Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Psota (* 1929)

Člověk se tam strašně nadřel a pak nám všechno sebrali

  • narozen 13. července 1929 v Charvátech u Olomouce

  • perzekuce rodiny za kolektivizace

  • 27 měsíců v PTP v Kladně-Libušíně

  • v srpnu 1959 pamětníkův otec ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 2,5 roku vězení

  • od roku 1962 bydlí František Psota se svou manželkou v Blatci

Kousek od Olomouce, v rovinaté krajině úrodné Hané, stojí malá obec Charváty. Po staletí živilo místní obyvatele především zemědělství. Během kolektivizace, řízené komunistickým režimem, se místní rodiny vytrvale odmítaly vzdát svých polností. Nepomohl ani nátlak a restrikce. V březnu 1959 proto Státní bezpečnost zatkla pět místních rolníků a v následném vykonstruovaném procesu je odsoudili v rozmezí od dvou a půl do čtyř let vězení a ke konfiskaci majetku. Z obav o své životy pak ostatní obyvatelé přestali klást odpor a vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Tvrdě postižena byla i rodina Psotova. Otec byl jeden z odsouzených a nejstarší syn František strávil sedmadvacet měsíců prací v uhelném dole, protože ho jako „politicky nespolehlivého“ zařadili do pomocných technických praporů (PTP).

Z ruiny prosperující hospodářství

František Psota se narodil 13. července 1929 v Charvátech jako nejstarší ze čtyř dětí rodičům Jaroslavovi a Františce Psotovým. Rodinné hospodářství se 13 hektary polností v obci zakoupil dědeček a zdědil pamětníkův otec. Tehdy se ale nacházelo v žalostném stavu a rodina ho několik let dávala do pořádku a postupně opravovala budovy a přikupovala dobytek a stroje. Otec přitom po úrazu z dětství nemohl používat pravou ruku. Do práce se tak musely zapojit i děti a na statku zaměstnávali také čeledína Vojtěcha Holoubka.

František Psota tak má své dětství spojené hlavně s prací. Našel se však i čas na zábavu, a tak se stal členem Sokola ve vedlejším Blatci, s nímž se také v roce 1948 zúčastnil v Praze XI. všesokolského sletu. Z mládí má také vzpomínky z konce druhé světové války, kdy se rodina během přechodu fronty několik dní ukrývala ve sklepě. Dne 16. května 1945 se v Charvátech účastnil slavnostního průvodu a pohřbu čtrnácti popravených mužů. Zatkli je 1. května 1945 ve vedlejších Kožušanech poté, co osamocený sovětský tank v této obci vzbudil dojem o kapitulaci Německa. Místní pak sebrali zbraně po uprchlých německých vojácích, s nimiž se vydali bránit železniční most. Ještě ten večer vojenské velitelství v Olomouci do Kožušan vyslalo jednotky wehrmachtu. Čtrnáct mužů zatkli a následně těsně před koncem války popravili v Olomouci.

Nejprve poslali syna do PTP

Válečnými událostmi hospodářství nijak neutrpělo, a tak rodina dál obdělávala své polnosti. František po obecné a měšťanské škole jako budoucí dědic gruntu nastoupil na večerní studium na zemědělskou školu Malé Hradisko v Olomouci. V únoru 1948 ale komunistická strana zorganizovala státní převrat, jehož výsledkem byla více než čtyřicetiletá diktatura. Následoval hon na všechny odpůrce nových poměrů. V zemědělské škole tak po prověrkách dostalo několik učitelů a profesorů výpověď a z politických důvodů musel nakonec školu předčasně ukončit i František.

Velmi záhy pak komunistický režim přesně podle pokynů z Moskvy rozjel kolektivizaci venkova neboli proměnu soukromého vlastnictví ve vlastnictví kolektivní. V obcích se začala pod různými formami nátlaku zakládat JZD, což se ovšem pro všeobecný odpor v Charvátech nedařilo, a v obci fungovalo pouze zemědělské strojní družstvo. František Psota vzpomíná, že jim tehdy nastavili vysoké dodávky zemědělských komodit, sebrali jim jejich polnosti a nahradili je neobdělávanými na okraji obecního katastru. Když se jim nová pole podařilo konečně zúrodnit, opět jim je vyměnili. Rodina také musela propustit čeledína, a tak většinu práce zastával nejstarší František.

V říjnu 1952 pamětník nastoupil na povinnou vojenskou službu a nejspíš kvůli posudku místního národního výboru byl zařazen do PTP. Komunistický režim v nich používal mladé muže jako levnou pracovní sílu v dolech, kamenolomech, ve stavebnictví a zemědělství. Františka Psotu poslali do dřevěných ubikací v Kladně-Libušíně. S dalšími vojáky poté pravidelně nastupoval na práce v dole Fierlinger II, kde sedmadvacet měsíců rubal uhlí. Vzpomíná, že se v dole stal svědkem několika úrazů i otrav ze zplodin. Jednomu vojákovi prý dokonce kovové lano z lanovky uřízlo hlavu. „Viděl jsem, jak ho kluci nesou na nějaké desce,“ dodává pamětník.

František Psota věděl, že otec, který byl chromý na jednu ruku, potřebuje pomoct na hospodářství, a tak opakovaně žádal o propustku. Domů se ale za celých sedmadvacet měsíců dostal jen dvakrát.

Pro výstrahu všem odpůrcům

Po návratu z PTP František Psota opět pracoval na rodinném hospodářství. V roce 1953 se sice v Charvátech podařilo ustavit JZD, ale mnozí sedláci do něj stále odmítali vstoupit. V březnu 1959 proto Státní bezpečnost přímo v obci zatkla pamětníkova otce Jaroslava Psotu a ještě hospodáře Aloise Navrátila, Františka Vacu, Františka Lenocha a Oldřicha Mrázka, známé svým odporem vůči komunistickému režimu. Vykonstruovaný veřejný proces se konal 12. až 18. srpna 1959 u Krajského soudu v Olomouci. Za údajnou protistátní činnost, sabotáže a nedodávání zemědělských produktů tito muži dostali od dvou a půl do čtyř let vězení. Všem také propadl majetek ve prospěch státu, ztratili čestná práva občanská a volební právo.

Osmapadesátiletého Jaroslava Psotu odsoudili na dva a půl roku a poslali do přísně střežené věznice ve Valdicích, kde ho syn dvakrát navštívil. „Bylo to trpký. My jsme brečeli a táta taky. S mámou nás nepustili, tak jsem byl se strejdou Venckem, tátovým bratrem,“ vypráví pamětník.

I manželčinu rodinu připravili o majetek

Po zatčení mužů v Charvátech všichni odpůrci ze strachu o své životy vstoupili do JZD. František Psota v něm až do penze pracoval v dělnických pozicích. V roce 1955 se oženil s Marií Kučerovou, která pocházela z hospodářství ve vedlejší obci Čertoryje. I její rodinu těžce postihla perzekuce během kolektivizace. Otec Kristián Kučera a strýc Miroslav Kučera strávili po vykonstruovaných procesech několik měsíců ve vězení. Neměli potom jinou možnost a vzdali se svých rodových polností a vstoupili do JZD.

Od roku 1962 žijí manželé Psotovi v Blatci. Rodině sice po pádu komunistického režimu vrátili půlku zkonfiskovaného hospodářství i ostatní polnosti, ale děti již po dlouhých letech neměly vztah k zemědělství a dnes je všechna půda v pronájmu.

PŘIDAL, Jan. Konec selského stavu na Olomoucku: čas násilí – doba temna. [Česko]: Společnost pro minulost venkova, [2009?].

https://zpravy.idnes.cz/nacisticky-masakr-kozusany-dpz-/domaci.aspx?c=A120427_181804_olomouc-zpravy_jj

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)