Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Vladimír Piskáček (* 1929)

• 1929 – narozen v Plzni, dětství v Mariánských Lázních

• otec právník, matka provozovala knihkupectví

• 1944 – vyšetřován gestapem za protiněmecké nápisy

• 1948 – neúspěšný pokus o emigraci

• 1949 – maturita

• studium na lékařské fakultě

• 1956 – ukončení studia

• 1958 – emigroval přes Turecko do Spojených států

• v USA znovu vystudoval medicínu, otevřel si psychiatrickou ambulanci na Long Islandu

• často cestuje po celém světě, fotografuje, maluje

• amatérský etnolog, kulturní antropolog, studuje spirituální praktiky „primitivních“ kmenů

• od devadesátých let navštěvoval Českou republiku

• v současnosti žije v Rychnově nad Kněžnou

Lékař, dětský psychiatr, amatérských etnolog a sociální antropolog a ve svém volném čase malíř a fotograf, tím vším je MUDr. Vladimír Richard Piskáček. Skoro čtyřicet let žil ve Spojených státech amerických (od roku 1958 do konce devadesátých let), většinou ve státě New York. Narodil se v roce 1929 v Plzni jako jedináček starším rodičům. Otec právník na penzi, matka, která na něj neměla mnoho času, ale po hmotné stránce mu nic nechybělo. Sám se označuje za inteligentní dítě, které se však lehce neučilo a mělo odmalička pocit outsidera.

Vladimír Piskáček zažil již jako patnáctiletý konflikt s gestapem. V Plzni pod plynárnou načmáral prý nějaké protiněmecké nápisy a byl při tom chycen. Dostal několik ran, ale na nějakou obzvlášť velkou brutalitu si prý stěžovat nemůže. Naštěstí se jeho případem nezabývali, byl prý již konec války a větší starosti jim dělalo bombardování Plzně a blížící se fronta. Po válce se setkal se svým vyšetřujícím gestapákem, mohl si prý s ním vyřídit účty, ale nechtěl.

„Když jsem byl v Plzni, tak za mnou přijeli, ti s těmi páskami – Rudí (revoluční) gardisté. Říkali: ‚Tak pojď, máme toho tvého gestapáka, co tě mučil. Jdi mu rozbít hubu.‘ Já jsem říkal: ‚Soudruzi, jděte mu rozbít hubu za mne, já toho mám dost. Dělejte si, co chcete.‘ Tak ho přinutili, jako Sisyfa, přehazovat cihly z jedné hromady na druhou a zase zpět.“

První pokus o emigraci – únor 1948

Vladimír Piskáček říká, že v Mariánských Lázních se krátce po únoru 1948 pokusil o přechod hranic, prý ho chytili, podařilo se mu však ze všeho vymluvit a žádný trest ho nestihl. „Pomáhali jsme lidem přecházet hranice. Já jsem se o to taky jednou pokusil, to víte, že mne chytli. Všechno jsem popíral a oni řekli: ‚Kdybys náhodou něco věděl, tak to řekni.‘ Já na to: ‚Ano, soudruzi, přece vím, co je moje povinnost.‘ Když člověk uměl s komunisty jednat, tak je mohl docela jednoduše obalamutit.“ Ve spise, který na něj vedla StB, se však žádná zmínka o této události neobjevila.

Ze školy v Mariánských Lázních odešel, možná i proto, aby předešel vyloučení. Asi rok před maturitou měl údajně vážnou nehodu, úřady prý na něj pozapomněly a školu mohl dokončit v Žatci. V životě ho stále provázelo štěstí.

Podobně se rozhodl pro studium na lékařské fakultě v Košicích, co „nejdále od Čechů“. Jeho strategie byla úspěšná, přijímací zkoušky úspěšně složil i přes svůj kádrový škraloup. Dokonce se mu podařilo, když po něm chtěli podepsat jakési papíry, vymluvit na to, že je již dříve podepsal na druhém konci republiky, bez toho, aby to soudruzi ověřovali. Nepodařilo se mu sice studovat daleko od Čechů, protože krátce po přijetí ho košická fakulta přeřadila na nově otevřenou lékařskou fakultu v Plzni. Protože v Plzni měla stále trvalé bydliště jeho matka, nemohl nic namítat. Fakultu i v Plzni dostudoval.

Emigrace v roce 1958

Již v době těsně před Únorem prý bylo pamětníkovi jasné, že musí emigrovat. Byla jen otázka, kdy a jakým způsobem. Když se to nepovedlo v Mariánských Lázních hned v roce 1948, počkal si, až odmaturuje a vystuduje vysokou školu. Jeho recept byl: Nikomu nic neříct. Jak Vladimír Piskáček podotýká, historie je plná případů, kdy se někdo prořekl nebo nějaký rozhovor vyslechla nepovolaná osoba, která dostala další lidi do průšvihu. O tom, že se chystá emigrovat, neřekl nikomu, ani svým nejbližším. O rok dříve, v roce 1957, vycestoval do Francie, ale z cesty se ještě vrátil, dále se snažil získávat si důvěru oficiálních úřadů, nikomu nic neřekl. Zvolil si cestu na sklonku padesátých let dosti neobvyklou – turistický zájezd do Turecka.

„To byly takové různé zájezdy, dostal jsem se do Istanbulu, tam jsem protrhl kordon policajtů, požádal jsem o azyl a dostal jsem turecký pas. Já jsem přišel do Ameriky s tureckým pasem. Byl jsem v turecké vazbě, když se o tom dozvěděli Američani, tak mne pak vyzvedli. Byl jsem pak v domácím vězení s jedním Turkem.“

Přes Itálii se pamětník dostal lodí do Spojených států, do New Yorku prý přijel na turecké dokumenty. Samozřejmě se to Američanům zdálo divné a chtěli, aby prošel testem na detektoru lži. Vladimír Piskáček se jim vůbec nediví.

„Chtěli, abych prošel detektorem lži. No jo, vy Američani, vy mi tady nevěříte... Proč by mi taky měli věřit, když jsem měl takovou zvláštní dobu, výstřední způsob útěku, nejdřív do Sovětského svazu, pak návrat z Francie. To samo o sobě bylo divný. No tak jsem udělal detektor lži a šlo to po sobě velice rychle. Najednou jsem pracoval.“ V roce 1964 se z něho stal naturalizovaný Američan.

Státní bezpečnost zavedla na Vladimíra Piskáčka pro potřeby trestního řízení vyšetřovací svazek. Od léta roku 1958 StB zjišťovala na pracovišti, v místě jeho bydliště, i u jeho známých a rodinných příslušníků motivy a okolnosti jeho emigrace. Oficiální závěr zněl, že „jmenovaný neměl kladného poměru k socialistickému režimu“. Jinak závěry StB celkem vzato potvrzují to, co říká i sám Vladimír Piskáček. Jeho matka ve vyšetřovacím spisu uváděla důvod, že mu nebylo umožněno změnit zaměstnání. Jako vedlejší důvod to uvádí i sám pamětník.

Ze zprávy o informacích získaných od domovních důvěrníků z místa bydliště pamětníka z října 1958 se dočteme: „Z jeho chování a vystupování však důvěrníci usuzují, že jde o muže zaměřeného na Západ, což se projevuje v jeho výstředním oblékání a napodobování amerického způsobu života. Nosí zásadně kalhoty výstředního střihu (roury), rovněž jeho kabáty nejsou normálně šity, klobouk rozpláclý. (…) Jak svým oblekem, tak i chováním a chůzí budil dojem páska.“

Velký koníček cestování

Jeho lékařské vzdělání nebylo automaticky uznáno, ale po prvních, problematických letech složil všechny potřebné zkoušky, aby se mohl věnovat pediatrii a psychiatrii. Na Long Islandu ve státě New York si pamětník otevřel soukromou praxi a dbal také na to, aby měl čas na svůj velký koníček, cestování. Zabýval se amatérsky etnologií a sociální antropologií a na tato témata ze života tzv. primitivních národů také publikoval různé články ve více či méně odborných tiskovinách. Ze svých cest přivezl mnoho předmětů, část svých sbírek věnoval na začátku nového tisíciletí Náprstkovu muzeu v Praze a Západočeskému muzeu v Plzni.

Po roce 1989 se stále častěji vracel do České republiky, aby zde nakonec zakotvil natrvalo. Usadil se v Rychnově nad Kněžnou. V pozdním věku zde znovu založil rodinu a narodila se mu dcera Anna.

Celý život ho bavilo malování, původně se chtěl místo lékařské fakulty přihlásit na akademii, ale nakonec se rozhodl jinak. Po většinu života však maloval, zaznamenával zážitky ze svých cest. V posledních letech ho bohužel zradil smysl, který je pro malíře velmi důležitý, zrak. Malovat už nemůže a stejně tak se nemůže věnovat své další zálibě, četbě.

Životní krédo? „Řekl bych uchovat to, co tu ještě je. Nezničit to. To už samo o sobě je velká dřina. Rozumíte, my tady necháme ty hrady pustnout, opadávají. Příroda se ničí. To je potíž. To by se mělo uchovat. Inteligentně, ne na to naplácat nějakou maltu. To by bylo mé krédo. (…) To by bylo krédo pro lidi a pro sebe by bylo nikdy nestárnout. To by bylo krásný.“