Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Rejsa (* 1926)

• narodil se 1. května 1926 na Volyni v bývalém Sovětském svazu

• v letech 1942–1945 totálně nasazen v Německu

• pět let sloužil v Rudé armádě

• v roce 1947 rodiče reemigrovali do Československa

• v roce 1960 přesídlil s manželkou do Československa

• žije v Chodově

Vladislav Rejsa se narodil 1. května 1926 na Volyni v bývalém Sovětském svazu do české rodiny. Jeho prarodiče tam přesídlili v druhé polovině 19. století z Čech. Spolu s dalšími Čechy založili vesnici Kužel, která byla později přejmenována na Huta Marjatin. Tatínek pracoval u sedláka, a když se oženil, dostal od něj pět hektarů půdy, na které hospodařil. Manželům se narodila dcera a syn Vladislav. „Po revoluci přišla kolektivizace a všecko bylo znárodněný. No... a hospodařilo se dál.“

Vladislav Rejsa vyrůstal v prostředí původní české vesnice a doma s rodiči mluvili česky. Chodil do české školy. Když ji po třech letech zrušili, přešel do ukrajinské. Škola byla vzdálená dvacet kilometrů od domova, situace v zemi se komplikovala, chystala se válka, a školu proto nedokončil.

Ty děcka na nás koukaly

Po nacistické okupaci Volyně byl pamětník totálně nasazen v Německu. Strávil tři roky ve špatných podmínkách v pracovním lágru. „Byl oplocenej dvěma řadama ostnatýho plotu. Na každým rohu toho lágru byla stráž. Mezi plotem byli puštění psi.“ Každodenní cestu do továrny pod dohledem konvoje si nenechali ujít mladíci z Hitlerjugend. „Ty děcka na nás koukaly, plivaly a házely na nás všelijaký věci.“ Strava byla bídná, trpěli neustálým hladem. „Když šel člověk kolem popelnice, tak se snažil něco urvat. Dostal za to, když ho chytili, to je jasný.“ Vladislav Rejsa ale nehází všechny Němce do jednoho pytle. „Byli mistři dobří a špatní. S jedním jsem se dělil o tabák a on mi za to nosil chleba. Pak tam byli tací, co chodili s pendrekem a rozdávali rány.“

„Od dvaačtyřicátýho začaly masový nálety ze západu. Letěli přes Postupim, přes náš lágr, na Berlín. To jsme se vždycky dívali.“ Asi měsíc před koncem války začali Spojenci s nálety na Postupim. „Roztřískali ten lágr, to byla samá bomba. Ale zůstali jsme živí. Měli za úkol vybombardovat spíš průmysl, nádraží v Postupimi. No, tak to bylo rozbitý všecko.“

Porouchaný tank

„Náš lágr 23. dubna 1945 osvobodila ruská tanková armáda pod vedením Rybalka. Ta jednotka nás osvobodila, no, a jak to bejvá na frontě, měli málo lidí. Tak nás mladý kluky vzali do armády.“ Dostali uniformy a prošli bleskovým čtyřdenním výcvikem. Naučili je, jak se zachází se samopalem, granátem, a začlenili je do tankové brigády jako výsadkáře.

Nedaleko Postupimi se střetli s německou armádou, která se zoufale snažila udržet pozice. Pak postupovali na Drážďany a cílem jejich brigády bylo osvobození Prahy. Zastavila je však porucha na tanku, a zatímco čekali patnáct kilometrů od Teplic na opravu, válka skončila. „Z osmýho na devátýho asi ve čtyři hodiny ráno nám oznámili, že je konec války.“ Do Prahy přijel Vladislav Rejsa s tankovou brigádou až po jejím osvobození.

Služba v armádě

Po skončení války sloužil v armádě postupně v Rakousku, Maďarsku, Německu a do Sovětského svazu přijel až dva roky po válce. „Mezitím, když skončila válka, byla dohoda mezi Českem a SSSR, že Češi, kteří bydlí v Rusku, se můžou přestěhovat do Československa. V březnu 1947 naši odjížděli sem do Česka, celá rodina, celá vesnice, a já, protože jsem byl v armádě, jsem jel zase do Ruska, takže jsme se minuli.“ Jeho rodina se usadila v pohraničí na Karlovarsku, v domech po odsunutých Němcích.

Na Ukrajině byla bída, ale bylo to lepší než v Německu

Několikrát žádal o propuštění z armády a poslední dva roky se v pracovních četách podílel na obnově válkou zničených letišť. V armádě strávil nakonec pět let. „Tak mě demobilizovali až v padesátým roce... Musel jsem se protloukat, bylo to všelijaký, byl jsem jako kůl v plotě. No, po válce byla na Ukrajině bída, ale bylo to lepší než v Německu.“ Než si našel práci a bydlení, poskytla mu útočiště vzdálená sestřenice, která jako jediná z celého příbuzenstva zůstala na Ukrajině, protože měla za manžela Ukrajince. Později si Vladislav Rejsa našel práci na základní škole a jako učitel tělocviku tam strávil deset let. Oženil se s dívkou, jejíž matka byla Češka a otec Ukrajinec.

Stesk po rodině

Stýskalo se mu po rodině, ale jeho opakované žádosti o vystěhování do Československa sovětské úřady zamítaly. S rodinou se setkal až v roce 1955, kdy dostal povolení k tříměsíční návštěvě Československa. „V pětapadesátým roce jsme dostali dovolenou na tři měsíce a přijeli jsme se podívat, jak to tady vypadá.“ Chtěli s manželkou v Čechách zůstat, ale ruské velvyslanectví jim nedalo povolení, a museli se tedy vrátit do Sovětského svazu.

Konečně v Československu

Nakonec získali povolení k vystěhování do Československa v roce 1960. Usadili se s manželkou v Chodově. Vladislav Rejsa si hledal práci a paradoxně se mu hodila nepříjemná zkušenost z nucených prací v Německu. „Měl jsem výhodu, že jsem v Německu tři roky dělal na českém frézovacím stroji.“ Získal práci v podniku Buzuluk jako frézař. Postupem času se zdokonaloval a před odchodem do důchodu, to se podnik jmenoval Chodos, pracoval už jako brusič. Pamětník stále žije v Chodově a užívá si zaslouženého důchodu.