Herta Pokorná

* 1940

  • „Časem se to tak nějak srovnalo, že už se to nevnímalo. Pamatuju si, že vždycky maminka říkala: ‚Musíme zavřít okna, aby nás nikdo neslyšel, že mluvíme německy.‘ Po válce to bylo zakázané. Vždycky říkala, ať zavřeme okna, ať neslyší, jakou řečí mluvíme. Byla to nenávist k Němcům. Nějaký strach a obavy byly, nepodřeknout se, že se mluví německy. Bylo to hodně přísné hned po válce, než se to všechno uklidnilo. Museli jsme se sžít všichni dohromady. Já si taky říkám, že se to podařilo. Nenávist byla, ale potom, když už se žilo déle, tak: ‚Nepůjčil bys mi tohle, nemáš tohleto...‘ Všichni se naučili češtinu, tak si i vzájemně vypomáhali.“

  • „My jsme bydleli po válce, dneska je tam hospoda, tam jsme se nastěhovali. V dokumentech je, že majitelem byl nějaký Hermann Mannich. Tam jsme bydleli a tatínek žádal, že by to odkoupil, a nemohl, protože neměla české občanství, zase to odmítli tím, že je maminka Němka. Přestěhovali jsme se tam hned na konci války a byli tam do roku 1948 nebo 1949. O ten dům měla zájem nějaká rodina a on byl vysoký komunistický funkcionář v Jablonci. Za jedno, ani bychom tam nemohli bydlet, protože aby dole bydlel komunista a nahoře smíšené manželství, kde se mluvilo německy, to by absolutně nešlo. Zamítli to i s tím, že maminka nemá české občanství, tak jsme se museli vystěhovat.“

  • „Dědeček musel odejít a šel v září. Pamatuju si, že jsem šla do školy a stálo tam auto, nakládali je, posazovali na lavice. A že brečeli, já jsem tomu nerozuměla… že vlastně jsme se viděli naposledy. Já jsem to nechápala, to přišlo, až když člověk dostal rozum. Asi v roce 1955 maminka dostala povolení, ale po několikáté, že mohla navštívit rodiče v Německu – a to už bylo DDR, takže to nebylo tolik přísné. V roce 1955 jsem byla s maminkou, ale to už dědeček nežil. A babička v roce 1967 nebo 1968 už byla hodně stará a byla sama v Německu. Tenkrát se vyřizovalo, že jsme si ji vzali sem, takže z Německa přišla sem a asi do dvou let zemřela.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Albrechtice v Jizerských horách, 14.08.2023

    (audio)
    délka: 01:49:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dědečka viděla naposledy při odsunu. Brečel na korbě náklaďáku

Herta Pokorná v roce 1949
Herta Pokorná v roce 1949
zdroj: Archiv pamětníka

Herta Pokorná, dívčím jménem Pospíšilová, se narodila 7. listopadu 1940 v Albrechticích v Jizerských horách. Pocházela ze smíšeného manželství, její matka Elly Dressler byla Němka. Rodiče otce Emila Pospíšila přišli do Jizerských hor za prací na začátku 20. století. Dědeček Rudolf Dressler sloužil během první světové války jako zdravotník, později se živil výrobou a broušením skla. Oba strýcové z matčiny strany bojovali ve wehrmachtu, mladší Rudolf zahynul v Dněpropetrovsku a starší Hugo skončil v sovětském zajetí, z něhož se vrátil až v 50. letech 20. století. Po válce muselo celé příbuzenstvo matky do odsunu. Matka zůstala díky smíšenému manželství v Československu, dlouho ale marně žádala o československé občanství. Komunisti po roce 1948 rodinu vystěhovali z domu, který měli v národní správě. Otec také přišel jako živnostník o truhlářství. Herta Pokorná po škole pracovala v porcelánce v Desné, později žila v Brandýse nad Labem a v Kladně, kde pracovala jako listonoška. Dvakrát se provdala, z prvního manželství měla dvě děti. Do rodných Albrechtic se vrátila poté, co ovdověla. Žila zde i v roce 2023. Příběh pamětnice mohl být zaznamenán díky podpoře obce Albrechtice v Jizerských horách.