Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erwin Rieger (* 1930  †︎ 2014)

• narozen v roce 1930 v obci Hraničná (Gränzgrunt)

• otec Franz Rieger musel ve 42 letech narukovat do wehrmachtu

• sestru Irnu zastřelili na konci války sovětští vojáci

• rodina pamětníka nebyla zahrnuta do odsunu

• asi v roce 1948 se oženil s Margaretou Glatterovou

• Hraničná (Gränzgrunt) - 1. ledna 1976 úředně zrušena

• jako jeden z posledních ovládal slezský dialekt rodného kraje

• zemřel 29. září 2014

Erwin Rieger je původem Němec a narodil se v roce 1930 v malé obci Hraničná (Gränzgrunt). Tato dnes již zaniklá obec ležela v blízkosti Vojtovic (Woitzdorf). Pamětník při svém vyprávění často vzpomíná právě na svou rodnou vesnici, v níž tehdy žilo více než sto obyvatel a kde dnes místo domů stojí jen vzrostlé stromy. Stála v úzkém údolí Rychlebských hor, které vytvořily vody Studeného potoka a jehož název Strmé údolí je velmi výstižný. Na jeho prudkých svazích ležely pole a pastviny. „Ti lidé tady jen dřeli, ti lehký život neměli,“ dodává pamětník.

Válečná léta a příchod sovětské armády

Na válečné období Erwin Rieger nevzpomíná dobře. V té době byl ještě malý chlapec a nechápal vyučovací metody ve škole ve Vojtovicích (Woitzdorf), kde se tak masivně propagovala nacistická ideologie. „Ve škole to bylo tenkrát přísný. Učitel byl důstojník. On vždycky: ,Wir müssen gewinnen!‘ My musíme vyhrát! ,Sieg heil, Sieg heil!‘ On zařval ,Sieg‘ a my ostatní ,heil‘. A to jsme museli tak třikrát. Potom musel na vojnu a tam zemřel.“ Erwin Rieger vzpomíná také na muže z Hraničné, jež padli ve složkách wehrmachtu. „Taková malá dědina, jako je Hraničná, a tam padlo myslím osm lidí. V každém baráku byl mrtvý.“

I jeho otec Franz nakonec musel ve 42 letech narukovat do wehrmachtu, protože podle vzpomínek syna mluvil v hostinci špatně o Hitlerovi. „Nesměl sis tady mluvit, cos chtěl. Zato by tě zavřeli. To byl problém jak za komunismu. Můj táta v hospodě tak trochu kecal. Měl už přes čtyřicet roků. Oni pak říkali, že by ho zavřeli, ale že má velkou rodinu. Nás bylo osm dětí. Celkem nás bylo deset. Kvůli tomu ho nezavřeli. Tak musel hned do války. Za trest. Měl asi něco vypitý, tak něco řekl proti Hitlerovi. Hodně lidí věřilo Hitlerovi a člověk musel dávat pozor na zobák.“ V každé obci byl totiž tzv. vůdce sedláků (Bauerführer), který dohlížel nejen na odevzdávání povinných dodávek a kontroloval, zda si lidé doma tajně nevyrábějí a neuschovávají potraviny, ale často také udával lidi nesouhlasící s režimem. „V Hraničné to byl Klein, takový starší chlap, a ten dával pozor, co se děje. To bylo v každé dědině. Ve Vojtovicích to byl Schönfritz. Jak viděli nějakýho chlapa, co ho neznali, tak už to hlásili a hned už ho hledali.“

Otec ve wehrmachtu nakonec zůstal tři roky. Pamětník říká, že bojoval v Holandsku u protiletecké obrany, potom ho zajalo britské vojsko a nějaký čas strávil v zajateckém táboře. Maminka Eva se tak musela postarat o osm dětí. Erwin se jako nejstarší z bratrů proto již v mladém věku stal jedním z živitelů rodiny. „Jak končila válka, tak matka už nedostávala žádnou podporu. Neměli jsme ani na chleba. Tak jsem šel v patnácti letech do lesa. Tam se všechno dělalo ručně. Žádný koně. Dříví se naházelo na sáňky a odvezlo.“

Ke konci války pod tlakem sovětských vojsk utíkali přes blízkou obec Hraničky (Gränzdorf) vojáci a civilní Němci ze Slezska. Několik z nich už zůstalo a ukrývalo se v obci. Pamětník vzpomíná, jak utíkající Němce pozoroval z přilehlého kopce. „Všechno šlo na Hraničky a pak nahoru do Polska. Vždycky jsem tam seděl a díval se a ti vojáci vypadali strašně. Bylo strašný se na to dívat, jak to všechno vypadalo. Teď uprchlíci, co utíkali před Rusama. Sedláci s koněma. Mezi vojákama samý ženský s koňma. Ony s nima kolikrát neuměly ani jezdit. Koně ani netáhli nahoru na kopec. Kolikrát jsem tam seděl celej den. Dva tři dny šla fronta a potom za dva dny za nimi Rusi. Ale to jsem tam nešel, jak šli Rusi.“

Počátkem května 1945 do kraje vstoupila vojska Rudé armády. Jesenický kraj až na výjimky obývali Němci a ze strany vojáků tam občas docházelo k násilnostem na mužích i ženách, kteří se často ukrývali ve sklepích a na půdách. Erwin Rieger vzpomíná, že k takovému případu došlo i v Hraničné. „Holky měly strach, aby je Rusi neznásilnili. Tady byly případy. Já jsem poslouchal jako kluk za dveřma, jak to říkala jedna paní mojí matce. Vytáhli ženskou, co měla dva kluky. Chlapa měla asi ve válce. Tak se schovala do Hraničné. Bydlela v malém baráčku. Rusi přišli v noci. Byli to dva chlapi. Vytáhli ji ven, povalili ji vedle potoka a tam si to udělali. Ona říkala: ,Měla jsem strach, že mě potom hodí do potoka.‘ To jsem slyšel.“

Zastřelena byla také sestra pamětníka Irna, která se vdala v Německu a těsně po válce chtěla odejít k rodičům do Hraničné. Nešlo o její první přechod hranic, ale tentokrát měla s sebou kufry a v noci ji zahlédli sovětští vojáci. „Ona nezůstala stát. Kdyby zůstala stát, tak by ji asi nezastřelili. Měla tři rány v břiše a kolena rozstřílený a žádný lidi jí nepomohli. Prý řvala. Já jsem u toho nebyl, ale lidé mi to vykládali. Ona se potom doplazila k potoku a tam si do toho dala vodu. Asi měla strašný pálení. Měla rozstřílený střeva.“ Ještě ji převezli do nemocnice, ale krátce na to zemřela na následky zranění.

Odsun a zničení rodné obce

Po příchodu sovětských vojsk převzal správu nad okolím komisař z Petrovic (Petrsdorf) a Revoluční gardy. Všude chodily hlídky a pamětník bez zjevné nenávisti vzpomíná, že došlo k několika velmi záhadným úmrtím Němců v okolí. „To je těžký, válka a po válce. To je těžký odsuzovat. Neměli vůbec začínat válku a bylo to jinak,“ dodává. K odsunu Němců došlo v průběhu roku 1946. Riegerovi do něj nezařadili, protože dobře znali místní prostředí a potřebovali je na práci v lese. Otec pana Erwina, i když se stále nacházel v zajateckém táboře, vlastnil jako jediný v okolí pilu.

Ještě před odsunem Němců začali do obcí v pohraničí pomalu přicházet noví osadníci z vnitrozemí a později také slovenští reemigranti z Rumunska. Ti v první vlně rozhodně nepřišli hospodařit.„Sem přišlo hodně lidí, kteří se napakovali, vykradli to a šli zase pryč,“vzpomíná Erwin Rieger.

Někdy kolem roku 1948 se Erwin Rieger přestěhoval do vedlejší osady Nové Domky (Neuhäuser), kde se oženil s Margaretou Glatterovou, která měla také německé rodiče. Krátce po válce jí rodiče zemřeli a na práce na statku tak zůstala sama. Erwin Rieger jí chodil pomáhat a v hospodářství již zůstal. Na Nové Domky, kde žili s prarodiči paní Margaret, se nikdo nestěhoval. Osada totiž stála poměrně daleko od hlavní cesty a domy neměly elektřinu.

I když v okolních obcích pořád zůstávalo na práci několik Němců, většinu z nich v roce 1948 v rámci rozptýlení zbylých německých obyvatel odstěhovali do vnitrozemí a zpět už se nevrátili. Rodina Erwina Riegera sice zůstala, ale musela odejít z Hraničné. Do obce totiž měli prý přijít Řekové, kteří ze své vlasti utekli před občanskou válkou. Například v blízkých Petrovicích (Petersdorf) údajně žilo plno řeckých emigrantů. Těch ale nakonec přišlo méně, než se čekalo, a Hraničná zůstala pustá a prázdná a nakonec všechny domy zbourali. Dnes toto místo vypadá velmi depresivně. O bývalých obyvatelích obce svědčí jen vchod do dolu, kde se těžila železná ruda, základy domů hustě porostlé křovinami a ovocné stromy na bývalých zahradách. Erwin Rieger zničení své rodné vesnice, se kterou měl spojeno tolik vzpomínek a kde žilo několik generací jeho předků, ještě dnes velmi těžce nese. „Zbourali i náš barák, kde jsem se narodil. Novou kuchyni jsme měli postavenou. Cihly byly zdravý, nový, tak to všechno prodali pryč. Tenkrát se dělaly peníze.(...) Byly tam dva mlýny a pila. Všechno poháněné vodou a oni to všechno museli zbourat.“

Vesnice a osady v okolí se již nikdy nedosídlily do předválečného stavu a několik z nich zcela zpustlo a nakonec je srovnali se zemí. Šlo například o Hraničnou (Gränzgrund), Hraničky (Gränzdorf), Novou Vésku (Neudörfel) a další. Vedlejší Vojtovice sice zůstaly, ale mnoho domů v nich také zbourali a dnes v něm žije jen necelá šestina obyvatel předválečného stavu. „Dříve byl ve Vojtovicích plnej kostel a dneska už tady nikoho nemáte. Kostel zničili, vykradli ho,“ dodává pamětník. V roce 1958 vyhodili do povětří i domy v Nových Domkách. Zůstal jen dům Riegerových. „Náš barák zůstal stát, ale všechny okna a dveře byly rozbitý, protože jsme byli moc blízko.“ Život v této odříznuté samotě nebyl jednoduchý, zvláště pro Němce, kteří neuměli česky. V roce 1953 sice oběma manželům vrátili československé občanství, ale to jim život nijak neulehčilo. Erwina Riegera pak hned poslali na vojnu, již sloužil v Novém Jičíně a Uherském Hradišti. „Já jsem vojnu neměl dobrou, protože jsem česky neuměl a byli tam takoví frajeři a ti mně dali zabrat. (…) Všude jsem se musel hlásit česky, ale já jsem česky neuměl.“

V osadě Nové Domky

Dům Riegrů v izolované osadě neměl ještě počátkem šedesátých let v domě elektřinu, což všem velmi ztěžovalo život. Paní Riegerová se proto rozhodla napsat dopis prezidentu republiky Antonínu Novotnému a kupodivu do měsíce do jejich domu elektřinu zavedli. Nečekalo se ani na jaro a do zmrzlé půdy se díry proto dělaly pomocí dynamitu a do nich pak zasazovali sloupy na elektrické vedení. „Já jsem byl u toho. Tahal jsem auta s pásákem, protože oni nemohli vyjet tady na ty kopce.“

Když potom poprvé rozsvěcovali dům, pozvali na tuto velkou událost kamarády z okolí. Margaret Riegerová měla ten den zrovna třiatřicáté narozeniny. Ve chvíli, kdy se v pokojích poprvé rozsvítily žárovky, z ničeho nic se po celé místnosti rozletěla petrolejová lampa.

Manželé Riegerovi i dnes stále žijí v osadě Nové Domky, kde si dům postavila i jejich dcera Anelis. Půda, kterou vlastnili předci pana Riegera, pamětníkovi v restituci v devadesátých letech vrátili. Na místě bývalých polí a luk je ale dnes les se statnými padesátiletými smrky.

Erwin Rieger zemřel 29. září 2014.