Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Pilík (* 1937)

Dneska člověk mnohé ví a kouká na všechno úplně jinýma očima

  • narozen 5. června 1937

  • studoval na průmyslové škole v Příbrami

  • v roce 1954 krátce pracoval na dole Bytíz

  • sloužil základní vojenskou službu u Pohraniční stráže v Děčíně, kde poté zůstal

  • stal se členem KSČ

  • pracoval jako stavař

  • během normalizace vyloučen z KSČ

Dětství

Miroslav Pilík se narodil 5. června 1937 v malé vesničce Mezný (dnešní okres Písek), jak sám říká, tehdy to byl zapomenutý kraj, kterému se pro specifické přírodní podmínky též říká Česká Sibiř. „Doma měli chaloupku, takovou opravdu mizernou chaloupku, co táta zdědil, a v ní byla babička a děda.“ Miroslav Pilík měl dalších pět sourozenců, „a protože jich bylo hodně a měli jednu místnost, nic víc, a nebylo kde spát“, vzala si malého Miroslava na krátký čas k sobě jeho teta. Jak sám uvádí, byl tak trochu „půjčovací“, střídavě bydlel u rodičů a dalších příbuzných, kteří pomáhali s jeho výchovou. V době německé okupace tak dokonce ochránil svou sestřenici, která se pod záminkou starání se o něj vyhnula pracovnímu nasazení. Otec Miroslava Pilíka byl malý rolník, hospodařil na kousku pole a choval malý počet dobytka. Aby uživil početnou rodinu, musel navíc pracovat u větších sedláků jako zemědělský dělník.

Tehdejší poměry nebyly rozhodně jednoduché, například škola se nacházela ve zhruba čtyři kilometry vzdálené obci, kam s ostatními dětmi z Mezného chodil i malý Miroslav Pilík. Malé učebny měšťanské školy, kde probíhala společná výuka více tříd najednou, si vybavuje dodnes.

Válka končí

Z válečných let si Miroslav Pilík dobře vzpomíná až samotné osvobození v roce 1945. Děti tehdy šly do školy jako obvykle, ale pan učitel je poslal domů. Chyšky a okolní obce, mezi nimi i Mezný, osvobodila Rudá armáda a válka tak skončila. Za zmínku stojí, že nedaleký Písek byl osvobozen již dříve, a to jednotkami americké armády, které působily na západ od dojednané demarkační linie. Většina německých vojáků se za účelem kapitulace snažila dostat právě do americké zóny. Také pamětník si vybavuje kolony německých vojáků utíkajících na západ před Rudou armádou.

Rudoarmějci se ve vsi dočkali upřímného a radostného přivítání. Podle vzpomínek Miroslava Pilíka se děti ve škole učily své osvoboditele zdravit rusky. Pochopitelně, že především pro děti byla přítomnost vojska něčím zajímavým a nevšedním, co natrvalo mnohým utkvělo v paměti. Vzhledem k tomu, že v Mezném byla dočasně dislokována vozatajská jednotka, měli místní obyvatelé čas, aby se s vojáky seznámili. Pobyt vojska ale přinášel i určité problémy pro hospodáře: „Voni ti Rusáci chodili na ten náš jetel, ale vedle, hned o sto metrů ani ne, měl ten sedlák a ten tam měl velkej lán jetele.“ Paní Pilíková proto prosila vojáky, aby jejich malé pole ušetřili. „Jim to nešlo do hlavy, u nich byly sovchozy a kolchozy, tak nějaký, že my máme kousky políčka, to ho nezajímalo.“

Život v míru

V poválečném Československu měla velmi silnou pozici Komunistická strana Československa, která především malým a středním rolníkům slibovala lepší hospodaření, v což zřejmě doufal i otec pamětníka, který se po válce stal členem KSČ. Po vychození měšťanky se Miroslav Pilík rozhodoval, co dál, lákalo ho vojenské letectvo, ale to se nakonec nepodařilo. Další životní cesty zavedly mezenského rodáka zcela opačným směrem než do nebes. Československé hospodářství se po válce výrazně orientovalo na těžký průmysl. Výroba oceli a dobývání potřebných surovin byly na prvním místě a ještě specifičtější postavení měly uranové doly. V Československu se uranová naleziště nacházela na třech místech: v Jáchymově, Horním Slavkově a na Příbramsku. Právě do Příbrami, která byla od pamětníkova bydliště nejblíž, se vydal studovat průmyslovou hornickou školu. Těžko si v tomto oboru mohl vybrat lépe, protože tradice ústavu sahala až do roku 1865, kdy bylo původní c. k. Báňské učiliště založeno.

Pod povrchem

Součástí studia, na které nastoupil v roce 1954, byla i praxe v přilehlých uranových dolech. Miroslav Pilík ji absolvoval na Dole Bytíz. Intenzita těžby v té době nebyla úměrná technickému zabezpečení a dodržování bezpečnostních zásad. Hned první den praxe, kdy byl pamětník v hlubině zaučován, došlo k nehodám, které znamenaly smrt hned tří horníků. Jak po letech vzpomíná: „To bylo na uvítání!“

V nápravně pracovním táboře Bytíz, jak se tehdy tato vězeňská zařízení jmenovala, byli vedle kriminálníků umístěni také vězni političtí. Bytízem prošel například gen. Tomáš Sedláček či skaut odsouzený za protikomunistickou činnost Lubomír Školoud, se kterým se Miroslav Pilík v dole osobně setkal. „Ten říkal: ‚Jednou přijde doba a komunisti se budou za všecko zpovídat, co napáchali.‘ Já jsem říkal: ‚Já to nepředělám.‘“ Jiným politickým vězněm byl jeho bývalý učitel z rodných Chyšek, jenž byl odsouzen v souvislosti s odhalením protikomunistické skupiny Černý lev 777, která působila na Sedlčansku a Táborsku a provedla dva bombové útoky na sekretariáty KSČ. Miroslav Pilík se držel instrukcí a s „mukly“ žádné kontakty nenavazoval, jak dále dodává v souvislosti s politickými procesy, které se v padesátých letech odehrávaly, nebyl tehdy schopen říci, zda jsou oprávněné, či nikoliv. „Co nám napovídali, tomu jsme věřili.“

Na stráži

Na Bytízu pracoval i o víkendech, aby si v rámci brigády přivydělal. Práce se mu ale nezamlouvala. Nabídku na podepsání smlouvy na další léta v dolech odmítl, částečně ho vysvobodil i odvod na vojnu. Základní vojenskou službu si odbyl u útvaru Pohraniční stráže, která byla považována za elitní útvar. Není třeba dodávat, že v řadách PS sloužili pouze vojáci s vhodným třídním původem, který Miroslav Pilík jako syn malorolníka a člena strany měl. Službu u 19. brigády Pohraniční stráže v Děčíně začal školením v přípravné škole PS v Lipové.

V následující službě pamětník nesloužil přímo na hranici, která tehdy byla bez nadsázky onou známou „železnou oponou“, ale službu vykonával v týlu. Hlavní náplní jeho práce bylo zaopatřování útvarů, ale podílel se také na likvidaci opuštěných domů v pohraničí, které by mohli využívat „narušitelé-diverzanti“. Kromě vyloženě pracovní činnosti rovněž vykonával v době mimořádných událostí kontrolní činnost v pohraničním pásmu. „Když bylo nějaký narušení, tak jsme chodili takhle na výpomoc, většinou jsme dělali nějaký pořádkový hlídky, nám určili nějakou trasu odsud posud, tam jsme chodili, a eventuálně se prohlíželi – namátkově – lidi, kteří šli do práce.“ Po dvou letech se mladému Miroslavu Pilíkovi naskytla příležitost splnit si sen z mladí a stát se vojákem z povolání. Službu u Pohraniční stráže si tak prodloužil o dva roky. Bezproblémovému pokračování napomohla i skutečnost, že od roku 1958 byl členem Komunistické strany Československa.

Někdy nesmyslné jednání a postupy v armádě jej však nakonec od dalšího pokračování služby odradily a uniformu svlékl. Rozhodl se věnovat stavařině, které se také učil ve škole, a nastoupil proto v podniku Vodohospodářské stavby v Děčíně. Nadále byl členem KSČ, ale práci pro stranu podle svých slov dosti zanedbával. Neznamená to však, že se o politické dění nezajímal, jak dnes popisuje, výrazně podporoval reformní hnutí, které se po lednovém sjezdu KSČ v roce 1968 dostalo k moci. Podporoval a věřil v budování socialismu, ale vlastní, československou cestou, nikoliv vnucováním sovětských norem. Jako většina národa doufal, že „konečně nebudeme muset jen kejvat, co nám řeknou támhle v Rusku, protože jsme docela jiná mentalita lidí, a bude to takový uvolněný“.

Okupace v roce 1968 a normalizace

Zásadní zlom pro něj proto znamenala intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Okupaci Miroslav Pilík prožíval velmi těžce, týden téměř nejedl. Byla to pro něho velká rána, nedovedl si to vysvětlit, vždyť žádná proklamovaná kontrarevoluce v Československu nebyla. „Jak kobylky se sem vecpali.“ Ačkoliv se na protestech proti okupaci nepodílel, svůj názor o neoprávněnosti zákroku dal najevo.

V následujících letech v komunistické straně probíhaly obecně známé prověrky, v jejichž rámci bylo ze strany vyloučeno mnoho lidí, kteří se „nevhodně“ chovali v období tzv. Pražského jara a především v pozdější době okupace. Stranické čistky nepřečkal ani Miroslav Pilík, byly mu vyčítány některé „nevhodné“ výroky, komise se zajímala o jeho účast na shromáždění při příležitosti legendárního hokejového zápasu v roce 1969, ale také o pasivitu ve stranické práci. Jak dnes sám s úsměvem říká: alespoň ušetřil za členské příspěvky a mohl se plně soustředit na práci, která pro něho mnoho znamenala.

Práci stavaře Miroslav Pilík vykonával dlouhá léta. Vzhledem k prostředí, v němž vyrůstal, pozdější práci i službě u Pohraniční stráže, jistě nepřekvapí, že se na minulou dobu dívá trošku jiným pohledem. Nelze říci, že by se jednalo o pohled zcela nekritický, velebící komunistický režim a jeho fungování, jedná se o pohled člověka, který celý život těžce pracoval a žil v podstatě spokojený život.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Adam Zítek)