Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Prach (* 1947)

Byli jsme zakuklení skauti v Pionýru

  • narozen 23. září v 1947 v Aši, vyrůstal v Holýšově na Domažlicku

  • od dětství milovníkem Rychlých šípů a literárního díla Jaroslava Foglara

  • členem Pionýrské organizace SSM

  • založil a vedl družinu Volný národ

  • podílel se na druhé i třetí obnově skautingu v Československu, resp. Česku

  • svědkem okupace Československa v roce 1968

  • vedoucím družiny Pětadvacítka

  • 19 let se věnoval organizaci volnočasových aktivit mládeže

  • zorganizoval 50 letních táborů

Jaromír Zekke Prach se narodil 23. září 1947 v Aši. Po roce se s rodinou přestěhoval do Holýšova na Domažlicku, blíže k prarodičům. Rodina Prachových tam nalezla domov v Husově ulici ve čtvrti Výhledy – sídlišti vybudovaném na počátku 40. let pro potřeby personálu pracovních a zajateckých táborů v okolí a zaměstnanců muniční továrny MHW, kde vězni a váleční zajatci internovaní poblíž Holýšova sloužili spolu s nuceně nasazenými z protektorátu. V nástupnickém podniku, tehdy již závodě na výrobu náhradních dílů autobusů a karoserií SVA Holýšov našel zaměstnání i Jaromírův otec, jeho matka získala místo prodavačky v pobočce Národního podniku Pramen. Přestože se rodina musela vyrovnat se ztrátou jediné dcery a sestry, Jaromír Prach rád vzpomíná na rodinné večery, během nichž pán a paní Prachovi bavili domácnost pravidelnou hudební produkcí.

Dobrodružství v roklích, kult Rychlých šípů a založení klubu

Se starším bratrem Ladislavem se začal brzy vydávat na výpravy za dobrodružstvím do okolních roklí, v nichž se ještě dalo nalézt značné množství vojenského materiálu. „V těch roklích se nacházely různý věci, nacházely se tam bajonety, nacházely se tam helmy jak německý, tak americký…“ Na půdě jedné z opuštěných budov objevili chlapci i pistoli, kterou na černém trhu směnili za sešity příběhů Rychlých šípů a knihy Jaroslava Foglara, jež vkusu chlapců vyhovovaly více než literární produkce sovětských spisovatelů, jíž je v dobré víře zásoboval jejich otec. „Prostě uměl jsem ty příběhy jeden za druhým. A to byl takový asi krok můj k tomu skautství,“ popisuje Jaromír. Kvůli dobrodružstvím Rychlých šípů se Jaromír Prach naučil číst, všechny dialogy záhy ovládal nazpaměť a jeho záliba v díle Jaroslava Foglara prý hraničila se zanícením až náboženským.

Roku 1956 založili bratři Prachovi spolu se třemi kamarády klub po vzoru Rychlých šípů. Své idoly chovali v posvátné úctě, neodvážili se tak nazvat se Rychlými šípy a spokojili se s družinou Lišek z dalšího oblíbeného obrázkového seriálu Tajemství žlutých skal. Společně pak podnikali výpravy do roklí i vzdálenějšího okolí, skládali „bobříky“ a studovali skautská periodika. Jaromírova bratra inspirovala natolik, že začal vydávat klubovní časopis Tam-Tam. „Rodiče nám fandili, protože věděli, že děláme dobrý věci. My jsme plnili bobříky a jedním z bobříků je bobřík ušlechtilosti, takže jsme nemluvili sprostě, pomáhali jsme starým lidem, skládat třebas uhlí.“ Zanedlouho se družině Lišek podařilo získat také vlastní klubovnu – otec bratří Prachů vyjednal pronájem mansardy v domě, kde rodina žila, a vlastnoručně ji vymaloval hlavami indiánů, kovbojů a dalšími nezbytnými obrazy a výjevy. Uhlí do kamen sbírali chlapci z kolejí, kam se v zatáčkách občas vysypalo z otevřených vagonů uhelných vlaků, a klubovnu tak brzo zabydleli. V různých sestavách družina fungovala až do roku 1965.

V roce 1963 dokončil Jaromír Prach základní školu a začal se učit klempířem v podniku SVA – LIAZ v Holýšově. Na studia prý neměl pomyšlení, všechen svůj volný čas hodlal věnovat klubovému životu.

Ivanova družina

Okouzlen vojáky s kytarou navštěvoval zprvu váhající Jaromír i schůzky školní buňky Pionýrské organizace SSM, v jejíchž řadách se také účastnil pravidelných oslav Prvního máje a dalších svátků. „Tenkrát vám prostě zavázali šátek a bylo hotovo,“ konstatuje. Celou věc prý vnímal jako záležitost formální a vcelku nevinnou, kdy účastníci všemožných shromáždění a průvodů vykonají nejlépe za doprovodu hudby očekávané úkony, s bolavýma nohama pak vyslechnou projevy, kterým nerozumí, a nakonec se odeberou domů. Když byl tak později členy družiny Lišek požádán – poté, co opustil rozrůstající se klub, přenechal jeho vedení mladším chlapcům a nějaký čas se věnoval převážně trampingu –, aby se ujal vedení pionýrské družiny při jejich třídě základní školy, nabídku přijal. V únoru 1965 se tak stal vedoucím oddílu Volný národ, nazvaného podle populární skautské knihy Ivanova družina.

S devíti zakládajícími členy Volného národa se Jaromír vypravil na první oddílový tábor u puclických rybníků. „Sami jsme si tam vařili, byli jsme tam osm nebo devět dnů a prožili jsme tam fantastický příběhy.“ Protože měl Jaromír Prach stále v čerstvé paměti propagandistickou kampaň proti přemnožené mandelince bramborové jakožto „americkém brouku“ – nástroji biologické války imperialistů – a vyslechl si i legendy o záškodnících, šířících mezi lid výbušné propisovací tužky, odhalil ztroskotaný meteorologický balon jako „americký balon“, dost možná také naplněný výbušninou. „My jsme byli v domnění, že jsou to diverzanti, že tam něco poslali, protože pod tím byla skříňka a byly tam nějaký budíky. A my jsme se k tomu plazili a mysleli si, že vybouchne.“ Vše ale objasnilo policejní vyšetřování a zvěsti o táboře Volného národa odstartovaly příliv zájemců z ostatních tříd. Zanedlouho se oddíl rozrostl natolik, že musel další členy odmítat.

Vojenská služba, obnova skautingu a okupace

V oddíle Volný národ působili i synové důstojníků z holýšovské vojenské posádky. Když měl Jaromír Prach v roce 1967 nastoupit povinnou vojenskou službu, byl na přímluvu politruka Špergla umístěn v Holýšově a mohl pokračovat ve vedení klubu. Jeho práce s mládeží byla ceněna natolik, že se v průběhu vojenské služby těšil mimořádné volnosti. Kvůli údajné tyfové epidemii v posádce se však toho roku nemohl zúčastnit letního tábora, neboť na vojenský úvar byla uvalena karanténa.

„Já si myslím, že když jsem se narodil, tak už jsem tady měl to skautský srdce.“ Protože Jaromír Prach od počátku tíhl ke skautství a členství v Pionýru vnímal jako „nutné zlo“ – státní organizace prý zaštiťovala oddíl materiálně a logisticky na úrovni, jíž by v ilegalitě nebylo možné dosáhnout –, přestoupila jeho družina v roce 1968 jako jedna z prvních do obnoveného Junáka. „Dostali jsme potom děkovný dopis (…) od bratra Rudolfa Plajnera.“ V uvolněnější atmosféře roku 1968 vystupoval i na plukovních konferencích a seznamoval s myšlenkami skautingu své druhy ve zbrani. Veden vírou v pány Dubčeka a Smrkovského vstoupil do Komunistické strany Československa.

Tábor znovuzrození, první skutečně skautský tábor Volného národa, tak proběhl v radostném očekávání věcí příštích. O to více Jaromíra Pracha překvapilo, když byl ještě jako voják během dovolené v trampské osadě na Sázavě probuzen kopanci a informován o probíhající invazi vojsk varšavského paktu. Po mírně dramatické cestě, na níž se trampové několikrát střetli s tankovými kolonami, dorazil Jaromír s kamarádem domů do Holýšova. Část obyvatel trampské osady se vydala do Prahy obhlédnout situaci. Po návratu k útvaru poslali Jaromíra domů s tím, že až ho bude potřeba, velitelé si ho zavolají. „Tenkrát byli proti nim ještě všichni, i ti důstojníci.“ Po třech týdnech cestou do kasáren ale v nedalekém lomu narazil na sovětské vojáky. Rozeběhl se k bráně, aby o situaci zpravil své druhy. „Potom všichni stejně kapitulovali a bylo všechno jinak. Akorát velitel pluku se zachoval čestně, toho potom propustili z armády, ten na to doplatil.“

Deziluze, „normalizace“, zakuklení skauti a smlouvání s úřady

V okupované zemi se Volnému národu podařilo zorganizovat ještě dva tábory, ale oddíl si jasně uvědomoval, že jej čeká jiná budoucnost, než jakou si ještě před nedávnem představoval. „Prostě jsme tušili, že to přijde, ten zákaz.“ Jaromír odmítl práci u kontrarozvědky, v roce 1969 spolu s kamarádem Janem Fajtem odevzdal podnikovému výboru KSČ v Holýšově stranickou legitimaci. „Dobrovolně jsem vstoupil, dobrovolně vystupuju,“ prohlásil prý, když se ho vyptávali, jaké má k tomu důvody. Roku 1970 se na letním táboře na řece Střele u Plasů na Plzeňsku Volný národ dozvěděl o rozsudku nad skautingem v Československu, který svorně oplakal. „Já jsem hodně brečel a hodně mě to pronásledovalo. A právě potom mi bylo líto i těch kluků,“ vzpomíná Jaromír. V zoufalé atmosféře, která zavládla po rozpuštění oddílu, se Jaromír Prach pokoušel zajistit jeho kontinuitu. Odchod do ilegality odmítal, protože nechtěl, aby oddíl přišel o veškeré vybavení a podporu městských úřadů. Pokoušel se vyjednat, aby družina byla včleněna do turistického oddílu mládeže, ale odmítli jej s odůvodněním, že jeho skautské přesvědčení je pro věc turistiky nežádoucí.

Nakonec tedy dal na rady přátel a rozhodl se pro vstup do pionýrské organizace v Holýšově, jíž už předtím musel Volný národ odevzdat veškeré vybavení a majetek – stany, lodě, kotlíky i rozestavěnou klubovnu. Členové oddílu byli nuceni odložit žluté šátky i milované klobouky, ponechali si však košile bez insignií a prý – ačkoliv byli donuceni zříci se formálně skautských zákonů – také skautské srdce. Pionýrská organizace v Holýšově se tímto aktem rozrostla několikanásobně, což orgány místní správy naplnilo nadšením a nyní se již pionýrský oddíl těšil jejich podpoře. „Já nemám rád úplně organizovanost, já jsem tramp taky duší, ale zase je taky potřeba,“ říká Jaromír.

Jaromír Prach byl vyzván, aby provedl sebekritiku a doznal se k ideovému pomýlení, protože však neměl děti, jejichž prostřednictvím by mohl být vydírán, dokázal odmítnout. Jeho svěřenci prý změnu téměř nepostřehli a jako „zakuklení Skauti v Pionýru“ pokračovali v činnosti. Volný národ se sice stal oddílem pionýrským, ale skautské prvky prý zůstaly zachovány, byť v ideologicky přijatelné formě. „My jsme měli dokonce svůj takový rituál slibu, který nebyl ani skautský, ani pionýrský.“ I pionýrská symbolika byla pozměňována a doplňována o skryté odkazy ke skautství a původnímu Volnému národu. „Rudé koutky“ – „komunistické kapličky“ – ukrývali členové oddílu na tábořištích hluboko v roští, přesto však byli chváleni za jejich vzorné vyvedení. Když bylo na shromáždění v holýšovickém kinosále oznámeno, že byl oddílu udělen čestný název Oddíl 25. výročí založení pionýrské organizace, podařilo se Jaromíru Prachovi pod hrozbou rezignace přesvědčit vedení města – jednající v tomto případě na popud krajských orgánů –, aby oddíl nechali dále působit pod názvem Pětadvacítka. Pětadvacítku pak za cenu větších či menších ústupků vedl s podporou obce dalších šestnáct let.

Listopad 1989 a co následovalo

Dne 11. listopadu 1989 se Jaromír Prach vypravil s oddílem do Prahy na pouť za spisovatelem Jaroslavem Foglarem, navštívili i hroby ilustrátora Jana Fischera a zakladatele českého skautingu J. B. Svojsíka. Nikdo z nich tehdy netušil, že za necelý měsíc vstoupí oddíl do potřetí obnoveného Junáka. „V prosinci už jsem byl v Praze na prvním skautským sněmu, kterej se konal v Městský knihovně. A hned jak jsem přijel, jsme podali přihlášku do Skauta.“

Po čase byl Jaromír Prach zvolen starostou Holýšova a obnovený oddíl vedl až do roku 2014, kdy jej předal nové generaci. Zorganizoval padesát oddílových táborů a devatenáct let se bezplatně věnoval výchově holýšovické mládeže. Uvádí, že oddíl byl celý jeho život a snažil se ho zachovat za všech okolností. Je nositelem Řádu čestné lilie v trojlístku. „Já jsem byl sice devatenáct let v Pionýru, ale žil jsem furt jako skaut. To jsou prostě základní body: žít slušně, nebýt podvraťák, umět posloužit staršímu člověku, řídit se tím dobrým skutkem denně, takovýhle věci…“ uzavírá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Štěpán Hlavsa)