Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Reinhardt (* 1921  †︎ 2014)

Dlouhé noci spojky

  • narozen 2. června 1921 v Praze

  • roku 1939 maturoval na reálném gymnáziu

  • za války zaměstnán v Ringhofferově továrně na Smíchově a v Kolíně

  • spojkou pro odbojovou organizaci Zpravodajská brigáda na železniční trati Praha – Kolín – Pardubice

  • účastník Pražského povstání

  • po válce vystudoval strojní fakultu ČVUT

  • životní partner známé české fotografky Dagmar Hochové (1926–2012)

  • zemřel v srpnu 2014

Životní partnerka strojního inženýra Zdeňka Reinhardta byla veřejně známější osobou než on sám. Jeho manželkou totiž byla do roku 2012 slavná česká fotografka Dagmar Hochová. I Zdeňkův životní příběh ale stojí za pozornost. Za války působil v domácím odboji jako člen Zpravodajské brigády.

Zdeněk Reinhardt se narodil v roce 1921 na pražské Kampě. I na sklonku života vzpomínal na krásnou atmosféru Malé Strany, kde si chodíval hrát k řece v oblasti Sovových mlýnů. Větší část dětství však prožíval v Bubenči.

Maturoval před více než sedmdesáti pěti lety v roce 1939 na reálce na pražském Strossmayerově náměstí. Byl přijat na České vysoké učení technické – na strojní fakultu, kterou mohl dokončit až po roce 1945. Sotva se zapsal do prvního semestru, nacisté uzavřeli školy pro české studenty. Musel nastoupit do výroby. S pomocí svého otce, technika-inženýra, Zdeněk Reinhardt dostal místo technika-kresliče v Ringhofferových závodech na Smíchově. Technické kreslení mu prý vždy dobře šlo. Po nějaké době se mu naskytla možnost doplnit si vzdělání na střední průmyslové škole na Smíchově v dvouletém nástavbovém studiu pro středoškoláky.

„Ve škole jsem byl dva roky, do roku 1942. Za heydrichiády jsem dělal maturitu. To bylo nepříjemné. Chodily kontroly do tříd, nějaký německý úředník kontroloval šaty, které byly pověšené na věšácích na obou stranách třídy, zkoušel, jestli tam někdy není zbraň v těch pláštích odložená. Nějaký případ tam byl, ten hoch se pak zapletl a to byla první oběť ze spolužáků.“

Zpravodajská brigáda

Po této „druhé“ maturitě byl poslán na práci do Kolína, kde měla smíchovská vagonka svoji pobočku. V té době se také dostal do kontaktu se skupinou, která se formovala kolem jeho vrstevníka Veleslava Wahla. Tento student, zoolog, který byl v 50. letech popraven komunistickým režimem, se stal jedním ze spoluzakladatelů Zpravodajské brigády. S rodinou Veleslava Wahla se znali i rodiče Zdeňka Reinhardta, mohli si tak navzájem důvěřovat. Zpravodajskou brigádu tvořili především mladíci krátce po maturitě nebo těsně před ní.

„Tahleta skupina se pod vedením Wahla rozrostla na velikou odbojovou skupinu informátorů, k čemuž nahráli Němci tím, že nejenom zaměstnali vysokoškoláky v průmyslu, ale i středoškoláky rozptýlili (říkalo se nasadili) do všech možných fabrik na nejrůznější místa. Žádný z nich nemohl být nějaký super špion, jak jsou v televizi, který někde vypáčí nějakou kasu s tajemstvím. Bylo to několik tisíc kluků, kteří byli v různých fabrikách, kde se dělaly různé součásti, nebo koukali na nádražích a sledovali pohyby vlaků.“

Dlouhé noci spojky

Protože byl Kolín důležitý dopravní uzel, pro Zpravodajskou brigádu byl Zdeněk cenný především jako spojka. „Tím, že když jsem v Kolíně, tak jsem mohl být nějak užitečný. Bylo potřeba dopravovat zprávy z Prahy na Českomoravskou vysočinu, kde měla sídlo takzvaná Rada tří. To se ukázalo jako velmi užitečné, ten Kolín. Zprvu jsem neměl moc práce, nějaké spojky jezdily, ovšem doporučoval jsem nechat je jezdit jen krátce, pak zase někoho jiného, protože nevíte, kdo si všimne, že tam někdo pravidelně jezdí tam a zase zpátky. Když Němci vyhlásili opatření, že smíte jezdit jen 75 kilometrů od bydliště, tak z Prahy jsem měl necelých 75 kilometrů do Kolína, kde jsem měl pracoviště a bydliště. Dalších 75 kilometrů šlo až někam za Pardubice. V Pardubicích jsem předával materiály dalšímu člověku. Znal jsem jen jeho krycí jméno, nic víc.“

Kdokoli si mohl všimnout, že pravidelně přijíždí do Pardubic a za pár minut zase nastupuje do vlaku zpět do Kolína. Proto Zdeněk někdy volil složitou cestu zpět přes Hradec Králové a Osek. Změna trasy znamenala probdělou část noci a ráno musel Zdeněk brzy do práce. „Dneska už bych to nezvládl, ale nezapomeňte, že jsme byli tenkrát mladší, než jste dnes vy.“

Jeho činnost ve Zpravodajské brigádě se však neomezovala jen na doručování zpráv. Prováděl také klasickou zpravodajskou práci jako ostatní členové skupiny, shromažďovaní informací. Některé informace samy o sobě byly bezcenné, ale dohromady dávaly přesný obrázek aktuální situace v protektorátu. „Co se dělá ve fabrice, jaký je plán, jak jsou rozmístěný, pokud to bylo možné, vojenské objekty v Kolíně. Jak často se to mění, jestli přijel či odjel transport vojáků. Občas jsem sedával z dlouhé chvíle na nádraží. (…) Z hlediska světové války maličkatý drobeček. Těch drobečků pochopitelně bylo víc, v té organizaci, jejíž jméno jsem se dozvěděl až po válce, takzvaná Zpravodajská brigáda, kterou vedl syn toho Wahla, který byl popraven za heydrichiády.“

Na konci války těsně před vypuknutím povstání přijel vlakem z Kolína do Prahy. Využil svých kontaktů ve Zpravodajské brigádě a za Pražského povstání dělal spojku v oblasti Dejvic, Bubenče a Bořislavky, stal se také telefonistou ve vile Veleslava Wahla. Mrzelo ho, že nemohl bojovat, ale takhle byl snad užitečnější. „Připadám si dnes jako ulejvák,“ smál se při vyprávění o Pražském povstání.  

Po válce

Po válce mohl dokončit strojní fakultu. Na konci roku 1947 byl poslán na umístěnku do papíren v Hostinném, jako milovník hor se tomu moc nebránil. Tam ho také zastihly události spojené s únorem 1948. Při jednom shromáždění po Únoru prý neprojevovali v papírnách dostatečné nadšení a někteří jeho kolegové byli vyhozeni z práce. On sám vyvázl s důtkou, protože soudruzi se na něj dívali jako na potenciálně perspektivního technického specialistu, který měl postupně nahradit německé zaměstnance. Krátce poté si musel Zdeněk odsloužit zkrácenou vojenskou službu v náhradní záloze. Pak se mu podařilo zařídit návrat do Prahy.

Nastoupil opět do Ringhofferky, z které se stala Tatra Smíchov. Po zbytek svého profesního života se podílel na výrobě a později na vývoji kolejových vozidel. Stál například u zrodu zkušebního železničního okruhu ve Velimi. Celý život se považoval za „ringhofferáka“, i když se jeho pracoviště jmenovalo různě. Pracoval i pod hlavičkou Výzkumného ústavu kolejových vozidel, kde byl zaměstnán až do odchodu do důchodu. Později, jako pracující důchodce, pracoval v Národním technickém muzeu v Praze.

Se svojí životní partnerkou Dagmar Hochovou žili v bytě v pražské Resslově ulici, a když už jim zdraví tak nesloužilo, bydleli v přízemním bytě v Petrské čtvrti. Zdeněk Reinhardt přežil svoji manželku jen o dva roky, zemřel v srpnu 2014, dva měsíce po rozhovoru pro Paměť národa. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)