Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Polách (* 1959)

• narozen v roce 1959 v Úvalech u Valtic

• vystudoval střední zemědělskou v Prostějově

• pracoval jako zootechnik JZD Hraničář v Sedlci

• v roce 1985 pomohl čtyřem přátelům překročit státní hranici

• z Jugoslávie, kam vzápětí odjel na dovolenou, se neúspěšně pokusil přejít do Itálie

• po návratu do ČSR zatčen a odsouzen na 10 měsíců na Borech

• po šesti měsících propuštěn na společenskou záruku

• v současnosti žije v Úvalech

Robert POLÁCH

K přechodu jsem nechtěl jít, už jsem cítil, že z toho něco bude

Robert Polách se narodil v roce 1959 v jihomoravské vesničce Úvaly, která je v současnosti městskou částí Valtic. Po základní škole vystudoval střední zemědělskou školu v Prostějově, odkud se přihlásil ke studiu tělovýchovy na Univerzitě Karlově. Tam jej přijali, nicméně on už před rozhodnutím přijímací komise věděl, že do Prahy nenastoupí. Vadilo mu, že obor byl víceméně řízen armádou, a jak dodává, přihlásil se tam jenom z hecu. „Tak jsem je potěšil a vzápětí zase zklamal,“ reflektuje pamětník krátkou kapitolu svého života. Poté pracoval 23 let v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) s příznačným názvem Hraničář, které bylo společné hned třem obcím – Hlohovci, Sedlci a Bulharům.

Událost, která měla ovlivnit jeho pozdější život, se datuje do období, kdy byl zaměstnán jako zootechnik ve velkokapacitním kravíně v Bulharech.

Robert se znal od dětství s Miloslavem Odstrčilíkem. Oba pocházeli z Úval a dosud byli i nejlepšími kamarády. Jejich přátelství ovšem mělo roku 1985 projít zásadní zkouškou. Na jaře toho roku se totiž domluvili, že opustí komunistické Československo.

Další členové skupiny

Inspirací k opuštění republiky byla událost spojená s břeclavskou pobočkou státního podniku Transporta Vítkovice, kde s Miloslavem Odstrčilíkem pracoval i Miroslav Matůšek – další z mužů, kteří se rozhodli překročit hranice do Rakouska. Matůškovi totiž krátce předtím emigrovala do Itálie snoubenka Helena Nešporová. Dále v Transportě Břeclav pracoval Václav Bařina, který se také rozhodl utéct za hranice. Řady útěkářů rozšířili i Zdeněk Bedřich, Václav Frýbert a bratři Petráskovi z Bořetic.

Přípravy

V průběhu léta se výše jmenovaní scházeli v restauraci i jinde, ale byla to spíše nahodilá setkání. Nejzásadnější přípravy k samotnému přechodu zajišťovali Robert s Miloslavem. Jako jediní z celé skupiny bydleli v Úvalech a nebylo tedy nijak podezřelé, když se pohybovali poblíž hranice. Jinak samozřejmě nebylo běžné přijet do Úval jen tak. „Návštěva se většinou musela ohlásit nebo jste museli mít povolení. I já jsem musel mít propustku, když jsem chodil podél drátů do práce v Sedlci,“ vzpomíná pamětník.

Možných scénářů útěku bylo několik – od podkopání sklepem, který procházel hranicí, až po proběhnutí otevřenou branou ženijně-technického zátarasu. Odstrčilík neměl v plánu odejít do Rakouska sám. Byl ženatý a měl malou dceru, což jej přimělo k tomu, aby své plány přehodnotil. S rodinou požádal o patnáctidenní zájezd do Jugoslávie. Podobnou žádost podali i Robert Polách a Václav Bařina. Robert a Odstrčilíkovi povolení k výjezdu získali, Bařina ne. Své přátele, kterým se naděje na emigraci přes Jugoslávii vzdálila, ale nenechali v nouzi a dál pracovali na tom, jak s co nejmenším rizikem přeběhnout za dráty.

Zkoušeli například kopat na čas, aby měli představu, jak dlouho jim bude trvat prokopání sklepem. Tyto zkoušky probíhaly u Roberta na dvoře. S Odstrčilíkem také monitorovali pohyb hlídek Pohraniční stráže. Nebylo to nijak náročné, stačilo se podívat z okna. V Úvalech totiž probíhala státní hranice bezprostředně za zástavbou.

Možnost podkopat se sklepem byla v jejich plánech dlouho na prvním místě. Odstrčilík dokonce pro potřeby takového útěku získal klíč od sklepa Václava Němého, jenž se jevil jako nejvhodnější. Němý pracoval také v Transportě Břeclav, s Odstrčilíkem se ale blíže nestýkal a neměl tušení o tom, že by jeho sklep mohl být využit k něčemu podobnému. Odstrčilík se v zaměstnání dostal k Němého klíčům a zřejmě je otiskl do vhodného materiálu, čímž získal formu ke zhotovení duplikátu.

Útěk

Akce byla naplánována na 20. září 1985. Nějaký čas předtím se však Roberta začaly zmocňovat obavy. Nakonec se rozhodl, že smluveného dne půjde na večírek do Bulhar, kde se loučili s jednou spolupracovnicí odcházející do důchodu, a tím se útěku přes hranici vyhne. Zatímco byl Robert na oslavě, Odstrčilík s Bařinou, Bedřichem, Frýbertem a Matůškem se naposledy sešli v hotelu Grand.^[1] S autem Václava Bařiny před hotel přijel Josef Petrásek, který se pak od skupiny odpojil. Odstrčilík odvezl odhodlané mladíky do Úval, kde je nechal schované ve svém vinném sklepě. Poté odjel pro Roberta na oslavu do Bulhar. Pamětník neměl moc chuti se naplánované akce zúčastnit, což ve vyšetřovacím spisu potvrzují i čtyři spolupracovnice, které byly na oslavě. „K tomu přechodu jsem nechtěl jít, už jsem cítil, že z toho něco bude. Chtěl jsem se z toho vyzout, ale nešlo to.“

Nicméně odjeli. Robert stále počítal s tím, že se budou podkopávat sklepem. Dost ho tedy překvapilo, když se dozvěděl, že se rozhodli změnit plán. Jeho konečná podoba spočívala v tom, že Odstrčilík a Polách vyjdou k hranici, v příhodný okamžik dají znamení přátelům ukrytým ve sklepě a ti přeběhnou.

Přesně to se také stalo. Mladíci využili díry v první překážce a takzvaného mrtvého pásma, což byl prostor, na který nebylo vidět ze strážních věží Pohraniční stráže. Útěk se vydařil, i když se vyskytla malá komplikace: při hlídce na hranicích Roberta potkala jeho matka ještě s jednou ženou a zajímalo je, co tam dělá. „Říkal jsem, že si chci na cestu ulovit perličku. To sežraly i s navijákem a šly dál,“ usmívá se dnes pamětník spokojeně. Následujícího dne měl totiž Robert stejně jako Odstrčilík odjet na zájezd do Jugoslávie.

Dovolená v Jugoslávii

Den po útěku Bařiny a ostatních členů party se měl Robert sejít s Odstrčilíkem v Břeclavi, odkud měli i s Ladislavem Petráskem a Odstrčilíkovou manželkou a dcerou odcestovat do Jugoslávie. Odstrčilíkovi zřejmě dostali strach a na dovolenou odjeli už předchozího dne, aniž by o tom Robertovi řekli. Nikdo na něj nečekal ani na dalším smluveném místě v Jugoslávii. Zpočátku přemýšlel nad tím, jak by se dostal na vlastní pěst do Itálie.

Mohl si za pár dinárů najmout loďku a přeplout, ale tuto možnost vyhodnotil jako velké riziko. Pokoušel se také dojet stopem do Karlovce, kde měl kontakt na člověka, který mu mohl s přechodem pomoci. Jenže neměl štěstí, nikdo jej nechtěl svézt. Nakonec se tedy rozhodl, že si prostě užije zbytek dovolené. V Jugoslávii strávil dva týdny, během nichž se přes den koupal a po večerech navštěvoval pobřežní bary. Po dvou týdnech se vrátil do Československa.

A jaké měl pamětník motivace k emigraci? „Byl jsem svobodný, nic mně sice nechybělo... Ale stejně můj sen byl Austrálie, hlavně kvůli přírodě. Jinak ta volnost, to mně bylo putna. Kdybych tam zůstal, tak bych šel do Austrálie. Co tady?“

Zatčení a soud

V pátek se Robert vrátil z dovolené a tušil, že se něco bude dít. Až do neděle se kupodivu nedělo nic. „Byl jsem doma a chtěl jsem jít nařezat slunečnice pro ptáky. A oni došli, kriminálka. Měl jsem v každé ruce nůž, to vypadalo jistě velice dobře. Jestli prý bych mohl jít na chvilku s nimi. Jenomže mě hned sbalili a odvezli do Břeclavi.“ Z břeclavské vyšetřovny pak záhy putoval do brněnské vazební věznice, kde strávil dva nebo tři týdny. V Břeclavi proběhl výslech: „Chvilku jsem zapíral, ale říkal jsem si, že se stejně dříve nebo později někdo nebo něco najde.“ Další orientační výslech se odehrál v Brně. Výslechy podle pamětníka nedoprovázelo žádné násilí či nepříjemné zacházení ze strany vyšetřovatelů.

A jak se vůbec policie dozvěděla, že má Robert Polách něco společného s překročením hranic? Rodina Odstrčilíkova s Ladislavem Petráskem odjela do Jugoslávie. Cestovali autem Václava Bařiny, který plánoval, že si je pak za hranicemi vyzvedne. Odstrčilíkovi z Jugoslávie přešli hranice do Rakouska, ale Petrásek si to rozmyslel a vrátil se. Zřejmě dostal strach a po návratu všechno nahlásil.

U soudu byli z obžalovaných přítomni jen tři účastníci celé akce – Robert a bratři Petráskovi. Všichni byli odsouzeni, jediný Robert však dostal nepodmíněný trest. Měl jít na deset měsíců do vězení, zatímco bratři Petráskovi dostali po šesti měsících podmíněně. Je možné, že Robertovi uškodilo i to, že se se soudcem, který měl tento případ na starost, už jednou setkal. Nešlo o nic zásadního, s kamarádem tehdy vyrazili krást broskve do sadu. Chytil je hlídač a dostali pokutu.

Po soudu se Robert ještě odvolal. U odvolacího soudu v Brně argumentoval tím, že se nakonec snažil účasti na přechodu hranic vyhnout. „Už jsem měl obavy. Ale kdybych je naprášil, tak co mám ze života? Peklo. Kromě Odstrčilíkovy dcery by nás šlo do vězení sedm. Vůbec to ale jako polehčující okolnost nezabralo.“

Na Borech

Nějakou dobu Robert ještě strávil na svobodě a chodil do zaměstnání. Až v květnu roku 1986 pro něj přijela policie a odvezla jej do plzeňské věznice na Borech.^[2] Hlavní pracovní náplní vězňů bylo broušení skla a kamínků pro bižuterii. Byla to těžká práce. Běžný den ve vězení popisuje pamětník takto: „Jenom do práce, z práce, vysprchovat a spát. Spal jsem jak kameň. Tam jsem se vyspal snad nejlíp za celý život.“ Dvakrát až třikrát týdně chodili vězni na přesčasy, tzv. nadělávky. Volného času bylo minimum, což Robert uvítal, protože mu aspoň rychleji ubíhal čas. S ostatními vězni nenavazoval bližší kontakty a uzavřel se do sebe. „To chce udělat si svůj režim, jinak je tam člověk ztracený,“ popisuje své tehdejší naladění. To, že se ocitl ve vězení, vnímal jako podraz kamarádů, režimu to za zlé příliš neměl. „No co, režim byl, já jsem se mu postavil, tak jsem trpěl,“ hodnotí s odstupem času.

Zatímco Robert brousil sklo na Borech, jeho matka doma pracovala na tom, aby jej na podmínku propustili. Pro to bylo nezbytné předložit společenskou záruku, kterou poskytlo právě zemědělské družstvo, kde byl Robert dříve zaměstnán. Díky záruce a tomu, že byl i ve vězení vzorným pracovníkem, jej v listopadu propustili. Ještě předtím dostal ve vězení pochvalu, finanční odměnu a výuční list. Chybělo mu jen teplé oblečení na cestu domů, protože k výkonu trestu nastoupil v květnu jen v kraťasech a tričku. V Plzni však shodou okolností bydlela Robertova tetička, která mu pár teplých svršků přinesla.

Znovu na svobodě

Po návratu domů Robert nastoupil zpět do družstva. Spolupracovníci se jej sice vyptávali na podmínky ve vězení, ale on sám nezaznamenal, že by na něj někdo hleděl skrz prsty. Později si Robert našel přítelkyni. Žili spolu na sídlišti a narodila se jim dcera. Po neshodách, které pramenily i z toho, že byl na sídlišti nešťastný, se Robert s partnerkou rozešel. Nyní žije již osmým rokem zase v Úvalech, kde se ve volném čase věnuje hlavně chovatelství.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a 2014 zpracoval: Jakub Konečný

mail: konecny.kuba1@gmail.com

---