal také náčelníkem posledním, protože organizace Orel byla rozpuštěna.

Pamětník nepatřil mezi zastánce komunistického režimu, ale ani se proti němu nijak výrazně nevymezoval. Stejný přístup zvolil i jeho bratr Josef, kterého však 21. srpna 1951 v rodinném domě v Sýkorci zatkla StB a 30. ledna 1952 ho Nejvyšší soud v Praze odsoudil ve vykonstruovaném procesu k osmnácti měsícům vězení. Jeho jediné „provinění“ přitom bylo, že ho kontaktoval jeho známý ze Štramberku Jan Holub, který organizoval odbojovou organizaci Modré květy a Josef Sedoník ho neudal. Rok a půl strávil v táboře nucených prací ve Vítkovicích, zřízeném na převýchovu vězňů prací. František Sedoník ho tam s maminkou několikrát navštívil, protože otec celou věc těžce snášel. „Byla to větší místnost uprostřed předělená řetězy asi metr a půl od sebe a mezi nimi chodil dozorce. Na jedné straně místnosti byla lavice pro návštěvníky a na druhé straně lavice pro vězně,“ vzpomíná František Sedoník na návštěvní místnost, ve které rodina mohla s odsouzeným strávit jen deset minut a každé jejich slovo poslouchal dozorce, jenž mohl návštěvu bez udání důvodu okamžitě ukončit.

Jednou ale shodou okolností mohl pamětník s bratrem soukromě hovořit bez zvědavých uší dozorců. „Přijeli jsme tam a řekli nám, že musíme počkat, že vězeň vykládá vagony na nádraží. Tak nás strčili do nějaké kanceláře, kde jsme s maminkou měli počkat. Najednou se otevřely dveře a vešel dozorce se psem, stál a díval se na nás. Za chvíli se mě zeptal, jestli ho znám. Řekl jsem, že si myslím, že ano. Byl to můj bývalý spoludělník z Tatry, ohnivý komunista, který se přihlásil k bachařům. Řekl mi, že když ho znám, tak mi tu nechá psa a můžeme si spolu povídat. Sebral se a odešel. S bráchou jsme si pak půl hodiny povídali, než ho zase odvedli. Takže jsem se také dozvěděl, že ten dozorce byl jeden z největších rasů,“ vypráví pamětník o dozorci, jehož dcera se o mnoho let později provdala za synovce Františka Sedoníka.

Pamětník si tak v klidu mohl vyslechnout vyprávění o podmínkách, v nichž bratr pracoval. Nejprve dělal na zásypu u vysokých pecí, ale poté, co se přiotrávil kychtovým plynem a zjistili, že má špatné srdce, ho přeřadili ke struskovému mlýnu. „Chodili tam ve žhavé strusce a bratr opět dýchal kychtový plyn. Měli speciální dřeváky, aby mohli rozhrabovat strusku, ale ty za den prohořely. Bratr o tom strašně nerad mluvil,“ vypráví František Sedoník. Na Paměti národa jsou zaznamenány také vzpomínky jeho bratra Josefa Sedoníka, v nichž se ani po letech nedokázal o pobytu ve vězení rozvyprávět.

V září roku 1951 se František Sedoník oženil s Ludmilou Kostelníkovou, s níž měl dvě dcery a dva syny. Rodina bydlela dál v Sýkorci a nedaleko domu se pamětník stal svědkem konfliktu, který skončil uvězněním jeho strýce Aloise Poláška a bratrance Václava Poláška. Tehdy se totiž v obci zakládalo jednotné zemědělské družstvo (JZD) a většina místních stejně jako Poláškovi do něj přes značný nátlak odmítala vstoupit. Předsedu JZD vykonával soused jak Františka Sedoníka, tak Poláškových, Albín Bardoň, a právě s ním měli Alois a Václav Poláškovi konflikt. Psal se 12. srpen 1957 a pamětník zrovna s Aloisem a Václavem betonovali chlév. Václav Polášek se vydal pro chybějící armatury, když se nedaleko domu setkal s Albínem Bardoněm jedoucím na pionýru. „Václav Polášek mu ty dráty hodil pod pionýr a on musel zastavit. Jen se pohádali a nic jiného. Dokonce jsem se dozvěděl, že Bardoň hned potom jel do Kopřivnice hledat doktora, který by mu napsal, že je potlučený. Jenomže žádný doktor nechtěl, protože mu nic nebylo,“ vzpomíná František Sedoník, který celý konflikt zpovzdálí pozoroval.

Jen o několik dní později zatkla Aloise a Václava Poláškovy StB. O tomto konfliktu se v září téhož roku zmiňoval také článek z okresních novin Rozkvět od pracovníka ONV v Novém Jičíně Rudolfa Machýčka: „... Na vítězství družstevní myšlenky v obou obcích má lví podíl předseda Bardoň. Je kupodivu, kde bral na práci čas. Pracoval v závodě (nadále už ovšem nebude a věnuje se jen družstvu), dokázal řídit družstvo tak, aby výsledky přesvědčily i ty největší pochybovače, našel si čas na návštěvy u rolníků... Tím vším na sebe soustředil nenávist nepřátel družstva. A tak jednoho dne, když jel na poli na svém pionýru, mihnula se mu kolem hlavy dvoumetrová železná tyč. Prolétla mimo, ale útočníci se svého úmyslu nevzdali. Byli dva, otec a syn, Alois a Václav Polášek. Vrhli se na předsedu JZD, kterého chtěli stůj co stůj spravit ze světa. Nu, nepodařilo se jim to. Ukázali jenom, kam až vede nenávist k družstevnímu hospodaření. Není nesnadné si domyslet spojitost vedoucí od pomluv o zadlužení JZD až k poslednímu ‚argumentu‘ – železné tyči.

Předseda Bardoň vyvázl zdráv a v obou obcích si ulehčeně oddechli, když se dozvěděli o šťastném konci surového přepadení, a teď, už bez pochyb, se pustili do práce ve společném hospodaření, aby se co nejdříve vyrovnali předním družstvům nejen výměrou půdy, ale i výsledky.“

Jak píše autor tohoto článku, není nesnadné si domyslet, co následovalo. Aloise i Václava Poláškovy odsoudil Krajský soud v Ostravě 4. listopadu 1957. Václava Poláška za trestný čin teroru k odnětí svobody v trvání tří let a Aloise Poláška za trestný čin násilí na veřejném činiteli k odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Následně rodině místní JZD sebralo dobytek a krmivo. Pozemky, na jejichž část rodina ještě několik let splácela hypotéku, JZD sice nepřevzalo, ale protiprávně je užívalo. Ostatní rolníci poté vstoupili do JZD. „V první horlivosti jsem chtěl jít svědčit, že se nic nestalo. Jenomže všichni rozumní starší lidé mě varovali, že nemám nikam chodit, že zavřou i mě, že lidi chtějí přinutit ke vstupu do družstva a s tou hádkou to nemá nic společného. Tak jsem svědčit nešel a stalo se to, že ve prospěch Bardoně svědčil strýc Boháč.“ A právě další strýc pamětníka Vincent Boháč se prý stal korunním svědkem procesu. „Vůbec u toho nebyl, ale patřil mezi horlivé komunisty,“ vzpomíná František Sedoník na černou ovci rodiny.

Alois Polášek strávil asi tři měsíce ve vězení v Ostravě a krátce po skončení soudu ho po smrti prezidenta republiky Antonína Zápotockého propustili na amnestii domů. Václav Polášek strávil celý trest prací v uranových dolech v nápravně pracovním táboře Bytíz u Příbrami.

Několik měsíců po návratu z vězení se Václavu Poláškovi narodil druhý syn Pavel. Měl těžké postižení zvané achondroplázie neboli disproporcionální trpaslictví. Jde sice o dědičné onemocnění, ale naprostá většina dětí se rodí na podkladě sporadických mutací (chyb v DNA) zdravým párům. Mutace se objevuje výhradně v otcově zárodečné linii. „Všeobecně se věřilo, že to bylo z ozáření,“ dodává pamětník. František Sedoník žil s manželkou a dětmi dál ve svém domě v bezprostředním sousedství Albína Bardoně. Vzpomíná, že se snažili s ním moc nepřicházet do styku a že ani on nakonec neměl lehký osud. Manželka i syn mu zemřeli na rakovinu, a tak nakonec dožíval sám v rozlehlém domě.

Komunistický režim v padesátých letech minulého století těžce zasáhl do života členů rodiny a obavy je následně provázely mnoho dalších let. „Nevěděli jsme, jestli to bude pokračovat dál. Věděli jsme, že jsme pod dohledem a že každé slovo, které řekneme, bude použito proti nám,“ dodává František Sedoník, který v kruhu rodinném stále žije ve svém domě v místní části Lubiny, Sýkorci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)