Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Helena Sedláčková (* 1956)

Měla jsem na starosti život brigád socialistické práce

  • narozena 23. dubna 1956 v Kudlovicích na Uherskohradišťsku jako nejmladší ze čtyř dětí

  • rodina po roce 1948 přišla o vlastní hospodářství

  • i přes nevyhovující původ v 70. letech vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze

  • před rokem 1989 pracovala jako redaktorka podnikových časopisů

  • v 80. letech vedla rubriku brigád socialistické práce ve Zbrojováku, časopisu brněnské Zbrojovky

  • v roce 2023 žila v Brně

Část osmdesátých let pracovně strávila ve Zbrojovce Brno. Tam měla z pozice redaktorky podnikového časopisu Zbrojovák na starost články ze života brigád socialistické práce (BSP): „Chodit mezi dělnictvo a ptát se jich, jak se jim vede a psát o jednotlivých pracovních kolektivech – z dnešního pohledu je to úsměvné, ale tehdy každá ta BéEsPé, brigáda socialistické práce, musela uzavírat závazky k různým výročím. Takže byl závazek k říjnové revoluci, závazek k Vítěznému únoru, závazek k Prvnímu máji a kdoví k čemu. A protože ne všichni byli padlí na hlavu, tak nevěděli, co do těch závazků dávat. Takže tam bylo například, že se kolektiv brigády socialistické práce zavazuje k tomu, že bude včas chodit do práce, že budou plnit pracovní úkoly a tak dále,“ vzpomíná s ironií Helena Sedláčková.

Tys nám pokazila celou fotku

„Přestože už 40 let žiju v Brně, tak vždycky říkám, že moje srdce stále tepe v rytmu moravského Slovácka,“ otevírá své vyprávění Helena Sedláčková, rodačka z Kudlovic na Uherskohradišťsku. Na svět přišla 23. dubna 1956 jako nemladší ze čtyř dětí. Otec Cyril Rožek se živil jako soukromý zemědělec, po nástupu komunistů k moci rodina o hospodářství přišla a po vynuceném vstupu do družstva pak oba rodiče pracovali v jednotném zemědělském družstvu (JZD). O tomto období se doma nemluvilo. „Mám na to takovou matnou vzpomínku: Otec miloval koně, a když ty koně odvedli do družstva, tak potom za svými vlastními koňmi do toho družstva chodil. To bylo velmi bolestné,“ vypráví Helena Sedláčková. 

Otec pak symbolicky, jako výraz soukromého protestu, vždy v den propagandistických prvomájových průvodů vyvážel hnůj, „a dával tím najevo, co si tak o tom průvodu myslí,“ shrnuje jeho dcera. Poté, co rodina přišla o hospodářství, žili Rožkovi skromně. „Byli jsme opravdu velice chudá rodina. Do školy jsme chodili v teplácích a jednou mně spolužačka řekla, když jsme se fotili ke konci školního roku: ,Tys nám pokazila celou fotku, protože jsi byla oblečená v teplácích,‘“ vypráví. Z dětských let také vzpomíná na Marušku Drábkovou, kamarádku ze sousedství, dceru politického vězně z éry československého stalinismu a porevolučního starosty Kudlovic Vladimíra Drábka.

Základní předměty: marxisticko-leninská ideologie, pak nějaké základy leninské žurnalistiky

Všichni sourozenci měli z politických důvodů problémy dostat se na školy. V případě Heleny, nejmladší z dětí, zřejmě sehrál roli časový odstup, který do jisté míry zahladil kádrové šrámy. A také – jak se později dozvěděla – přímluva kamaráda ze Socialistického svazu mládeže (SSM). V roce 1975 úspěšně složila přijímací zkoušky na vysokou školu. Zatímco rodiče i všichni sourozenci se profesně pohybovali v zemědělství, Helena Sedláčková si zvolila odlišnou cestu – žurnalistiku na Karlově univerzitě. O obor byl dle vyprávění velký zájem a mezi spolužáky měla nemálo dětí komunistických funkcionářů. Náplň studia kopírovala normalizační směřování tehdejšího Československa: „Zpětně, když se na to podívám, je to úsměvné. Základními předměty byly marxisticko-leninská ideologie, pak nějaké základy leninské žurnalistiky nebo něco takového, pak dějiny sovětské žurnalistiky, ale i dějiny české žurnalistiky,“ vyjmenovává.

Po úspěšném absolvování studií v roce 1979 nechtěla zůstávat v Praze a začala se rozhlížet po pracovních příležitostech blíže domovu. „Ale V Uherském Hradišti – nebližším okresním městě těm našim Kudlovicím – byly tehdy akorát jedny okresní noviny a tam nikoho nepotřebovali. Takže jsem se musela rozhlížet a přemýšlet, kde budu pracovat.“ Obeslala tedy redakce v Brně. Tehdy sháněli novináře do závodního časopisu První brněnské strojírny (PBS), který se stal Heleniným prvním zaměstnavatelem. Byť tam zůstala pouze jeden rok, po celou dobu své předlistopadové profesní dráhy už setrvala v prostředí brněnských závodních časopisů. Následující rok působila v podniku Mez Brno a v roce 1982 pak přesídlila do brněnské Zbrojovky.

Kolektiv BSP se zavazuje k tomu, že bude včas chodit do práce

Podnikový časopis Zbrojovák vycházel každý týden a jeho podoba v osmdesátých letech byla následující: čtyři stránky, tři redaktoři a několikatisícový náklad. „Hlavní redaktor měl stranickou linii. Ten byl pečený vařený na celozávodním výboru strany a dával tam zpravodajství z celozávodního výboru strany – na čem se komunisté dohodli a co budou dělat lépe a radostněji,“ popisuje s ironií. „Druhý kolega měl na starosti rubriku Svazu československo-sovětského přátelství. Dneska se to zdá nepochopitelné, ale v tehdejších fabrikách byli, tuším, tři uvolnění pracovníci, kteří pracovali na sekretariátu Svazu československo-sovětského přátelství, tak ten měl tady toto na starosti plus nějaké zájmové rubriky,“ přibližuje tehdejší podobu Zbrojováku.

Třetí redaktor, respektive redaktorka Helena Sedláčková měla na starost život brigád socialistické práce (BSP). Zjednodušeně řečeno – chodila mezi dělníky, povídala si s nimi o pracovních i mimopracovních věcech, pořídila fotografie a nasbíraný materiál zpracovala do článku. Leitmotivem rozhovorů a následných textů bylo plnění závazků. „Každá ta BéEsPé, brigáda socialistické práce, musela uzavírat závazky k různým výročím. Takže byl závazek k říjnové revoluci, závazek k Vítěznému únoru, závazek k Prvnímu máji a kdoví k čemu. A protože ne všichni byli padlí na hlavu, tak nevěděli, co do těch závazků dávat. Takže tam bylo například, že se kolektiv brigády socialistické práce zavazuje k tomu, že bude včas chodit do práce, že budou plnit pracovní úkoly a tak dále. Což se může zdát úsměvné, protože je to logické, že mají povinnost chodit do práce a chodit včas. Ale i k takovým věcem se zavazovali,“ říká.

Nikdo mě ani nenutil

Dle vzpomínek si coby redaktorka Helena Sedláčková vydělávala v roce 1986 necelou tisícovku měsíčně, přičemž dělníci ve Zbrojovce údajně pobírali citelně vyšší peníze. Pro srovnání dodejme, že v uvedeném roce činila průměrná hrubá měsíční mzda v Československu 2 964 Kčs. Navzdory nevalným platovým podmínkám práce nabízela alespoň relativní volnost: „Každý věděl, co má dělat. Museli jsme zaplnit ty své stránky a dá se říct, že to už bylo na každém, jak si ten pracovní den rozvrhne. Výsledkem toho bylo, že jsme za tři dny museli naplnit ty dvě strany časopisu. Nedá se říct, že bych od osmi do devíti dělala to a od desíti do jedenácti ono. Musela jsem si to prostě rozmyslet,“ vypráví.  

Jednotlivé rubriky svou povahou samozřejmě korespondovaly s ideologickým konstruktem šťastného života v socialismu. Obsah svých článků – tedy článků „ze života obyčejného dělnictva“ – ale Helena Sedláčková nepovažovala a nepovažuje za prokomunisticky zabarvený nebo snad přímo propagandistický. Byť každé vydání obsahovalo i čistě stranické okénko, jeho sepsání měli na starosti kolegové. Dodejme, že Helena Sedláčková nikdy nevstoupila do komunistické strany: „Nikdo mě ani nenutil. Hleděla jsem si své práce a možná jsem ji dělala i docela dobře, tak po mně nikdo nešlapal,“ shrnuje a dodává: „Zpětně na to vzpomínám jako na docela dobře strávený život, v té redakci.“

Ředitel takové fabriky stál před studenty jako školáček 

V revolučním roce 1989 Helena nadále působila v redakci Zbrojováku. Tou dobou se starala o dvě malé děti, s manželem bydleli na brněnské periferii a „sametového“ dění se tak aktivně neúčastnila. „Bohužel jsem to sledovala jenom v televizi a je mi to zpětně líto, že jsem se do ničeho nemohla zapojit, protože jsem se musela starat o děti. A jezdit s nimi do města na demonstrace, taková jsem zas nebyla,“ vysvětluje. Ke generální stávce 27. listopadu 1989 se pak připojili i zaměstnanci Zbrojovky. O čem se v této době psalo ve Zbrojováku? „Přiznám se, že jsem nebyla moc aktivní. Spíše jsem čekala, co se z toho vyvrbí. O té stávce jsem moc nepsala, spíše jsem se věnovala těm brigádám socialistické práce a co si o tom [převratu] lidé myslí, jsem moc nerozebírala,“ přibližuje.

Samotný převrat pak dle vyprávění probíhal ve Zbrojovce následovně: „Fabrika si žila vlastním životem. Lidé to přivítali, rychle zahodili knížky a z bývalých komunistů byli najednou předsedové stávkových výborů.“ K listopadovému dění ve Zbrojovce se váže i následující vzpomínka: „To byl pro mě velice silný zážitek. Druhý nebo třetí den poté, co to v Praze vypuklo, přišli studenti, opravdu to byla děcka – mohlo jim být devatenáct, dvacet, jednadvacet. Přišli do té fabriky, nechali si zavolat ředitele podniku a ředitel podniku tam sešel, stál tam na schodech a byl před nimi jako školáček. Ředitel takové fabriky tam před těmi studenty stál jako školáček.“

V každé práci jsem si našla něco

Zbrojovák po sametové revoluci pochopitelně musel projít proměnou – zmizely rubriky ze života stranických organizací a nadále se sice psalo o dílenských provozech, jen už se jim neříkalo brigády socialistické práce. V průběhu devadesátých let začala Zbrojovka Brno postupně upadat. Helena Sedláčková v roce 1994 opustila místo redaktorky Zbrojováku a od té doby vystřídala řadu různorodých pracovních pozic, například v časopise Veterinářství, v kohoutovickém zpravodaji nebo třeba v informačním centru v brněnském Masarykově onkologickém ústavu.

„V každé práci je fajn, když si člověk najde něco, co se mu líbí, má z toho radost a nechodí do práce naštvaný. Snaží se kolem sebe šířit nějaké pozitivno a při vší skromnosti ke své osobě si myslím, že se mi tady toto docela dařilo. V každé práci jsem si našla něco. Neotravovalo mě to a dá se říct, že mě to dokonce i těšilo. A totéž přeji i vám,“ uzavírá své vyprávění Helena Sedláčková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Václav Kovář)