Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Ruml (* 1955  †︎ 2022)

• narozen 26. května 1955 v Praze-Podolí

• rodiče novináři v Čs. rozhlase, po roce 1968 propuštěni a vyloučeni z KSČ

• nebyl přijat na gymnázium, vystudoval tedy maturitní obor knihtiskař

• v letech 1977–1994 pracoval v ekonomickém oddělení Středočeských tiskáren

• po návratu z vojny na podzim 1977 podepsal Chartu 77

• v disentu působil jako poslíček – distribuoval samizdatové materiály a předával zprávy do zahraničí

• věnoval se trénování fotbalové mládeže, profesionální licenci však mohl získat až po roce 1989

• od roku 1994 působil jako trenér a následně jako sekretář mládeže v klubu AC Sparta Praha

• zemřel 31. října 2022

Pocházel z rodiny oddaných komunistů, jeho rodiče však už ve druhé polovině padesátých let vystřízlivěli z nadšení pro ideologii své strany, v šedesátých letech se zapojili do reformního hnutí a později se stali výraznými osobnostmi disentu. Jakub i jeho starší bratr Jan tak prožili dospívání uprostřed bouřlivých politických změn a v mládí se sami účastnili činnosti Charty 77. Jakub Ruml však o zviditelnění prostřednictvím politiky nikdy neusiloval. Seberealizaci nacházel ve sportu jako celoživotní trenér fotbalové mládeže. 

Narodil se 26. května 1955 v Praze jako mladší syn Jiřího Rumla a Jiřiny Hrábkové. Otec byl již předtím jednou ženatý a z prvního manželství měl ještě syna Jirku. Oba rodiče pracovali v médiích, otec byl postupně členem redakce Československého rozhlasu, Večerní Prahy a Československé televize. Matka pracovala v zahraniční redakci Československého rozhlasu, a proto si ponechala své rodné jméno Hrábková. „Tak jako spousta mladých lidí byli po roce 1948 vtaženi do budovatelského úsilí a propagovali socialismus všude. Mnohokrát popsali, že té ideologii opravdu věřili. Ale už začátkem šedesátých let ucítili, že tady něco nehraje,“ říká o rodičích Jakub Ruml. 

V letech 1958 až 1961 rodina žila v Berlíně, kde Jakub strávil svá předškolní léta. „Zažil jsem stavění berlínské zdi, ale mnoho vzpomínek na to nemám,“ konstatuje. 

Rodiče zmizeli do ilegality, zůstal na ulici sám

Když bylo Jakubovi šest let, vrátili se Rumlovi do Prahy, kde bydleli na tehdy novém, příjemném sídlišti čtyřpodlažních bytovek v Kremelské ulici ve Vršovicích. Jakub nastoupil do základní školy s rozšířenou výukou jazyků v Omské ulici. Často navštěvoval prarodiče z matčiny strany v Michli, kde dědeček Hrábek pracoval jako topič v plynárně. S bratrem hráli hokej a věnovali se běžným klukovským hrám. S otcem a strýcem chodili každý víkend na fotbalové zápasy na Slavii nebo Bohemians. „Bývaly plné tribuny, bylo to pro nás jako obřad,“ vzpomíná Jakub Ruml na své fandovství. S otcem kopali do míče na každé dovolené a brzy sám začal hrát fotbal jako brankář ve Slavii a posléze v Lokomotivě Vršovice. Doma se ale také hodně četlo, Jakub hltal verneovky, chodil do vršovického kina Vesna, do Činoherního klubu nebo do Semaforu. 

V roce 1968 bylo Jakubovi třináct let a jeho rodiče byli aktivními účastníky politického uvolňování v rámci KSČ, mimo jiné podepsali manifest Dva tisíce slov. Jakub sám už tehdy vnímal kulturní potenciál té doby: „Spisovatelé psali pravdivé knížky. Básníci psali nádherné básně. Umělci všeobecně byli inteligencí národa. To se přenášelo i mezi nás.“

Ve druhé polovině srpna téhož roku byl na táboře dětí zaměstnanců Československého rozhlasu. „Rozhlasácké děti se cítily trošku privilegovaně.“ Jednadvacátého srpna ráno ho kamarádi ve stanu vzbudili: „Koukej vstávat, máš tátu v televizi!“ Jeho otec zrovna na obrazovce oznamoval svolání mimořádného sjezdu KSČ v hale ČKD v pražských Vysočanech. Když se tři dny poté vrátili do Prahy, rodiče ho u autobusu nevyzvedli. Zamířil tedy do Pařížské ulice, do redakce časopisu Reportér, kde otec pracoval jako zástupce šéfredaktora. „U dveří stáli samopalníci z Ruska,“ konstatuje pamětník. Vydal se tedy pěšky do Vršovic, do domu, kde bydlel otcův bratr. „Kamaráde, rodiče jsou pryč, ti prostě zmizeli,“ řekl mu strýc. Starší bratr Jan byl v té době na prázdninách v Jugoslávii. Tehdy třináctiletý Jakub tedy několik dnů zůstal u strýce a poté u prarodičů v Michli. 

Trvalo týden, než se rodiče znovu objevili, těch několik dnů strávili v ilegalitě. „O rodiče jsem se tenkrát bál. Člověk nevěděl, do čeho jdou. Už jsem v sobě měl kousky skládanky toho strachu, se kterým žiju celý život. Pořád mám hrozné úzkosti, bojím se o rodinu, teď znovu v souvislosti s válkou na Ukrajině,“ říká Jakub Ruml. 

Ani jejich širší rodina nebyla v postoji k událostem roku 1968 jednotná. Když otec vyšel z ilegality, dostal se do sporu se strýcem Josefem Žaroušem, který pracoval v michelské plynárně jako chemik a byl to oddaný komunista. „Pepík se do něj navážel: ,Měli jste to zapotřebí? Proč jste se nepřizpůsobili? Proč museli ti Rusové zasahovat? Vždyť tu bylo hezky. A vy si děláte nějaký jaro!‘“ 

Semknutí rodiny a přátel po roce 1968

Krátce po 21. srpnu 1968 rodiče uvažovali o emigraci, podle Jakuba Rumla měli možnost odejít do Argentiny, kde by pro ně byla zajištěná pracovní místa. Oba synové se ale postavili proti tomu: „Dodnes máme oba s Honzou pocit, že rodiče tu zůstali kvůli nám. To my jsme nechtěli odejít do zahraničí.“ 

Ještě v roce 1969 strávili s rodiči poslední dovolenou na zámku Roztěž, který sloužil jako rekreační středisko Svazu novinářů. Bylo ale zřejmé, že rodiče o svá zaměstnání i postavení brzy přijdou. 

Otec po vyhazovu z časopisu Reportér začal pracovat jako dělník u jeřábu v Průmstavu, matka prodávala nápoje v baru Arkadia. „Nedá se říct, že by zvesela odkráčeli z médií. Ale byli na to připravení. Také nás to určitým způsobem semklo.“ 

Ono semknutí se netýkalo jen jejich rodiny, ale i širšího okruhu přátel, kteří začali docházet na návštěvy do jejich bytu v Kremelské. Patřili k nim bývalí zaměstnanci rozhlasu a televize, intelektuálové a bývalí politici. 

Odveta režimu za rok 1968 nicméně dopadla i na oba syny Rumlovy. Jan Ruml byl ještě přijat na gymnázium Voděradská, ale při studiu měl problémy a na vysokou školu už se nedostal. „Brácha je povahou radikálnější, více se prosazoval jak v partě, tak později v Chartě. Taky to dotáhl dál, ale já jsem mu nezáviděl. Mně připadalo jednodušší mírumilovně se dohodnout, chtěl jsem jít klidnou cestou,“ říká Jakub Ruml. On sám už na gymnázium pomýšlet nemohl, a protože měl díky rodičům blízko k novinám, přihlásil se na pětiletý učební obor s maturitou tiskař na knihtiskových strojích. Jeho život tak znamenal střídání čtrnáctidenních cyklů učení ve škole a praxe v učňovském středisku v Libni. „I když jsem nebyl technicky nadaný, to řemeslo mě začalo bavit. Měl jsem tam výborné výsledky. Když už jsem tam byl, chtěl jsem se do toho včlenit a dosáhnout něčeho víc, stát se alespoň technologem v tiskárně nebo organizačním pracovníkem.“

Charta 77 zajímala i důstojníky

Po vyučení roku 1975 musel Jakub Ruml nastoupit základní vojenskou službu. Na rozdíl od svého bratra Jana, který s pomocí psychiatra Radkina Honzáka získal psychiatrickou diagnózu a s ní i modrou knížku, Jakub Ruml o uvolnění z vojny neusiloval, jako zdravému sportovci mu to připadalo nepatřičné. Byl přidělen k protiraketovým vojskům v Liptovském Hrádku na Slovensku, kde sice nemusel snášet šikanu, trpěl ale silnými mrazy při venkovních službách. Když po třech měsících dorazily z Prahy jeho kádrové materiály, byl od zbraní odstaven a dostal za úkol mýt talíře v kuchyni. Aby se dostal k zajímavější činnosti, nabídl politrukovi u svého útvaru, že bude pomáhat s osvětovou prací. Účastnil se historické soutěže a se svým týmem v ní zvítězil, i když odmítal odpovídat na otázky týkající se komunismu a roku 1968. Během druhého roku vojenské služby působil v Liptovském Mikuláši, kde dostal příležitost hrát fotbal jako brankář. Během jednoho zápasu však utrpěl vážný úraz, který ukončil jeho kariéru aktivního hráče, po rekonvalescenci pak začal dělat trenéra. 

Během Jakubovy vojenské služby vzniklo prohlášení Charty 77, které podepsali oba jeho rodiče i bratr. „Na vojně jsem Chartu samozřejmě nepodepsal, ale věděl jsem o všem a předával jsem informace mezi ostatní vojáky,“ říká Jakub Ruml. Mimo jiné byl doma na dovolené v březnu 1977, právě v den, kdy zemřel jeden z prvních mluvčích Charty 77, profesor Jan Patočka, vysílený z nekonečných výslechů na Státní bezpečnosti. 

Podle něj se o Chartu 77 zajímali i mnozí důstojníci, kteří svůj zájem před nadřízenými ospravedlňovali tím, že s Jakubem „konzultují jeho přístup“. Vojnu dokončil ve funkci asistenta kapitána a ihned po návratu do Prahy se zapojil do činnosti Charty 77. 

Různá prostředí, různé názory, stejný cíl

„Charta bylo hnutí, které se spontánně vytvořilo ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy se dala dohromady parta lidí ochotných bojovat za demokracii. Vytvořila se perfektní spolupráce mezi lidmi z nejrůznějších oblastí. Neřešili, jestli je někdo katolík, příslušník undergroundu, nebo bývalý komunista. Ještě nikdy předtím se u nás nevytvořilo takové společenství. Bylo to takové splynutí duší s vůdčí myšlenkou – něco s tím režimem udělat. A zjistili jsme, že to jde, že komunisti na to reagují. Najednou jsme cítili ohromnou vzpruhu pro celý národ,“ říká Jakub Ruml. 

On sám podle svých slov necítil náklonnost například k hudbě The Plastic People of the Universe, kterou měl možnost slyšet v osmdesátých letech na Hrádečku u Václava Havla. Ale úspěch Charty 77 spočíval právě v tom, že její signatáři byli ochotni takové rozdílnosti překonávat. „Třeba Dana Němcová si vytvořila skupinu lidí, která žila pohromadě v bytě v Ječné: katolíci, underground, čundráci a další. A ona si z toho vybrala to nejlepší. Tím se ty skupiny propojily.“ 

Jakub Ruml podepsal Chartu 77 v září 1977 v bytě Petrušky Šustrové, do práce pro ni se však zapojil ihned po návratu z vojny. „Brácha pracoval ve skladu v knihkupectví na Národní. Z nádraží jsem šel rovnou za ním. Chtěl jsem se k tomu okamžitě přidat.“ 

Poslíčkem pro Chartu 77

Začal pracovat jako cenový kalkulant v tiskárně ve Slezské ulici na Vinohradech a současně začal působit jako spojka pro další signatáře Charty 77. „Dohodli jsme se s Honzou, že budu dělat takového tichého poslíčka. Vytištěné samizdaty budu dávat dohromady a distribuovat je.“ Měl několik adres – převážně na Vinohradech, poblíž svého pracoviště – na které během polední pauzy roznášel nejrůznější samizdatové tiskoviny. Chodil například k Petru Uhlovi a Anně Šabatové do Londýnské ulice, k rodině Bendových na Karlovo náměstí, do Slovenské ulice, kde bydlel Ladislav Hejdánek. Někdy jezdil také na Jižní Město za Marií Hromádkovou a do Klimentské ulice za Jiřinou Šiklovou. „To nejdůležitější se shromažďovalo u mluvčích, kteří se každý rok vyměňovali, někdy i dřív, když původní mluvčí byli zavření. Mluvčí se jednou za týden nebo několik týdnů sešli a sepsali dokumenty, které se potom opisovaly a šířily.“ 

Jakub Ruml se podílel také na opisování dokumentů, technologii tiskárny ani tiskařský materiál však pro to využít nemohl, protože všechno bylo přísně sledované. Zato měl možnost v tiskárně ukrývat dokumenty Charty 77: „Někteří kolegové, technologové a technici, věděli, co dělám, a vytvořili mi pro to prostředí. Ve skladu vedle své kanceláře jsem měl schovaný celý archiv.“ Ten Státní bezpečnost nikdy neobjevila, přestože jednou udělala v tiskárně prohlídku. Další dokumenty ukrýval Jakub Ruml doma ve sklepě na teplovodních rourách a ve fotbalové šatně. „Kolikrát jsem jako návnadu vzal do tašky pár méně důležitých kopií samizdatů, které mi při prohlídce zabavili, ale na to důležité nepřišli.“ 

Dalším úkolem Jakuba Rumla bylo telefonicky předávat důležité informace do zahraničí, Pavlu Tigridovi, Jiřímu Pelikánovi, Vilému Prečanovi a dalším. Dostával je od bývalé rozhlasové novinářky Anny Marvanové a telefonoval z kabin na hlavní poště v Jindřišské ulici. 

Rodinní přátelé a spojenci

Prostřednictvím svých rodičů se Jakub Ruml seznámil s mnoha osobnostmi československého veřejného života, s nimiž se později ještě více sblížil během práce pro Chartu 77. Patřil k nim bývalý poslanec František Kriegel, jediný z československých politiků, který v roce 1968 odmítl podepsat takzvané moskevské protokoly. „Byl to nadstandardně vzdělaný a statečný člověk. V době, kdy se jiní reformní komunisti stahovali zpátky, on byl neustále činný,“ říkal Jakub Ruml. 

Do okruhu lidí, s nimiž se stýkal, patřila i Vlasta Chramostová a její manžel, kameraman Stanislav Milota, v jejichž bytě nad Muzeem zhlédl několik představení bytového divadla. „Mělo to velký význam, tam chodili i divadelníci, kteří dosud směli fungovat oficiálně. Přiváželi rekvizity z divadel, ozvučovali její představení,“ vypráví Jakub Ruml a popisuje, že každému představení předcházelo společenské entrée, kdy se návštěvníci seznamovali, poté následovalo divadlo a pak se pokračovalo v debatě nad představením. Pokud ovšem mezitím do bytu nevtrhla policie. „Přitom to byla zcela nevinná záležitost, divadelní hry bez narážek na režim, na Husáka.“

Další důležitou postavou v jeho životě byla už od mládí Jiřina Šiklová, přítelkyně jeho rodičů: „Starala se o mě jako druhá matka, pomáhala mi v mých normálních trablech.“ Po Jakubově těžkém úrazu nohy, v době, kdy pracovala v Thomayerově nemocnici jako uklízečka, se zasadila o to, aby mu lékaři nohu neamputovali, ale pokusili se ji léčit. „Její láska k lidem přerůstala veškeré hranice. Byla schopná a ochotná pomoci kdekomu, nervala se do funkcí. Chtěla pomáhat lidem ze všech oblastí,“ říká Jakub Ruml. I když sama Chartu 77 nepodepsala a záměrně zůstávala stranou pozornosti StB, pracovala jako důležitá spojka československého disentu a exilu, podílela se na organizaci pašování samizdatových tiskovin do zahraničí a zahraničních tiskovin do Československa. 

„Akce Kamion“ a její důsledky

Činnost Jiřiny Šiklové a celé sítě lidí, kteří byli adresáty tiskovin ze zahraničí, se stala terčem rozsáhlé akce Státní bezpečnosti, později známé jako „akce Kamion“. Na začátku dubna 1981 byl na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti zadržen karavan maskovaný jako turistické vozidlo, který do Československa převážel náklad exilové literatury, časopisů a technologií. Státní bezpečnost se zmocnila také adresáře příjemců této zásilky a začalo rozsáhlé zatýkání, které se dotklo i rodiny Rumlových. „Ve čtyři hodiny ráno nám vyrazili dveře. Hned jsme pochopili, o co jde,“ říká Jakub Ruml. Jiří a Jan Rumlovi byli zatčeni a celý rok zůstali ve vyšetřovací vazbě, přičemž jim hrozilo odsouzení až na devět let za podvracení republiky. Došlo k tomu jen necelé dva roky po procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných a hrozba byla skutečně vážná. 

V době manželova vězení začala Jiřina Hrábková, Jakubova matka, těsněji spolupracovat s dalšími „ženami Charty“, jako byla Kamila Bendová a Anna Šabatová. Současně se stala jednou z příjemkyň finanční pomoci pro disidenty ze zahraničí: „Byl stanoven určitý fond na podporu těchto žen a matek, které měly muže ve vězení. Dostávali jsme z něj určitou částku na normální živobytí.“ Peníze podle Jakuba Rumla sháněli emigranti jako Vilém Prečan, Pavel Tigrid, František Janouch a další. 

Státní bezpečnost si na chodbě rozložila stolek

Pozornost Státní bezpečnosti se na Rumlovy znovu zaměřila intenzivněji po roce 1986, kdy Jiří Ruml založil samizdatové Lidové noviny. Na rozdíl od jiných samizdatových publikací byly koncipovány jako časopis s kratšími a aktuálnějšími články. Redakční rada se scházela v bytě Rumlových v Kremelské ulici a tato adresa byla zveřejněna i v tiráži novin. Na vydávání se podílel i Jakub Ruml, který díky svým tiskařským dovednostem uměl pracovat s tiskovými archy. 

„Máma v kuchyni vařila kafe, v obýváku zasedala redakční rada a všichni pořád kouřili,“ vzpomíná Jakub Ruml. Dohled Státní bezpečnosti se stal každodenní záležitostí, tajní policisté si dokonce u nich na chodbě rozložili stolek s židličkami a vysedávali tam celé dny. Byt byl odposlouchávaný, po roce 1989 v něm bylo nalezeno nejméně pět štěnic. Občas zničehonic došlo k domovní prohlídce: „To vám rozrazí dveře parta deseti lidí, nasadí si rukavice a začnou se hrabat ve věcech. Když se matce hrabali i v prádle, začala křičet: ,Vezměte si papíry, ale moje prádlo nechte na pokoji.‘“ Domovní prohlídka se jednou konala i na chalupě ve Skřidlech, kde si Jakub Ruml z policistů vystřelil: upozornil je na chlívek s uhlím a tvrdil, že pod uhlím je něco schované: „Vzali vidle a přeházeli celou hromadu uhlí. To byla opravdu sranda. Aspoň oddělili brikety od mouru.“

On sám byl asi čtyřikrát u výslechu a držel se pokynů, které dostal od starších chartistů: základem je nevypovídat. „Oni do mě hustili: ,Honza vás stejně podrazil, teď už můžete říct všechno.‘ Já jsem ale trval na tom, že nebudu vypovídat.“ Když se po roce 1989 dozvěděl o dvou konfidentech StB mezi svými přáteli, stavěl se k nim smířlivě: „Řekl jsem jim: ‚Dělejte si, co chcete. Moje svědomí jste nezatížili, svoje ano. Nejsem člověk, který by někoho odsuzoval.‘“ 

Chartista trenérem? Nemyslitelné! 

Jakub Ruml až do konce osmdesátých let pracoval v tiskárně ve Slezské, současně však stále byla součástí jeho života vášeň pro fotbal a ve volném čase trénoval oddíly mládeže. Po návratu z vojny nastoupil jako trenér ve Slavii, nějaký čas po podpisu Charty 77 byl ale vyhozen: „Po dvou letech mi řekli na rovinu, že je nemyslitelné, aby signatář Charty vychovával děti a předával jim svoje politické myšlení. Celá fotbalová Praha se zvedla proti mému vyhazovu, ale nedalo se nic dělat.“ Vzápětí ale našel uplatnění jako trenér v Lokomotivě Vršovice a ve fotbalovém klubu Vyšehrad. Učil také tělesnou výchovu na sportovní základní škole v Botičské ulici. 

V roce 1986 si Jakub Ruml našel partnerku Věru, která pocházela z Podkrkonoší a pracovala na dráze v Karlových Varech. V roce 1988 se vzali a narodila se jim dcera Terezka, přičemž stále bydleli v bytě rodičů v Kremelské, později dočasně v nevyhovujícím bytě bez sociálního zařízení na Žižkově. 

Politické ambice neměl

Konec osmdesátých let tedy Jakub Ruml prožíval jako čerstvý otec a manžel. Demonstrací se v té době moc neúčastnil, protože se obával o rodinu, stále však spolupracoval s Annou Marvanovou a telefonicky podával zprávy o demonstracích do zahraničí. 

Na podzim 1989 byl jeho otec naposledy zatčen a ve vězení setrvával ještě 17. listopadu. V den, kdy se konala demonstrace na Národní třídě, byl Jakub Ruml s manželkou na chalupě ve Skřidlech a do Prahy se vrátili až v neděli 19. listopadu. Starší bratr Jan se mezitím aktivně zapojil do vznikajícího Občanského fóra. Otec byl propuštěn až 25. listopadu a už následující den řečnil na náměstí Míru na demonstraci v rámci generální stávky. 

„Táta se okamžitě vrhl na legalizaci Lidových novin a do konce roku se mu podařilo vydat první legální číslo. Po Novém roce začaly noviny vycházet v půlmilionovém nákladu,“ vzpomíná Jakub Ruml. Otec nadále působil jako šéfredaktor, v redakci začala pracovat i matka. Jan Ruml začal pracovat na ministerstvu vnitra, nejprve jako náměstek a později jako ministr. 

Jakub Ruml takové ambice neměl: „Necítil jsem se být inteligenčně na takové výši, abych dělal nějakou politiku. Stáhl jsem se do pozadí a prostě jsem se snažil dát dohromady rodinu. Věděl jsem, že se budu věnovat fotbalu. Politika mě nebavila.“

Žít život v lásce

V devadesátých letech Jakub Ruml vystudoval trenérství na FTVS a od roku 1994 pracoval jako trenér mládeže pro Spartu, kde zůstal téměř tři desetiletí. 

V posledních letech svého života pracoval na knize memoárů, kterou připravuje k vydání nakladatelství Zeď. Při psaní byl inspirován mimo jiné i kronikami chalupy ve Skřidlech, které psal jeho otec od roku 1973. 

„Styčným bodem mého života je láska k ostatním lidem a k přírodě. Vždy mě bavila práce s lidmi, s kluky v kabinách a na hřišti, zájezdy a zážitky z turnajů. Vodítkem pro mě je žít život v lásce,“ řekl Paměti národa při natáčení v dubnu 2022. Půl roku poté, 31. října 2022, Jakub Ruml zemřel.