Marie Prokopová (* 1922  †︎ 2017)

Marie Prokopová: „To byli takový slušný lidi, co se zavírali.“

 

Paní Marie Prokopová se narodila 18. srpna 1922. Za svobodna se jmenovala Šmahlová. Vyrůstala v Hlinsku v historické čtvrti zvané Betlém, kde její rodiče provozovali vyhlášenou cukrárnu. Měla dva starší sourozence, sestru Františku a bratra Josefa, který se vyučil cukrářem a pokračoval v rodinné tradici. Paní Prokopová se vyučila prodavačkou. Poté se živila jako administrativní síla a instrumentářka ve zdravotnictví. Po odchodu do důchodu se stala průvodkyní v muzeu lidového stavitelství na Veselém Kopci, kde pracovala 22 let. Od dětství byla členkou Sokola a Junáka. Ve volném čase ráda bruslila a lyžovala.

 

Junák, Sokol, nebo DTJ?

 

Nedaleko cukrárny rodiny Šmahlových bydlela v jedné chaloupce na Betlémě rodina Císařova, která doslova hořela pro skautskou myšlenku. Bratři Císařové patřili k zakládajícím členům prvního skautského oddílu v Hlinsku, který byl založen v roce 1918. Významnou postavou hlineckého střediska byl zejména Antonín Císař, vyučený truhlář, který před válkou zastával funkci zástupce okresního zpravodaje. Ke skautingu Marii přivedla jeho sestra Věra, která byla o tři roky starší než ona a s níž ji pojilo přátelství.

Marie rozená Šmahlová se nejprve stala šotkem, což bylo dřívější označení pro dnešní světlušku (malou skautku ve věku cca 6-10 let). Hlinecké šotky vedla tehdy sestra Žofie Bláhová, dlouholetá přítelkyně a později manželka Antonína Císaře, které se říkalo Zoška. Paní Prokopová ji charakterizuje jako bezprostřední osobu, která dokázala skupinu dětí spojit a navodit v ní dobrou náladu. Děvčata se scházela jednou týdně ve skautském domově postaveném v letech 1926-1927.

Otec Marie Prokopové byl oddaným sokolem, bylo tedy logické, že se členkou sokolské organizace stala i ona. S některými zvyklostmi však nesouhlasila. Nelíbilo se jí například to, že se děti účinkující na sokolských akcích vybíraly podle společenských vrstev. Proto uvažovala o členství v DTJ, poněvadž tam se – podle toho, co se k ní doneslo – na společenský původ dětí nehledělo. Před svým otcem si však netroufala o tom mluvit nahlas.

 

Táborová romantika 30. let 20. století

 

Jako holka se sestra Marie zúčastnila táborů u rybníka Dlouhý a u Kocourova. Obě tábořiště se nacházela nedaleko Hlinska, konkrétně mezi Trhovou Kamenicí a Ždírcem nad Doubravou. Vedoucí tábora u Dlouhého byla „Zoška“ Bláhová. Jezdil jí pomáhat její bratr Eda, který si dívky získal svým smyslem pro humor. Tábornice se musely obejít bez podsad. „Když sme byly u Dlouhýho, to bylo něco hroznýho. To sme spaly na těch slamnících, blízko vody, a tam vždycky večír byla mlha až do rána a já sem se nemohla dočkat rána, až se začne oteplovat, jaká mi byla strašlivá zima,“ vybavuje si nepříjemné strádání paní Prokopová. Vzpomíná si však také na příjemnější zážitky, například na krásné táborové ohně plné zpěvu a secvičených scének nebo na to, jak tajně chodila se svými kamarádkami do zásobovacího stanu mlsat marmeládu.

U Kocourova tábořily hlinecké dívky společně se skautkami z Chotěboře. Tam už měly k dispozici podsady. Holky si samy vařily, žádné dospělé kuchařky na táborech neměly. K oblíbeným činnostem táborového dne patřilo koupání, zpívání a signalizování v morseovce. Dívkám dojížděl vypomáhat vedoucí hlineckých vlčat Stanislav Zedníček, učitel a básník, který pro tábor u Kocourova složil píseň Zaplál oheň divuplný. Zpívala se obvykle při zahajování táborového ohně, jenž býval vrcholem každého dne.

Poslední předválečný tábor se uskutečnil v roce 1939 Na Borku u Proseče, kam sestra Prokopová odjela už jako rádkyně. Na tomto táboře se jednou pustila se svojí spolužákyní do přípravy lívanců. Ze začátku sice dětem chutnaly, těsta však bylo tolik, že už je po chvíli nikdo nechtěl jíst. Kuchařky proto musely zbylé těsto tajně vylít do potoka, aby je nikdo neviděl, protože to byla škoda.

 

Přichází válka

 

Před vypuknutím II. světové války absolvovala Marie Prokopová půlroční výměnný jazykový pobyt v Trmicích u Ústí nad Labem, kde se tehdy mluvilo převážně německy. Děti sudetských Němců se na oplátku jezdily zdokonalovat v češtině do českého vnitrozemí. Marie plánovala, že tam nastoupí do německé obchodní školy, k tomu však již nedošlo kvůli obsazení Sudet německou armádou. Už během svého pobytu pozorovala stoupající popularitu sudetoněmeckého politika Konrada Henleina, který se otevřeně hlásil k programu Adolfa Hitlera. Jako očitá svědkyně předválečných nepokojů v Sudetech popsala chování henleinovců těmito slovy: „Dělaly se takový samlunky, von tam řečnil, voni chodili ho poslouchat, už si sháněli peníze německý a jezdili na výlety, jezdili do Drážďan. Byli to lidi – už tim byli hrozně posedlí.“

V průběhu války našla Marie rozená Šmahlová svého budoucího manžela Josefa Prokopa. Svatební obřad se uskutečnil v Praze. Manželství zůstalo bezdětné. Po zákazu Junáka nacisty začala paní Prokopová trampovat v malé osadě ve Svobodných Hamrech u Trhové Kamenice.

Nacistické represe se nevyhnuly ani hlineckým skautům. Bratři Vladimír Akrman, Viktor Taussik, Otakar a Jindřich Vohryzkovi zemřeli v průběhu války v koncentračních táborech. Marii Prokopové hrozilo válečné nasazení na práci do Německa, její ročník však nakonec povolán nebyl. Nasazení se naopak nevyhnula jiná hlinecká skautka, o dva roky mladší Alena Lorencová rozená Šafránková.

 

Obnova Junáka a další zákaz

 

Skauting byl v Československu obnoven v roce 1945. Rok nato zorganizovala sestra Prokopová pro svoje světlušky tábor na Milovech nedaleko Svratky. „Když sme tam jeli na ten tábor, tak to sme jeli na takovým vlečňáku a táhl nás traktor. Vyjeli sme z Hlinska, bylo krásný počasí.“ Po klidné jízdě však následoval velmi dramatický příjezd na tábořiště: „Teď se strhla vichřice a ty stany, jak byly postavený, jak to bylo na těch tyčkách, tak nám začaly padat. Děti brečely, děti měly strach, takže to bylo přivítání takový dost nepříjemný,“ vzpomíná táborová vůdkyně. Tábora o rok později na Želivce se nezúčastnila kvůli úmrtí svého otce.

Druhá polovina 40. let 20. století se nesla ve znamení četných skautských slavností, pro které byly příznačné spořádané průvody zúčastněných skautů a skautek ulicemi měst. Marie Prokopová v té době vedla oddíl světlušek, s nímž se zúčastnila takovýchto akcí v Chtotěboři a ve Slatiňanech. V rámci slavností probíhaly závody ve skautských dovednostech. Hlineckým světluškám se podařilo jeden z těchto závodů vyhrát. Byly však následně diskvalifikovány kvůli věku jedné z dívek. Sestra Prokopová se s tím nehodlala smířit a napsala dopis na ústředí, odkud jí přišla odpověď, že diskvalifikace nebyla oprávněná. Mohla tedy vyrazit se svými děvčaty na celostátní kolo soutěže, ale z obav před možnými postihy ze strany KSČ nastupující v té době k moci se rozhodla, že raději zůstanou doma. Zanedlouho byla činnost Junáka opět zakázána.

Vládnoucí komunistická strana tvrdě zakročila též proti tělocvičné organizaci Sokol. Byla to reakce na protikomunistické projevy sokolů během XI. všesokolského sletu, který se uskutečnil počátkem léta roku 1948. Sokolové při průvodu Prahou provolávali jméno bývalého prezidenta Edvarda Beneše a ostentativně odvrátili hlavu od jeho nástupce Klementa Gottwalda. Marie Prokopová se sletu zúčastnila společně s početnou hlineckou výpravou. Průvodu československou metropolí však pouze přihlížela.

 

Vězení plná slušných lidí

 

Po komunistickém převratu byli někteří z činovníků hlineckého střediska propuštěni ze zaměstnání, sestra Císařová, kamarádka Marie Prokopové z dětství, musela opustit městský úřad, bratr Záviška byl nucen odejít z Elektro-Pragy. Sestra Prokopová podle svých slov žádné represe nezažila. Po chvíli však dodává, že její manžel, profesí stavitel, který zaměstnával přibližně třicet lidí, byl poslán na půl roku do vězení kvůli tomu, že se nechtěl smířit se znárodněním své živnosti. Odsouzen byl za „pletichy proti znárodnění“. V době svého zatčení pracoval jako hlavní plánovač v prachovické cementárně. Práci mu prý jeho spolupracovníci nosili i do vězení, jelikož za něj v podniku nenašli náhradu. Celé svoje uvěznění bral pan Prokop podle své manželky „sportovně“. Mezi svými spoluvězni našel řadu spřízněných duší. Někteří z nich přišli o svobodu z dosti malicherných důvodů, například kvůli tomu, že nedodávali předepsané množství vajec či masa. „To byli takový slušný lidi, co se zavírali,“ uzavírá vzpomínky na tuto dobu plnou bezpráví paní Prokopová.

Na lepší časy se v Československu začalo svítat koncem 60. let 20. století. Jedním s příznaků uvolnění politických poměrů bylo obnovení skautské organizace. Sestra Marie Prokopová se znovu stala vůdkyní oddílu světlušek v Hlinsku. Naděje na život ve svobodnější společnosti však netrvaly dlouho. V srpnu 1968 zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. Paní Prokopová se v té době obávala rozpoutání války. Tyto obavy se sice nenaplnily, nicméně došlo k „normalizaci“ poměrů, jejichž důsledkem byl mimo jiné opětovný zákaz Junáka.

 

Krásná výchova pro děti

 

Marie Prokopová si přesně nevybavuje, jak probíhala obnova skautského střediska v Hlinsku po roce 1989. Skautkou se sice nepřestala nikdy cítit, na vedení oddílu se ale v té době už cítila stará. Říká, že skauting obohatil její život hlavně svými zásadami, které se celý život snaží dodržovat. Už od dětství se jí líbil především princip rovnosti a bratrství. „A to vím, že se říkalo: ‚I kdyby to byl černoch, když má dobrý úmysly, tak je to bratr.‘“ Odpovídá-li skautskému slibu a zákonům, je podle sestry Prokopové skauting krásnou výchovou pro děti a mládež. Dnešním skautům by vzkázala, aby se drželi skautských zásad.

Snad i díky věrnosti skautským ideálům vyzařuje z Marie Prokopové v jejím požehnaném věku obdivuhodná životní energie. Ještě v osmdesáti letech jezdila vypomáhat na Veselý Kopec s prováděním turistů a organizací kulturních programů. V roce 2003 obdržela Medaili díků, která se uděluje jako projev vděčnosti za prokázanou práci ve skautském hnutí zasloužilým členům Junáka.

 

Rozhovor nahrál a zpracoval: Vojtěch Homolka