Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miroslav Pravda (* 1928)

• narozen 18. listopadu 1928 ve Strakonicích

• svědek událostí spojených s druhou světovou válkou v okolí jihočeského Písku

• svědek událostí spojených s nástupem komunismu

• přijat ke studiu na Filozofické fakultě UK, jakožto nadaný student získal ubytování v Hlávkově koleji v Praze

• vysokoškolský profesor, vyučoval francouzštinu na Karlově univerzitě

• v roce 1958 pracovník československého zastoupení na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu

• v letech 1967–1971 vyučoval češtinu na univerzitě v Aix-en-Provence ve Francii

• opakovaně kontaktován komunistickou kontrarozvědkou i Státní bezpečností, spolupráci odmítl

• v roce 2023 žil v Praze

Otec ho učil poznávat květiny a rozumět včelám. A také milovat rodný jazyk. Ve škole ho pak naučili lásce k poezii. Nikdo jej ale nemohl připravit na to, jak se vyrovnat se zklamáním, smutkem, obavami a úzkostí, když se Československo stalo okupovanou zemí. A okupaci během svého života prožil dvakrát.  

Prosluněná doba mého dětství

Miroslav Pravda se narodil na podzim roku 1928. „Do nejmrazivější zimy 20. století, teplota klesala až k mínus čtyřiceti stupňům,“ začíná vyprávět. Jeho otec byl řídícím učitelem školy ve vesnici Sousedovice u Strakonic a rodina se dvěma malými syny bydlela přímo ve škole. Ve škole ale v té době nebyla ještě zavedena elektřina ani vodovod a první roky dětství proto malý Miroslav prožil téměř ve spartánských podmínkách. Vzpomíná, jak se kupříkladu každé ráno umýval v ledové vodě u pumpy na dvoře. Když ale na jaře rozkvetla školní zahrada a okolní louky, na nevlídnou zimu rychle zapomněl. O prázdninách pak jezdil k babičce do pošumavské vesnice Malenice, a když mu bylo deset, stěhoval se s rodiči do další jihočeské vesnice, do Semic u Písku. Se vzpomínkami na dětství má spojené i obrazy malebné krajiny jižních Čech, kterou si zamiloval a zůstal jí věrný. „Doba mého dětství byla prosluněná,“ říká. Také v Semicích dostali Pravdovi byt ve škole a Miroslavův otec se stal tamním řídícím učitelem. Hlavním důvodem stěhování bylo ale blízké město Písek, kde začali oba jeho synové studovat na gymnáziu. Miroslav Pravda na svého otce vzpomíná s láskou. Vesnický kantor Alois Pravda se svým synům věnoval a v mnohém se jim stal vzorem. 

Pocházel ze mlýna v Malenicích, kde později jeho synové trávili prázdniny. Otec mu zemřel velmi brzy a matka se pak starala o chod mlýna i výchovu svého syna sama. Velmi si přála, aby se stal knězem a on se její přání snažil splnit. Začal studovat v kněžském semináři, ale postupem času začal stále víc tíhnout ke světskému povolání. Přestoupil na učitelský ústav, studium ale musel přerušit. V roce 1914 vypukla první světová válka, Alois Pravda dostal povolávací rozkaz a zakrátko odjel na frontu. Jako voják rakousko-uherské armády bojoval až na Sicílii, kde upadl do zajetí. Podařilo se mu uprchnout a následně vstoupil do československých legií, které se v Itálii začaly formovat. Místo za rakouského císaře nyní bojoval za osamostatnění československého národa. Účastnil se těžkých bojů u Gardského jezera v bitvě na Piavě, za což dostal v roce 1919 vyznamenání italského ministerstva obrany. Po návratu, už jako voják československé armády, bránil slovenské hranice proti maďarským útokům. V době, kdy se v Německu dostali k moci nacisté a mladá Československá republika se ocitla v ohrožení, poslal na ministerstvo obrany návrh, jak zabezpečit silnice proti vpádu nepřátelských vojsk. O co přesně se jednalo, již dnes není možné zjistit. Z ministerstva mu tehdy přišla uctivá, ale zamítavá odpověď. Jeho návrh tehdy považovali za nerealizovatelný.  

Zvoní, zvoní zrady zvon

Do primy píseckého gymnázia nastoupil Miroslav Pravda v září 1939. V té době Československá republika, za kterou bojoval jeho otec, už několik měsíců neexistovala. Vzpomíná, jak slýchával v rádiu ukřičené projevy Adolfa Hitlera, vypráví i o smutku, zklamání a slzách, když po podpisu mnichovské dohody došlo k odtržení československého pohraničí. A hlavně si dodnes živě pamatuje 15. březen 1939, kdy z okna sledoval kolony německých vojenských vozidel směřující na Písek. „Do školy jsem jezdil na kole, po silnici, kam namalovali velké V. Jako Victoria, ‚Deutschland siegt an allen Fronten,‘ tam stálo,“ vzpomíná a dodává, že tím začala doba temna. Jeho otce krátce nato předčasně penzionovali, nyní jeho legionářská minulost nacistům vadila. Vznik Československé republiky nikdy nepovažovali za legitimní. Rodina Aloise Pravdy se tak ze dne na den ocitla bez prostředků. Miroslav Pravda vzpomíná, že otec viditelně posmutněl, ale nestýskal si a ani o tom, co prožíval, nemluvil. Začal pěstovat ovoce a zeleninu a prodávat med, aby rodině přilepšil. Po celou dobu války přežívali velmi skromně, přesto se rodiče snažili své dva talentované syny na studiích udržet. Miroslav vynikal v humanitních vědách, starší Zdeněk v přírodních. Miroslav v této nelehké době začal číst poezii. Mezi jeho nejoblíbenější básníky patřil František Halas a jeho básnická sbírka Torza naděje. Tu Halas vydal v roce 1938 v reakci na probíhající tragédii českého národa. A Miroslav Pravda vzpomíná, jak si pak často opakoval jeho verše: „Zvoní, zvoní zrady zvon...“ 

V den šestého výročí německé okupace, 15. března 1945, musel tehdy sedmnáctiletý Miroslav Pravda studium přerušit a odjet do Brna. Nacistické Německo „na všech frontách nevítězilo“ a na jaře 1945 se k Brnu blížila Rudá armáda. Němci připravovali obranu města a na budování protitankových zákopů povolali stovky mladých mužů – Čechů, většinou studentů středních škol. Miroslav Pravda dál vzpomíná: „Večer jsme se museli dostavit na nádraží, kde byl přistavený vlak z dobytčích vagonů. Tam nás nahnali, 40 lidí do vagonu.“ Po úmorné noční jízdě dorazili do Brna, odtud dál pokračovali do Šlapanic, vesnice na východní hranici města. Nocovali v tělocvičně, přes den kopali zákopy. „Dva metry hluboké a asi deset metrů široké – tak, aby se tam vešel člověk. Kopali jsme od devíti ráno do šesti večer a hlídal nás se zbraní takový starý voják. Koukal, jestli makáme. Válka končila a co mělo nohy, bylo na frontě. Ty zákopy stejně nebyly k ničemu, Rusové je bez potíží překonali a pokračovali na Brno,“ vypráví Miroslav Pravda.

Předtím jsem měl Rusko rád

Poslední den před příchodem fronty je ze Šlapanic přestěhovali do nemocnice na západním okraji města a okolí nemocnice podminovali. „A my jsme s kamarády odsud utekli. Přelezli jsme přes zeď a šli pěšky na vlak. Báli jsme se, aby nás Němci nechytili, protože jsme vlastně byli uprchlíci,“ pokračuje Miroslav Pravda. Podařilo se jim dojít na nádraží i nastoupit do vlaku směrem na Písek, ale cesta byla dramatická. Vlak kvůli opakovaným útokům spojeneckých letadel často zastavoval. Pokaždé museli narychlo vyskákat a schovávat se. Před Jihlavou byli varováni, že Němci kontrolují nádraží, město proto raději lesem v noci obešli. Následující den, 7. května 1945, dorazili do Písku. „A tam se tančilo na ulicích, už tam byli Američani,“ říká Miroslav Pravda. O tři dny později dorazili do Písku také vojáci Rudé armády. „Američani tam podle jaltské dohody být neměli, museli se stáhnout za Vltavu. Bohužel to tak bylo,“ dodává Miroslav Pravda a připomíná tím fakt, že v blízkosti města procházela v květnu 1945 demarkační linie. Americké vojáky požádalo o pomoc město, když ještě 6. května se k němu stahovaly početné jednotky wehrmachtu a SS a napjatá situace budila u obyvatel města oprávněné obavy. Miroslav Pravda pokračuje: „Američani byli fešáci, byli veselí, a Rusové – byli unavení, špatně oblečení, o svoje vojáky se moc nestarali. Jediné, co dostávali, byl rum. Ve škole v Semicích pak byli ubytovaní němečtí uprchlíci i s dětmi, a když přišli Rusové, tak je přesunuli na louku za školou. Rusové se moc civilizovaně nechovali, jednoho z nich sami zastřelili. Prováděl, co neměl, snad se pokoušel znásilňovat některé Němky, ale to nevím přesně. Já jsem měl předtím Rusko rád, miloval jsem ruskou literaturu, vážil jsem si ruské kultury a mrzelo mě moc, co prováděli. Ale byli to osvoboditelé a to jsme museli ocenit.“

Po válce pokračoval Miroslav Pravda ve studiu na gymnáziu a v roce 1947 odmaturoval. O prázdninách pak odjel s kamarádem do Tater, prošel je celé a zdolal nejvyšší vrcholy. V dalších letech se tam pak znovu vracel, už ale jako horský průvodce. Přivydělával si tím na studia na vysoké škole.

Vysokoškolským studentem v 50. letech

Přijali ho ke studiu jazyků na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a současně získal i ubytování v Hlávkových kolejích. Ubytováním zdarma podporovala Nadace architekta a mecenáše Josefa Hlávky talentované studenty pocházející z nemajetných rodin. Podmínkou přijetí byl vynikající prospěch. Na koleji ale Miroslav Pravda přesto dlouho nezůstal. Už v prvním ročníku ho z ní vyloučili, Hlávkovy koleje už v té době nepatřily nadaci, ale státu, ve kterém vládli komunisté. Miroslav našel na pokoji přihlášku do komunistické strany, kterou však odmítl podepsat. Členství ve straně bylo ale nyní podmínkou dalšího setrvání na koleji. I na vysokých školách probíhaly prověrky v rámci reformy školství komunistického ministra Zdeňka Nejedlého. V důsledku reformy museli vysoké školy opustit nejen studenti a vyučující, kteří s komunisty nesouhlasili, ale i ti, kteří byli podle tehdejších měřítek „buržoazního původu“. Miroslav mohl jen díky skromným poměrům, ze kterých pocházel, ve studiu pokračovat. Říká, jak se snažil politice porozumět, současně ale dodává, že mu to příliš nešlo, soustředil se na studium. Jeho hlavním zájmem byly cizí jazyky, dějiny umění, historie. Přesto nemohl nevnímat, jakým způsobem komunisté upevňují svou moc. Z předmětů jako marxismus-leninismus nebo dějiny všesvazové komunistické strany si mohli studenti alespoň dělat legraci. „Ale proces s Horákovou a se Slánským, to byla hrůza,“ dodává Miroslav Pravda. Vzpomíná také, jak si někteří ze studentů v té době začali na klopy sak připevňovat odznaky komunistické strany. Jenže ne z přesvědčení a idealistických představ o spravedlivém světě, ale pouze z vypočítavosti – když předpokládali, že jim odznak s rudou hvězdou přinese zisk či výhody.

A ještě na něco si Miroslav Pravda z dob studií vzpomíná – jak ho každý den v šest hodin ráno ze spánku probouzeli pochodující vojáci „s písní na rtech“. Zpívali o spáleništích a o krvavých řekách a Miroslavovi tím připomínali, že ani on se povinné vojenské službě zřejmě nevyhne. 

Světová výstava EXPO 58

Na studia si Miroslav Pravda přivydělával provázením francouzských turistů po Praze a také jako literární redaktor v nakladatelství Academia. V roce 1953 proběhla měnová reforma a jeho rodiče přišli i o to málo, co měli. Celý život se je pak snažil finančně podporovat. Když dostal pracovní nabídku z fakulty mezinárodních vztahů na pozici lektora francouzštiny, nezaváhal. Francouzštinu pak na různých fakultách učil až do odchodu do penze. Francii, kterou toužil poznat, ale navštívit nemohl, bránila mu v tom železná opona. Říká, že v padesátých letech nemohl vycestovat ani do Bulharska, natož do některé ze západních zemí. Francii poprvé, nakrátko a tajně, navštívil v roce 1958. V tom roce se konala světová výstava EXPO 58 v Bruselu a Miroslav Pravda se stal jedním z pracovníků československé expozice. EXPO 58 byla první světovou výstavou v poválečné historii, také jednou z nejnavštěvovanějších a pro Československo i možná tou nejúspěšnější. Součástí expozice byl i stánek prodejny Tuzex s knihami, gramofonovými deskami a také se šperky z českých granátů. Na prodejce ve stánku probíhal před zahájením výstavy konkurz, uchazeči měli mimo jiné ovládat alespoň čtyři světové jazyky. „A takových moc nebylo, a tak jsem ten konkurz vyhrál. A odjel do Bruselu, přestože jsem byl nestraník,“ vzpomíná Miroslav Pravda. Poprvé letěl v letadle, poprvé se podíval za hranice Československa a poprvé četl nápis France. Bosý šel po pláži v belgickém Ostende až k hranici Francie a hranici překročil. Věděl, že na pláži nebudou hlídky a věděl také, že tím porušil přísný zákaz opustit Belgii. Naštěstí se o tom nedozvědělo „boží oko“, jak všichni říkali příslušníkovi komunistické tajné policie, který na všechny bedlivě dohlížel po celou dobu konání světové výstavy.

Výstava trvala půl roku, ve dnech volna proto Miroslav Pravda cestoval po Belgii, navštěvoval památky, muzea a obrazárny. Plat zaměstnanců československé sekce byl na tehdejší dobu nadprůměrný, a tak vše, co mu zbývalo, šetřil na domek pro své rodiče. Většina jeho kolegů ale utrácela za spotřební zboží. Na rozdíl od tehdejších československých obchodů bylo v těch belgických z čeho vybírat. Miroslav Pravda říká, že někteří se domů vrátili v nových automobilech. „Já jsem si tam žádné auto nepořídil, domů jsem si přivezl velký Laroussův slovník,“ dodává. Po návratu z Belgie se vrátil na fakultu a dál se věnoval výuce francouzštiny.

V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu

S počátkem šedesátých let nastalo i v Československu mírné politické uvolnění a naděje na možnou změnu se postupně zvyšovaly. „Trochu jsme si vydechli, začalo se rozednívat. Jenže pak přišel šedesátý osmý,“ pokračuje Miroslav Pravda. V roce 1967 vstoupil do Komunistické strany Československa, uvěřil, že v nastalé atmosféře by mohl něco změnit. Dalším důvodem byla ale také nabídka vyučovat češtinu na katedře slovanských jazyků na univerzitě v Aix-en-Provence ve Francii. Vycestování bylo podmíněné vstupem do strany. Po roce ve Francii se chystal na prázdniny domů, ale kolegové na univerzitě ho před odjezdem varovali: „Že do Prahy přijedou Rusové. A já na to řekl, že když bude potřeba, budu střílet. To bylo naivní, nesmysl a nakonec bylo dobře, že jsme se nebránili, protože to by byl masakr,“ vzpomíná dál. 21. srpna 1968 byl pak svědkem, jak do Prahy přijížděly sovětské tanky a jak u Národního muzea vojáci stříleli do lidí. Do slunné Provence se vrátil na sklonku léta 1968. Vzpomíná, že Prahu sice opouštěl plnou sovětských vojáků, přesto nepokořenou. Okupované Československo ještě vzdorovalo. Tehdy také poprvé uvažoval o emigraci, nakonec ale tuto myšlenku zamítl, nechtěl opustit rodiče. Zodpovědnost cítil o to větší, když do Spojených států emigroval jeho bratr Zdeněk – profesí biochemik, který se chtěl svobodně věnovat své práci. Zcela jiná situace byla v Československu v roce 1971, kdy se z Francie vracel. „Mnozí naprosto změnili postoj a to bylo skličující. Člověk nevěděl, komu může věřit a kdo donáší. Útěchu jsem znovu hledal v poezii. Verše Viktora Dyka: ‚V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu. Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým,‘ přesně vystihovaly, co jsem tehdy cítil,“ vzpomíná Miroslav Pravda. Normalizované Československo rezignovalo.

Miroslava Pravdu čekalo vyloučení z komunistické strany a pak předvolání na ústředí Státní bezpečnosti (StB) do Bartolomějské ulice. Zájem o něj měla tehdejší kontrarozvědka. Miroslav Pravda dál vypráví: „Ptali se mě, jestli nás kontaktovali ve Francii jejich tajné služby. Tak to opravdu ne, Francouzi nás nechali na pokoji. A ptali se na všechny mé přátele, se kterými jsem se stýkal. Ale já jsem jim řekl, že není v mojí povaze něco sdělovat o přátelích. Oni to přešli a pak mi jedna kamarádka, co tu učila francouzštinu, řekla, že se to dozvěděla a je mi vděčná. Protože jiní na ni donášeli.“ Miroslav Pravda se do hledáčku Státní bezpečnosti dostal opakovaně. Ve svazcích byl veden jako takzvaná prověřovaná osoba (PO) pod krycím jménem Mirek a také jako důvěrník (D) StB. Nutno dodat, že „důvěrník“ nepatří mezi kategorie vědomé spolupráce. On sám vědomou spolupráci opakovaně odmítal, což potvrzují i dochované záznamy ve spisech: „Na jmenovaného není v současné době zájem. Informace, které podává, jsou neúplné a nepřesné. Při schůzce PO Mirek sdělil, že nemá náturu na to, aby příslušníkům sděloval jakékoliv informace o svých přátelích a žádal, abychom ho již nekontaktovali,“ (čerpáno ze spisů KR-725419 MV a TS-676169 MV uložených v Archivu bezpečnostních složek). Během své pracovní kariéry napsal Miroslav Pravda několik učebnic a skript, z nichž nejúspěšnější byla Francouzština pro samouky. Vědecké práci se ale oficiálně věnovat nemohl, říká, že na fakultě byl jako nestraník pouze trpěn. Přesto nechtěl víc než se věnovat své práci a svým blízkým... a zůstat slušným člověkem.