Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mirko Schmidt (* 1920  †︎ 2012)

• narozen 18. března 1920 v Turčianském Svätém Martině (dnes Martin)

• vyučil se elektromechanikem

• po mobilizaci v roce 1938 se přihlásil jako dobrovolník do strážní služby

• v srpnu 1944 po vypuknutí SNP se přidal k povstalcům při Revolučním okresním národním výboru

• 6. prosince 1944 byl za svou odbojovou činnost zatčen

• deportován do pracovního tábora Sachsenhausen

• KT přežil díky svému zranění a podvýživě – nešel pochod smrti

• osvobození Sachsenhausenu Rudou armádou se dočkal 24. dubna 1945

• repatriován Mezinárodním červeným křížem v polských Katovicích do Košic

• do Martina se dostal 29. května 1945

• stal se hercem divadla v Martině

• v roce 1951 se oženil s herečkou Olgou, rozenou Holečkovou

• zemřel v roce 2012

Mirko Schmidt se narodil 18. března 1920 v Turčianském Svätém Martině (dnes Martin) do početné evangelické rodiny, která v něm vypěstovala silný vztah k Bohu, jenž v něm zůstal po celý život. Po ukončení pěti tříd reálného gymnázia nastoupil do učňovské školy do Severoslovenských elektráren.

Ve svých osmnácti letech, na začátku mobilizace v roce 1938, se přihlásil jako dobrovolník do strážní služby. Ozbrojen hlídal v uniformě československé armády důležité objekty v Martině. Po vyučení v roce 1941 nastoupil do průmyslové elektrotechnické školy v Bratislavě, kde v roce 1944 zažil bombardování angloamerickými letadly, kvůli kterému škola předčasně skončila, a Mirko Schmidt se vrátil domů do Martina. Atmosféra tam byla zcela otevřeně protifašistická a pamětníkovi přátelé hovořili o přípravách partyzánů v blízkých horách.

Aktivistou v SNP

Když v srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a v Martině povstalci založili Revoluční okresní národní výbor (RONV), přihlásil se do něj i Mirko Schmidt se svými přáteli. Pomáhal, s čím bylo potřeba: se zpravodajstvím, strážením, rozvážel mobilizační vyhlášky a pracoval i na opevnění Martina. Dne 21. září 1944 město nakonec přece jen obsadili němečtí fašisti a pamětníkova práce aktivisty skončila. Ještě před okupací města se mu podařilo uniknout do Banské Bystrice, kam byly evakuovány revoluční národní výbory z obsazeného území. V říjnu pak jako dobrovolník nováček narukoval do 1. československé armády v Brezně nad Hronom k útvaru protitankové obrany, ale po třech týdnech nechal velitel útvar rozpustit.

Dne 1. prosince 1944 se mu podařilo z již obsazené Banské Bystrice dostat dobrodružnou cestou oklikou zpět do Martina ke své matce a sestrám, kde se schovával. To se mu však stalo osudným. Místní funkcionáři Hlinkovy gardy Silnický a Littrich se po pamětníkovi již sháněli a udali ho na Sicherheitsdienstu (SD, Bezpečnostní zpravodajská služba SS a NSDAP) pro jeho otevřený protifašistický postoj a aktivní činnost v SNP.

Zatčení a transport

Bylo 6. prosince, když na domovní dveře rodičů Mirka Schmidta v Martině zabouchala skupina ozbrojených vojáků Sicherheitsdienstu doprovázená uniformovaným členem Hlinkovy gardy. Jakmile pamětník otevřel, obořili se na něj otázkou, zda je Schmidt. Vtrhli do bytu a provedli domovní prohlídku. Chtěli najít zbraně, ale žádné tam nebyly. Pamětník žádné neměl. Poté ho odvedli do věznice, která už byla přeplněna zatčenými obyvateli Martina. Tam jej spolu s ostatními zadržovali několik dní a pak je odvezli vlakem do sběrného tábora v Seredi, kde se dozvěděli, že budou transportováni do Německa na práci. Těsně před Vánocemi se tak stalo. Naložili vězně do dvou železničních dobytčích vagonů, v nichž byli tak stísněni, že mohli pouze stát nebo si sotva sednout jeden těsně vedle druhého. Do vozů jim hodili pár chlebů a kbelík s vodou. Vozy zavřeli. Cestou zajatci využili škvíru ve stěně vozu, skrze niž vyhazovali exkrementy z vlaku ven. V takovýchto šílených podmínkách cestovali dva dny a dvě noci a po prožitých útrapách vlak zastavil ve stanici Oranienburg. Bylo to ráno na Štědrý den 24. prosince 1944.

Vlak dorazil do Oranienburgu

Z vagonů je vojáci s pokřikem vyhnali ven, vězňové se museli seřadit do pětistupů a pochodovat přes město do koncentračního tábora Sachsenhausen. Nad vstupní branou tábora je uvítal nápis: „Arbeit macht Frei“ (Práce osvobozuje). Do tábora museli projít špalírem zfanatizovaných, uniformovaných mladíků Hitlerjugend, kteří jim nadávali do banditů a snažili se pažbami pušek udeřit každého z nich.

V táboře jim byly odebrány osobní věci a šatstvo a dozorci je zahnali do sprch. Po umytí a ostříhání dohola jim předhodili kupu vězeňských šatů, obnošených mnoha předchozími vězni. Na nohy vyfasovali dřeváky a na hlavu plátěnou čepici. Šaty i čepici museli mít označené znakem politických vězňů, což byl trojúhelník se začátečním písmenem národnosti a číslem vězně. Poté se všichni odebrali do letecké haly a z hromady dřevěných hoblin si nabrali a podestlali na betonovou podlahu svoje „lůžko“ na noc. Vyfasovali k tomu ještě jednu tenkou deku. Tou se hřáli nejen v noci, ale obtáčeli si ji kolem těla i ve dne. Kromě každodenního nástupu v hale a nacvičování pozdravu (zvednutí čepice na povel „Mütze ab“ a „Mütze auf“) bylo jejich pracovní povinností odklízení sněhu.

Tvrdili, že jde o pracovní tábor, ale chovali se, jako by nás chtěli vyhladit

Po čtrnácti dnech karantény přišli civilisté spolu s velitelem tábora k vězňům do haly a vybrali si ty tělesně zdatnější na práci. Mirko Schmidt měl to štěstí, že byl mezi nimi. Přátele, které na práci nevybrali, už víckrát neviděl. Ráno vstávali do práce v pět hodin. K snídani dostali půl litru černé vody a kus chleba na celý den, k obědu talíř řepné polévky, k večeři dva až tři brambory a jednou týdně přídavek: kolečko salámu.

Pracovali přitom dvanáct hodin denně na dvě směny. Továrna začala mít nedostatek některých součástek potřebných k montáži letadel, a proto se pracovní doba zkrátila o dvě hodiny. Mirka Schmidta a mnoho dalších vězňů poté přeřadili na jinou práci. Po leteckém bombardování v blízkosti Oranienburgu se dostal do pracovního komanda k odklízení trosek. Přitom prožil jeden světlý okamžik, kdy z polorozbořeného domku vyšla stará paní v černých domácích šatech, a když se ujistila, že se strážný nedívá, podala mu hrnek s teplou černou kávou. V té době to byl pro vyčerpaného a zdeptaného vězně neuvěřitelný dar, na který s vděčností vzpomínal do konce svého života.

Vlak plný mrtvol

Jednoho lednového dne byl přisunut k táborové rampě nákladní vlak, jenž skrýval hrůzný obsah: hromadu mrtvol. Šlo o vězně z koncentračního tábora Osvětim. Evakuovali je ještě živé do zdejšího lágru před postupující sovětskou armádou. Vězně převáželi během tuhých mrazů v otevřených vozech, takže všichni cestou zmrzli. Mrtvoly pak musel Mirko Schmidt spolu s ostatními vynášet a odvážet ke spalovacím pecím.

Balík

Život v koncentráku byl nevyzpytatelný, a tak když výjimečně ukázal i svou přívětivější tvář, budilo to obavy. Když jednoho dne během obědové přestávky zaslechl Mirko Schmidt své jméno, pořádně se vyděsil. Jménem mu nikdo neřekl od příjezdu do lágru. S velkými obavami vstoupil do kanceláře blokového vedoucího, kde na stole ležel balík adresovaný na jeho jméno. Nevěřícně na něj zíral. Před měsícem mu dozorci povolili napsat sestře do protektorátu o balík s potravinami. (Na Slovensko se tehdy psát nesmělo, jen do říše a ještě německy.) Blokový dozorce otevřel před pamětníkem balík a zkontroloval jeho obsah. Kromě jídla tam byl i balíček cigaret Vlasta. Dozorce mu za ně nabídl porci navíc, ale Mirko odmítl, neboť sám byl kuřák. Krabičku však otevřel a nabídl cigaretu jemu i jeho kolegům.

V lednu panovaly tuhé mrazy, přesto museli vězni každý den nastupovat na Apelplatz, kde je odpočítávali podle čísel. Stáli tam někdy i několik hodin podle nálady velitele, důstojníka SS.

Hladoví vězni ho málem ušlapali 

Pamětníka po nějaké době přeložili na práci do pracovního komanda, které se podílelo na stavbě nové letištní plochy. Pracovalo se tam hlavně s betonem, a když jednou Mirko Schmidt tlačil vozík s litým betonem, upadl tak nešťastně, že nebyl schopen vstát ze země. Jeho nohy byly oteklé. Spoluvězni mu nakonec zajistili práci vsedě, tím pádem však přišel o pracovní přídavek k jídlu. Co na tom, že právě podvýživa zapříčinila jeho nepohyblivost. Vyhladovělí zde byli všichni. Čekali od rána netrpělivě na zazvonění gongu, který svolával vězně k obědu. Všichni se v tu ránu vyřítili jako divá zvěř.

Tak se stalo, že při jednom zběsilém úprku na oběd strhli zesláblého a nemohoucího pamětníka, až upadl na zem a málem ho ušlapali. Oteklé a zraněné nohy zcela vypověděly službu. Tentokrát ho odvezli do nemocnice zvané revír. Nemocniční lékař, též vězeň, Mirka Schmidta prohlédl a přidělil mu lůžko v místnosti pro třicet pacientů. Pro pamětníka bylo neuvěřitelným luxusem, že může spát v posteli sám. Na baráku se totiž po celou dobu vězni tísnili na úzkých pryčnách vždy po dvou.

Vyhnul jsem se pochodu smrti 

S blížícím se jarem a přibližující se frontou byli dozorci mírnější. V lágru očekávali příchod Mezinárodního červeného kříže, který se měl přesvědčit, jak koncentrační tábor o vězně pečuje. Proto nechávali nemocné a zraněné na pokoji. Ovšem v nemocnici nebylo dost místa pro všechny, kteří zdravotní péči akutně potřebovali, a lékař musel vybírat, koho v ní nechá. Šanci mělo jen třicet vězňů. Mirku Schmidtovi pomohla náhoda. Ošetřující lékař zjistil, že pamětníkova teta ze Slovenska Máša Halamová, manželka kolegy lékaře, je jeho velmi dobrá známá. Hospitalizace mu tak zachránila život ještě jednou: nemusel s ostatními na pěší deportaci (tzv. pochod smrti), kam práceschopní vězni včetně samotného lékaře nastoupili dva dny před osvobozením. Cestou na východ všichni vězni až na pár výjimek zemřeli nebo byli zastřeleni.

Lékař k velké pamětníkově lítosti sám při pochodu smrti zahynul a Mirko Schmidt se ještě dlouhá léta cítil téměř provinile, že on jako jeden z mála koncentrační tábor přežil.

Osvobození tábora

V noci z 23. na 24. dubna pamětník a další zbylí hospitalizovaní či poschovávaní spoluvězni nezamhouřili oka. Dělostřelba a protitankové sirény se ozývaly stále častěji a ráno při úsvitu už zůstaly strážní věže opuštěné. Vězni vyčkávali, co bude dál. Nadešel nejšťastnější den. Když z obrněných vozů vystoupili unavení vojáci sovětské armády, prožívali nejradostnější chvíle. Podávali jim ruce a objímali je. Vězni narychlo zřídili vězeňský výbor, který se postaral o jejich stravování. Otevřeli sklad, ze kterého si Mirko Schmidt vzal civilní šaty. Dokonce se ke své nezměrné radosti náhodou dostal i ke své aktovce, památce po předčasně zemřelém otci, se kterou přijel z domova. Do této osvobozující euforie však někdo náhle zakřičel: „SS zurück kommt!“ (SS se vracejí). Vězni netušili, že jde o planý poplach. Osvoboditelé už v té době v táboře nebyli, směřovali k Berlínu. A tak po zprávě o návratu vojáků SS nastal chaos. Každý si vzal to nejnutnější a utíkal pryč. Před branami tábora se vězňům naskytl smutný obraz: na zemi leželi postřílení vězni, kteří se vzepřeli nucenému nástupu do pěšího transportu před dvěma dny.

Mirko Schmidt se skupinkou spoluvězňů rychle opustili tábor a vydali se na cestu ke svým domovům. 

Návrat domů

Domů pamětník zamířil přes polské Katovice, kam se vyhladovělý dostal strastiplnou a riskantní cestou na spojích mezi nákladními železničními vagony. V Katovicích Československý červený kříž organizoval transporty navrátilců do vlasti. Mirko Schmidt byl repatriován do Košic, kde musel zůstat v karanténě, a do rodného Martina se dostal 29. května 1945. Při lékařské prohlídce u něj zjistili nedostatek bílých krvinek v důsledku podvýživy a ztráty dvaceti kilogramů tělesné váhy. Zotavoval se několik týdnů a poté nastoupil do čtvrtého ročníku průmyslové školy v Bratislavě, kterou musel kvůli válce před třemi lety přerušit. Odmaturovat stihl už v červenci 1945.

Možná jste znali jeho hlas i tvář

Mirko Schmidt nebyl veřejnosti neznámý. Stal se hercem a jeho hlas znali posluchači Československého rozhlasu, kde působil jako redaktor a hlasatel ve vysílání pro Čechy a Slováky v zahraničí od roku 1954 až do svého odchodu do důchodu. V roce 1951 se oženil s herečkou Olgou, rozenou Holečkovou, s níž žil v Praze až do své smrti v roce 2012.