Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Řihák (* 1927)

• narozen v roce 1927 v Těšánkách

• za války pomáhal partyzánům z oddílu Olga

• v roce 1948 akčním výborem vyhozen z Vysoké školy elektrotechnické v Brně, jako mimořádně nadaný student se však mohl vrátit

• 19. května 1952 zatčen

• v listopadu 1952 odsouzen v monstrprocesu Bárta a spol. k 9 letům vězení

• věznice ve Vinařicích u Kladna a ve Rtyni v Podkrkonoší

• podmínečně propuštěn na jaře 1956

• rehabilitován v prosinci 1990, získal titul inženýr

• v současnosti žije v Kroměříži

Ing. Jaroslav Řihák se narodil v roce 1927 v Těšánkách poblíž Kroměříže. Už od dětství byl technicky nadaný, a tak po střední průmyslové škole nastoupil na Vysokou školu elektrotechnickou v Brně. Byl z ní však dvakrát vyloučen. Nejprve v roce 1948 akčním výborem. Poté, co se mu díky technickým schopnostem na přímluvu předsedy stranické organizace v konstruktérském podniku GEFIA podařilo do školy vrátit, byl pro změnu týden před obhajobou diplomové práce zatčen a uvězněn. V procesu Josefa Bárty a spol., jednom z největších monstrprocesů proti církvi, ho odsoudili k 9 letům odnětí svobody, propadnutí veškerého jmění a ztrátě čestných práv občanských na dobu deseti let. Ve vězení ve Vinařicích u Kladna a ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval v uhelných dolech, strávil tři a půl roku, než byl podmínečně propuštěn.

Válečná léta a vyloučení ze studia

Jaroslav byl vychováván v katolické víře, která ho celým životem doprovázela. Už v mládí byl spíše technického zaměření, a tak i přes počáteční problémy nastoupil na průmyslovou školu ve Vsetíně. Otec z toho zpočátku nebyl nadšen, protože jako jediného syna ho viděl spíše jako zemědělce a dědice hospodářství. „K zemědělství jsem vztah neměl. Ten jsem získal až před důchodem, když jsem si vybudoval zahrádku. Jinak jsem inklinoval spíše k technickým směrům,“ říká dnes Jaroslav Řihák.

V roce 1944 byla škola ve Vsetíně uzavřena protektorátními úřady, a jak vzpomíná pamětník, celý jeho ročník musel nastoupit do Technických nouzových sborů (Technische Nothilfe). Všichni měli být nasazeni na kopání obranných linií před postupující sovětskou armádou. Než k tomu došlo, pracovali žáci na regulaci potoka ve Vsetíně. Toho využil Jaroslav, utekl a přes příbuzné ve Velkých Karlovicích se dostal domů.

V okolí Těšánek v chřibských a ždanických lesích se pohyboval partyzánský oddíl Olga. Na něj byli přes faráře Vojtěcha Krále ze Zdounek napojeni i rodiče pamětníka. Jaroslav faráři často nosil jídlo určené pro partyzány. „My jsme v dost značné míře podporovali partyzánské skupiny, které působily v chřibských lesích. Já jsem jim jako kluk, jako méně podezřelý, vždycky nosil jídlo,“ vzpomíná Jaroslav Řihák, kterému se dokonce podařilo získat od rumunských vojáků za kořalku pistoli a granát a tuto výzbroj později předal partyzánům.

Průmyslovou školu Jaroslav Řihák po válce zdárně dokončil a v roce 1947 nastoupil na Vysokou školu elektrotechnickou v Brně. V rámci školy se přihlásil do American Institutu, ve kterém se zadarmo vyučovala angličtina. Organizovaly se tam také různé besedy s významnými osobnostmi. „Já jsem například seděl u stolu s Janem Masarykem asi deset dní, než, v uvozovkách, vyskočil z okna,“ vzpomíná pamětník.

Po komunistickém puči v únoru 1948 začal nový režim čistit školy od takzvaných reakčních studentů. Během jediného roku tak bylo vyloučeno 18 procent vysokoškoláků. Mezi nimi byl akčním výborem vyhozen i Jaroslav Řihák, a to jen proto, že navštěvoval American Institut. Přišel tím také o stipendium, a protože nechtěl, aby se celou věc dozvěděli rodiče, pracoval po různých brigádách. Nemohl sehnat práci, protože komunisté nařídili, že lidé vyloučení akčním výborem mohou vykonávat v národních podnicích jen pomocné práce a musí být pod dozorem stranických orgánů. Nakonec se jako pomocný dělník dostal do konstruktérského podniku 05 GEFIA v První brněnské strojírenské společnosti. Díky své šikovnosti se za čas vypracoval až na pozici konstruktéra a předseda stranické organizace podniku zařídil jeho opětovné přijetí na vysokou školu.

Na studiích bydlel Jaroslav s dalšími dvanácti studenty na faře v Brně-Židenicích. Všichni se pravidelně účastnili schůzek katolického kulturního sdružení. Jaroslav se při nich seznámil s farářem Bohumilem Němčanským, přes kterého se dozvěděl o založení státem řízené „Katolické akci“. Ta měla napomoci státu podepsat novou smlouvu s Vatikánem a tak více podmanit církev režimu. Jedna ze schůzek Katolické akce se měla konat v Brně. Kněží ale nevěděli, že jde o lest, a tak se Jaroslav s kamarády rozhodl je na to upozornit. Takto na to vzpomíná: „Komunisté, aby rozvrátili důvěru v náboženství, tak vytvořili organizaci, která se jmenovala Katolická akce. A byli zřízení církevní tajemníci. Tihleti církevní tajemníci svolali v Brně všechny kněze na nějakou konferenci, ve které měl probíhat nábor na tu Katolickou akci. Jiný známý kněz mně o tom říkal. On věděl, že je to organizováno komunisty, ne biskupem. Já jsem tehdy spolu s ním a ostatními vymýšlel, jak jim to překazit. Jak tomu zabránit. Tak jsme se dohodli. Ta schůzka měla být v knihovně na Rudém náměstí. U studentské menzy, která tam je. Tak jsme se dohodli a na těch přístupových cestách jsme začali hlídkovat. A když jsme viděli, že tam jde kněz, tak jsme ho upozornili, že to není akce svolaná biskupem, že je svolaná komunisty.“

Jaroslav nebyl příznivcem komunistického režimu a také lidé, se kterými se stýkal, byli většinou stejného smýšlení. Jedním z nich byl Václav Lacina, který pracoval na projekčním úřadu a pro zajímavost předal Jaroslavovi plánky nově budovaného protiletadlového krytu pod Špilberkem. „Já jsem z toho byl velice překvapený, protože byly tři roky po válce. Všichni jsme měli radost, že válka skončila, a přáli jsme si, aby se něco takového neopakovalo. A teď najednou komunisté budují protiatomový kryt.“ Jaroslav tento plán předal opět jen pro zajímavost páteru ThDr. Ferdinandu Nesrovnalovi, kterého znal z duchovního cvičení. Ten byl ale v roce 1952 zatčen a při domovní prohlídce byly nalezeny plány krytu. Páter Ferdinand Nesrovnal věznění dlouho nepřežil, již 30. května 1952  byl po výslechu nalezen ve své cele mrtvý.

V roce 1951 se škola v Brně transformovala na vojenskou akademii. Jaroslavu Řihákovi bylo jako nespolehlivému nabídnuto, aby dostudoval v Bratislavě nebo v Praze. Rozhodl se pro Vysokou školu elektrotechnickou v Praze, kde také po škole pracoval ve Výzkumném ústavu energetickém. V Praze byl ale týden před obhajobou již napsané diplomové práce 19. května 1952 zatčen. V tu chvíli vůbec netušil, o co jde. „Když jsem měl asi týden do ukončení školy, obhájení diplomové práce, tak přijeli pánové z Brna. Dali mně řetízky na ruce. Před domem stálo osobní auto. Dovedli mě do toho auta, ten řetízek z jedné ruky sdělali a zamkli na opěradlo řidiče a odešli. Zavřeli dveře, zamkli a odešli. Tím skončila má studentská anabáze. Samozřejmě bez titulu. Protože víc se o mně nikdo nedověděl. Ani v tom výzkumným ústavu. Protože když jsem potom později žádal o potvrzení o době zaměstnání, jak se mi měl vypočítat důchod, tak mně odepsali, že mají přesné záznamy, kdy jsem nastoupil, ale přes sebevětší úsilí nenašli v archivu, kdy jsem odešel. Prostě já jsem se ztratil.“

Vyšetřovací vazba a soud

Jaroslav Řihák byl odvezen do vyšetřovací vazby v Brně v Příčné ulici. Ihned začaly série výslechů. „Výslechy ze začátku probíhaly tak, že ten referent se choval, jako by byl můj dlouholetý kamarád. Velice laskavý a vstřícný. První dva výslechy byly podobný jako tady to naše setkání. Kde jsem se narodil, čím jsou rodiče, jaké mám zájmy a tak dále. Pak začal s  výslechama, kde už mě z ledasčeho obviňovali. Ale z takových podle mě banálních věcí. Že v tom American Institutu jsem se scházel s lidmi, kteří spolupracovali proti režimu. No scházel. Já jsem je nemohl vyhodit a oni mě také ne. Tak to jsem ještě furt podepisoval. Ale když už tam začaly být více závažné věci, tak jsem to odmítl podepsat. Ten vyšetřovatel klidně diktoval a psal dál, jako bych neřekl nic. Já jsem to pak nechtěl podepsat. On řekl: ,To je jedno. Stejně se z kriminálu nikdy nevrátíš. A ty si to stejně rozmyslíš.‘ A pustil mě. Odvedli mě. Vodili mě na výslechy a z výslechů vždycky se zavázanýma očima. Takže já bych z té budovy do té cely ani netrefil. Mně to rozvázali až na místě. Byl další výslech. Já jsem to zase nechtěl podepsat. A on říká: ,Já jsem ti říkal, podepiš to. Bude tě to mrzet.‘ Neříkal jsem nic. On jestli zmáčkl nějaké tlačítko, já nevim. Přiběhli dva chlapi s vyhrnutýma rukávama, fiskulatury. Chechtali se vzadu na plný kolo. Já jsem se jen tak otočil a viděl jsem je a hádali se, kdo z nich mně dá první po tlamě.“

Byl umístěn na samotku a dostával minimální příděly jídla. „V kopce byla betonová podlaha a na ní byl strožek, kde byla sláma. Když jste si na to lehl, tak to uhlo. A musel jsem spávat s předpaženýma rukama a to mně vydrželo až dodnes.“ Dozorci ho pravidelně budili a v pozoru musel hlásit své vězeňské číslo. „Tři dny trvalo, než mě zlomili. Tři dny jsem nespal. Tři dny jsem téměř nejedl. Za ty tři dny jsem byl psychicky úplně vyřízený a rozhodl jsem se, že mu podepíšu všechno, co bude chtít. A přísahal jsem si, že až bude soud, že to všechno řeknu, jakým způsobem mě vyšetřovali a nutili podepsat věci, o kterých jsem neměl ani zdání. To jsem si přísahal, že udělám, že se mi nic horšího stejně nemůže stát.“

Jaroslav Řihák byl mimo jiné obviněn ze spoluúčasti na organizování různých ilegálních kroužků, jejichž cílem bylo zneužívat náboženské cítění prostých lidí, a že mezi nimi vyhledával vhodné osoby pro rozvratné cíle Vatikánu. Ve skutečnosti šlo o pouhé členství v Katolické mládeži. Dále pak byl obviněn z vyzrazení státního tajemství cizí moci. Což byly plánky protileteckého krytu pod Špílberkem, které pro zajímavost předal páterovi Nesrovnalovi.

Soud se konal ve dnech 28. října až 1. listopadu 1952 v Praze. V procesu, jenž byl nazýván Bárta a spol. podle údajného vedoucího skupiny františkána P. Josefa Bárty, bylo obviněno 9 kněží a 22 laiků, většinou z Katolické mládeže. Byl to vůbec jeden z největších mostrprocesů proti církvi. Mezi obviněnými byl i ThDr. Josef Zvěřina, ale také několik žen. Tito lidé se mnohdy navzájem vůbec neznali, přesto byli odsouzeni k úhrnnému trestu 330 let.

Jaroslav Řihák byl stále ještě přesvědčen, že u soudu řekne o všem bezpráví, které za poslední dny zažil. Nakonec bylo ale vše jinak. Takto o tom dnes vypráví: „Soud v Praze. Bylo nás jednatřicet odsouzených. Z těch jednatřiceti jsem znal možná čtyři lidi. Například ten Nesrovnal tam nebyl. Každého soud byl tajný, bez přístupu veřejnosti. Nikoho z těch jednatřiceti lidí jsem při tom soudu neviděl. Každý jsme byli zvlášť předvedení a odvedení. Já jsem byl připraven, že řeknu, jakým způsobem mě vyslýchali. Nejdřív mluvil prokurátor a zopakoval ty nesmysly z toho protokolu. Pak se mě zeptal soudce, jak se jmenuju a kdy jsem se narodil. Ověřoval si nacionále. Tak to jsem ještě jadrně a hlasitě byl schopen vyjádřit. Pak se mě zeptal, jestli mám nějaké připomínky k obvinění. A já jsem řekl asi tři slova. A kdyby mě zabil, tak ze mě nebylo možný dostat další slovo. Ta psychika mě tak sevřela, že já už jsem nepromluvil. Jenom mně tekly slzy a třásl jsem se. Já jsem byl odsouzený asi za pět nebo deset minut. To využil obhájce ex offo a pamatuju si, jak říká: ,Slavný soude, vidíte, že obviněný lituje svých činů a že žádá, aby k tomu bylo přihlédnuto.‘ Prokurátor namítal, že jsem souzen podle paragrafu vyzvědačství a velezrada a že nejnižší trest je deset let a že trvá na tom, že minimálně těch deset let musím dostat. Soud se šel poradit. Vrátil se a řekl, že s ohledem na účinnou lítost a mladistvý věk obviněného mu mimořádně dávají podsazbu devět let. O rok míň.“

Po soudu byl odvezen na Pankrác. Cítil spíše úlevu, protože věděl, že se konečně dostane ze samotky mezi lidi. „Dneska bych řekl, že to byla asi úleva, protože jsem věděl, že půjdu někde do vězení mezi lidi. Že to prostě všechno nějak skončí. Já když jsem se ve vězení setkal s člověkem, který byl deset let na samotce a zůstal psychicky zdráv, tak jsem to nepochopil. Já bych se zbláznil nebo se oběsil. Nevydržel bych to.“

Na Pankráci už v cele nebyl sám, ale pro změnu tam bylo namačkáno tolik vězňů, že si nemohli ani sednout. „Po soudě mě umístili v místnosti, to byla taková menší tělocvična. Tam jsme byli dva dny. Bylo nás tam tolik vězňů, že jsme museli stát. Nemohl jste si sednout nebo lehnout. Já si pamatuji, že v noci jsem klečel.“

V dolech ve Vinařicích u Kladna a ve Rtyni v Podkrkonoší

Z pankrácké věznice byl odvezen do Vinařic u Kladna, kde pracoval v uhelném dole Zdeněk Fierlinger 1. Většina vězňů byla politických, ale vyskytovali se tam i tzv. retribučáci, kteří byli souzeni podle retribučních zákonů. „Byli tam například dva esesáci, kteří likvidovali Lidice. Ti se tam k tomu hrdě hlásili… Já jsem dost těžce nesl, že fašisti, kteří tolik ublížili českému národu, se mnou sdílí stejný kriminál. Přitom otec jako legionář se zasloužil o vznik republiky a já jsem neudělal nic, abych republice ublížil. To bylo pro mě dost nepřijatelné.“ Už na jaře dalšího roku byl Jaroslav Řihák převezen do Rtyně v Podkrkonoší. Bylo to zrovna v den, kdy rodiče konečně dostali povolení k návštěvě. „Ten den, kdy rodiče dostali povolení k návštěvě, nás odváželi do Rtyně v Podkrkonoší. Takže já jsem ty svoje rodiče zahlédl jenom z okna autobusu.“

Ve Rtyni vězni pracovali v Tmavém dole, kde se těžilo radioaktivní uhlí. Práce byla velmi těžká a příděly jídla pro vězně malé. Jaroslav dělal zpočátku žlabaře. Takto na tuto těžkou práci vzpomíná. „Já jsem taky ze začátku dělal žlabaře. Měli jsme gumové boty a během směny jsme pokaždé z těch bot vylévali pot a krev, až to čvachtalo. Protože ty kolena jsem měl rozedraný do krve. Ta krev samozřejmě stékala po té noze dolů. Teď jste se potil, tak ten pot taky. A když to v botě čvachtalo, tak jste tu botu musel vyzout a vylít. A ty rozbolavěný kolena, to se nemohlo zhojit. Protože když se vám na tom udělal strup, tak jste to druhý den rozdrásal. To byla strašná práce.“

Skoro každou chvíli byl v dole nějaký smrtelný úraz. Jednoho byl svědkem i Jaroslav Řihák: „Když jsem dělal toho žlabaře, no, to byl taky teda zážitek. Přestože byl žlab takhle  zaoblen, tady končilo mé pracoviště a tady bylo dalšího žlabaře. Tenhle žlabař přelízal žlab dovnitřku. Bylo to tam hodně úzký a z toho stropu se uloupl kámen. Ten strop byl žula a místy na té žule byla břidlice. Takový nepravidelný pecky. Jak se tam dostal vzduch a bylo to vykopaný, tak se stávalo, že ta břidlice se od té žuly odloupla a spadla dolů. On když přelézal ten žlab, tak se uloupla ta pecka. Ta byla velká jako půl tady té místnosti. A ho to rozřízlo přes hrudník. Ta hlava s tou menší částí spadla do žlabu a zbytek spadl za žlab. Já když jsem slyšel rupnutí, tak jsem spěchal nahoru a tady jsem viděl tu druhou půlku toho těla. Masa krve, jak kmitá. To srdce ještě pracovalo, než skonal.“

V Tmavém dole pracovali většinou vězni. Jen stroje důležité pro práci v dole ovládali prověření civilní zaměstnanci, protože vězni by na nich mohli provádět sabotáže. Civilní zaměstnanci ale do práce často vůbec nepřišli. „Ti prověření komunisté si mohli často ledacos dovolit. On třeba tři dny nepřišel do práce.“ Když ale stroje nejely, tak se netěžilo a neplnila se norma. Jaroslav Řihák proto navrhl, že stroj obslouží sám. Postupem času uměl ovládat všechny stroje v dole. „Já jsem dokázal myslím jediný obsloužit všechny ty stroje, které v podzemí byly.“ Díky tomu měl lepší postavení a v případě, že do práce opět nepřišel nějaký z civilních zaměstnanců, doporučil vězně, který mohl stroj ovládat. „Pomohl jsem několika vězňům, kteří byli starší a nemocní, dostat lepší pracovní místo.“ Práce u strojů měla pro Jaroslava i své nevýhody. V době Vánoc a Velikonoc se několik dní netěžilo a čas se využíval k údržbě strojů na povrchu. Někdo ale musel zůstat v dole a udržovat v chodu ventilátory a čerpadla. Jaroslav tak všechny Vánoce a Velikonoce strávil sám v tmavých chodbách šachet. „Tím pádem, že jsem všechny ty mašiny ovládal, tak jsem proti všem předpisům ani jedny Vánoce, ani jedny Velikonoce nebyl v táboře. Přitom v dole podle předpisů nesmí pracovat jeden člověk. Musí tam být dva… Mě spustili dolů a já jsem tam byl tři dny i víc sám. Chodil jsem po těch chodbách v podzemí, měřil metan kahanem, odčerpával vodu, pouštěl ventilátory a tak dále.“

Jednoho dne v roce 1953 začal hořet těžební stroj v podzemí a ve Stříbrném dole zůstalo uvězněno 59 civilních havířů. V táboře hledali vězně, kteří dobrovolně půjdou na pomoc. Jaroslav Řihák zpočátku nechtěl jít riskovat život, když byl režimem neprávem uvězněn. Nakonec se ale rozhodl, že musí pomoct, a přihlásil se. Podařilo se mu dát do provozu polní telefon, kterým se řídily celé záchranné práce, a díky tomu byl ušetřen tolik potřebný čas. Pomáhali mu přitom dva vězni: Jan Serbajlo a Tomáš Pazdera. Tuto svou ochotu nakonec málem zaplatili životem. Dostali se totiž do kouřové clony a málem se udusili. Jaroslav se probral až ve sprše. „Já jsem se probral až na šatně. Ležel jsem na betonové podlaze a ze sprchy na mě tekla voda.“

Kromě tří horníků se nakonec všechny podařilo zachránit. Havíři pak trvali na tom, že vězni, kteří se podíleli na jejich záchraně, musí být propuštěni. „Já jsem ještě ten den rozdal všechny svoje poklady, které spočívaly v tom, že jsem měl tužku, papír a balíček s rozemletými škvarky, protože jsme tam měli poměrně hlad.“ Většina vězňů, kteří pomáhali, byla nakonec opravdu propuštěna. Mezi nimi i Jan Serbajlo a Tomáš Pazdera. Jaroslavu Řihákovi byly ale prominuty jen tři roky trestu. „Teď vyjmenovali všechny, jenom mě ne. Mně byl pouze snížen trest o tři roky. Jak jsme stáli nastoupeni na tom dvoře, tak mě dva moji sousedé museli držet. Já jsem omdlel. Byl jsem tak přesvědčený, že půjdu domů, a teď ten šok.“

Tomáš Pazdera po propuštění jel vyřídit pozdrav pamětníkovým rodičům. „Ten Pazdera po propuštění navštívil moje rodiče a představte si, přišel k nám zrovna v den, kdy se vdávala moje sestra a u svatebního stolu byla symbolicky jedna prázdná židle. Moje. A právě ten Pazdera, jak rodiče navštívil, tak tam seděl místo mě.“

Nakonec byl J. Řihák propuštěn až na jaře roku 1956 na žádost JZD Tršice o prominutí zbytku trestu. „Já jsem odmítal žádost podat nebo podepsat. Cítil jsem se tam neprávem. Neměl jsem, co podepisovat.“

Po propuštění

Po návratu z vězení byla Jaroslavovi zjištěna tuberkulóza. Nejprve se tedy léčil a potom nastoupil do cukrovaru v Kroměříži jako elektrikář. Zanedlouho byl určen mistrem a byl odpovědný za požární a úrazovou bezpečnost. Závod byl zastaralý a vedení mu práci velice ztěžovalo. Neustále hrozil nějaký smrtelný úraz. Ještě k tomu ho StB několikrát předvolala k výslechu, aby ho získali pro spolupráci. Na to ale nechtěl přistoupit, psychicky se zhroutil a v podniku podal výpověď. Zanedlouho nastoupil v Palu Magneton v Kroměříži, kde se také vyráběly součástky na zbraně pro armádu. Jako dělník Jaroslav Řihák několikrát v podniku vyřešil důležitý problém, se kterým si inženýři nevěděli několik let rady. Přesto jako bývalý politický vězeň zůstal na své pozici dělníka a až po dlouhých letech byl přeřazen do technické skupiny jako konstruktér.

Titul inženýra nakonec získal. Vysoká škola v Brně mu v roce 1990 nabídla buď rehabilitaci a titul inženýr, který by ale nemohl používat v zaměstnání, nebo aby předložil práce, které v životě dělal a složil státní zkoušku. První dopis Jaroslav Řihák odmítl akceptovat, protože byl podepsán děkanem, který v roce 1948 byl členem akčního výboru, který ho ze školy vyloučil. Později se rozhodl, že složí státní zkoušku, přestože byl již v důchodě. „Komické bylo to, že v té předsíni se scházeli studenti, kteří byli také pozváni ke zkoušce. Všichni mě uctivě zdravili, protože viděli starého, šedivého dědka a mysleli si, že jsem někdo z komise, a byli velmi překvapeni, když potom přišla nějaká dáma a pozvala mě dál,“ vzpomíná ve svém bytě v Kroměříži Jaroslav Řihák.