Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Rogl (* 1936)

S rozpadem či zrušením Junáka jsem se nikdy nesmířil

  • narozen v rodině četníka

  • otec ruský legionář, v protektorátu propuštěn od četnictva, po roce 1945 přijat do SNB, z politických důvodů propuštěn od SNB

  • válečná léta v Cholině

  • vstup do skautu v roce 1945

  • letní skautské tábory

  • sjezd Wolkerovy oblasti v Olomouci

  • junácké časopisy

  • setkání s dr. Rudolfem Plajnerem

  • leták Svobodné Evropy

  • zatčení

  • výslechy StB v Olomouci

  • výslechy StB v Bartolomějské ulici v Praze

  • vyšetřovací vazba

  • propuštění z vazby

  • založení vodáckého oddílu v roce 1958

  • výslechy StB v roce 1961

  • vydávání skautských a turistických příruček

  • obnova Junáka v roce 1968

  • zrušení Junáka v roce 1970

  • výzva náčelníka Rudolfa Plajnera k další práci s dětmi

  • práce s dětmi v turistických org. apod.

  • obnova Junáka v roce 1989

  • novinářská činnost po roce 1989

  • propagování Junáka

  • reportáže ze skautských akcí

  • výstava „Tváře moci“

Vladimír Rogl

Jak skauting ovlivnil můj život 

Se skautskou organizací jsem se vlastně setkal ještě jako odrostlejší batole na sklonku první republiky, kdy byl otec jako četník přeložen do Olomouce a starší bratr Jaroslav tam začal chodit do skautského oddílu. Maminka mne vodila na loutková představení, která hrávali olomoučtí skauti. Matně si vzpomínám i na jméno bratrova vůdce – Zajíček, už jen nevím, jestli to byla přezdívka nebo občanské jméno. Bráchovi jsem tak trochu záviděl jeho modrou košili, kterou tehdy vlčata nosila, žlutý vlčácký šátek a opasek s přezkou, na které byl lvíček. On to sice byl pes, ale mně – už nevím proč – připomínal lva, kterého jsem viděl v některém cirkuse. Zatímco šátek i košilku jsem o pár let později zdědil, přezku z opasku bráchovi krátce po 15. březnu v roce 1939 odřízl nějaký kluk z Hitlerjugend, kterých byla tehdy najednou plná Olomouc.

Brzy po zřízení protektorátu byl otec jako bývalý ruský legionář od četnictva propuštěn a my jsme se vrátili zpět do rodné Choliny. Mohl bych se pochlubit, že to je i rodná obec bratří Šindlerů, ve své době známých protagonistů hanáckých scének stréček Křópal a Jozéfek Melhoba.

Už v prvních týdnech po skončení války dochází v celé republice k obrovské renesanci skautingu a skautské oddíly vznikaly i v řadě malých měst i obcí, kde nebyly ani před válkou. Junák byl tudíž založen i u nás v Cholině a bylo celkem samozřejmé, že jedním z jeho prvních vůdců byl právě můj bratr. Sám jsem se stal vlčetem už 19. července a hned začátkem srpna jsme se vypravili na náš první skautský tábor. Co na tom, že jsme na místo šli pěšky a potřebné věci vezli na vozíku a že trval jen pár dní. Bylo to mé první táboření pod stanem. Hráli jsme hry, které jsme až dosud neznali, v noci hlídali a pokoušeli se i o vlastní vaření v kotlíku. Stany byly vesměs trofejní po wehrmachtu a o krojích se dá říci, že každý pes jiná ves. Já se ovšem mohl chlubit předválečným žlutým šátkem i vlčáckou košilí.

V roce 1945 bylo skautování velkou módou a skoro každý kluk v naší dědině v oddíle byl, a nakrátko dokonce vznikla i dívčí družina, která si říkala Veverky. Kromě družiny vlčat jsme měli ještě družinu tygrů a ostřížů. Klubovnu jsme měli nejdříve v místnosti bývalé orlovny, později v sokolovně. Tam jsme měli pravidelné schůzky, na kterých jsme se učili morseovku, skautské zákony, vázat námořnické uzly, zacházet s nářadím a jiné potřebné věci, hráli hry a zpívali. Na nedělních výpravách pak jsme se učili chovat v přírodě, stopování, zacházet s mapou i buzolou a různé zálesácké moudrosti.   

Každá schůzka se zahajovala tzv. pokřikem, který musel být slyšet i na návsi:

„Džin – bum – ratata – my jsme vlčata.

Republiku rádi máme, proti všem ji ubráníme.

Džin – bum – ratata – z Choliny jsme vlčata.“

Hodně jsme četli dobrodružné knížky, a kdo mohl, tak si sháněl foglarovky nebo stará čísla Mladého hlasatele. Začaly také vycházet časopisy Junák a Vpřed, kde se brzy objevily i Rychlé šípy. Psali jsme si i časopis oddílový s názvem Polnice a vlastní časopis si psaly i jednotlivé družiny. Možná až do tohoto období sahá moje daleko pozdější novinářská činnost. 

V roce 1946 jsme se zúčastnili sjezdu 25. Wolkerovy oblasti v Olomouci, což byl pro venkovské kluky obrovský zážitek. Téměř deset tisíc skautů a skautek nás stálo na olomouckém náměstí, a k táboráku přijel dokonce i náčelník dr. Rudolf Plajner. Tehdy celý stadion hřměl voláním: „Ať žije táta Plajner!!“

O rok později jsme skládali vlčácký či skautský slib, který nás zavázal být poctivým a čestným člověkem na celý život.

 

Tábory

Vyvrcholením skautské činnosti bývají letní tábory. Velký rozdíl však byl mezi oddíly ve městech a na venkově, kde se děti běžně musely zapojovat do polních prací i o prázdninách, a nemohly se proto vyhnout ani žním. Z tohoto prostého důvodu venkovské oddíly – až na malé několikadenní výjimky – na několikatýdenní tábory nejezdily. 

Pravé skautské tábory se vším všudy – se stavěním stanů, táborových staveb, službami, dlouhými hrami i táboráky, jsem proto zažil jen díky tomu, že mi bylo umožněno na ně jet s jiným oddílem. V roce 1947 to byly dva týdny u Staré Vsi u Rýmařova, které pořádalo skautské středisko v Chudobíně, kde byl tehdy můj bratr střediskovým vůdcem, a o rok později se skautským střediskem Litovel, to byl tábor na samých hranicích s Polskem ve Špiklicích za Starým Městem. Ta obec dnes už neexistuje, ale tento tábor byl pro mne i jakýmsi mezníkem, protože s litovelskými skauty zde tábořili i skauti z Prahy – ze střediska na Bílé Hoře. S několika z nich se scházím dodnes – tedy po více než šedesáti letech.

Na tomto táboře jsme měli družiny pojmenovány po živlech a tak jsme měli družinu vod, blesků, mraků, hromů, plamenů a tuším, že ještě i šípů. Já jsem byl v družině mraků. To byli nejmladší skauti (vlčata měla družinu hromů). Každé ráno se při vztyčování státní vlajky kromě zpěvu skautské hymny křičely opět pokřiky. Ten náš byl opravdu zajímavý. Nejdříve každý z šestičlenné družiny vykřikl název mraku – cirus, cirostratus, stratus, altostratus, cumulus, nimbus a pak společně – „jsme předzvěst strachu – družina mraků“.  Hezký pokřik měla družina plamenů – i když si z něho pamatuji už jen zbytek: „Já plamen světla rozžíhám, já Plamen – mladým srdcím v klínu lesu – lepší zítřek dám.“

V roce 1949 jsme měli opět jen tábor několikadenní a do přírody jsme se snažili i chodit alespoň na výpravy.

 

Soumrak Junáka

Po únoru 1948 začala komunistům vadit i naše dětská organizace a začalo se pracovat na jejím zániku. Jedním z prvních opatření bylo to, že členem Junáka mohly být jen děti ve věku od 6 do 15 let, ty starší byly automaticky zařazeny do SČM. Na ústředí Junáka byl zřízen tzv. akční výbor Junáka, který byl vytvořen ze skautů, kteří byli členové KSČ a byli ochotni skautskou organizaci zlikvidovat. O těchto věcech jsme ovšem jako děti neměli ani tušení. Nám vadilo spíš to, že přestal vycházet Vpřed i Junák, i to, že nám zničehonic na sklonku roku 1949 místní akční výbor sebral klubovnu, kterou jsme měli v místní hasičské zbrojnici, abychom se neměli kde scházet. V tom roce jsem už měl na starosti družinu vlčat jakožto její rádce. Také jejich pokřik se po čtyřech letech trošku změnil. Už žádné džin bum ratata, ale „Dovedem pracovat, dovedem žít, chceme se smát, chceme se bít. Všemu zlu odplata – vzhůru vlčata!“ Ještě téměř celý rok 1950 jsme se scházeli buď u nás doma, nebo na krátkých polodenních výpravách. Mezitím ovšem na školách vznikaly pionýrské oddíly a nám bylo doporučeno, abychom se v tichosti rozešli. Smutné bylo i to, že naše klubovna byla stále zamknutá.

Krátce po únoru 1948 komunisté „vyakčnili“ ze SNB mého otce, který do služby nastoupil hned v květnu 1945. Jeho vyhazov znamenal i zánik nároku na jakýkoli důchod či penzi a na řadu let i existenční problémy celé rodiny.   

S rozpadem či zrušením Junáka jsem se – stejně jako mnozí jiní – nikdy nesmířil a své zkušenosti jsem se snažil v dalších letech využít ve prospěch mladších dětí – asi ve smyslu, že chci vracet to, co jsem sám jako dítě dostal. Proto se řada „bývalých“ skautů stala pionýrskými vedoucími a pod hlavičkou Pionýra dál vedla děti ve skautském duchu. Nebylo to proti mysli ani mně, a krátce jsem proto vedl jeden takový oddíl i já a s báječnými čtrnáctiletými kluky, z nichž někteří byli dříve i vlčata, jsme v roce 1953 uspořádali docela normální „skautský“ tábor u bohuslavických rybníků. Byl jsem asi příliš hloupý nebo naivní, protože v té době už v Praze probíhaly s vedením Junáka monstrprocesy, při kterých padaly mnohaleté tresty (s některými jsem se setkal v roce 1968 na půdě Ústřední rady Junáka či po roce 1990 už jako novinář). Stránky Mladé fronty se plnily články o skautech jako válečných štváčích a služebnících západních kapitalistů. Dodnes si dobře pamatuji na články pozdějšího disidenta Ivana Klímy, který nemilosrdně útočil na knihy Jaroslava Foglara.

 

Zlaté Hory a leták Svobodné Evropy

Nicméně jsem v rámci letní aktivity mládeže absolvoval jako oddílový vedoucí další tři dětské tábory v zotavovně ve Zlatých Horách, která patřila Okresní péči o mládež v Litovli. Ten poslední z nich – v srpnu 1954 – se však pro mne stal doslova osudný a pro můj další život osudový. Jednou nás totiž pozvali z nedaleké zotavovny ROH na taneční zábavu, kde jsem potkal kamaráda z litovelského skautu Rudu Flaxe, který se pochlubil letákem Svobodné Evropy shozeným z balonu. Já blbec jsem si leták vypůjčil a naivně spolu se zdravotnicí Emilií Šamšulovou na ošetřovně opsal. Jeden oklep si ponechala Emilie a zbytek jsem rozdal a rozeslal několika známým. Jeden jsem si ponechal a ukázal ho doma. A bylo zle! Otec se chytal se za hlavu, když uslyšel jméno „spolupachatelky“, protože její otec byl na okrese znám jako horlivý bolševik. 

V půlce září jsem odešel studovat do Prahy a koncem listopadu pro mne přijeli estébáci až z Olomouce. Kádrovák děkanátu mne vyvolal z výuky, nějací chlapi v kožených pláštích mi nasadili na ruce pouta a odvezli do proslulé Bartolomějské. Odtud pak následovala cesta na kolej, kde prohledali skříň a vítězoslavně objevili v kapse saka pár opsaných politických vtipů. Můj „zločin“ přijeli až do Prahy řešit tatraplánem s řidičem tři příslušníci olomoucké StB. Zprvu jsem nevěděl, o co jde a proč mne fackují, protože první výslechy se netýkaly opsaného letáku, ale chtěli vědět, s kým se stýkám, jaké jsou majetkové poměry rodiny atd.  První facku jsem vlastně dostal za drzost, když jsem bezmyšlenkovitě opravil v protokolu gramatické hrubky ve slovech „gimnásium“ a „višší“ vzdělání, když jsem se nabídl, že protokol napíšu na stroji sám, protože jsem viděl, jak soudruzi jen s obtížemi hledají klapky metodou „kdo hledá – najde“.

 

Vyšetřovací vazba

Pak mne v noci převezli autem do olomoucké věznice v Olomouci a po vyfasování vězeňského mundúru mne šoupli do cely. Po chodbách tehdy vodili vyšetřovance s maskou na očích a při návratu do cely jsem musel sundat kalhoty, aby dozorce mohl zkontrolovat, zda něco nepašuji v konečníku. Vyšetřovateli, jehož jméno jsem neznal, jsem se musel hlásit číslem „1907“. Tato nepříliš úsměvná epizoda však byla tou nejnázornější a nejpřesvědčivější lekcí o pravé tváři komunismu. Už mně nikdo nikdy nemusel nic vyprávět. 

Při dalších výsleších už vyrukovali s tím, že všechno stejně vědí, ale že se musím ke své protistátní činnosti přiznat. Hlavně chtěli vědět, co jsem udělal s opsanými letáky. Ukazovali mi vězeňské fotky Flaxe a vyhrožovali, že za svoje zločiny budu tvrdě pykat, že zavřou i rodiče a zabaví rodinný domek. To, komu jsem dal letáky, ze mne nevytřískali. Nevím, zda věřili tomu, že jsem je spálil, ale po několikahodinovém výslechu přece jen padlo jméno mé „spolupachatelky“. Bylo mi proto divné, že v protokolu její jméno chybělo, a vzpomněl jsem si na tátovo varování. Upozornil jsem na tento nedostatek, ale vyšetřovatel velmi zuřil, že kvůli tomu nebude protokol přepisovat. Protokol jsem nepodepsal a v dalším protokole pak už tedy jméno bylo a následoval rychlý spád událostí. Zajeli sice ještě do Choliny, kde po vzoru gestapa prohledali dům od sklepa po půdu a do Olomouce přivezli ještě otce ke konfrontaci i s nalezeným jedním letákem. Po několika nadávkách – na mého otce jeden mladý estébák křičel: „Vy jste četník? Vy jste vůl“ – nás nakonec o půlnoci vyhodili na ulici. Předtím jsem ale musel podepsat, že se mnou slušně zacházeli a že se nikde nezmíním o tom, co jsem zažil.  „Jinak,“ prohlásili, „si pro tebe dojdeme znovu a uvidíš!“  Teprve ze zbytku svazku StB, který jsem si před pár lety prohlédl v Pardubicích, jsem se dočetl, že případ byl odložen proto, aby nedošlo k „dekonspiraci“ tajné spolupracovnice Evy – neboli sestřičky Šamšulové. Vrátil jsem se do Prahy, a i když jsem tomu z počátku sám nevěřil, ze studia jsem vyloučen nebyl.  Jejich hrozbu jsem však bral natolik vážně, že jsem se bál vyhledat lékaře a díky proraženému ušnímu bubínku dnes na levé ucho už prakticky neslyším. 

(K této smutné kapitole se však váže málem úsměvná historka: Jako nového studenta mne ještě nikdo na fakultě neznal, kdežto ve druhém ročníku studoval mládenec podobného jména – Vladimír Rodr, kterého jsme znali spíš pod přezdívkou Křeček a který byl jako bouřlivák naopak znám velmi dobře jak kolegům snad všech ročníků, tak i na děkanátu. A tak se stalo, že když přišli estébáci ke kádrovákovi, poslal je rovnou za „Křečkem“, kterého zatkli, aniž na něm chtěli občanku. Teprve když zjistili svůj omyl, Rodra propustili na svobodu a dojeli si pro toho pravého – tedy pro mne!)

 

Vodácký oddíl

S pražskými skauty, se kterými jsem tábořil v roce 1948, jsem se v průběhu svého pražského studia pochopitelně opět začal scházet. V roce 1958 mne jeden z nich, Jirka Schuster, přivedl do vodáckého oddílu, který fungoval při Svazarmu na Smíchově, s tím, abych vodákům něco pověděl o mapách. Loděnice byla na vyřazeném parníku a v oddíle se mi zalíbilo tak, že jsem tam nakonec zakotvil na bezmála další tři roky a z pěší turistiky a táboření poznal i kouzlo sjíždění řek. Dostal jsem na starost organizovat schůzky mladých vodáků a předávat jim teoretické i praktické zkušenosti z turistiky a táboření. Ty speciální vodácké znalosti jim předávali bývalí vodní skauti. To, že jsme oba v poválečné době prožili dětství i dorůstání ve skautu, jsme ani zvlášť netajili, protože jsme netušili, že by to někomu mohlo vadit. A vadilo! Počátkem roku 1961 jsem dostal předvolání k výslechu na StB v Bartolomějské ulici.  Vyslýchal mne podporučík Václav Šíma, který byl vedoucím oddělení pro sledování bývalých skautů. Bylo mi kladeno za vinu, že si s kamarádem podáváme levou ruku a nosíme skautské opasky. Naštěstí to v té době už nebyly takové zločiny, za které by se chodilo do vězení, takže jsem dostal napomenutí, abych neprovokoval, protože „oni“ stejně o všem vědí a v případě, že bych neposlechl jejich dobré rady, že by se mnou dokázali zatočit. O tom jsem nepochyboval, protože jsem měl už své zkušenosti. Faktem bylo ale i to, že výslech probíhal v celkem poklidné atmosféře a opravdu se už nefackovalo. I v této době však došlo k několika procesům s bývalými skauty, a i když doživotní tresty se nedávaly, stačily ty několikaleté (br. Miškovec a další). Václav Šíma odešel s tučným odchodným a vysokou penzí ze služeb StB počátkem roku 1990 jako plukovník.

 

Literární činnost

Někdy v roce 1963 jsem byl vyzván tehdejším Sportovním a turistickým nakladatelstvím, abych jako redaktor map pro připravovanou publikaci Turistika mládeže zpracoval kapitolu o práci s mapami při turistice. Kapitolu jsem zpracoval a doplnil i pérovými kresbami. Publikace byla snad dostatečně populární, protože brzy nato mne stejné nakladatelství vyzvalo, zda bych nechtěl na turistické a tábornické téma sepsat knížku pro děti. To byla opravdu výzva jak se patří, a protože jsem dostal celkem volnou ruku, rozhodl jsem se knížku zpracovat ve formě skautské příručky, která by byla doplněna spoustou obrázků. Ty začal kreslit výtvarník Ctirad Smolík. V té době byly velmi populární filmy natočené podle knížek Karla Maye, a proto i pracovní název knihy byl poplatný tomuto kultu – Táboříme s Vinnetouem. Jenže po projevu tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka A. Novotného, že se mládež začíná opičit po Západu a neuznává náležitě socialistické hodnoty, byla knížka přejmenována na U táborového ohně. Vyšla (po cca dvou letech příprav) až v létě roku 1968 – na tehdejší dobu ve slušném nákladu 30 tisíc výtisků a stala se snad dost dobrým pomocníkem při obnově Junáka. Náklad byl poměrně rychle rozebrán, a došlo proto k reedici, kdy už se nic nezastíralo a kniha byla prezentována jako skautská příručka. To už jsme se Smolíkem pracovali na další knize topografických praktik s celou řadou her a návodů. Úvodní povídku Boj o modřínový srub nám do knihy napsal sám Jaroslav Foglar, od té doby nebyla nikde jinde publikována. Tato knížka s názvem Správnou stopou vyšla až v roce 1969, tedy v době, kdy Ctirad Smolík emigroval do Kanady a nestačil ani osobně převzít výroční cenu nakladatelství, kterou jsme dostali za nejlepší knížku pro děti (tohoto nakladatelství) za rok 1968. 

V roce 1970 mi vyšla další kniha – taková tábornická kuchařka s názvem Vaříme v přírodě, na které jsem spolupracoval s lékařem MUDr. Radimem Moravcem, tu už mi ilustroval Ota Volšička. Rozpracované knihy Skautská stezka a Stezka vlčat už vyjít nesměla, protože Junák byl v roce 1970 opět zakázán. Jen Stezku vlčat pod názvem Stezka správného kluka nakladatelství vydalo ve zmrzačené podobě a je to knížka, za kterou se upřímně stydím. Nicméně nakladatelství se obrátilo se žádostí o recenzi mých publikací na Mladou frontu, která však odpověděla, že se skautskými autory, jako jsem já, se oni rozešli. (Byla to zřejmě reakce na to, že do instrukční brožury Signál P-70, kterou Mladá fronta vydala ve stotisícovém nákladu jako pomůcku pro pionýrskou hru, zkopírovali včetně všech obrázků cca 50 stránek mého textu z knihy Turistika mládeže – pochopitelně bez mého souhlasu – a nelíbilo se jim, když jsem se jako autor ozval. Snad to byl jeden z důvodů, proč se se mnou rozešlo i nakladatelství Olympia, které mi vydalo 5 publikací a které mi v roce 1968 udělilo zmíněnou výroční cenu.)

O mých knihách se zřejmě dozvěděla redaktorka Našeho vojska paní Zdeňka Tesařová, která mne počátkem sedmdesátých let oslovila se žádostí, zda bych nedal dohromady publikaci o mapách a topografii. Krátce nato mi pak v tomto nakladatelství vyšla knížka O mapě a podle mapy, kterou ilustroval Jirka Petráček. Knížku začaly používat v některých školách jako pomůcku v zeměpise a branné výchově, brzy proto následovala reedice i zpracování nové publikace Nebojte se topografie, opět ilustrovaná Petráčkem, který vyšla v Našem vojsku v edici Azimut opět ve dvou vydáních. V téže edici vyšla ještě poslední publikace: Puška, zbraň vojáků, lovců a sportovců.

Krátce po listopadu 1989 jsem znovu nabídl své rukopisy ediční radě nově vzniklého Junáka, ale k novým vydáním už nevyšlo. Pouze už dříve úspěšná publikace Správnou stopou vyšla v Ottově nakladatelství někdy kolem roku 2000.

 

Obnovený Junák v roce 1968 a 1989

V březnu 1968 došlo k obnově Junáka v celé republice. Protože jsem v té době žil a pracoval v Praze, spojil jsem se opět se střediskem Bílá Hora, ale současně jsem začal pracovat v organizačním odboru Ústřední rady Junáka na registraci činovníků pomocí počítače. V té době jsem měl možnost poznat celou řadu skautů, kteří byli v padesátých letech odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Registraci se mi podařilo převést na počítač MINSK 22, ale po jeho novém zrušení v roce 1970, jsme se po poradě s vedením odboru rozhodli celou práci raději anulovat, aby tato data nespadla do klína estébákům.

Koncem roku 1970 byl tedy Junák opět (téměř na den po třiceti letech) zrušen a oddíly po dvou a půl letech činnosti opět skončily. Rozšířila se poraženecká nálada, na kterou náčelník Plajner měl jedinou odpověď: Neodcházejte od dětí! A tak – ač se to zdá téměř neuvěřitelné – Junák a skautské oddíly fungovaly jako oddíly TOM (turistické oddíly mládeže), TIS (ochránci přírody), Svazarm a opět ve školách jako turistické a tábornické kroužky (viz níže) a dokonce i v Pionýru. S částí vedení Junáka jsem přešel jako instruktor do Turistického odboru ČSTV.

Po roce 1989 jsem se už vzhledem k pokročilejšímu věku neregistroval, ale rozhodl jsem se obnovené organizaci věnovat svou práci na poli novinařiny. Kontaktoval jsem některé vězněné skauty, navštěvoval tábory a psal reportáže z různých skautských akcí (např. v Dobrém večerníku či později Večerníku Praha), což dělám doposud. V současnosti (píše se rok 2011) jsem v kontaktu se skautským střediskem Junáka ve Slaném a snažím se jeho činnost prezentovat a propagovat na stránkách Slánských listů, kde stále ještě působím jako redaktor.

 

Turistický kroužek

V roce 1961 jsem založil turistický kroužek při ZDŠ v Praze 2 ve Slovenské ulici.  Kroužek s krátkými přestávkami trval až do roku 1975 a vystřídala se v něm téměř stovka dětí ve věku 11–15 let. Oddíl byl koedukovaný a opět veden po skautsku – tj. družinový systém, schůzky, výpravy, vlastní časopis. O prázdninách jsme podnikali putovní tábory po tzv. turistických základnách, které tehdy existovaly ve všech krajích a které zajišťovaly krajské pionýrské domy. V průběhu těchto cca 15 let jsem postupně docílil i toho, že děti nosily oblečení silně připomínající skautský kroj – zelené nebo khaki košile (které jsem výhodně nakoupil ve větším množství v bazarech, kam byly přemístěny ze skladů prodejen JUN) s našitými domovenkami a označením družin. Jen ten hnědý šátek chyběl. Místo klobouku děti nosily červené barety.

Dětem se velmi líbilo, že měly své družiny pojmenovány a mohly si složit i vlastní pokřiky.  Zatímco kluci byli bobři („Chceme býti dobří, říkají nám bobři“) či medvědi, dívčí družiny byly pojmenovány nejdříve po kytkách (kopretiny – „Plno květů, každý jiný, nejhezčí však kopretiny, sněženky“), později pak po nejmenších živočiších, jako byly vážky či berušky („Rudé krovky, tečky černé – berušky jsou vždycky věrné“).

Na táborech jsme měli zavedeny služby jako na skautských táborech (vaření, nákupy, hlídky), a protože byly běžné stálé nedostatky v zásobování, vozili jsme si proviant s sebou na dvoukoláku. Je sympatické, že i po letech se tu a tam ozve některé tehdejší „dítě“ a ještě sympatičtější je to, že mnozí z nich mi řeknou, že dobře tušili, že jsou vlastně skauty.

 

Estébák Mareček ze Slaného

V roce 1975 se konala celostátní spartakiáda a byl jsem vyzván turistickým odborem ČSTV, zda bych se neangažoval jako průvodce po Praze. Celkem ochotně jsem souhlasil a absolvoval doplňující kurz. Krátce před spartakiádou mne však přímo na pracovišti navštívil asi dvacetiletý sebevědomý mládenec, vykázal se průkazkou StB a požádal mou nadřízenou, aby opustila místnost, jelikož se mnou chce mluvit. Šokovaná šéfová s údivem pokrčila rameny a beze slova odešla. Za chvíli jsem byl šokován i já, protože mladíček se začal doslova vytahovat tím, co všechno o mně ví. Připomenul mi rok 1968, kdy jsem se prý až příliš angažoval jako pravicový oportunista v ústředí Junáka, a střídavě hrozil a sliboval. Kdyby prý chtěl, mohl by mne zničit v zaměstnání, ale kdybych byl rozumný, může mi naopak pomoci v kariéře nebo vyřešit bytové či rodinné problémy.

Přestože estébáček (jeho jméno na rozdíl od estébáků, se kterými jsem měl tu „čest“ se seznámit v roce 1954, bylo pravé – Vladimír Mareček) mohl v osmašedesátém sloužit maximálně jako starší pionýr, veselo mi nebylo. Měl jsem své zkušenosti z poloviny padesátých let, kdy mě jeden opsaný leták Svobodné Evropy stál pár dnů vyšetřovací vazby a proražený ušní bubínek. Nakonec vyrazil i s malým požadavkem. Kdybych se o spartakiádě sešel s cizinci, mám ho informovat a taky že by uvítal jakékoliv informace o skautech a jiných pravičácích, se kterými se prý stýkám. „Oni“ ale stejně všechno vědí! Po tomto monologu prohlásil, že si mne ještě najde, a odešel. Skutečně ještě zatelefonoval a jednou nebo dvakrát přišel. V půli sedmdesátých let se už ale nefackovalo, a když zjistil, že asi pro něj nejsem dost zajímavý, zmizel z mého života. Zůstala po něm jen pachuť ošklivosti a obav, kdy se ozve a začne otravovat.  

Výsledkem jeho návštěvy pak ovšem bylo to, že jsem odmítl návštěvníky spartakiády po Praze provádět. Před časem jsem byl v Pardubicích podívat se na svůj svazek StB. Našel jsem v něm i jeho hlášení se snůškou nepravd, polopravd a nesmyslů. Uváděl, že jsem byl po roce 1968 vyloučen z KSČ (v této partaji jsem nikdy nebyl ani minutu), že umím perfektně německy (jsem přímo odstrašující případ jazykového antitalentu), že jsem zemědělský inženýr (patrně si spletl zeměměřictví se zemědělstvím) atd., zato měl perfektně zmapovaný můj soukromý a rodinný život. V jeho hlášeních je popsán náš byt i to, s kým jsme se stýkali, kdo nás navštěvoval atd. Po roce 1990, už jako kapitán StB, odešel ze služeb MV a  předpokládám, že odložil i rudou knížku a začal podnikat. Shodou okolností jsem teprve po roce 2000 zjistil, že soudruh Mareček pochází ze Slaného a že (což mi potvrdil i ministr pan Vondra) se „vypracoval“ na jednoho z nejobávanějších a odporných estébáckých vyšetřovatelů. Ostatně, na podzim si tohoto slánského výtečníka mohli prohlédnout i občané Slaného přímo na náměstí, kde figuroval jeho obrovský portrét na výstavě Tváře moci spolu s dalším tuctem slánských příslušníků této zločinecké organizace.

Dne 11. září 2009 v 16 hodin byla na Masarykově náměstí pod vedením Ústavu pro studium totalitních režimů v čele s jeho ředitelem PhDr. Pavlem Žáčkem, Ph.D., za účasti starosty města Ivo Rubíka, místostarostů Pavla Bartoníčka a Jaroslava Hložka zahájena výstava „Tváře moci“. Výstava na dvanácti panelech představila veřejnosti osoby, které se ve Slaném narodily nebo působily a podílely se na udržování totalitní moci jako příslušníci StB.

 

Epilog

Na přání pracovnice slánského muzea paní Hrabánkové jsem se pokusil sepsat, možná trošku nesouvisle, pár vzpomínek, které mne pojí se skautováním. Ačkoliv už dávno nejsem registrován – podle starého hesla, že kdo byl skautem jednou, zůstává jím po celý život –  považuji se za skauta i nadále, protože skautská myšlenka mne ovlivnila už jako malého kluka a provázela mne po celý život.

 Ve Stehelčevsi 4. října 2011.

 

Nahrávku pořídila Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, (e-mail: HrabankovaB@seznam.cz)

 

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)