Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Miloslav Šafrán (* 1924  †︎ 2014)

• narozen 7. prosince 1924 v Mokrých Lazcích

• v letech 1942-1945 byl totálně nasazen v Německu, mj. v Kasselu, Essenu nebo Stuttgartu

• v roce 1945 utekl z Německa do těšínského kraje, kde se přihlásil do československé brigády

• vycvičen na kulometčíka v tanku T34

• na Bruntálsku se účastnil akcí na proti werwolfům

• z armády odešel v březnu 1947

• v roce 1949 byl zatčen za velezradu, odsouzen na 16 let, z toho 9 strávil v uranových dolech Jáchymov a Bytíz

• v roce 1960 rehabilitován

• zemřel 21. prosince 2014

Soud nabyl přesvědčení

Miloslav Šafrán se narodil v roce 1924 v tehdy ještě samostatných Kylešovicích, které jsou dnes přímou součástí města Opava. Za války strávil tři roky na nuceném nasazení montováním domků po celém nacistickém Německu, mimo jiné i u přehrady Edersee, kde spojenecké letadlo pomocí skákací miny prorazilo přehradní nádrž a následná vlna strhla několik vesnic. Montoval ubikace i v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, kde na vlastní oči viděl neuvěřitelné utrpení vězňů. V Heydebrecku zase zažil několik spojeneckých bombardování obrovské továrny IG Farben AG. Po útěku z nuceného nasazení vstoupil do československé brigády a byl přidělen jako kulometník k tanku T34. Na Bruntálsku se se svým praporem zapojil do soustřeďování Němců, zajišťování jejich majetku a organizace vysídlení. Byl tak svědkem nevybíravého chování Místního bezpečnostního strážního oddílu k Němcům. V prosinci 1949 byl za zapojení do protikomunistického odboje zatčen a ve vykonstruovaném veřejném procesu odsouzen na 16 let vězení. Podmínečně propuštěn byl až v roce 1960.

Na prožité dětství v Kylešovicích vzpomíná Miloslav Šafrán s velkou nostalgií. „Dětství jsme tu měli krásné. Bydlel jsem kousek od řeky. Když jsme byli kluci, řeka byla naše. Moje máma vždycky říkala: ,Ty jsi byl takový darebák. Ještě jsi ani pořádně neuměl chodit, ale rybu už jsi mi donesl.‘ Tenkrát jsme pili vodu rovnou z řeky. Ta Moravice byla tak čistá.“

Ve dvanácti letech ale Miloslavovi zemřel otec Josef, což jako jedináček velmi těžce prožíval. Otec totiž bojoval v 1. světové válce jako legionář na italské frontě, kde byl těžce raněn. Jeho zdraví bylo prý po zranění a několikaletém pobytu na frontě velmi chatrné a trpěl chrlením krve. „Chodil jsem do školy a on chodil po zahradě a už o nic nejevil zájem. Nechtěl o té nemoci vůbec mluvit. Jako kluk si vzpomínám, že otec byl u hasičů a oni měli takovou slavnost. Byli tam všichni, i my, a najednou se otec někde ztratil. Viděl jsem ho, jak byl v prvním poschodí přehnutý přes okno a chrlil krev. To byl hrozný pohled.“ Otec zemřel v roce 1936 a jeho pohřbu se zúčastnili vojáci, čestná stráž i skoro celé Kylešovice. „Takový pohřeb jsem už nikdy neviděl,“ vzpomíná Miloslav Šafrán.

Pracoval i v Osvětimi

Na rozdíl od Opavy, kde žilo dvakrát více Němců než Čechů, měla rodná obec pamětníka Kylešovice v drtivé většině česky hovořící obyvatelstvo, které v říjnu 1938 velmi těžce prožívalo obsazení Opavy a celého pohraničí vojáky nacistického Německa. Otec Miloslava Šafránka si vždy přál, aby jeho jediný syn vstoupil do řad československé armády. Po německé okupaci to nepřicházelo v úvahu, a tak pamětník nastoupil v Opavě u firmy Adolfa Krommera do učení na tesaře, kde se vyráběly montované domky. Když bylo Miloslavovi osmnáct let, musel jako čtyřiadvacátý ročník nastoupit na nucené nasazení do Německa. Společně s dalšími Čechy montoval pro firmu Krommer domky a ubikace po celém Německu.

V září 1942 nastoupil nejprve ve Stuttgartu. Potom byl poslán do městečka Waldeck v Hessensku, kde hráz blízké vodní nádrže Edersee při tajné spojenecké operaci Chastise v noci z 16. na 17. května 1943 protrhla skákací mina. Následné záplavy potom strhly několik vesnic, pro které Miloslav Šafrán stavěl montované domky. Takto na to dnes vzpomíná: „Bylo to v takové kotlině a pod tou přehradou už byly vesnice jedna za druhou. Němci tam cvičili. Bylo tam letiště. To muselo být natrénovaný a mezi ně se zamotal anglický letoun. Neměl nic, jenom obrovské torpédo. Oni tam kolem té přehrady oblétávali a on tam mezi ně. Nikdo ho ani nezaregistroval. On to torpédo spustil a u té stěny přehrady to explodovalo. Ta přehrada, jak když rozevřete vrata. Teď ta voda se během deseti hodin dostala až do Kasselu. To byla fůra kilometrů. Ale všechny vesnice tam byly úplně vygumovány. Ti, co třeba nebyli doma, byli někde pryč, nedokázali vůbec určit místo, kde ten jejich barák stál. To byla pohroma, to si neumíte představit. A ti Němci dali za půl roku tu přehradu do šusu. Osmdesát tisíc lidí tam bylo. To bylo mraveniště. Oni to měli velmi dobře zorganizovaný.“

Miloslav Šafrán se při montování domků ocitl na mnoha místech tehdejšího nacistického Německa. Mimo jiné dva měsíce pracoval také v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, kde montoval ubikace pro vězně v rámci druhého plánu výstavby a rozšíření tohoto tábora. Miloslav Šafrán vzpomíná, že to pro něj byly dva měsíce plné hrůzných zážitků. „Ten pach z lidí tam byl hrozný. Dlouho jsme tam ani nemohli přijímat jídlo. Vězni nebyli umytí. Neexistovala tam žádná hygiena.“ Miloslav Šafrán ani ostatní zaměstnanci nesměli s vězni vůbec komunikovat, přesto se s nimi dostávali do styku, protože jim vězni nosili materiál na stavbu montovaných ubikací. „Donášeli nám materiál, protože už nebyli schopní nic dělat. Tu plotnu se zateplením jich neslo šest. Přitom byla lehká a normálně jsme ji nosili dva.“ Miloslav Šafrán byl v Osvětimi svědkem dennodenního bití vězňů jejich kápy, každý den kolem něj procházeli muži s mrtvými těly a na vlastní oči viděl, jak několik vězňů v bezvýchodné situaci spáchalo sebevraždu skokem z lešení vyšších staveb.

Miloslav Šafrán montoval domky také v tehdejším Heydebrecku v Horním Slezsku (dnes polské město Kędzierzyn), kde stavěli tábor pro zaměstnance chemické průmyslové továrny IG Farben AG. V továrně pracovalo několik tisíc zaměstnanců a také velké množství vězňů. Město kvůli tomu zažilo několik velkých spojeneckých náletů. „Heydebreck byl provrtaný. Tam snad nebyl čtverečný metr, který by nebyl rozbitý. (...) Kolem cest byly takové kryty, které vypadaly jako velké bomby. Měly v průměru asi šedesát centimetrů a byly asi dva a půl metru dlouhý. Zespodu se to nadzvedlo a vy jste se pod to při bombardování schoval,“ vzpomíná Miloslav Šafrán, který několik náletů zažil ukrytý v tříposchoďovém protileteckém bunkru. „Dole se schovávaly německé elity, uprostřed zaměstnanci a úplně nahoře byli zajatci a takoví, co tam přišli na robotu, jako třeba my. (…) Ani ty bunkry nebyly stoprocentní. Shazovaly se tam těžký bomby. Jak ta bomba sjela třeba dva metry od bunkru, tak ten bunkr tím tlakem celý posunula třeba až o metr. Bylo to tam nacpané a pro všechny ani bunkry nebyly. Ti, co byli přímo u stěny, tak ti měli pomačkané žebra. Byli škaredě zranění.“

Utekl a vstoupil do československého vojska

Na samém konci války, kdy byly spojenecké nálety skoro každodenní realitou, se v březnu 1945 Miloslav Šafrán rozhodl utéct z nuceného nasazení. Všude panoval zmatek a civilní obyvatelstvo bylo z bombardovaných měst evakuováno na venkov. Do jednoho takového evakuačního vlaku usedl také Miloslav Šafrán a nakonec se dostal až do oblasti Těšínska, kde se nějakou dobu ukrýval. Zanedlouho ale zjistil, že v okolí probíhají osvobozující boje sovětské armády, s nimiž bojoval také 1. čs. armádní sbor, do kterého se mu podařilo vstoupit. Prošel velmi krátkým výcvikem a jako kulometník byl zařazen k tanku T-34. Do válečných bojů ale již nezasáhl. Dne 13. června 1945 byl 3. tankový prapor, ve kterém působil, přesunut do Bruntálu, kde se měl zapojit do soustřeďování Němců, zajišťování jejich majetku a organizace vysídlení.

Stal se tak svědkem odsunu asi 3700 Němců z Bruntálu ve dnech 12. a 13. července 1945 a také přijímání místních Němců do internačního tábora Machold u Třídy práce v Bruntálu. Bylo to pod vedením Místního bezpečnostního strážního oddílu a vojáci tankového praporu u něj prý jen asistovali. V internačním táboře bylo nakonec zavřeno přes šest set osob německé národnosti. „Tam se ustanovila taková banda, která si říkala Revoluční garda. Nikdo je nevolil. To byli takoví dobrodruzi. Udělali si tam takové stanoviště, kde přijímali Němce. U těch Němců jste neviděl mladého člověka. To byli důchodci, ženský a školní děcka. Každý měl tašku, jen co potřeboval. Ta Revoluční garda si tam přinesla takový prádelní koš. My jsme se divili, na co to bude. Oni ty Němce šacovali. Prstýnky, náušnice, řetízky. O to všechno je obrali. Když ta náušnice nešla sundat, tak ji kolikrát škubali. Protrhnuli jí ucho a hodili to do koše. Toto když jsem viděl, tak jsem si říkal, že to snad není pravda. My jsme s tím nic nemohli dělat.“

Nelíbily se mu poměry, a tak skončil ve vězení

V armádě Miloslav Šafrán zůstal do března 1947, kdy odešel, aby se mohl postarat o matku. Následně po komunistickém puči v únoru 1948 byl matce odebrán legionářský důchod po otci. „Matce legionářský důchod vypláceli i při okupaci Československa. Představte si, že Němci matce důchod vypláceli v markách, a přišel osmačtyřicátý rok a šmitec. Sebrali ho všem vdovám po legionářích.“ Byl to jeden z prvních impulzů, kdy si Miloslav Šafránek uvědomil, že s nastupujícím komunistickým režimem není něco v pořádku. Krátce nato však přišly další. V té době pracoval v továrně na šicí stroje Minerva Opava a vzpomíná, že mu tam na stůl uklízečka neustále házela přihlášku do komunistické strany. Když ji zmačkal a vyhodil, druhý den se objevila znova. Miloslava Šafránka to velmi rozčílilo a veřejně začal projevovat negativní postoj ke komunismu. „Nemohl jsem to snést, tak jsem začal nadávat, že okradli moji matku. Veřejně jsem to vykřikoval.“

Dne 1. října 1949 se Miloslav Šafrán sešel na jedné schůzce s vrátným z Minervy Janem Moslerem a úředníkem Miroslavem Kežlínkem, který na Opavsku organizoval protikomunistickou skupinu. Miloslav Šafrán přislíbil pomoc se sháněním dalších lidí a že sežene nějaké zbraně. Kontaktoval tedy kamarády z Kylešovic, a dokonce se mu podařilo sehnat i několik zbraní. Zatímco podle soudního spisu se jednalo o dvě funkční vojenské pušky a jednu pistoli, Miloslav Šafrán vzpomíná, že ani jedna z nich se nedala použít. „To byly zbraně, jak zahazovali němečtí vojáci, když utíkali. Nešlo z nich ani vystřelit, protože oni z toho vytáhli zásobníky. Ti kluci byli mladší než já a měli flintu a byli spokojení.“

Dál se ale několik týdnů nic nedělo, a tak Miloslav Šafrán ani nic nepodnikal proti komunistickému režimu. Vzpomíná, že někdy v listopadu přišla do Minervy Státní bezpečnost a zatkla čtyři zaměstnance. Za několik dní začaly v podniku kolovat podpisové archy. „Asi týden po jejich zatčení chodili po dílně s podpisovými rezolucemi. My jsme se tam ani neznali. Bylo tam, myslím, šest set padesát zaměstnanců. Lidé se měli podepsat, že pro ně jako protistátní živly žádají nejvyšší trest. Vždyť jsme ani nevěděli, co ti lidi mají. Co toto mohlo být za systém, který už dopředu podepisoval rezoluce a žádal nejvyšší trest, aniž by ti lidi věděli, za co je zavřeli. Nás tam bylo víc, co jsme s tím nesouhlasili.“ Asi o čtrnáct dní později, 2. prosince 1949, si StB přišla i pro Miloslava Šafránka. Spolu s ním byli zatčeni i jeho kamarádi, které kontaktoval po schůzce s Miroslavem Kežlínkem.

Soud nabyl přesvědčení

Prvních devět měsíců po zatčení strávil Miloslav Šafrán ve vyšetřovací vazbě. K výslechu byl ale prý pozván pouze jednou. Nedošlo při něm k žádnému fyzickému násilí a trval jen několik minut, protože StB měla již dostatek vykonstruovaných důkazů. „Vyšetřovací protokol trval deset minut. Udělali z nás ozbrojenou skupinu. Nepotřebovali vůbec nic. Vůbec nic nám nedokázali.“

Obžalovaní byli rozděleni do dvou procesů – Kežlínek a spol. a Mosler a spol. Miloslav Šafrán s dalšími šesti obžalovanými byl zařazen do procesu Mosler a spol. a souzen ve veřejném procesu konaném ve dnech 16. a 27. září 1950 v Opavě. Protože soud nabyl přesvědčení o vině, byl Miloslav Šafrán podle paragrafu 231 odsouzen před pečlivě vybranou veřejností za vlastizradu k šestnácti letům vězení. Jak se píše v odůvodnění rozsudku, soud nabyl přesvědčení, že se jednalo o zvláště odpudivý trestný čin: „I když by se na první pohled zdálo, že skupina 8 lidí, stojících tentokráte před státním soudem v Opavě, je bezvýznamná a její činnost příliš krátká, přesto by to byl dojem klamný. Senátu státního soudu se tu ukázal žalostný obraz ilegality v celé nahotě a ubohosti. Všem sedmi obžalovaným, příslušníkům pracujících a většinou dokonce dělnické třídy, přinesl nový řád jen dobro, šest z nich pak zdaleka nedosahovalo třiceti let, dva v době spáchání trestného činu nebyli dokonce ani zletilí. A přec všech těchto mladých mužů, kteří měli nejlepší příležitost zapojit se do budovatelského úsilí našeho lidu, dovedlo reakce využít a přivést je až na zločinnou cestu. Co však je v druhém případě rysem nejsmutnějším, je právě okolnost, že žádný z této skupiny neměl nejmenší důvody nenávidět svůj stát, jeho společenský řád a svůj lid. A přece stačil u všech jen zcela náhodný impuls a všichni zvedli zájmy lidu, z něhož vzešli a stali se povolným nástrojem ve službách jeho hlavního nepřítele.“

Více než deset let ve vězení

Po soudu byl Miloslav Šafrán převezen do věznice u krajského soudu v Ostravě. Vzpomíná, že tam 1. srpna 1951 zažil popravu Miroslava Sýkory, Miloše Morávka, Josefa Polomského a Ladislava Ceé, kteří byli v jiném vykonstruovaném monstrprocesu odsouzeni k trestu smrti. „Na světnici nás bylo asi osm a slyšeli jsme psí štěkot a smích. Jeden z nás se vyšplhal a díval se na tu šibenici. Všechno to viděl. Jak je pověsili. Ty dozorkyně byly ožralý. Bylo tam prý hodně lidí, co se na to dívali. Byl tam smích.“

Z Ostravy byl Miloslav Šafrán poslán na Mírov. „Byli tam Němci retribučáci a ti úplně proklínali, že nás tam přivezli, poněvadž se jim tam úplně změnil režim. Už tam volně chodili do obchodu, a jak jsme přišli, tak se všechno změnilo a to se vztahovalo i na ně, i když se na ně pořád pohlíželo lépe.“

Asi po půl roce pamětníka převezli do ústředního tábora u jáchymovských uranových dolů a z něj pak do nápravně pracovního tábora Vojna u Příbrami, kde se těžila radioaktivní ruda. Miloslav Šafrán v něm zažil mnoho ponížení a trestů za sebemenší přestupky. V dolech dělal výdřevy při ražbě tunelů. Práce v radioaktivních dolech byla velmi nebezpečná a několik z jeho spoluvězňů při ní přišlo o život. Sám vzpomíná, jak na Kamenné šachtě číslo 3 zemřel 17. března 1953 Karel Schreiber. „To byl Karel Schreiber, Chaloupek, Kačírek a Zábranský. My jsme se akorát otočili, jak jsme tlačili vozík. Od té čelby, kde se vrtalo, jsme byli asi šest nebo sedm metrů, a najednou se ozvala rána. (...) Všechno osvětlení zhaslo. Měli jsme karbidky a šli jsme se tam podívat. Hledím tam a ten Schreiber měl v hlavě kámen jako moje pěst. Ten kámen mu prorazil lebku a měl ho celý v hlavě. Na fleku mrtvý. Kačírkovi vIselo jedno oko a dva prsty měl ucvaklý. Zábrodský byl na druhé straně, tak s ním to taky hodilo. Potom tam byl ten Chaloupek a toho to nějak nešťastně vzalo, že ochrnul. Ještě chvíli jsme ho viděli na táboře o berlích. Už nefáral a asi za tři dny ho odvezli pryč. Byl těžce zmrzačený. To bylo furt. Tam bylo těch úrazů. To si nikdo neumí představit.“

Podmínečně propuštěn byl Miloslav Šafrán v roce 1960 po více než deseti letech strávených v komunistických věznicích. „To nebyla žádná amnestie. To bylo podmínečné propuštění. Mně zbývalo pět a půl roku a dostal jsem podmínku na deset let. A to jsem ještě musel podepsat, že nebudu nikomu vyprávět, kde jsem byl, s kým jsem byl, co jsem tam dělal. V případě, že bych to nedodržel, už tam byl paragraf na pět let. Čili by to znamenalo, že bych zase seděl deset roků.“

Po propuštění mohl vykonávat jen práci pomocného dělníka na státním statku Opava. „Ani to řemeslo mi nedovolili dělat,“ vzpomíná Miloslav Šafrán, který se po propuštění oženil se Zlatuší Matlaškovou a dnes žije v Opavě.