Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milica Schejbalová (* 1930)

• narozena 18. července 1930 v Praze

• rodiče německé národnosti

• roku 1933 se rodina odstěhovala do Prostějova

• roku 1939 s bratrem donucena k přestupu na německou školu

• v srpnu roku 1943 otec padl v boji

• 9. května 1945 byla celá rodina zatčena revolučními gardisty a vězněna

• matka za neznámých okolností zabita

• děti zachránil český lékař Řehulka

• roku 1946 sourozenci rozděleni a posláni na převýchovu

• prarodiče a příbuzní odsunuti do okolí Stuttgartu

• kontakt s rodinou přerušen, pouze písemný styk pod cenzurou

• rodina se poprvé sešla roku 1966

• roku 1969 bratr pamětnice emigroval

• do roku 1989 mohla vykonávat pouze podřadné práce

Dětství v láskyplné rodině, přátelství a dostatku 

Milica Schejbalová, rozená Kadlčíková, se narodila 18. července 1930 v Praze rodičům německé národnosti jako první ze dvou sourozenců. Otec pracoval jako architekt v renomované firmě a matka byla se dvěma malými dětmi v domácnosti. Důsledky světové krize zasáhly i otcova zaměstnavatele, otec přišel o práci a rodina se v roce 1933 přestěhovala zpět do Prostějova, odkud oba rodiče pocházeli a kde prarodiče vlastnili velký dům. Ve staronovém působišti otec s úspěchem zahájil podnikání ve svém oboru, a mohl tak i nadále rodině zajišťovat pohodlný život.

O výchovu dětí se starala převážně matka. „Maminka byla pro mne opravdový vzor. Velice dobře se o nás starala, vařila nám a snažila se nás dobře vychovávat. Byla ušlechtilý typ ženy s velkým pochopením pro lidské problémy, uměla lidem naslouchat a pomáhala všude kolem sebe, jak jen to šlo. I když jsme žili v dostatku, vychovávala nás ke skromnosti a šetrnosti a to se mi později v životě velmi hodilo,“ vzpomíná na maminku Milica Schejbalová. S láskyplným zázemím rodiny se sourozenci mohli nerušeně těšit z her a z prvních dětských přátelství v nejbližším okolí a později i ve škole. V rodině se mluvilo jak německy, tak česky. Dědeček z otcovy strany byl Čech, s babičkami se mluvilo jenom německy. V převážně českém měšťanském prostředí tehdejšího Prostějova rodina přirozeně zaujímala společenské postavení uprostřed místní inteligence a vedla klidný život až do jara roku 1939.

Všechno bylo rázem horší   

V rámci germanizace byla v Prostějově brzy po okupaci, v červnu 1939, otevřena německá základní škola a oba sourozenci, vedení v německé evidenci jako „tříčtvrteční Němci“, do ní museli přestoupit. „Jednou ráno pro bratra a pro mě přijeli černou limuzínou dva esesáci a bez ptaní nás odvezli do nové německé školy,“ popisuje pamětnice dění prvních měsíců okupace. „Všechno bylo rázem horší, nejen škola. Začala jsem pociťovat i zhoršení vztahů s dětskými kamarády z ulice a se sousedy. A pak přišla první rodinná tragédie – otec musel jako Němec narukovat a v srpnu 1943 padl.“  

Následujícího roku byly uzavřeny všechny školy, a pamětnice tak místo studia chodila „do učení“ ke švadleně v sousedství, aby se vyhnula továrně a nasazení do zbrojní výroby. V roce 1945 začalo bombardování, a protože bydleli nedaleko strategického cíle, prostějovského letiště, spoustu času strávili ve sklepě domu.

Maminka mě chránila vlastním tělem a pak ji zabili

9. května 1945, v prvních hodinách míru, přišla k nim domů skupina ozbrojených, velmi mladých chlapců. Byla to Revoluční garda. Odvedli celou rodinu včetně prarodičů do vězení v budově prostějovského soudu. Tam byli rozděleni, každý do jiné cely. Jiné, ale stejně přeplněné, většinou ženami, starci a dětmi. První den byla Milica Schejbalová sama, ale později se matce podařilo zlatým přívěskem uplatit dozorce a dostat ji do cely k sobě. „Měla o mě strach, bylo mi teprve patnáct let. Do cely, původně pro tři lidi, se nás muselo vejít až sedmdesát. Spalo se i pod postelemi, všude na zemi, jedna vedle druhé. Večer chodili po celách ruští vojáci a vybírali si mladá děvčata, znásilňovali je a v hrozném stavu je pak vraceli zpátky, dobité, zmlácené, poničené, zoufalé až k sebevraždě. Maminka mě držela pod tou postelí až u zdi a zakrývala mě svým tělem, aby mě ochránila před znásilněním,“ popisuje pamětnice chvíle hrůzy a strachu.

Dny plynuly v tísni, v úděsných hygienických podmínkách, o hladu a žízni, bez léků. Matka musela chodit každý den odklízet trosky na letiště a jednoho večera se do cely nevrátila. Jak přišla o život, nikdo nevěděl, nikdo dceři nic neřekl, nebyli žádní svědci. Dozorce si ji pouze zavolal do kanceláře a tam jí beze slova hodil přes ruku matčin kabát. „Slyšela jsem, jak s dozorci mluví jeden mladý partyzán, který jim nadával a vytýkal jim: ‚To se nemělo stát, přece jsme řekli, že nebudeme jako oni! Co jste to vyvedli...?‘ A oni mu odpověděli: ‚No bóže, o jednu Němku míň!‘ Mezi dozorci byl jeden, o němž jsem s jistotou věděla, že spolupracoval za okupace s Němci,“ líčí Milica Schejbalová své pocity zoufalství, bolesti a křivdy.

Dvakrát blízko smrti

Po matčině smrti byli s bratrem a oběma prarodiči propuštěni domů. Ale domov již nebyl domovem, vše bylo buď rozkradeno, nebo zničeno. I za jejich přítomnosti si chodili místní beztrestně vybírat ze zbytků majetku a později došlo ke konfiskaci celého domu. Pamětnici nezůstalo nic, jenom šaty, které měla na sobě.

Obě děti i s prarodiči byli přesunuti do nouzové kolonie baráků U sv. Anny, na kraji Prostějova, kde byl jeden blok určen pro Němce. Provizorní bydlení, kde měli čekat na odsun. V jedné místnosti starci a v druhé děti. Bez záchodu, opět ve stísněných podmínkách, o hladu, vozili jim tam jenom nějakou polévku. S bratrem velmi trpěli podvýživou. Vlivem těchto podmínek Milica Schejbalová onemocněla. K těžké anémii se přidal paratyfus. Vážila pouhých pětatřicet kilogramů a její stav byl velmi vážný. V té době zajišťoval zdravotní dohled U sv. Anny doktor Řehulka, otcův známý a velmi hodný člověk. Aby ji mohl začít léčit, zařídil pro obě děti přesun z nevyhovujících podmínek provizoria do českých rodin na tzv. převýchovu. Dědeček z tatínkovy strany měl české příbuzné ve Vrahovicích, obci nedaleko Prostějova. Byly to dvě sestry v dědečkově věku, které hospodařily na malém statku. Nepříliš ochotně převzaly obě děti do prozatímní péče. Doktor Řehulka následně sehnal léky a zahájil léčbu. Pod jeho dohledem se pamětnice začala postupně uzdravovat.

S bratrem byli na sebe velmi fixováni, přesto byli od sebe odděleni. Bratra si vzala otcova sestra do Olomouce, kde byla vdaná za Čecha, čímž se vyhnula odsunu. Děti neměly štěstí, příbuzní na ně, ani na jednoho, nebyli hodní. Tety chtěly dát Milicu Schejbalovou dokonce sloužit k sedlákovi, ale doktor Řehulka to vzhledem k její celkově oslabené tělesné konstituci nedovolil. Naopak jí vyjednal přijetí do učebního oboru švadlena, tenkrát se tomu říkalo pokračovací škola. Učební obor zvládla bez problémů.                                  

Po vyučení pamětnice opět vážně onemocněla. I přes vysoké horečky hnisavé angíny ji tety nutily do práce bez odpočinku, až omdlévala vysílením. Podruhé jí doktor Řehulka zachránil život, když ji s akutním zánětem srdečního svalu nechal převézt do prostějovské nemocnice. Tentokrát se nemoc a uzdravování protáhly na tři měsíce. Na doporučení lékařů se Milica Schejbalová již k tetám do Vrahovic nevrátila.

První kroky samostatného života s minulostí v patách

Život se zklidnil a dostal se do téměř normálních kolejí. Vzdálená příbuzná v Prostějově pamětnici za drobnou výpomoc v domácnosti poskytla pokoj ve svém malém domku. Sousedka paní Bednářová, vdova po lékaři, který byl za války vězněn a zemřel v koncentračním táboře, si Milicu Schejbalovou velmi oblíbila. Vzájemně se navštěvovaly, pamětnice vyprávěla její malé dcerce Olince pohádky a půjčovala si z obsáhlé knihovny paní Bednářové první „velké“ romány. Stala se z ní vášnivá čtenářka. Četbou si zároveň vylepšovala češtinu, hlavně českou gramatiku, a mohla tedy začít uvažovat o dalším studiu.

Vzpomínala na plány, které s jejím studiem měl otec, jenž už od dob dětských her věděl o jejím talentu pro módní návrhářství a již tenkrát uvažoval o jejím budoucím studiu na UMPRUM. Začala tedy studovat na oděvní průmyslovce. „Tu jsem lehce zvládla, dělala jsem návrhy, bavilo mě to, chodila jsem s kamarádkou do kina, dělaly jsme módní přehlídky a začala jsem normálně žít,“ popisuje Milica Schejbalová zklidňující se život po prožitých hrůzách. „Chtěla jsem pokračovat ve studiu a jít na UMPRUM, ale zatímco na průmyslovce stačilo uvést, že rodiče zemřeli, na vysokou školu už to nestačilo,“ vzpomíná na kádrovou politiku tehdejšího režimu, která postihla oba sourozence.                                                

Zatímco bratrovi bylo umožněno studium chemie na vysoké škole, důsledky kádrování ho připravily o promoci. Později, v šedesátých letech, mohl školu dokončit, ale nesměl vykonávat inženýrské práce a musel pracovat jako dělník. Milica Schejbalová nebyla přijata na UMPRUM, ačkoliv měla vynikající studijní výsledky na průmyslovce a učitelé ji doporučovali ke studiu pro její prokazatelný talent. Místo studia na vysoké škole se vdala.

 Rozpadlá rodina

„Prarodiče z maminčiny strany byli v roce 1946 z nouzového bydlení odsunuti do Nurtingenu (města jihozápadně od Stuttgartu, v Bádensku-Württembersku). Děda dělal všechno pro to, aby nás dostal za nimi do Německa, ale do toho přišel rok 1948, moje plnoletost a už se to nepodařilo.“

Matčina sestra, teta Irma, zažila pochod smrti z Brna, jedno dítě jí během něj zemřelo a druhé – pětiletá Ingrid – pochod s matkou přežilo. Odsunem se dostaly do tábora ke Stuttgartu a později se šťastně shledaly se strýcem, který se vrátil z válečného zajetí.                         

Druhý dědeček, z otcovy strany, zemřel na mrtvici ještě v provizoriu U sv. Anny, babička jakožto přestárlá nemusela do odsunu, ale neměla kam jít, když dům byl zkonfiskován. Nejprve si ji vzala k sobě do Olomouce tatínkova sestra Elsa a závěr života dožila v psychiatrické léčebně.                                                                                                    

Rodinné vztahy pod cenzurou

Železná opona rodinu rozdělovala dál. „Nesměli jsme si psát jinak než česky a napsaný dopis se musel odnést otevřený na poštu kvůli cenzuře. Když zase přišel dopis nám, byla ho třeba polovina přeškrtaná,“ vypráví pamětnice o jediné možnosti, jak tehdy bylo možné udržovat rodinné vztahy. Jako rodina se mohli setkat až v roce 1966, kdy nastalo jisté uvolnění. I tak ale bylo velmi složité vybavit se všemi doklady a povoleními, které tehdejší režim vyžadoval, a tehdy i později musela Milica Schejbalová, matka tří dětí, vždy nechat jedno z nich doma.

Do roku 1969 se návštěvy opakovaly ještě několikrát, a tak přece jen mohla starým prarodičům a příbuzným postupně přivézt ukázat všechny děti. Vzpomíná na první návštěvu: „Poprvé jsem s sebou měla prostředního syna. Byl to ještě kluk, ze školy byl plný propagandy, a tak měl strach z Němců, co bude, co mu udělají, a zůstal koukat s otevřenou pusou: hodná babička s hodnou tetou, krásné domy, příjemní lidé a hlavně veliká radost ze shledání.“                                                                                                                    

Podzim roku 1969 – poslední hraniční závora

V říjnu 1969, když se pamětnice s dětmi vracela z poslední rodinné návštěvy v Německu, ještě nevěděla, že je to poslední návštěva na dalších dvacet let. Celník na české straně se pozastavil nad jejím návratem a pak už se za Milicou Schejbalovou na dlouhá léta zavřela hraniční závora.

Bratr tuto chmurnou budoucnost předvídal a ještě stačil s rodinou emigrovat do Vídně. Po domluvě s tetou Irmou a s její pomocí se usadil ve Stuttgartu, kde si také velmi rychle našel dobré místo. Uměl výborně německy, a tak státnice nebyla problém, vysokoškolský diplom v nových podmínkách také úspěšně obhájil, a mohl proto zajistit rodině dobré podmínky včetně pozdějšího studia pro obě děti.

Bratrova emigrace zatím přinesla pamětnici první problémy v zaměstnání, vyhazov ze školství. I po přestěhování do Prahy obtížně hledala práci a vlastně až do roku 1989 pracovala na podřadných pozicích jako prodavačka, v podatelně, prostě tam, kde tehdejšímu režimu nepřekážela. „Nenapadlo mě tam zůstat. Manžel by jinde žít nechtěl a já jsem nechtěla rozdělit rodinu, měli jsme přece tři děti,“ vysvětluje Milica Schejbalová.

Epilog

Ve vykradeném prostějovském domě nezůstala jediná věc, obrázek, fotografie, dokument, nic, co by si pamětnice mohla ponechat na památku, jako vzpomínku na dětství, na rodinu či na milované rodiče. Jediný dokument, který se dochoval, je její křestní list, který u sebe schovala matka. „Na hřbitově v Prostějově maminka leží v rodinné hrobce a doktor Řehulka, můj zachránce, má hrob přímo naproti. Jak ráda bych ho ještě jednou objala a poděkovala mu. Při vší té hrůze to byl můj anděl strážný.“