Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pohlová (* 1924  †︎ 2019)

Život mne naučil nebát se

  • narozena 2. října, 1924 v Praze

  • maturovala v roce 1943

  • dokázala se vyhnout nuceným pracem

  • v roce 1944 začala studovat zdravotní a sociální školu v Praze

  • od roku 1945 pracovala jako sociální pracovnice v Moravských Budějovicích

  • v roce 1947 si vzala duchovního Československé církve husitské, Hynka Pohla

  • zemřela v roce 2019

S Věrou Pohlovou jsem se setkal v kostele. Ve strohé budově československé církve měla malý, ale úpravný byt. Tam mi vyprávěla o složité a často dramatické cestě, která ji do něj dovedla.

Soudcovo putování

Věra Pohlová se narodila 2. října 1924 v Praze v rodině soudce JUDr. Václava Nedělky. Ten v té době žil s celou rodinou ve Žďáru nad Sázavou. Po pěti letech přešel k soudu ve Znojmě, posléze získal místo u Vrchního soudu v Brně a nakonec se stal v roce 1937 prezidentem Krajského soudu v Jihlavě. „V Jihlavě jsem zažila německou okupaci, kdy přijížděli. Brzy ráno jsem šla do školy a 15. března, v chumelenici, přijížděly nákladní vozy, kde stáli němečtí vojáci, kteří neměli žádné těžké zbraně. Za nimi jeli na sajdkárách důstojníci a to bylo všechno. Ale oni v té vánici několikrát projeli Jihlavou, aby udělali radost jihlavským Němcům. A ti Němci na to byli připraveni, protože už měli nachystané a vyvěšené ‚Heim ins Reich‘, ‚Ein Führer, ein Reich, ein Volk‘, a ti kluci už měli připravené uniformy HJ [Hitlerjugend] a ti tam všude lítali…“

V Jihlavě rodina soudce dlouho nevydržela. „Bylo to tak, že oberlandrát [vrchní zemský rada], takový mladý Němec, chtěl získat budovu krajského soudu, kde je dnes v Jihlavě nějaká univerzita. A právě tuto budovu musel tatínek převést jako celek. To bylo se souhlasem nejen ministerstva tehdejší české vlády, ale i K. H. Franka. Tak jsme se zkrátka museli přestěhovat do Třebíče a tatínek musel přestěhovat celý ten soud se všemi náležitostmi.“

Otec se setkal jako soudce s nadutostí německých vojáků i arogancí ozbrojených ordnerů, kteří si vynutili propuštění svých kolegů z vazby, v níž se octili pro střety s českými četníky krátce před začátkem okupace. 

Škola pro život a válečná Praha

V roce 1943 studentka Věra maturovala na třebíčském gymnáziu. Již začátkem třicátých let založila Alice Masaryková v Praze školu pro sociálně zdravotní péči. Za německé okupace byl tento obor jediným pomaturitním studiem, které Němci nezrušili. Pamětnici se podařilo vyhnout totálnímu nasazení a nastoupila na této škole studium sociální a zdravotní péče. „Alice Masaryková měla rodinu matky v Americe, měla spojení na Rockefellerovu nadaci. V Americe se naučila sociální práci a založila v Praze školu, která byla až do roku asi čtyřicet osm, to byla Masarykova škola zdravotní péče. Tam se školily sociální pracovnice, které pracovaly jednak v Lize proti tuberkulóze, která také byla masarykovská, a krom toho byla péče o mládež, která tam byla od začátku první republiky, kde se starala hlavně o sirotky.“

Po obsazení republiky Němci byla škola ponechána v původní budově, ale polovinu obsadily německé studentky. „Ony tam hrály volejbal, my jsme byly na zahradě, a ony tam měly ve své části rádio, které nemělo vyjmuté součástky pro příjem zakázaných pásem. Stalo se mi asi dvakrát, ve druhém roce, že jsem se tam vplazila večer potmě a poslouchala jsem si Volá Londýn, Moskva.“

Velkým štěstím pro školu za války bylo, že tam mohli vyučovat propuštění profesoři ze zavřených vysokých škol. „Měly jsme tam zdravotnictví, měly jsme tam soudnictví, sociální práce a měly jsme tam takové věci, které tenkrát teprve začínaly – psychologii a další. Ti profesoři, kteří nemohli vyučovat svoje studenty, tak díky ředitelce, která byla lékařka, přednášeli nám. Takže ještě pro nás pět, kteří jsme se dochovali, je ta škola zdrojem znalostí pro celý náš život.“

Mezitím byl přítel pamětnice Hynek totálně nasazen v Německu, v Düsseldorfu. Trikem se mu však podařilo získat povolení k návratu pro skupinu deseti Čechů.

Ve stejné době zažila jeho partnerka Věra bombardování Prahy – zejména Vinohrad. „Když byla Praha v únoru 1945 bombardovaná, viděla jsem to poledne, jak najednou tam byly ty rybičky, které pluly po tom nebi, a já šla Ruskou ulicí do našeho internátu. Zajímavé bylo, že jindy vždy hodně houkali, a najednou skoro žádné houkání nebylo. Ale když jsem se otočila – tehdy tam ještě nebylo tolik domů – tak jsem viděla činžáky na Vinohradské ulici, na Floře, nad nimi pluly ty rybičky, a najednou z nich začaly padat takové malinkaté tečky a už to bylo pryč. Ale dole se zvedl kouř, který byl nejdřív světlý, pak hnědý a nakonec tam byly plamínky. V těch domech byl všude plyn. A jakmile to tam bouchlo a dostalo se to tam dolů, tak ti lidé nejen že byli zasypaní, ale i uhořeli, protože nemohli ven. To bylo hrozné. My jsme hned šli do toho našeho bydliště v Ruské a věděli jsme, že nás bude v nemocnici potřeba.“

Druhý den přijela skupina Čechů vedená Hynkem z totálního nasazení. Krátce se viděli s pamětnicí, než byli přesunuti na práci do továrny v Kuřimi. Věra Pohlová se vrátila do Třebíče, kde pomáhala v místní nemocnici. Tam zažila příjezd Rudé armády včetně vystoupení místního rodáka z Hroznatína na Třebíčsku, Ludvíka Svobody.

Osvobození

„Když Rusové přijeli, tak kousíček od místa, kde jsme bydleli, zastavil první tank. Dnes je tam pamětní deska. Velitel vystrčil hlavu a ptal se: ‚Kuda na Pragu? Stalin skazal Praga.‘ Tak jsme ukázali, ‚kuda na Pragu‘, a oni zavřeli – a nic. Nijak se tam nebojovalo. Ale ráno přijely na náměstí takové ukrajinské vozy tažené koníčky. Tam se již shromáždili hlavně mladí lidé a najednou tam zastavil ruský gazík. Z něj vylezl nějaký důstojník. A najednou tam nějací lidé říkali: ‚Svoboda!‘ A on to byl opravdu generál Svoboda. Postavili ho na ten gazík nahoru, aby jim něco řekl. Ale on se jich ptal, kde má rodinu? (...) Tak on se tam vlastně dozvěděl o smrti syna, kterého Němci odvezli do koncentráku.“ 

Po znovuotevření vysokých škol Věra Pohlová v Praze dokončila studia a nastoupila jako sociální pracovnice v Moravských Budějovicích. „Jezdila jsem tam na kole po vesnicích, které byly za protektorátu zabrané pro Němce a teď se znovu připojovaly ke Znojmu.“ Hynek v Praze vystudoval teologii, pak dostal místo jako farář v jižních Čechách, kde se roku 1947 s pamětnicí vzali. Měli malý byt v domě nedaleko hranic, které se však razantně proměňovaly. Z někdejšího pásma pašeráků se stala „hráz míru a socialismu“ a z řady lidí žijících poblíž převaděči, pomáhající „narušitelům“ v odchodu do svobodného světa.

Věra Pohlová pochopila, že syn majitele jejich domku patří do této skupiny. Ji samotnou však odchod do Německa nelákal. Byla v té době těhotná a intenzivně se zabývala prací s dětmi z okolí. Spolu s manželkou místního funkcionáře vybudovaly v opuštěném domě zařízení pro děti. K domu patřila i velká zahrada s ovocnými stromy a chlév se třemi kravami. Tím měly postaráno i o zdravý základ k dětské stravě, která byla doplněna potravinami z UNRRA.

Manžel, který pracoval jako duchovní, docházel i do klatovské věznice. Tam byla řada lidí dopadených právě při pokusu o emigraci. A tak v rámci duchovní služby vyřizoval vzkazy mezi vězni a jejich rodinami. Obzvláště důležité bylo sdělit příbuzným, že jejich blízký je „pouze“ zavřený, nikoli po smrti.

Mladého faráře zavál osud s krátkou odbočkou přes vznikající vojenské jednotky PTP do pražské církevní obce na Vinohradech. Tam se věnoval z velké části správě sociálních zařízení příslušejících náboženské obci. V té době přišli rodiče Věry Pohlové o byt v Třebíči. Po krátké době odloučení od manžela se pamětnice dostala do Prahy za ním. Bydleli v církevním bytě v budově Husova sboru.

Srpen 1968

Jako sociální pracovnice a zdravotnice zažila Věra Pohlová i srpen 1968. Po válečných zkušenostech jí bylo jasné, že jí bude potřeba jako zdravotnice. A tak se vydala, jako každý den, do nemocnice. „Když jsem viděla ty tanky na Floře, tak jsem začala trochu plakat. Bylo to pro mne hrozné pomyšlení. Vedle mne šla ještě jedna zaměstnankyně z nemocnice. Ta, když to viděla, tak se otočila a šla domů. Říkala: ‚Oni budou rabovat, ti Sověti, takže já nepůjdu do práce.‘ Ale já jsem šla do nemocnice. A když jsem tam přišla hned v osm hodin, tak už tam byl ředitel. To byl komunista, ale slušný. (...) A zároveň jsme byli svoláni, jako všichni zaměstnanci, do velkého sálu, kde normálně zasedali lékaři. (...) Mysleli jsme, že nám řeknou, co budeme dělat, (...) ale začali vyprávět, místo toho, jaká je situace, o boji afrických národů za svoji svobodu. Tak jsme se všichni zvedli a šli na svá pracoviště. Když jsme odtud odcházeli, tak hned branou přijely dva náklaďáky.“

A tady zažila Věra Pohlová symbolický moment: na korbě ležel raněný mládenec v modrých džínách a bílé košili, která byla na prsou červeně zbarvena. „Tu jsem si řekla, to je naše vlajka, červená, modrá a bílá.“

Z pověření ředitele se vydala na pochůzku po jednotlivých klinikách. První den přivezli do nemocnice čtyřiaosmdesát raněných. Lidé se zoufale sháněli po svých blízkých. Z Vltavy se stala nepřekonatelná překážka, neboť všechny mosty byly obsazené invazními vojáky. Pamětnice zmiňuje i noční střelbu na kliniku profesora Hněvkovského. Stránky kliniky s oficiálním názvem Klinika dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice v Motole o tom říkají: „Plynulou činnost kliniky hrubě narušila srpnová invaze vojsk Sovětského svazu a tzv. východního bloku do Prahy v roce 1968. Budova se ocitla v palbě zbraní, nejvíce zásahů utrpěl prosklený operační sál orientovaný směrem k Vltavě, přestože byl označen velikým červeným křížem. Údajně se omylem dostaly do střetu jednotky dvou okupačních zemí – jedna umístěná u Palackého mostu, druhá na Karlově náměstí.“

Věra Pohlová obtelefonovávala rodiny, někdy je i pěšky obcházela, a samozřejmě vykonávala všechno, co se o sociálně-zdravotnické pomoci naučila.

A život šel dál...

Když začalo období tzv. normalizace, nejistota ustoupila tíživé jistotě: žádná třetí cesta se hledat nebude, povinností bylo pevně se přimknout k SSSR pod vedením komunistické strany. V takových časech se Věra Pohlová věnovala práci pro lidi, což jí přinášelo úlevu a zadostiučinění.

Když v roce 1986 zemřel její manžel, překonávala těžkou ztrátu o to intenzivnější prací. Dnes, ve svých dvaadevadesáti letech, se Věra Pohlová těší ze tří dětí, tří vnoučat a šesti pravnoučat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karel Kužel)