Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Roček (* 1924)

Styděl jsem se před kamarády na cele, že jsem dostal jen 10 let vězení

  • narozen 24. července 1924 v Přešticích

  • v květnu 1950 zatčen za špionáž

  • vyšetřovací vazba v Karlových Varech a na Pankráci

  • v prosinci 1950 odsouzen k 10 letům vězení za vyzvědačství

  • lágry Bratrství, Vykmanov, Svatopluk, Barbora, Mariánská, Edvard, Nikolaj

  • podmíněně propuštěn v květnu 1956

  • řidič Okresního stavebního podniku Plzeň, údržbář a řidič Dopravního podniku města Plzně

  • zemřel

Jiří Roček se narodil 24. července 1924 v Přešticích. Pocházel z dělnické rodiny, otec byl zaměstnán jako řidič u firmy ASAP Mladá Boleslav (po válce Mototechna).

Skautská družina Sobů

Rodina se brzy přestěhovala do Plzně. Jiří vyrůstal v železničářské čtvrti Petrohrad. Mezi dělnickými domy se ukrývaly malé plácky vhodné pro dětské hry a také bývalé Chvojkovy lomy. Jiří trávil veškerý volný čas s partou kamarádů na ulici. O prázdninách hráli od rána do večera fotbal a dětské karty zvané Vosy, po setmění šmírovali milenecké páry v lomu. Poflakování skončilo se založením Skautu, z Jiřího se stal Jerzy. Pod vedením Jana Seiferta s přezdívkou Akela si kluci vlastnoručně vybudovali klubovnu z darovaných prkýnek. Vytvořili družinu Sobů a chlubili se vlastní zelenou vlajkou. Postupně se učili skautským zásadám, jezdili na tábory a výpravy. Jejich oblíbeným cílem se staly staré lomy u vesnice Čížice. „Říkali jsme jim kaňony Dakoty. Všechno jsme chtěli indiánsky. Tam jsem měl průser. Postavili jsme si stany, normální áčka bez podlahy, jen jsme nasekali pár větví a na nich jsme spali. V noci přišla bouřka a liják. Voda natekla do stanu. Ležel jsem promočený a dostal jsem těžký zánět ledvin a bolesti hlavy, až jsem oslepl.“ Po dlouhém marodění se Jerzy uzdravil. Organizaci zůstal věrný i v pozdějších letech, přes skautské hnutí vedla jeho cesta k odporu komunistickému režimu.

Po dokončení základní školy se vyučil ve Škodových závodech strojním zámečníkem. Ve Škodovce pracoval až do konce druhé světové války. V září 1946 nastoupil ve Vimperku základní vojenskou službu. Dlouho však „nevojákoval“, po pěti týdnech onemocněl obrnou. Ochrnul na celé tělo a lékaři mu nedávali příliš naděje, neznali účinnou léčbu. Zachránil ho lékař v plzeňské nemocnici, který mu podával velké dávky penicilinu. Postupně se mu vrátily motorické schopnosti a po sedmi měsících hospitalizace v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích byl propuštěn z armády. Po návratu do Plzně nastoupil jako řidič u Západočeských elektráren, kde působil do května 1949. Potom přešel do firmy Mototechna. Brzy se oženil, staral se o manželku a dvě děti - syna a dceru.

Špionážní zprávy jsem předával agentu-chodci Vlaštovkovi

V únoru 1950 jej navštívil kamarád ze Skautu, kterého delší dobu neviděl. Miloš Šelais odešel po únorovém komunistickém převratu ilegálně do americké zóny Německa1 a zahájil spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC (Counterintelligence Corps). Stal se agentem-chodcem s krycím jménem Vlaštovka a sbíral špionážní zprávy. Požádal Jiřího o pomoc. Ten ho nechal přespat ve svém bytě a předal mu strategické informace ze svých bývalých působišť - polohu a náčrt muničního skladu vojenského útvaru ve Vimperku a podrobnosti o elektrických sítích Západočeských elektráren. Vlaštovku a jeho informátory ale odhalila Státní bezpečnost (StB) a na jaře 1950 je pozatýkala.

Schnoucí hadr mi drtil hlavu

Jiřího zatkli příslušníci StB 27. května 1950 se slovy, že s ním potřebují jen deset minut mluvit. Vrátil se za šest let. První noc strávil v cele na StB v Plzni. Tam na něj čekal provokatér. Vydával se za parašutistu a agenta CIC a žádal zprávy o stavbě letiště v Líních. Jiří ho snadno odhalil a odbyl. Druhý den jej převezli na Státní bezpečnost v Karlových Varech. Zde na vlastní kůži zažil různé vyšetřovací metody včetně mučení. „Vyvedli vás z cely a zavázali vám hlavu mokrým ručníkem, přes oči, vzadu utáhli. Posadili vás na židli ke kamnům. A jak hadr vysychal, to byly nepředstavitelné bolesti.“ Následovalo bití a kopance. Když stále odmítal obvinění ze špionáže, strčili jej do temnice. Seděl v úplné tmě, týrán hlady. Aby se nezbláznil, musel zaměstnat svou mysl, soustředit se na nějakou činnost. Jako filmový pásek si před očima převíjel celý svůj život - školní zážitky, skauting, výlety do přírody, učení ve Škodovce, taneční, první lásky. Také si procházel údržbu různých aut, v duchu seřizoval motory, opravoval karoserie.

Jednoho dne na cele zaslechl známý skautský signál. Odpověděl a pak uslyšel přes zeď hlas kamaráda Vlaštovky: „Přiznej se, všechno vědí.“

Při nočním výslechu na něj referent vytáhl pistoli, zamířil a vyhrožoval, že zmáčkne spoušť: „Ani pes po tobě neštěkne, nikdo neví, kde jsi.“ Šlo o život. Jiří se přiznal.

Cela číslo 38

V srpnu 1950 skončilo vyšetřování a pamětníka převezli do soudní vazby v Praze na Pankráci. Umístili ho do cely číslo 61 na oddělení II. A. „Bylo nás sedm na samotce - rozpažené ruce se dotýkaly stěn, pět kroků dopředu, pět kroků zpátky. Čtyři kamarádi seděli na zemi opření o zeď, pátý seděl na štokrli u stolu. Šestý chodil po cimře a sedmý seděl na záchodě. Tak jsme se střídali.“

Asi po dvou měsících Jiřího přeložili na celu číslo 38, kde se setkal se zajímavými osobnostmi. Světnici řídil plukovník Josef Dobrovodský, bývalý vojenský atašé v Rumunsku a jeden z velitelů Slovenského národního povstání.

Vězně z cely 38 využívali dozorci k úklidu chodeb, často takto spatřili odsouzence z III. oddělení, kteří čekali na vykonání trestu smrti. Poprava oběšením se většinou konala stý den po vynesení rozsudku. Jiří vzpomíná, že v noci areál Pankráce hlídali speciálně vycvičení psi - němečtí ovčáci, které přes den drželi ve tmě a krmili syrovou krví. Jednalo se o zuřivá zvířata, která celou noc běhala, štěkala a řinčela řetězy. Když se však druhý den měla konat poprava, psi to vycítili, v noci neběhali, neštěkali, jen seděli a smutně vyli.

Dne 22. prosince 1950 zasedal Krajský soud Praha a zabýval se případem skupiny Šelais Miloš a spol. Agent chodec Šelais (Vlaštovka) byl za vyzvědačství odsouzen na 20 let vězení, Jiří Roček na 10 let vězení.2

„Byli jsme odvedeni zpět na své cely. Moji kamarádi se na mne vrhli - strašně zvědaví: ,Kolik jsi dostal?’ Já se styděl, že jsem dostal jenom deset let. Neodvažoval jsem se to říct. Ale naléhali na mne, nakonec jsem podlehl a vyslovil jsem, že jsem dostal deset let. Dopadlo to, jak jsem si představoval. Kamarádi se ode mne odvrátili jak od prašivého psa a jeden pravil: ,Ty že máš špionáž! Deset let jsi dostal, to jsi ukradl psovi žrádlo. Za to se dává deset let, a ne za špionáž.’“ V té době byly za „politické“ trestné činy běžné dvacetileté tresty, doživotí i tresty smrti. Jiří měl štěstí, že jej soudili za špionáž, ale nikoliv za velezradu.

Lágry

Na Pankráci se déle nezdržel, 27. prosince jej převezli na Jáchymovsko. V ústředním táboře Bratrství vězně rozdělili a Jiřího přidělili do povrchového stavebního lágru Vykmanov. Pracoval na stavbě, poté tři měsíce v kamenolomu a nakonec v garážích, kde se staral o motopark Jáchymovských dolů.

Na světnici bydlel s piloty RAF, kteří bojovali za války v Anglii a učili ho anglicky, a dále s univerzitním profesorem, filmovým režisérem a generálem Václavem Palečkem. Každý večer jeden z nich vyprávěl před spaním příhody ze svého života a ostatní tiše naslouchali. Zvláště piloti měli velmi poutavé historky.

Společensky i intelektuálně vězni vysoce převyšovali své dozorce. Jiří vzpomíná na střet primitivního osvětového důstojníka s generálem Palečkem: „Pan osvětový ,Jáno z bůdy’ byl šťoura. Při kontrole prohlížel kriticky kdejaký kout, jenom aby nám dokazoval, ,jaký jsme bordeláři’. To měl ,cimerku’ generál Paleček, svého času pobočník generála Ečera, kteří působili u mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku, kde se soudili váleční zločinci. Byl to doktor práv. To byl tedy pan Někdo! A tehdy Jáno, jak se říká, ,šlápnul do měkkýho’. Nechal se unést svou důležitostí a prohlásil: ,Takovejhle bordel na světnici, to už jsem dávno neviděl! Kdo má cimerku?’ Náš milý generál se vypjal  do pozoru, smekl čepici a předpisově zahlásil: ,Pane veliteli, číslo a jméno, cimerku mám já!’ Jáno si ho pohrdavě přeměřil pohledem, který nevěstil nic dobrého. ,Chlape jeden sakramentská! Takovejhle bordelář.’ Potom přimhouřil oči (asi jak si to natrénoval doma před zrcadlem) a podezíravě pravil: ,Byl vy jste vůbec na vojně?’ Václav přisvědčil, jako že na vojně byl. Jáno: ,To jste to asi daleko nedotáh! A měl vy jste vůbec nějakou hodnost?’ Na to Václav skromně: ,Měl, pane veliteli. Já byl jenom generál.’“3

Z Vykmanova se Jiří dostal na lágr Svatopluk na Hornoslavkovsku. Zde už pracoval na šachtě, na překopu. Bez jakéhokoliv školení a bezpečnostních pomůcek vězni fárali 300 metrů hluboko. Museli vždy navrtat skálu, odpálit a vytěžit. Na šachtě tekla spousta radioaktivní vody, a protože měli žízeň, pili ji.

Poté prošel ještě tábory Barbora, Mariánská, Edvard a Nikolaj.

Na svobodě

V květnu 1956 byl podmíněně propuštěn, ještě předtím se s ním však rozvedla manželka, která už nechtěla čekat.

Po propuštění úřad práce rozhodl o Jiřího pracovním zařazení - na nákladním nádraží v Plzni vykládal vagony Okresního stavebního podniku Plzeň. Později pro stejnou firmu řídil nákladní automobil. Po čtyřech letech přešel do Dopravního podniku města Plzně, kde pracoval jako údržbář a řidič trolejbusů. V roce 1957 se podruhé oženil a s manželkou Milenou vychovával vlastního a dva nevlastní syny. Po dvaceti letech v podniku odešel ze zdravotních důvodů do důchodu.

V roce 1990 Jiří Roček spoluzakládal pobočku Konfederace politických vězňů v Plzni a stále je jejím členem. O svém věznění sepsal rukopisné paměti s názvem Svědectví 012082, což bylo jeho vězeňské číslo.

  1. Archiv bezpečnostních složek, Vyšetřovací spisy - Plzeň, V-2501 PL, Trestní oznámení, 21. 6. 1950, l. 1-12.
  2. Archiv bezpečnostních složek, Vyšetřovací spisy - Plzeň, V-2501 PL, Vyhodnocení arch. sv. V-2501 Plzeň a arch. sv. 409 K.V., 6. 7. 1966, l. 3.
  3. ROČEK, Jiří. Svědectví 012082. Rukopisné paměti. 1988.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)