Yvonne Šebesťáková

* 1920  †︎ 2017

  • „Než budu dál mluvit, tak bych ráda řekla: Milí posluchači, nezlobte se na mne, bude nepříjemný tohle poslouchat, protože nemluvím dobře česky. Byla jsem líná a musím přiznat ne dost chytrá, abych se naučila česky. Bohužel. Takže takhle to je.“

  • „Posílali (Sověti) tisícovky lidí z jedné strany Ruska na druhou. Já jsem byla vystrašená. Tak jsme o tom v noci mluvili, on pochopil, že jsem měla obavy. Tak mi řekl, abych si obstarala papíry pro vystěhování, ale abych nepočítala s tím, že on též pojede. Řekl mi: ‚Já tady zůstanu. Anglii a Angličany jsem ve válce obdivoval, ale já tam nepatřím.‘ Jeden den přišla ze školy dcera Nataša a viděla na stole vystěhovalecké papíry – exit visa. Dala se do breku, že prý nikam nepojede, že i kdyby přišli třeba Eskymáci, tak z domova pryč nepojede. Takže jak se rozhodnete, když byli tři děti a otec, který byl dobrý otec? Nakonec jsem si řekla, že horší to už nemůže být, a zůstala jsem.“

  • „Žádné nádherné filozofické fráze ze mne nedostanete. Ať byla situace jakákoli, přijala jsem ji a pokusila se si z ní odnést to nejlepší. To byla jediná cesta jak z toho ven. Naštěstí jsem se narodila se smyslem pro humor a vrozeným optimismem. A to je velký dar. Jestli všechno vidíte negativně, nemůžete být šťastní. … Ještě za bolševika jakou jsme měli radost, že jsme našli pár bot v naší velikosti a barvě. Z toho jsem měla radost. Mám štěstí, že mám tři fantastický děti. Jsme jako kamarádi, není to vztah jako matka a dítě.“

  • „To bylo takový srandovní setkání. Já jsem stála na nádraží, on taky, bylo to takové venkovské nádraží. Za války měly vlaky třeba tři hodiny zpoždění. Tak jsme tam stáli a na sebe jsme koukali. On vypadal úžasně, já taky samozřejmě, protože jsem měla rande s nějakým jiným důstojníkem. Tak jsme na sebe koukali a pak jsme na sebe začali i mluvit. To byl začátek a takhle to skončilo… Haha… Už jsem tady delší dobu než v Anglii. Jsem tady asi pětašedesát let (smích).“

  • „Jsem Yvonne Šebesťáková, Angličanka, původem přímo z Londýna. Přijela jsem 17. listopadu 1945, hned po osvobození. Česká vojska se vrátila už před námi v květnu.“ Tazatel: „U dámy je to sice neslušné (se ptát), ale kdy přesně jste se narodila?“- „Narodila jsem se 12. června 1920. Takže letos mi bude devadesát. Hurá! (Smích) Co se dá dělat? Nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 4 Podolí, 26.04.2010

    (audio)
    délka: 02:52:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Horší než v padesátých letech to už být nemůže. Tak jsem tu zůstala

sebestakova_yvonne_1944.jpg (historic)
Yvonne Šebesťáková

Jedna z posledních žijících anglických „válečných nevěst“ Yvonne Šebesťáková se narodila v roce 1920 v Londýně jako Yvonne Cockell. Studovala herectví, za války pracovala ve zdravotnictví, starala se na venkově o malé děti z bombardovaného Londýna. Na venkově se seznámila a později provdala za výsadkáře Karla Šebesťáka. Po válce se spolu s manželem přestěhovala do Československa, oba vstoupili do komunistické strany. Yvonne začala vyučovat angličtinu, v šedesátých letech dělala pro Československou televizi kurzy anglického jazyka a vyučovala překladatelství a tlumočnictví na jazykové škole a na filozofické fakultě. Po roce 1968 vystoupila pro nesouhlas s okupací země vojsky Varšavské smlouvy z KSČ, ale mohla se věnovat překladům a výuce angličtiny na volné noze. Yvonne Šebesťáková zemřela v listopadu 2017.