„Ne, nerozhodovaly jsme se, že se nezúčastníme závěrečného ceremoniálu. To vůbec ne. Myslely jsme na Elišku Misákovou a vyjádřily smutek našeho družstva. My jsme neuvažovaly o tom, že bychom se závěrečného ceremoniálu nezúčastnily. To bylo vyvrcholení té závodní části. Jak jste již řekl, na jedné straně slavné vítězství, a na jedné straně velký smutek. Miloslava Misáková, sestra Elišky, nesla těžce zprávu, že se s ní nevrátí domů. Ona sice byla taková bojovnice, ale pro ni to bylo velice… Svým cvičením se jakoby osvobodila od zármutku. Musela se soustředit na ten závod a vyřadila na tu dobu myšlenky na Elišku. Takže sport a olympijská soutěž jí svým způsobem pomohly.“
„Zdravotní stav Elišky Misákové se zhoršoval velice rychle, takže doktor Hornof přizval anglického odborníka a společně stanovili, že se jedná o dětskou obrnu. To tehdy byla smrtelná choroba, protože na to nebyl žádný lék. Takže družstvo se dostalo do velice těžkého psychického stavu. V první chvíli jsme si říkaly: 'Tak nebudeme závodit. Když Eliška nemůže, tak my taky nebudeme.' Pak jsme si říkaly, že budeme. Když vyhrajeme, vyhraje i Eliška. Nám se to podařilo, ale Eliška bohužel v noci po závodě zemřela. Ta situace byla těžká i vzhledem k pořadatelům olympiády. Dostali strach, že jsme tam zavlekly infekci. V první chvíli nás chtěli vyřadit z olympiády, aby se tam infekce nerozšířila. Potom nám jen přidělili ošetřovatelku, měřila nám teplotu, aby se onemocnění zachytilo hned na začátku. Ale strašně nás to znervózňovalo.“
„My jsme jely až na druhou polovičku olympiády. Tehdy ještě neexistovala olympijská vesnice. Ubytovali nás na vysokoškolské koleji. A měly jsme se tam velice dobře. Po dlouhé době jsme viděly pomeranče a banány. Britové organizaci olympiády zvládli. Dopravu po Londýně zařídili velice jednoduše, vydali nám volnou jízdenku na autobus a na metro. A starejte se sami, jak se dostanete na trénink a jak přijedete na soutěž. Bylo to dost daleko.“
„Tatínek zůstal ve Varnsdorfu, ale bylo to tam velice těžké. Jednoho dne ve čtyři hodiny ráno na něj klepal jeden Němec, jeden z našich přátel. A říkal mu: 'Musíš okamžitě pryč, protože je vyhlášen hon na Čechy a já neručím za tvůj život.' Tak tatínek vzal kolo, kolem krku ručník, aktovečku s doklady. My jsme měli psa Ádu, ta se vzpírala. Ona už vytušila, že tatínek odjíždí. Tatínek říkal: 'Pusť ji, ať jde se mnou.' Tak ona kolem něj běžela až do Nymburka. Potom bylo strašně těžké pro tatínka najít zaměstnání, protože ten nával ze Sudet, kolem dokola Čech a Moravy, byl veliký. Neměli jsme kde bydlet, tatínek neměl práci.“
Věra Růžičková, za svobodna Schuláková, se narodila 10. srpna 1928 v Brně. Tatínek ji od malička vedl ke sportu, lyžovala, provozovala turistiku, hrála košíkovou a za Klub vodních sportů Brno skákala závodně do vody. V této disciplíně byla druhá v republice. Od útlého dětství byla nadšenou brněnskou sokolkou. Všechny sporty v roce 1946 ustoupily sportovní gymnastice, ve které se Věra chtěla dostat na olympiádu do Londýna v létě 1948. Prošla dvouletým reprezentačním kurzem a do Londýna letěla jako náhradnice. Do soutěže nastoupila za nemocnou Elišku Misákovou. Československé ženské družstvo sportovní gymnastiky vyhrálo zlatou medaili, v individuálním závodě skončila Věra šestá. Večer po slavném vítězství Eliška Misáková zemřela. Kromě zlatých medailí závodnice přivezly domů ještě urnu s jejím popelem. Po olympijských hrách se Věře postupně narodili dva synové, kteří se oba věnovali sportu. Vystudovala trenérskou školu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, stala se trenérkou a rozhodčí na soutěžích. Získala řadu ocenění, mimo jiné i Cenu Věry Čáslavské nebo státní vyznamenání Za zásluhy z rukou prezidenta republiky. V roce 2017 žila v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
