Horst Schmidt

* 1939

  • „My jsme byli v Norimberku snad dva dny. My jsme přijeli do Norimberku a večer hlásili, že je konec.“

  • „Vzal mě na tábor a tam mi dával ceres. Říkal mi: Co si to vlastně představuju dávat vězňovi cigarety? Ale já mu říkal: ‚Hleďte, udělal dobrou práci, prasknul nám blok u auta a on nám to zavařil. Vedoucí, ten Rus, i Brýda a že nepotřebuji žádnou zakázku na to, že to udělá a ať mu pak dáme nějaké cigarety, že kouří. No a on řekl: ‚Dneska cigarety a zítra přinesete pistoli.‘ Takhle on na mě.“

  • „My jsme na to mohli koukat. My jsme byli přes silnici skoro u hlavní brány, kde začal tábor. Když se stálo před hlavní bránou, tak vpravo byl tábor, který byl zvlášť oplocený elektrickým oplocením a byly i tam i ty věže. Ale věže byly i u normální šachty, protože vězni chodili z tábora na šachtu, kde dělali, aby nemohli utéct. No ale taky tam jednou utekli. Provrtávali se, ale já jsem u toho nebyl. Provrtali si podzemní chodbu pod silnicí ven, a než se dostali ven, tak je drapli. Tam prý bylo čoro moro. Říkali mi to kluci, protože já jsem nebyl v práci. Ale taky na šachtě, ne v táboře, ale na šachtě, kde byly ty ostnaté dráty, dva druhy, a ty věže, tak tam jednoho zastřelili a to jsem byl v práci.“ – „Že ho zastřelili na útěku? Nebo že se chtěl dostat ven?“ – „No oni ho prý dokonce poslali. Házeli mu prý nějaké papírky do těch drátů, do toho pásma ostřelovacího. A prý ho tam poslali, aby sbíral ty papírky.“

  • „Někdy jsme šli i do šachty, jako po žebříku dolů. A to vždycky na šachtě je žebřík třeba osm metrů dlouhý a pak je podlážka, protože kdyby někdo spadnul, tak aby nespadl až úplně dolů. Tak jsme vždycky v těch podlážkách, jak ten žebřík jde dolů, tak tam jsou otvory jen osmdesát krát osmdesát, a to když se prolézalo, tak se musel aparát sundat pokaždé, protože se šlo třeba i dvě nebo tři poschodí po žebříkách. Takže vždycky sundat a zase navléknout a znova nasadit masku, protože nám za to platili, že jsme to dýchali. To je škodlivé, to dýchání. Tam byly ty filtry, dneska už to mají ty flašky, ale tenkrát to byla bedna velká, která byla na zádech a v tom byl filtr a bombička. Filtr byl prý škodlivý. Tam prý bylo živočišné uhlí. A to vždycky jestli nešmelíme, tak ten filtr vzali z toho dýchání, protože on je pak těžký, jelikož se nacucá. A oni přesně viděli, jestli jsme dýchali, nebo nedýchali, abysme se třeba ulejvali, sundali masku a třeba jsme seděli v komoře bez toho dýchání. To nám vždycky vážili a podle toho jsme za dýchání dostali peníze.“

  • „Tady ten zrovna, co nám zabral ten nábytek, když maminka měla šicí stroj fungl nový. My jsme si říkali, že tu hlavici z toho šicího stroje vyndala, to byl ten ponořenej, ten stroj byl starý asi rok. Tak vynadala ten stroj a nechala jen ten podstavec, a on když nám zabral ten nábytek a myslel, že je tam ten stroj, ale ona tam nebyla ta hlavice. Tak nám dělal teror a ptal se, kde to máme. Přisel k nám do bytu a nenašel ji nikde. Pak ho napadlo, že dole máme sklep na uhlí a vedle sklep na brambory. Vždycky se na podzim kupovaly brambory na celou zimu a maminka tu hlavici dala do těch brambor. A on nás sebral dolů, abychom dali ty brambory na stranu, a hledal v tom tu hlavici. Maminka nechtěla a on vytáhl strážní pistoli a u nás střelil do brambor. A dělal nám tam teror. To byl takový syčák...“

  • „Dokonce nám Rusové řekli, mojí mamince a strejdovi, když jsme se stěhovali, že jestli můžeme, tak abychom ten nábytek, co si bereme k té babičce, kde si ho máme uložit, tak abychom ho raději odvezli do bývalého NDR, do Bärensteinu, který je naproti Vejprt. To je skoro jak spojené. Protože Češi nám ho ukradnou, že je to nové. To nám řekli Rusové a že nám ho odvezou. A my jsme řekli, že to nepotřebujeme, že nám přece nic nevezmou. A ono to přesně tak dopadlo, jak nám říkali. Rusáci ne, ale Češi nám to ukradli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kronberg in Taunus, 20.01.2023

    (audio)
    délka: 01:11:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vězně z Rovnosti jsem odměnil cigaretami. StB mi dala přes hubu

Pamětník v období normalizace
Pamětník v období normalizace
zdroj: Archiv pamětníka

Horst Schmidt se narodil 18. května 1939 ve Vejprtech rodičům německé národnosti. Rodina měla celkem čtyři děti, na které od roku 1942 byla maminka sama, protože otec padl na východní frontě. Po osvobození Vejprt byl Schmidtovým zabaven majetek a rodina se připravovala na odsun, ke kterému nakonec nedošlo. Pamětník se ve škole naučil česky a po ukončení školní docházky začal pracovat v textilní firmě. V roce 1956 nastoupil k firmě Jáchymovské doly, kde působil u požárního útvaru, který sídlil u závodu Rovnost. Pracoval hlavně na záchraně osob z dolů po celém Jáchymovsku, kde často docházelo k úrazům. Horst Schmidt měl jako záchranář možnost pohybovat se po všech objektech Jáchymovska. Díky své práci měl dvouletý odklad vojenské služby, na kterou nastoupil až v roce 1961. Po návratu dostal nabídku, že může u podniku Jáchymovské doly zůstat, ale bude přesunut na závody do Příbrami. Důvodem bylo to, že do roku 1961 došlo na Jáchymovsku k postupnému zavírání a rušení dolů. Tuto nabídku však odmítl a podal výpověď. Vrátil se do Vejprt, kde se večerně vyučil a pracoval jako pošťák. Během roku 1968 se rozhodly pamětníkovy sestry a maminka k opuštění Československa a usídlily se v Německu. Horst Schmidt ale nadále zůstal s rodinou v ČSSR, a to až do poloviny roku 1989. Po několikáté žádosti mu nakonec stát vyhověl a mohl se s rodinou vystěhovat do západního Německa, kde žili příbuzní. Sametovou revoluci, během níž se na konci roku 1989 zhroutil v Československu komunistický režim, strávil v uprchlickém táboře v Norimberku. Potom se s manželkou přestěhovali do Hesenska, kde žili i v roce 2023.