Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Slavoj Posker (* 1924  †︎ 2014)

Pořád jsem si říkal: Vy darebáci, nás nezlikvidujete

  • narozen 22. června 1924 v Orlové-Kopaninách

  • rok 1938 – po obsazení Orlové se přestěhoval do Ostravy, aby mohl chodit do české školy

  • 8. září 1944 zatčen gestapem

  • 10. ledna 1945 transportován do věznice v Drážďanech, kde přežil bombardování

  • 1950 – ukončil Karlovu univerzitu a začal učit na obchodní akademii, pak na Vysoké škole báňské

  • z důvodu nesouhlasu se vstupem sovětských vojsk byl vyloučen ze strany, měl zakázáno učit i dokončit kandidátskou práci

  • po roce 1989, kdy už byl v penzi, se stal docentem

Slavoj Posker se narodil 22. června 1924 v Orlové-Kopaninách, jeho otec měl obchod se smíšeným zbožím, matka byla v domácnosti. Má sestru a bratra. Žil tam do roku 1938, kdy polské vojsko obsadilo část Těšínska. Národnostní spory jako dítě nevnímal:

„Venku jsme s klukama mluvili takzvaně po našimu, to znamená, že jsme používali spoustu polských slov. Ale doma se mluvilo výhradně česky, byl jsem vychováván jako Čech. O tom svědčí i mé jméno Slavoj a jména mých sourozenců Lubomír a Libuše.“ 

Po zabrání Orlové jej rodiče poslali dokončit gymnázium do Ostravy-Přívozu, kterému se říkalo utečenecké, protože tam přešli studovat žáci ze škol z okolních oblastí, které už byly okupovány. Nejdříve žil v Ostravě u příbuzných. 14. března 1939 se za ním přistěhovali jeho rodiče. Ve stejný den, kdy Ostravu obsadili Němci: „Takže jsme se dostali z deště pod okap.“

V Ostravě se seznámil s členy mládežnické odbojové skupiny, která prováděla různé drobné sabotáže. Scházeli se na místě bývalého ostravského kina Alfa.

„Přišel rok 1944, dozvěděli jsme se, že na Slovensku vypuklo povstání, a rozhodli jsme se, že tam pojedeme pomáhat. Byli jsme naivní dvacetiletí kluci.“

Získali kontakt na poručíka Josefa Čapku, o kterém se dozvěděli, že je schopen je do povstání zapojit. Josef Čapka byl členem městské partyzánské skupiny Jan Žižka, která prováděla záškodnickou činnost na Ostravsku, Hranicku a Olomoucku. Její členové například vyhodili do vzduchu železniční trať u Lískovce a zničili trať mezi Hrušovem a Bohumínem. Slavoj Posker se měl s poručíkem Josefem Čapkou sejít a vše domluvit.

Ve stejnou dobu se však o zájmu ostravských mladíků dozvědělo gestapo. V restauraci zvané Ahojka proto zorganizovalo s pomocí konfidentů setkání lidí, kteří chtěli na Slovensko odejít. Mezi nimi uvázli i dva pamětníkovi kamarádi a prozradili, co chystali. Slavoj Posker byl zatčen s dalším kamarádem 8. září 1944. Při výslechu na něj gestapáci tlačili, aby uvedl, zda a kdy se má s Josefem Čapkou sejít.

„Já řekl, že ano, ale udal jsem záměrně špatné datum. Až později jsem se dozvěděl, že Čapka poznal, že se něco děje, a na tu schůzku nepřišel.“

Přežil bombardování Drážďan

V Ostravě jej gestapo drželo do 10. ledna 1945 a poté byl Slavoj Posker naložen spolu s dalšími vězni do vlaku. Přes zastávku ve Vratislavi se dostal do věznice v Drážďanech. Byla přeplněná, a tak je umístili v kapli. Na zemi byla dřevitá vata, na ní plachta a každý vězeň dostal deku. Spali na zemi. 

„12. února nás probudilo světlo. To bylo světlo, že by si člověk mohl číst. Nálet. První nálet, kdy Drážďany rozbíjeli. Udělali jsme takovou pyramidu, poslední byl u barevného okna. Zpočátku nikdo nic neviděl, jen že se bombarduje. Ale ráno už jsme viděli, jak Němci s kočárkama, s vozíčkama, s pejskama šli. Vyklízeli Drážďany. Celkem jsem tam zažil tři ty nálety, úterý, středa, čtvrtek. Pak nás seřadili a šli jsme pěšky přes Drážďany do Míšně.“ 

Mezi vězni se říkalo, že Spojenci mají mapy a záměrně nebombardují místa, o kterých vědí, že jsou tam vězni, tedy věznice a koncentrační tábory. „Nevím, zda to byla pravda, ale je fakt, že z věznice byla zasažena jen část věže.“

Následoval pochod zničenými Drážďany kolem rozbitých domů a mrtvých lidí a zvířat v ulicích.

„Víte, když jsem viděl tu spoušť, vzpomněl jsem si na německé filmové týdeníky z doby, kdy Němci bombardovali anglická města. Rozbíjeli je a připravovali invazi, ke které nedošlo. Nejvíce rozbíjeli město Coventry a razili nový název, budeme ta města nazývat coventrieren. Napadlo mě: Aha, tak takhle vypadalo Coventry. Toto znamená, když se řekne, že bylo nějaké město coventrieren.“

V dalším vězení čekal, co bude dál. Párkrát byl se spoluvězni odvezen, aby v okolí hledali a odklízeli pumy.

„Místo toho jsme v troskách hledali něco, co by se dalo sníst. Našel jsem ale francouzskou učebnici pro Angličany, a tak jsem další čekání ve vězení trávil učením.“

Následoval přesun do vězení v Lipsku. Ve věži drážďanské věznice, která byla zničena při náletech, byly veškeré dokumenty o vězních. Proto si vzájemně mezi sebou sdělovali, že pokud je budou znovu vyslýchat, budou tvrdit, že jsou tady kvůli běžným zločinům, ne z politických důvodů.

„Byl jsem připraven tvrdit, že jsem tam proto, že jsem někde něco ukradl. Pořád jsem si ale kladl otázku, co můžu udělat, jak se bránit, jak být co nejsilnější. Říkal jsem si: Vy darebáci, vy nás nezklikvidujete. Místo slova darebáci si doplňte sprosté slovo, které se před dvaadvacátou hodinou nevyslovuje.“

Nakonec se další výslechy nekonaly. 20. dubna 1945 v cele uslyšel, jak někdo křičí: „Amerikanci, Amerikanci.“ Podíval se z okna a viděl dva spojenecké vojáky. Dodnes, pokaždé když mluví o tomto okamžiku, začne se mu třást hlas.

„V tom okamžiku věznice vybuchla. Všichni jsme řvali, ječeli, tleskali, bouchali, objímali se. No nepředstavitelný kravál. Všichni jsme věděli, že jsme se narodili podruhé. Že konečně budeme žít.“

Když se vydal na cestu domů, ve vlaku se ho nikdo neptal na jízdenku ani na peníze. Průvodčí se na něj jen podíval, pokýval hlavou a šel.

Podobně vyhublých lidí v otrhaném oblečení tehdy cestovalo hodně. Slavoj Posker přijel do Ostravy a zamířil do bytu rodičů. Ale soused mu řekl, že se před týdnem odstěhovali do Orlové. Tak sedl na lokálku a jel dál.

„Maminka zůstala jako opařená. Ta moc nemluvila, já taky ne. Spíše mě hladila a plakala. Otec přišel z obchodu, někdo mu řekl, že jsem přijel, a řekl: ‚Já jsem vždy věřil, že se vrátíš.‘ Maminka měla jednu otázku: ‚Co si přeješ k obědu?‘ No já si přál bramborové placky, kterým jsme říkali stryky. Tak jsem je dostal.“

Rok 1968 a konec kariéry

Protože byl pamětník slabý a vyhublý, odjel k tetě na venkov na takzvané vykrmení. Po válce začal studovat Karlovu univerzitu, angličtinu na filozofické fakultě a tělocvik na tehdejší fakultě tělovýchovy. Po jejím ukončení učil na obchodní akademii a z ní přešel na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Dobu do roku 1968 Slavoj Posker označuje za svá nejlepší léta. Mohl odborně vědecky pracovat, využíval k tomu svou oblíbenou angličtinu a dělal kandidaturu. Jenže přišla okupace sovětskými vojsky. 

„Já jsem byl, i když toho dnes lituji, členem komunistické strany. Ale tehdy mi lidé říkali, že když nebudu, bude to na nic. Bohužel, měli pravdu. Stal jsem se členem KSČ, ale protože jsem nesouhlasil s invazí, byl jsem vyloučen.

Pamětník říká, že v té době na tom byl stejně špatně jako za války. On, který se rád vzdělával, práce jej bavila a vyhledával nové zkušenosti, najednou nemohl nic. Znamenalo to konec jeho pedagogické kariéry. Nesměl obhájit kandidátskou práci, nesměl učit. Na Vysoké škole báňské sice zůstal, zařadili jej však do pozice odborný referent-specialista. Začaly roky přežívání. Slavoj Posker říká, že jej nakonec v tomto bezútěšném období zachránili přátelé a nabídka podniku Nová huť, aby pracoval s basketbalisty. Začal je trénovat a překládal americkou sportovní literaturu. V době jeho působení byl místní basketbal na vrcholu. Pamětník říká, že Nové huti a přátelům vděčí za to, že se z tehdejšího „srabu“ dostal.

1. ledna 1988 Slavoj Posker odešel do penze. V březnu 1989 byl konečně jmenován docentem a na podzim obhájil kandidátskou práci. 

V červnu bylo pamětníkovi devadesát let, což oslavil se svou početnou rodinou na své chatě v Beskydech. Odpočívá tam ale jen o prázdninách, protože jinak v Ostravě stále vyučuje angličtinu. 


Často myslí na to, jaké měl štěstí, že přežil  

„Gestapáci měli jen dvě metody. Buďto s otázkou rána, nebo napřed rána a pak otázka. Já zažil takový výslech hned na začátku, teprve později přišla ta zpráva s Čapkou a to ostatní, tak to ze mě tloukli. Něco jsem slíznul, něco jsem vydržel. Dvacetiletý člověk vydrží víc než padesátiletý. Neměl jsem závazky, jen rodiče a sourozence. Kdežto otec rodiny je na tom daleko hůř, na tom si mohli více zgustnout.“

Slavoj Posker je členem Českého svazu bojovníků za svobodu. Ví už jen o jednom z kamarádů z doby války, který žije. 

Na své tehdejší rozhodnutí jít bojovat do Slovenského národního povstání se dnes dívá s nadhledem a uznává, že v něm byla trocha mladické nerozvážnosti.

„Víte, já bych měl být možná esesákům a gestapu trošku vděčný. Jakkoli to zní špatně nebo nevhodně. Viděl jsem film Smrt si říká Engelchen, kde byly popisovány boje na moravsko-slovenském pomezí v době povstání. Tam jsme měli jít. Tak to jsem si tehdy říkal: Sakra, dobře, že mě to gestapo zatklo. Protože nikdo neví, ale jestli je jen z polovičky pravda to, co bylo zfilmováno, tak to bylo strašné. Tam asi nebylo úniku. Buď jste zastřelil Němce, což bylo těžké, nebo oni zlikvidovali vás. Tehdy jsem si říkal, že možná bylo dobře, že mě gestapo zatklo. Je to blbá připomínka, ale asi tady patří.“

Slavoj Posker hodně přemýšlí i nad filmy a záznamy, které se týkají spojenecké invaze:

„Co ti Spojenci museli podstoupit, jaký měli strach, nevěděli, do čeho jdou. A přesto šli. Takže se před nimi hluboce skláním.“

Na otázku, zda má pocit, že je jeho generace jiná než současní mladí lidé, kteří neznají strach o život a nemusí dělat tak zásadní rozhodnutí jako oni, pamětník odpovídá:

„Já bych lidi rozdělil na dvě skupiny. Na ty, kteří zažili první republiku, už je jich málo, a na ty ostatní. Ti, co zažili první republiku, byli vychováváni trošičku jinak. K větší zodpovědnosti, spolehlivosti. Mohli se projevit jako lidé, ne jako podrazáci. Nechci sahat do svědomí nikomu, ale zdá se mi, že když se tak dívám na letce RAF nebo vojáky, kteří se dožili vysokého věku, tak to všechno byli lidé tohoto typu. Věděli, proč tady jsou, snažili se toho dosáhnout a žili normálním, dobrým životem. Bez velkých podrazů a podobně. Jak to je s těmi mladými? No vynášet soud nad komunismem, bylo by to zbytečné. Když tady čtyřicet let vládli komunisté, poznamenalo to tři generace. Můžete přetvořit fabriku z výroby jedné součástky na druhou, ale nemůžete během jednoho dvou let z člověka, který byl určitým způsobem vychován, udělat jiného člověka. To nejde. Tak si myslím, že těch posledních pětadvacet let bylo krásných, ale je třeba dalších padesát, aby se to tady dostalo do situací, jaké si mnozí přejou.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Scarlett Wilková)