Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Rajda (* 1928  †︎ 2016)

• narozen 22. ledna 1928 v Bohuslavicích

• otec Vladimír Rajda st. v roce 1924 odsouzen na 15 měsíců za odepření povinné vojenské služby

• o otci a jeho anabázi kolem vojenské služby vznikla kniha „Vojáku Vladimíre...“

• otec za války zaměstnával bývalé vysokoškoláky, kteří svá studia museli ukončit po uzavření českých vysokých škol

• pamětník se zapojil do odbojové skupiny v Bohuslavicích

• ukrývání letce 311. bombardovací perutě Pavla Svobody

• svědek výsadku zbraní u Bohuslavic v noci z 8. na 9. dubna 1945

• otci komunistický režim znárodnil rodinný podnik

• pamětník je absolventem lesnické fakulty v Brně

• v době normalizace se stal členem KSČ

• světově uznávaný vědec v oblasti elektrodiagnostiky rostlin

• zemřel 23. října 2016

V místní části Kyjova v Bohuslavicích odhalili v roce 2015 pamětní desku věnovanou významné válečné operaci. V noci z 8. na 9. dubna 1945 u obce shodil americký bombardér vojenský materiál pro potřeby odbojové skupiny Carbon Bohuslavice. Jejím posledním žijícím členem a zároveň posledním očitým svědkem této operace je Vladimír Rajda.

Chudý továrník

Narodil se 22. ledna 1928 v Bohuslavicích jako nejstarší ze tří dětí rodičům Vladimírovi a Anděle Rajdovým. Jeho otec v mládí převzal v Bohuslavicích rodinný podnik věnující se kolářství a ohýbání dřeva. Šestadvacet zaměstnanců v něm na zakázku ohýbalo dřevo pro Thonet v Bystřici pod Hostýnem, vyrábělo dřevěná kola, žebřiňáky, kočáry, povozy, dopravní saně, hračky a další dřevěná zařízení.

V době pamětníkova narození měl jeho otec už za sebou službu u rakousko-uherské armády a také patnáct měsíců strávených ve vězení. Po zkušenostech v bojích první světové války a pod vlivem svého náboženského přesvědčení a svědomí (člen následovníků Krista) totiž v roce 1924 odmítl nastoupit povinnou vojenskou službu v československé armádě. Celou situaci jel tehdy otec s kazatelem Aloisem Vaňousem dokonce konzultovat do Prahy s ministrem obrany Františkem Udržalem. Otcově anabázi se později věnovala kniha Zdeňka Bauera „Vojáku Vladimíre...“ nazvaná právě po otci pamětníka Vladimíru Rajdovi. O setkání s ministrem a dalších následcích se v ní píše:

„Není zcela jasné, zda oba muže v Praze přijal přímo ministr, či někdo z jeho podřízených. Úředně bezkonfesní Rajda měl však před dotyčnými úředníky prohlásit, že ‚sloužit chce a bude, ale jinak než obyčejný voják, jako osvětový pracovník, jako apoštol bude chodit mezi vojáky a hlásit jim slovo Boží‘. Výsledek si lze snadno dovodit. Rajda musel v Brně ve stanoveném termínu narukovat bez dalšího odkladu. Předtím však ještě během září stihl napsat dva traktáty s obhajobou svého postoje. Oba letáky namnožil na cyklostylu ve své kanceláři a rozeslal po jednom výtisku nejrůznějším státním úředníkům a rovněž svým zákazníkům.

Když se dostavil k vojsku a bylo mu v kasárnách nařízeno, aby přijal výzbroj, opakovaně to odmítl s poukazem na své náboženské přesvědčení. Tím se dopustil zločinu subordinace podle §149 vojenského trestního zákoníku a byl Divizním soudem v Brně odsouzen k patnácti měsícům žaláře, zostřenému měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v prvním, sedmém a dvanáctém měsíci.“

Otec si sice ve věznicích v Terezíně a na Špilberku odseděl celých patnáct měsíců, ale nejspíš díky snaze jeho advokáta Jindřicha Groaga a intervenci spisovatele Karla Čapka již nemusel znovu do vězení, což u vytrvalých odpůrců vojenské služby podle tehdejšího vojenského soudního systému následovalo. Jak vzpomíná Vladimír Rajda ml., otec své životní přesvědčení nezměnil. Odmítal zabíjení a nejedl maso. Svou firmu vedl v duchu sounáležitosti a spoluzodpovědnosti, aby si každý zaměstnanec uvědomoval podíl na jejím ekonomickém provozu. Neobohacoval se na úkor svých zaměstnanců a snažil se jim jít příkladem. Jeho syn vzpomíná, že nejvíc času trávil u strojů mezi dělníky. I když byl majitelem firmy, rodina žila velmi skromně a obracela každou korunu. „Maminka chtěla pro rodinu koupelnu a otec říkal, že až budou mít všichni dělníci koupelnu, tak teprve potom my. Bydleli jsme mizerně,“ vypráví pamětník.

V odbojové skupině Carbon Bohuslavice

Otec v Bohuslavicích také dělal náčelníka Sokola, do nějž od raného dětství docházel i pamětník. A právě místní skupina Sokola za druhé světové války v Bohuslavicích založila odbojovou skupinu. Vedl ji Antonín Máčela a měla prý až 54 členů. Od roku 1942 podporovala rodiny, jejichž živitele věznil nacistický režim, a navazovala kontakty s dalšími odbojovými skupinami, jako byla ilegální skupina důstojníků z Kyjova. Vladimír Rajda ml. má dodnes v paměti několik schůzek otce s jejím členem, učitelem a poručíkem v záloze Ladislavem Králem. Otec prý také ve své firmě zaměstnával několik bývalých vysokoškoláků, kteří svá studia museli ukončit po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Jedním z nich byl i vedoucí místní odbojové organizace Antonín Máčela.

Odbojová skupina v Bohuslavicích také pro případ potřeby vybudovala v okolí několik úkrytů, na jejichž stavbě se podílel i Vladimír Rajda ml., tehdy student reálného gymnázia v Kyjově. Koncem roku 1944 pak bunkry našly své uplatnění. Místní rodák Pavel Svoboda se po útěku z okupovaných Čech stal pilotem 311. bombardovací perutě v Anglii. Na konci prosince roku 1941 při návratu z náletu na Wilhelmshaven musel nouzově přistát na moři a přeživší členy posádky pak Němci zajali u holandského pobřeží. Pavel Svoboda se několikrát pokusil o útěk ze zajateckého tábora. Podařil se až čtvrtý pokus s kanadským letcem Vernonem Jamesem Bastablem a 10. listopadu 1944 se oba dostali až do Bohuslavic, kde je ukryli členové místní odbojové skupiny. „Ukryli jsme ho v bunkru ve skále. Chudák, nešlo tam topit. Muselo to být hrozný, ale přežil to,“ vzpomíná Vladimír Rajda a dodává, že rodiče a další lidé z obce jim tam pravidelně nosili potraviny.

Mezi nedalekými Ratíškovicemi a Vacenovicemi na Hodonínsku v noci z 12. na 13. dubna 1944 přistáli muži paradesantního výsadku z Anglie s krycím názvem Carbon. Jejím úkolem bylo vytvořit domácí odbojové skupiny, které si měly leteckými dodávkami ze zahraničí zajistit zbraně a použít je v boji proti německým vojákům, a tak kraj osvobodit před příchodem fronty. Veliteli výsadku Františku Bogatajovi a četaři aspirantovi Jaroslavu Šperlovi se podařilo zorganizovat rozsáhlou odbojovou organizaci zasahující do jedenadvaceti měst a obcí. Patřili do ní i odbojáři z Bohuslavic, kteří měli zajistit úkryt pro vojenský materiál spuštěný na padácích. Dřevo pro úkryt tajně zpracovával pamětník s otcem v rodinném podniku. Výkopy vyměřil jeden z místních odbojářů a geodet Pavel Matějíček a kryt se následně zamaskoval, aby splynul s okolní krajinou. Pak už se jen čekalo na smluvené heslo, které mělo přijít prostřednictvím rádiové stanice Londýn. „Bylo domluvené heslo Bludný Holanďan, takže jsme čekali a poslouchali rádio. Okna zatemněný a dávali jsme bacha, jestli někdo nejde. Najednou se heslo ozvalo a otec se hned ztratil,“ vzpomíná Vladimír Rajda.

Odbojáři nastoupili na domluvené výsadkové místo, kde čekali celou noc. Letadlo ale nepřiletělo. Vedení Carbonu poté dalo bohuslavické skupině za úkol vyhodit do vzduchu trať mezi Bohuslavicemi a Haluzicemi, což také 8. dubna 1945 úspěšně provedli. Ten samý den se z rádia ozvalo další smluvené heslo „Čas je drahý“. Tu noc pak americký letoun Liberator 24 spustil na několika nákladních padácích vojenský materiál. „Jeden padák se neotevřel a spadl na mohutný dub. Chlapi už byli připravení a měli nachystané sekyry a pily. Strom rychle uřízli, posekali a všechno uklidili,“ vzpomíná Vladimír Rajda, který však nepatřil mezi šestnáct mužů účastnících se výsadku a podrobnosti později slyšel od otce. Těžké bedny muži nejprve zakopali na místě a až v dalších dnech je schovali do připraveného úkrytu, s čímž jim pomáhal i pamětník. Část zbraní předali okolním odbojovým skupinám. O pár dní později kraj osvobodily rumunské jednotky.

Vladimír Rajda také vypráví, že za celou dobu války gestapo nezatklo jediného člena odbojové organizace v Bohuslavicích. Všichni drželi při sobě a nenašel se žádný zrádce. Jedno udání směřované na otce ale přece jen přišlo. „Otec se dostavil za německým velitelem, který to měl na starost, a ten to před otcem hodil do koše,“ vypráví pamětník, který se na konci války také dostal do ohrožení života. V domě se najednou objevili němečtí vojáci a žádali podnikový traktor, který chtěli použít na výstavbu obranných zákopů. Když jim ho Vladimír Rajda nechtěl vydat, drželi mu u hlavy pistoli. Pod hrozbou smrti je nakonec dovedl k traktoru, ze kterého ale jeden ze zaměstnanců vymontoval důležitou součást, a tak nešel nastartovat a němečtí vojáci ho nemohli použít.

Vděku se nedočkali

Odbojáři z Bohuslavic asi neočekávali žádný vděk, protože se do boje proti nacistům zapojili z přesvědčení. To, co následovalo, ale zřejmě nikdo z nich nečekal. V únoru 1948 moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana, která se hned začala vypořádávat se svými domnělými i skutečnými odpůrci. Pro své potřeby také měnila historii a začala se zbavovat odbojářů, kteří za války nebojovali v jejích řadách. Den před zatčením uprchl do zahraničí velitel paravýsadku Carbon František Bogataj. Zemi opustilo i šest lidí z bohuslavické skupiny, mezi nimi také Pavel Svoboda, který se vrátil do Anglie, kde také později zemřel. Vladimír Rajda vzpomíná, že o emigraci tehdy uvažoval i jeho otec. Ostatní členy odboje v Bohuslavicích komunistický režim různým způsobem perzekvoval a podle archivních záznamů Státní bezpečnost připravovala zatčení čtyřiceti místních občanů, k čemuž nakonec naštěstí nedošlo.

Otci také v říjnu 1948 znárodnili rodinný podnik, a to přesto, že komunistický režim ještě v květnu téhož roku ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku. Jak vzpomíná Vladimír Rajda, jeho otec to se svou životní filozofií nebral jako křivdu. Sám měl levicové smýšlení a zastával teorii, že majetek se má rozdat mezi chudé. Nikdy se ale nestal členem komunistické strany, protože věděl, že jde o zločineckou organizaci. O podnik i všechno vybavení sice přišel, ale ještě dlouho musel splácet nakoupený materiál na výrobu. Jako řadový zaměstnanec mohl alespoň v podniku zůstat.

Stal se světově uznávaným vědcem

Vladimír Rajda po válce vystudoval vyšší pilařskou dřevařskou školu v Hranicích a pak ho kupodivu přijali na lesnickou fakultu v Brně a školu i přes občasné poznámky o jeho vyloučení z důvodu špatného třídního původu úspěšně dokončil. Říká, že to bylo díky angažování se v hudebním souboru a hře na alt saxofon. „Na konci prvního ročníku si mě děkan a zástupce KSČ pozvali k sobě a ptali se mě, jak jsem se dostal jako syn továrníka na školu a že mě musí vyhodit. Ale nic se nestalo. Myslím, že za to vděčím muzice. Řídil jsem celý soubor, který vystupoval na fakultě, po okolí, a dokonce s profesionálním orchestrem na brněnském stadionu.“

Po škole Vladimír Rajda pracoval nejprve v n. p. Thonet v Bystřici pod Hostýnem, poté ve výzkumu nábytku v Brně a následně až do penze jako náměstek v n. p. Závody na překližky a dýhy v Hodoníně.

Už na studiích Vladimíra Rajdu napadla myšlenka, že výživě ze země do stromu napomáhá elektrický proud, jenž si rostliny samy vytváří. O osmnáct let později začal intenzivně měřit elektrický proud v rostlinách. Během let napsal mnoho publikací, absolvoval bezpočet přednášek po celém světě a jeho metoda měření elektrického proudu a napětí v rostlinách přiložením sondy je dodnes uznávaná za nejracionálnější při určování vitality rostlin.

BAUER, Z., Vojáku Vladimíre... Karel Čapek, Jindřich Groag a odpírači vojenské služby z důvodu svědomí. Praha, 2009.

http://www.bojovnici.cz/?page=tisk&idc=98