Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jaroslav Rozsypal (Čmel) (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 15. dubna 1926 v Ostravě

• člen 1. skautského oddílu v Ostravě vedeného Vladimírem Čermákem, popraveným nacisty

• za druhé světové války zapojen do skautského odbojového hnutí

• spoluzakládal památku na popravené skauty, mohylu na Ivančeně

• stal se lékařem, pracoval v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích

• do penze působil jako krajský posudkový lékař v Ostravě

V posledních dnech války měl Jaroslav Rozsypal obrovské štěstí. Když se dozvěděl, že gestapo zatýká jeho kolegy ze skautského oddílu, utekl z domova a skrýval se v Beskydech. Jako skaut hory dobře znal a díky tomu přežil. Jeho kamarádi byli mezitím popraveni. Na jejich památku založil mohylu na Ivančeně.

Narodil se 15. dubna 1926 ve Slezské Ostravě. Dětství prožil v hrách a klukovských rvačkách v místech, kde nyní stojí Bazaly, stadion fotbalového klubu Baník. Jeho otec byl geometr, matka učitelka v domácnosti a rodina patřila k těm lépe situovaným. Když pamětník začal studovat na gymnáziu, spolu s bratrem Milošem se stali členy 1. skautského oddílu v Ostravě, který vedl Vladimír Čermák. V roce 1939 po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl skauting zakázán, ale jeho členové se scházeli pod hlavičkou Klubu českých turistů. Ten pak spolu se všemi mládežnickými spolky musel přejít pod jednotnou organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže, ale i tam tajně pokračovali v šíření skautských myšlenek.

Bezstarostný dětský život byl už v té době pro Jaroslava Rozsypala minulostí. Stal se svědkem toho, jak Ostravou projíždějí německé jednotky, i toho, jak do gymnázia přišlo gestapo a přímo z vyučování odvedlo tři židovské spolužáky. „Dodnes vzpomínám na paní profesorku Komárkovou, takovou křehkou, drobnou ženu. Řekla, abychom se ve třídě všichni postavili a se spolužáky se takto rozloučili. Tak statečná byla. To byl pro mě zážitek na celý život,“ říká. Dodnes si ty chlapce přesně pamatuje: „Byli jako my ostatní. Jeden neobyčejně nadaný. Druhý věčně ušmudlaný, ale skvěle kreslil. Ten třetí byl sportovec, boxer. Slyšeli jsme, že půjdou do izolace. Říkalo se, že ostravské Židy odvážejí někam na východ a tam budou usídleni. Na východ je opravdu odvezli. Byli mezi prvními, kteří byli hromadně vyvražděni.“

Tyto zážitky a skautské myšlenky v pamětníkovi probouzely odvahu a přesvědčení, že by se měl do boje proti nacistům také sám zapojit. Aktivně dál působil ve skautingu, zejména proto, že jeho a další mladé členy vedoucí klubu Vladimír Čermák požádal, aby tajně vedli výchovu dětí, starali se o program pro ně a snažili se vychovávat další generaci skautů. Věřili, že válka brzy skončí a oni zase budou ve Skautu pracovat veřejně.

Pozor, zatkli Milana!

Řada skautů byla v posledních měsících války zapojena do odboje. Bratr Jaroslava Rozsypala Miloš například mapoval obranná zařízení. Když němečtí vojáci ustupovali, kopali kolem Ostravy zákopy a budovali obranné linie. Miloš Rozsypal to zakresloval a mapy dál distribuoval. „Nevím, komu je předával. Každý jsme měli nějaký úkol, ale vzájemně jsme v podstatě nevěděli, s kým kdo z nás spolupracuje. Například o svém nejbližším spolupracovníkovi jsem se dozvěděl až po válce,“ říká pamětník.

Tvořili takzvané trojky. To znamená, že maximálně tři lidé vzájemně věděli, co dělají. On sám měl za úkol roznášet v Beskydech balíčky se zdravotnickým materiálem. Jeho strýc byl totiž lékárníkem ve Frýdlantu nad Ostravicí. „Přišel jsem za ním a řekl jsem mu, co potřebuju. On se nedivil a kupu mi toho nabalil. Já jsem to rozdělil do malých balíčků. Některé jsem rozdával mladším hochům, kteří jezdili v neděli na výlety do Beskyd a věděli, kam je mají uložit. Já osobně jsem takové balíčky nosil na Chladnou Vodu. Tam byla bouda, kterou skauti založili před válkou. Vedle byl sklípek ve svahu, který byl zarostlý křovím. Já jsem tam strčil balíček a šel jsem pryč. Čili nevím, kdo si to vyzvedával ani kam to šlo.“

V té době pracoval jako učeň elektrikář ve Frýdlantu nad Ostravicí. Často jezdil po okolních vesnicích, v obci Malenovice tehdy probíhala elektrifikace. Proto nebyl podezřelý a mohl se pohybovat po beskydských obcích. Pak přišel šok. Jedna dívka telefonovala jeho známým, že byla svědkem toho, jak gestapo na ulici zatklo Milana Rottera, člena jejich skautské skupiny. Viděla, jak ho strčili do auta a odjeli. Bylo 3. dubna 1945. Někteří skauti to vyhodnotili jako velmi nebezpečnou situaci. Jiní to zlehčovali. Uklidňovali se vzájemně tím, že se o Milanu Rotterovi vědělo, že má zameškáno několik pracovních směn a že jeho zatčení určitě souvisí jen s tímto problémem. Jenže nesouviselo, šlo o akci zaměřenou na odhalení celé odbojové skupiny.

Utekl jsem do Beskyd

Pamětníkova bratra zastihlo zatýkání doma. Bylo časně ráno a na vrata domu, ve kterém bratři Rozsypalovi s rodiči bydleli, tlouklo gestapo. Zvonek fungoval jen k bytu domovníka. Ten vytušil, co se děje, Miloše Rozsypala vzbudil a schoval ho v prázdném bytě, který těsně předtím opustila německá rodina. Gestapo ho nenašlo, a tak odešlo. Pamětník už v té době doma nebyl. Na rozdíl od bratra a kamarádů nebezpečí vyhodnotil správně. 

„Jak jsem se dozvěděl, že Milana Rottera zatkli, odešel jsem z domu. První noc jsem prožil ve skautské klubovně a pak jsem sedl na kolo a jel do Beskyd. Měl jsem stanové plátno, jednu deku. Spal jsem venku nebo v krmelcích. Kamarádka Zora Skalická mi na Chladnou Vodu nosila jídlo. Pak jsem se dostal na úbočí Lysé hory do lovecké chaty, která už dnes neexistuje. Tam jsem se také skrýval,“ vypráví.

Tak přežil až do osvobození. Až pak se dozvěděl, že bratr se ve stejnou dobu také skrýval v Beskydech. Rodiče o nich nic nevěděli. Známá jim pak vyprávěla, že jí jejich maminka přinesla potravinové lístky a požádala ji, aby je synům předala, pokud o nich něco ví, ale aby jí neříkala, kde jsou. Nechtěla to raději vědět.

Tragédie ve dnech radosti

Pamětník si dodnes nedovede vysvětlit, proč kolegové skauti tehdy v dubnu zůstali doma a nevěřili, že si gestapo přijde i pro ně, přestože věděli, že Milan Rotter už je zatčen. Věděl ale, že stejně jako Rotter zmizeli jeho další kamarádi: Vladimír Čermák, Vladimír Pach, Otto Klein a Quido Němec. Tehdy však ještě nikdo netušil, že byli zatčeni spolu s dalšími lidmi zapojenými do odboje na Ostravsku a v okolí. „Jediný, o kom nevím, zda byl o zatčení Milana informován, byl Quido Němec, ale ti ostatní tři to věděli. Jen tomu asi nepřikládali význam a doplatili na to,“ přemítá pamětník.

To však v prvních dnech po osvobození Ostravy ještě netušil. Zatímco se spolu s bratrem radoval z konce války, rodiny jeho kamarádů zoufale pátraly po osudech zmizelých mladíků. Pak se rozplynuly i poslední naděje. Potvrdilo se, že gestapáci skauty od 3. dubna do 23. dubna týrali a vyslýchali. Snažili se z nich vymlátit jména dalších členů zapojených do odboje. Nakonec je 24. dubna odvezli na hřbitov v Polském Těšíně, kde je zastřelili a shodili do hromadného hrobu s dalšími zavražděnými. Všech pět kamarádů bylo ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti roky. 

„My jsme pořád čekali, že se o nich objeví nějaká zpráva. Pak se začalo mluvit o nějakých hromadných hrobech. Rodinní členové tam jeli a bohužel, začali je poznávat. Byli zohavení, některé poznali jen podle oblečení. My jsme to paradoxně nebrali tak tragicky. Byli jsme mladí, a tak pro nás byli hrdinové, zářné vzory. Jistě, chyběli nám, ale byli jsme tak mladí a nadšení z konce války, že jsme si tu hrůzu, kterou prožívaly jejich rodiny, tak neuvědomovali,“ vypráví Jaroslav Rozsypal.

S odstupem času hodnotí odbojovou činnost svoji a dalších mladých skautů jako málo efektivní. Na druhé straně připomíná, že skautské hnutí sehrálo v boji proti nacistům významnou úlohu. Za podstatné považuje zejména to, že už v roce 1938, když Těšínsko zabrala polská armáda, vznikla odbojová skautská skupina, která se snažila bojovat proti Polákům. Ti některé skauty zatkli. Paradoxně, když Polsko obsadili Němci, byli tito skauti právě Němci propuštěni a hned poté se zapojili do odboje proti německým okupantům. 

„Tato skupina umožnila mnoha lidem přechod přes hranice. Vědělo se například, že z šachty jedou prázdné vagony do Polska, a tak se někdo položil na podlahu a přejel. Tímto způsobem se tam dostali mnozí vojáci a letci. Fungoval v tom přednosta stanice na nádraží v Ostravě-Kunčicích. To už bylo za protektorátu, kdy Němci kontrolovali vlaky. On věděl, kdy ten vlak pojede, a tak například pozval kontrolu na lahvinku, a zatímco popíjeli, vlak projel. To byly velké zásluhy skautů, ne nás, my jsme na to byli příliš mladí, vždyť nám bylo na začátku války sotva čtrnáct let. Ale ti starší kluci byli velmi stateční,“ vypráví pamětník.

Založíme mohylu

Po válce Jaroslav Rozsypal spoluzaložil 30. skautský oddíl. 6. října 1946 se při výletě do Beskyd rozhodl s kamarády uctít památku svých zavražděných kolegů. Vracel se s oddílovou radou z hájovny zvané Na Břačce přes hřeben Lysé hory. Byl ošklivý deštivý den. „Slávu Moravce napadlo, že tam těm našim kamarádům vztyčíme kříž,“ vzpomíná.

Stloukli ho ze suchých větví a nápad ještě vylepšili. Našli prázdnou lahvičku a dali do ní papír s textem: „Tento kříž postavila 6. října 1946 oddílová rada 30. oddílu Junáka v Ostravě na paměť skautského vůdce Vládi Čermáka a roverů Vládi Pacha, Otty Kleina, Milana Rottera a Quido Němce, kteří byli na sklonku války na svátek svatého Jiří, patrona skautů celého světa, zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně gestapem. Přiložte kámen na jejich mohylu.“

Bylo to opuštěné, neznámé místo mimo turistické trasy. Pak se stala neuvěřitelná věc. Zpráva o kříži se roznesla tak, že na místo začaly mířit davy. Lidé nosili kameny z různých míst České republiky i za zahraničí. Klub turistů později vytyčil trasu přímo podél místa, a tak se mohyla rozrostla na sedmnáct metrů délky, více než tři metry výšky a téměř šest metrů šířky. Tíha kamene se odhaduje na sedmdesát tun. 

Jaroslav Rozsypal mezitím udělal maturitu a od roku 1948 začal studovat medicínu. Po válce se bralo na vysoké školy bez přijímacích zkoušek a studium fungovalo na přirozeném výběru. Z více než tří set šedesáti studentů přijatých do jeho ročníku jich nakonec fakultu dokončilo něco přes stovku. Na jedné straně studium pamětníka velmi bavilo, na straně druhé pociťoval, jak se společnost po komunistickém převratu mění. Někteří profesoři, jichž si vážil, museli z fakulty odejít. Další se začali chovat jinak, než jak je v začátku studia poznal. 

„Měl jsem jasno, protože jsem už za války prostudoval Marxův Kapitál, který mi ze zakázaných knih půjčil jeden ostravský knihovník. Polovině z toho jsem nerozuměl, ale určitý obraz jsem si udělal. Když mi potom soudruzi vyprávěli, jaké to bude, až za komunismu budeme všichni odměňováni podle potřeby, zeptal jsem se, kdo bude rozhodovat o tom, jaká moje potřeba bude. Tím debata skončila, protože na to není odpověď,“ říká Jaroslav Rozsypal. Po ukončení školy měl štěstí. Dostal umístěnku do rodné Ostravy. Mnozí kolegové na tom byli hůř a museli jít pracovat do odlehlých obcí na Slovensku, kde ještě v padesátých letech nebyla ani elektřina, ani vodovod.

Kdo byl ve straně, byl hned primářem

Pracoval v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích a pak na ambulanci závodu Vysoké pece. Denně k němu do ordinace přišlo okolo devadesáti pacientů. Lékařů bylo málo, pět let nikdo nestudoval a on byl jeden mladých doktorů nové generace. „Pacientů bylo tolik, že bylo absolutně nemožné se jim podrobně věnovat. Každý měl takovou tuhou papírovou kartu, tam se jen napsalo, jaký lék jsem mu dal, a hned už mi nastupoval do ordinace další,“ říká pamětník. 

Nakonec se dostal na místo krajského posudkového lékaře. Jeho úkolem bylo rozhodovat, jestli lidé mají nárok na invalidní důchod a zda pracují v podmínkách, které jsou vhodné pro jejich zdravotní stav, což bylo na Ostravsku v době budování těžkého průmyslu značně obtížné. „Poměrně často volal někdo z krajského výboru strany, že by bylo dobré, kdybych přiznal invalidní důchod tomu či onomu. Já vždy řekl, ať mi to dá písemně. Pak už se nikdo neozval. Například jsem invalidizoval disidenta Jaromíra Šavrdu. Nechtěli ho nechat dělat nic jiného než dělnickou práci. Posudkovou komisi tehdy tvořil předseda straník, lékař, tajemnice a přísedící za lid. Já říkal, že Šavrda je invalidní. Předseda, že to není možné, že to nedovolí. Já mu říkal, že má vážně nemocné srdce, a ať mu tedy seženou práci úředníka, telefonisty či vrátného. Že takovou práci dělat může a pak řeknu, že invalidní není. On: ‚No, to my mu nemůžeme dát.‘ Já na to: ‚Tak pak je invalidní.‘ A byl z něj invalida.“

Přestože komunisté Jaroslava Rozsypala mnohokrát přesvědčovali, aby vstoupil do KSČ, vždy odmítl. Lékař, který nebyl ve straně, měl přitom mizerné vyhlídky na kariérní postup a zpravidla nemohl udělat druhou atestaci. K té dávali povolení soudruzi z výborů strany v nemocnicích. „Znal jsem kolegy, kteří byli závodními doktory nebo byli strčeni do nějakého zapadlého terénu. Přihlásili se do strany a za chvíli byli primáři. Komunisti staré primáře likvidovali a jejich místa dávali svým soudruhům,“ vzpomíná. 

Přesto tvrdí, že kvůli svým jasným postojům proti komunismu neměl potíže. Přesněji, nepřipouštěl si je. Vysvětluje to tím, že byl ze Skautu zvyklý jednat poctivě a říkat pravdu. Nedovedl si představit, že by se mohl chovat jinak: „Jestli mi pomáhaly skautské myšlenky, nevím. Ale pomáhalo mi, že jsem byl zvyklý jednat fér, poctivě, nepodvádět, říkat pravdu a stát za tou pravdou. No a jak říkám, znesnadnilo mi to život, kariéru. Nikdy jsem nemohl dělat to, co bych v medicíně dělat chtěl, ale nelitoval jsem. Cítil jsem se spokojený, že jsem se neprodal. Bože, vždyť řada mých kolegů se prodala. Mně taky ředitel nemocnice řekl: ‚Hele, tady si vyplň přihlášku do strany a dostaneš to a to.‘ Ale já mu řekl ne. To považuju za skautskou výchovu. Tak mě asi ovlivnil skauting, že jsem tedy nevlál.“

Na Ivančenu chodil sám

Mezitím, co se pamětník snažil poctivě dělat svou práci, mohyla na Ivančeně se stala poutním místem, symbolem boje za svobodu a tím i centrem protestů proti komunistickému režimu. Vždy 24. dubna okolní cesty obsazovali estébáci a legitimovali turisty, kteří k ní mířili. Začali si na ni dělat nárok členové Pionýra. Proti tomu vyjadřovali nelibost skauti, kteří byli znovu zakázáni, stejně jako za protektorátu. Kolem Ivančeny bylo stále rušno, a Státní bezpečnost dokonce dvakrát mohylu rozbořila.

Jaroslav Rozsypal postupně přestával na srazy na toto místo jezdit. „Neměl jsem rád ty davy, které se tam v oficiální dny objevovaly. Už to podle mě postrádalo smysl, kvůli kterému jsme Ivančenu založili. Ten účel byl: Přilož kámen a vzpomeň. Ale lidé tam nosili balvany s nápisy a znaky svých trampských oddílů, dělali si na tom sami sobě reklamu. Tak jsem se tomu začal vyhýbat.“ 

Chodíval na Ivančenu ve dnech, kdy tušil, že tam nikdo nebude, aby si mohl v klidu zavzpomínat na popravené kamarády. Po horách rád chodil sám. V Beskydech zná každou stezku a všechny staré zarostlé lovecké chodníky, o kterých dnes turisté nemají ani tušení. Trávil tam všechny víkendy a volné dny. Teď už musel se svou zálibou přestat, protože téměř nevidí, ale říká, že skautingu mimo jiné vděčí právě za to, že ho naučil milovat přírodu. A přestože se skautské myšlenky vždy snažil předávat mladším kamarádům, dávat rady či vzkazy dalším generacím si netroufá: „To nemá smysl. Každá nová generace je svébytná a neposlouchá starší, stejně jako my jsme nebrali vážně rozumy našich rodičů. Mysleli jsme si: Ať si kecají, dědci. Jediné, co bych chtěl mladším vzkázat, je, ať se snaží samostatně uvažovat. Ať porovnávají fakta, která se dozvídají, a nespoléhají na hodnocení, která za ně dělá rozhlas, televize, tisk nebo internet. Jediná rada pro všechny je: Buďte sví.“