Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore František Radkovský (* 1939)

• narozen 3. října 1939 v Třešti u Jihlavy

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu, pracoval na reformě výuky matematiky v Pedagogickém ústavu Československé akademie věd

• v letech 1966–1970 absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu pražskou

• v červnu 1970 vysvěcen na kněze

• v letech 1970–1972 působil jako kaplan v Mariánských Lázních

• v letech 1972–1990 farář ve Františkových Lázních

• v dubnu 1990 vysvěcen na biskupa

• 1990–1993 pomocný biskup pražský, generální sekretář Biskupské konference ČSFR a České biskupské konference

• 1993–2016 plzeňský biskup

• od 2016 žije jako emeritní biskup v Karlových Varech

František Radkovský se narodil 3. října 1939 v Třešti u Jihlavy. Pocházel z věřící katolické rodiny. Jeho otec se živil jako živnostník, stejně jako děda a strýc se věnoval truhlářskému řemeslu. „V době komunismu jsem měl dvojí dědičný hřích: jednak jsem byl věřící a jednak jsem pocházel z rodiny podnikatele, živnostníka.“ Poprvé jej „špatný kádrový profil“ dostihl již na konci základní školy. Chtěl pokračovat ve studiu na jedenáctileté střední škole v Telči (tak se v padesátých letech nazývala gymnázia). Kvůli „buržoaznímu původu“ jej však odmítli. František Radkovský tedy místo toho absolvoval jednoroční učební kurz a poté se na gymnázium přihlásil znovu. Tentokrát měl štěstí a byl přijat.

Otec napsal prezidentovi Zápotockému

V roce 1957 úspěšně odmaturoval a znovu musel čelit kádrování, které v době socialismu tvořilo nedílnou součást přijímacích řízení na všechny stupně škol. „Byl problém, kam se dostat dál na vysokou školu. Naštěstí můj otec měl dostatek kuráže a napsal prezidentovi Zápotockému, že jsem nadaný, jde mi dobře matematika, že bych ji chtěl jít dále studovat a že žádá, aby mi to umožnil. Prezident odpověděl tak, že si nás zavolali na okresní výbor strany. Tam jsem musel slíbit, že nepůjdu učit, že nepůjdu na pedagogický směr, což jsem ani nechtěl. Chtěl jsem dělat vědu, statistiku, protože jeden z mých strýců se také věnoval matematické statistice – pojistné. A mne to přitahovalo, bylo mi to sympatické. Dopadlo to tak, že jsem se na vysokou školu dostal.“

František Radkovský nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studium mu mimo jiné přineslo upevnění jeho víry a prožitek aktivního společenství křesťanů. „V mém studijním kroužku bylo ze sedmi studentů šest věřících, což je hodně. V letech puberty jsem náboženství strkal dozadu. Pořád jsem chodil do kostela, ale více mne zajímaly věci jako jaderná fyzika. Ale jak jsem se dostal do Prahy, tak vlivem mých spolužáků jsem se zase pořádně dostal k víře. Chodil jsem prakticky každý den do Týnského kostela na Staroměstském náměstí, kde tenkrát působil vynikající kněz Jiří Reinsberg.“ Pamětník navštěvoval společenství mládeže, které se scházelo u Týnského chrámu. Setkal se zde s tajnými řeholníky – salesiány. „Dozrávalo ve mně povolání ke kněžství. Uvažoval jsem o tom. Oni mi nabízeli, jestli nechci studovat na kněze tajně. Ale já jsem říkal: ‚Ne, já bych rád působil veřejně. Protože vidím, že je důležité oslovovat široké publikum lidí, kteří to potřebují.‘“

Kněžství je moje cesta

Po promoci dostal umístěnku do Státního výzkumného ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu, kde se však dlouho nezdržel. Byl povolán na vojnu. Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1962–1964 na východním Slovensku.

Poté se vrátil do výzkumného ústavu, kde pracoval jako matematický statistik. Mezitím přijali jeho kamaráda do kněžského semináře v Litoměřicích. František Radkovský ho tam navštívil a zjistil, že tam studují i absolventi jiných vysokých škol, takže by ani pro něj neměl být problém, že už jednu vysokou školu vystudoval. „Pochopil jsem, že kněžství je moje cesta. I když mi bylo jasné, že Pán Bůh mne nikam netlačí, že se musím svobodně rozhodnout. Rozhodl jsem se. Ale uvědomil jsem si, že to ještě nebude tak jednoduché. Nejdříve musím najít cestu, jak se dostat do semináře. A zadruhé se smířit s faktem, že když veřejně vystoupím, že chci jít na teologii, tak tím skončí moje kariéra výzkumného pracovníka, protože budu mít takovou kádrovou kaňku, že kdybych se tam nedostal, tak to bude jedině na manuální práci. Ale řekl jsem si, že je třeba tento krok udělat.“

Nejprve si v roce 1965 zařídil uvolnění ze zaměstnání a přešel do Pedagogického ústavu Československé akademie věd, kde spolupracoval na projektu modernizace výuky matematiky a fyziky. V ústavu měl smlouvu na dobu určitou, aby mohl později odejít na teologii. Na pražské konzistoři navázal kontakt s novým biskupem Františkem Tomáškem, který si jej v roce 1966 prosadil na ministerstvu kultury jako bohoslovce za pražskou arcidiecézi.

František Radkovský na podzim 1966 zahájil studium Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty pražské, což byla původní Bohoslovecká fakulta Univerzity Karlovy, kterou však komunistická vláda v rámci proticírkevního tažení v roce 1950 vyjmula ze svazku Karlovy univerzity a v roce 1953 nuceně přestěhovala do Litoměřic, kde měli být budoucí kněží částečně izolováni.1 V době politického uvolnění v šedesátých letech se zmírnil i dozor nad seminářem, režim povolil studium pro více bohoslovců a podařilo se legálně vystudovat řadě budoucích vůdčích osobností české katolické církve – spolužákem Františka Radkovského byl například pozdější provinciál dominikánů a současný pražský arcibiskup Dominik Jaroslav Duka, ve vyšším ročníku byl mj. i minulý pražský arcibiskup Miloslav Vlk.

Knězem v pohraničí

František Radkovský dokončil čtyřletý program ještě před opětovným utužením režimu – normalizací. V roce 1970 jej biskup Tomášek vysvětil na kněze a vyslal do Mariánských Lázní. Pamětníkovým novým domovem se staly západní Čechy. V lázeňském městě působil jako kaplan u P. Heřmana Tyla, převora tepelských premonstrátů, který prošel koncentračním táborem i komunistickým vězením a zrovna měl několik let státní souhlas a směl veřejně vykonávat kněžské povolání.

V roce 1972 pamětník přešel jako farář do Františkových Lázní, kde zůstal až do roku 1990. V roce 1973 se na faru přistěhoval Josef Rybenský, kněz-důchodce a nadšený skaut, který Františku Radkovskému pomáhal s duchovní správou.

Společně vytvořili v zapadlé části republiky moderní duchovní centrum, které sice zcela neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti a církevních tajemníků, ale ve volnější atmosféře lázeňského města mohlo fungovat.

Již za studií na teologické fakultě se František Radkovský seznámil s tzv. Hnutím fokoláre, což je hnutí uvnitř katolické církve, které za druhé světové války založila v Itálii Chiara Lubichová. Součástí jeho spirituality je důraz na společenství, setkávání kněží, zasvěcených osob, ale i křesťanských rodin; aplikace myšlenek evangelia do obyčejného každodenního života. Jako vzor slouží rodinný život a nazaretský domov Svaté rodiny – Marie, Josefa a Ježíše. Hnutí užívá i název Opera di Maria – Dílo Mariino.2

Pamětník se poprvé setkal s myšlenkami Hnutí fokoláre v roce 1967 ve východním Německu, kam směl s dalšími bohoslovci vycestovat. Spiritualita jej oslovila a v dalších letech se do hnutí aktivně zapojil. Účastnil se pravidelných setkání s členy-kněžími. Pro křesťanské rodiny ze západních Čech pořádal na své faře i v okolí rekolekce, duchovní cvičení. „Jednou za měsíc nebo dva měsíce nám fara praskala ve švech. Měli jsme tam asi třicet lidí. Dospělí byli nahoře, děti dole, abychom vůbec mohli něco dělat. Děti řádily jako černá ruka, bylo tam pár mladých, kteří se o ně starali. Byla to krásná setkání. Pak jsme pořádali i setkání venku – v lesích v Slavkovském lese. Dokonce jsme měli i živé kontakty s východními Němci. I oni k nám přijeli na setkání.“

V hledáčku Státní bezpečnosti

Státní bezpečnost (StB) si na Františka Radkovského a jeho kolegu Josefa Rybenského zavedla spis již v roce 1975, jednalo se o svazek kategorie PO – prověřovaná osoba a příznačně se nazýval „Junák“. Později však tajná policie dokument skartovala. V dalším spise z roku 1976 s krycím jménem „Radko“ již pamětník figuroval jako NO – nepřátelská osoba. Ani ten se nedochoval.3

Příslušníci StB pamětníka rovněž sledovali. V Archivu bezpečnostních složek se nachází záznam o jeho sledování při dvou cestách do Prahy na jaře 1986. Návrh na sledování operaci zdůvodňuje jeho zapojením v „nelegální církvi“: „Objekt akce vyvíjí aktivní činnost v rámci NC (nelegální církve – pozn. ed.). Vzhledem k tomu lze předpokládat, že po čas pobytu v Praze dne 3. 2. 1986 uskuteční StB zajímavé styky s představiteli NC, reakčními duchovními, exponenty i příznivci mužských řádů. Cílem je dokumentace činnosti a styků objekta v Praze.“4 Z vlastního popisu sledování je zajímavé jen označení estébákům neznámých mužů, se kterými se František Radkovský sešel. Z tisíců možných jmen si agenti vybrali jména evangelistů – Matouš, Marek, Lukáš, Jan.5 Snad je špiclování kněze ovlivnilo více, než čekali.

V roce 1977 uspořádali kněží na faře přednášku chebského skauta. Vyprávěl o Jamboree (mezinárodním setkání skautů) v Norsku, kam mu komunistická moc povolila vycestovat. „Za pár dní přišli estébáci, sebrali nás a odvezli do Chebu. Několik hodin nás vyšetřovali.“ Josef Rybenský nebyl přítomen, ale tajní policisté prohlíželi a fotili jeho pokoj, kde na zdi visely skautské totemy. „Měli jsme tam spoustu, spoustu psaných samizdatů, diapozitivů a krásné filmy. Protože v roce 1969, 1970, 1971, než začala tvrdá normalizace, kopírovali ve filmových ateliérech krásné katechetické filmy, které byly většinou z Itálie od salesiánů. Měli jsme spoustu těchto materiálů. Řekl jsem si: ‚Propána, to by byla škoda, kdyby to sebrali.‘ Hned druhý den jsem všechno naložil do kufru a odstěhoval na věž a půdu sousedního kostela, který jsem měl na starost.“ Materiály StB nenašla, ale následovaly další neohlášené návštěvy estébáků.

„Jejich styl byl, že si vždy chtěli člověka nějakým způsobem chytit. Takže začínali rozhovor: ‚Líbí se vám tady, viďte?‘ My jsme měli štěstí, že na setkání kněží z Hnutí fokoláre jsme měli kněze, kteří prožili léta vyšetřování a kriminálů. Ti nás jasně poučovali, co bychom měli a co neměli dělat. Co estébákům neřekneš, to nevědí. Basta. Zadruhé je potřeba jim vždy dát najevo, že na ničem nelpíš; že nelpíš ani na faře, ani na svém kněžství. Protože jinak tě budou mít za co chytit a držet v šachu. To jsem také později zjistil od jednoho kněze, který působil v Plzni. Předtím byl vysokým funkcionářem Pacem in terris. Říkal jsem mu: ‚Měl by ses lidem omluvit a vysvětlit jim, proč jsi vlastně v Pacem byl.‘ On říkal: ‚Víte, já jsem si neuměl představit, že bych nemohl fungovat jako kněz.‘ A proto ho drželi a trpěl kvůli tomu, bylo to hrozné.“

Na Františka Radkovského takto krajský církevní estébák zkoušel, že by Josef Rybenský mohl přijít o státní souhlas k výkonu kněžství. „Načež ze mne vypadlo: ‚To by bylo špatný, já ho potřebuji.‘ To jsem neměl říkat. Už mne měl. Povídal: ‚Podívejte, já o tom nerozhoduju (i když rozhodoval), ale já bych se přimluvil, aby mohl zůstat. Ale já bych tak občas přišel...‘ Jsem si říkal: Tě pic, to je špatně. Tak jsem mu úplně drze řekl: ‚Víte, ono bude lepší, když už nepřijdete. Vaše návštěva je vždycky nepříjemná.‘ Od té doby u nás na faře nebyl. Když jsme měli maléry, zavolal nás na estébárnu do Chebu a vyšetřoval nás tam. A dopadlo to tak, že pater Rybenský mohl zůstat. Byla to pro mne velká zkušenost, že je potřeba být vnitřně svobodný.“

Uvěřili jsme v lásku

Listopad 1989 a jaro 1990 přinesly velké změny v celé české společnosti a změnilo se také postavení katolické církve. Rok 1990 představoval zásadní zlom i v životě Františka Radkovského.

V březnu 1990 mu zatelefonoval pražský světící biskup Antonín Liška a požádal ho: „Mohl byste zítra ke mně přijít?‘ Ve mně trochu hrklo, pomyslel jsem si: To nevypadá dobře. Tak jsem tam přijel. Vyzval mne: ‚Posaďte se.‘ Posadil jsem se. A pan biskup říká: ‚Svatý otec vás a Františka Lobkowicze chce jmenovat za pomocné biskupy pana kardinála Tomáška tady v Praze.‘ Já jsem vyskočil, povídal jsem: ‚Co? Mne? A proč ne třeba Tomáše Halíka nebo Aleše Opatrného?‘ Odpověděl: ‚Protože ti mají čas, teď jste na řadě vy.‘ Jsem říkal: ‚To je velikánský omyl. To přece není možné – já a biskup. A může se říct ne? Musím to přijmout?‘ Pan biskup Liška řekl: ‚To jsem se tenkrát také ptal arcibiskupa Colasuonna, který mi oznamoval, že mám být biskupem, jestli mohu říct ne, jestli mohu odmítnout. A on řekl: Můžete, ale Svatému otci se to nedělá.‘“ František Radkovský tedy papežovo rozhodnutí přijal. Dne 17. března 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem aggarským a pomocným biskupem pražským. Dne 7. dubna přijal biskupské svěcení z rukou kardinála Františka Tomáška. Jako své heslo si zvolil biblický citát: „Credidimus caritati – Uvěřili jsme v lásku.“

Přesídlil do Arcibiskupského paláce v Praze a dostal nový úkol: byl zvolen generálním sekretářem Biskupské konference ČSFR. Stejnou funkci zastával i po rozdělení státu v České biskupské konferenci až do července 1993.

Úřad Biskupské konference však musel nejprve vybudovat. „Byly to pionýrské doby.“ Několik lidí, kteří v té době tvořili instituci, ze začátku úřadovalo v Arcibiskupském paláci. Na podzim 1990 se přesunuli do budovy Arcibiskupského semináře (Thákurova 3, Praha), který uvolnili komunisté. „Sídlila tam redakce časopisu Otázky míru a socialismu. Fasáda budovy vypadala stejně jako dnes – na jedné straně socha Krista, na druhé socha Mojžíše, uprostřed znak pražského arcibiskupa Kordače, který seminář postavil. Akorát sundali kříž z kopule, jinak nic. Měli to dobře promyšlené. Zvali tam lidi z Jižní Ameriky, která je samozřejmě katolická, a říkali jim, že to mají pronajaté od Vatikánu. Jejich cílem bylo infiltrovat komunismus do Jižní Ameriky. To jsme poznali z textů, které tam po nich zbyly.“ Do budovy se vrátil z Litoměřic kněžský seminář a teologická fakulta.

První plzeňský biskup

Dne 31. května 1993 zřídil papež Jan Pavel II. novou českou diecézi – plzeňskou – a jmenoval Františka Radkovského jejím prvním biskupem. Dne 10. července 1993 se pamětník ujal jejího vedení. Opět musel všechno budovat od píky. Pomáhali mu spolupracovníci z řad kněží i laiků. Velkou oporou se mu staly řády františkánů, dominikánů a salesiánů, které přišly do Plzně na začátku devadesátých let a začaly zde působit. Později se v plzeňské diecézi usadili ještě trapisté v Novém Dvoře, obláti v Nečtinách a komunita Koinonia Jan Křtitel v Plzni-Liticích. František Radkovský stojí v čele plzeňské diecéze dodnes.

Viz KADLEC, Jaroslav. 2014. Podrobněji o historii KTF UK. Katolická teologická fakulta – Univerzita Karlova [online]. [cit. 2015-10-23]. Dostupné z: http://www.ktf.cuni.cz/KTF-8.html; JANDOUREK, Jan. Studium na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích: Osobní zkušenost z let pozdní „normalizace“. Soudobé dějiny. roč. 14, č. 2–3, 2007, s. 439–448.

Více k Hnutí fokoláre viz: O Hnutí fokoláre. Hnutí fokoláre [online]. [cit. 2015-10-23]. Dostupné z: http://www.focolare.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=46&Itemid=72

Informace získány z vyjádření Archivu bezpečnostních složek a z Vyhledávání v archivních pomůckách. – Vyhledávání v archivních pomůckách. Archiv bezpečnostních složek [online]. 2013 [cit. 2015-11-26]. Dostupné z: http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky

Archiv bezpečnostních složek, fond Správa sledování, arch. č. SL-5654 MV – krycí název „Radko, Návrh na sledování, folio 4.

Tamtéž, Pracovní svodky sledování, folio 5.