Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ezra Perl (* 1919)

Oni nechtěli vědět o koncentrácích

  • narozen 18. září 1919 ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi

  • vyrůstal v židovské rodině a ve 14 letech odešel studovat do Čech

  • před válkou studoval v Brně a jako aktivní sionista a socialista byl po roce 1938 a vypálení německého kulturního domu vyhozen ze školy a ukrýval se v Praze

  • v roce 1942 byl poslán do Terezína, kde se tajně oženil

  • z Terezína transportován do Osvětimi, nasazen k sonderkomandu a do kamenolomu

  • 19. ledna 1945 první pochod smrti z Osvětimi do Sachsenhausenu - bombsucherkomando

  • jedním ze 70 lidí, kteří přežili 2. pochod smrti ze Sachsenhausenu do Lübecku

  • 5. května 1945 osvobozen spojeneckou armádou

  • vrátil se do Čech, setkal se se ženou, pracoval jako projektant na dráze

  • v 50. letech nesouhlasil s členstvím v KSČ a přišel o práci

  • po letech čekání v roce 1965 dostal souhlas k vycestování do Izraele

,,To německé obyvatelstvo – ať neřikaj, že nevěděli, oni věděli všechno, věděli o koncentrákách, ale oni nechtěli vědět, to bylo ono, oni nechtěli vědět!“

Dětství

Ezra Perl se narodil v rodině židovského obchodníka s textilem a obuví na hranicích Československa, Rumunska a Maďarska. Začal chodit do rumunské školy, pak do maďarské a od roku 1925 pokračoval v nově založené české: ,,Čeští učitelé chodili od jednoho domu k druhému a největší úspěchy měli právě u těch Židů… tak všichni ti kluci židovský… to je devadesát devět procent… se skládala ta česká škola z Židů.“ (3:55)

Vztahy mezi jednotlivými národnostmi byly přátelské, přesto Ezra Perl nejraději vzpomíná na Čechy: ,,Tam, jak bych vám řekl, Češi byli velmi přátelský, skutečně velmi přátelský, já toto nemůžu zapomenout, jak Češi nás vychovali, a jim děkuji skutečně z celého srdce, jak oni se  k nám zachovali.“ 27:30

Pan Perl měl čtrnáct sourozenců a ve svých třinácti letech odešel z domu : „U nás bylo zvykem, takhle jakmile se dovršilo třináctého věku, tak bylo řečeno: Help yourself.“ (6:06)

Studia v Brně

Za pomoci příbuzných se dostal přes Přerov až do Prahy, ale touha studovat slaboproud ho zavedla na německou akademii v Brně. Zde se stal členem Československé sociální demokracie sympatizující s brněnským svazem německé socialistické mládeže Rote Falken, zároveň byl během občanské války ve Španělsku pokladníkem Spolku přátel Španělska. Zajímal se o sionistické vize a byl aktivní i v židovské sportovní organizaci Ha Koah. Tato organizace byla vystavena represi ze strany generála Gajdy, který společně se svými vojáky osobně bránil Židům cvičit v českém Sokolu. Útočiště paradoxně Židé nacházeli v německých tělocvičnách:

„Jo, jo, on nás terorizoval, kde mohl, my jsme byli v organizaci té židovské mládeže a chodili jsme cvičit do tělocvičny německé, protože ten Gajda nás nechtěl přijmout a zakázal, abychom byli v Sokolu například, no a abychom zůstali svěží, tak Němci souhlasili, abychom u nich cvičili, v jejich tělocvičně. Od generála Gajdy jsme dost trpěli, nehledě na to, že generál Gajda z jedné strany a Němci z druhé strany… a to začalo v osmatřicátém.“ (24:30)

Začátkem roku 1938 cítil, že v Československu přestává být bezpečno, část rodiny odjela za příbuznými do Londýna a Ezra Perl si zařídil vízum do Nikaraguy. Záhy ale zjistil, že nemá dost peněz na to, aby se dostal do zahraničí, a ve svých devatenácti letech se přihlásil jako dobrovolník do československé armády s cílem pomoci bránit hranice. Velení armády využilo židovské dobrovolníky na pomoc židovským uprchlíkům z Rakouska: „Šli jsme pomoct na rakouské hranice, tam přece utekli ti Židé a utekli na českou půdu a tam žili. Do Československa je nepustili, protože bylo dost uprchlíků.“ (38:45)

Rozhodnutí přenechat pohraničí Němcům ho zastihlo nedaleko Klatov: ,,A potom přišel ten smutnej rozkaz ,Kluci, dom, nebude se bojovat‘, tak to skončilo a to byla smutná událost, jak jsme opustili ty bunkry a opustili tam ty lidi… a my jsme se pokoušeli, já sám jsem zachránil několik Židů, načerno jsem je převezl do Prahy a stejně ,zařvali‘ potom, do Terezína je převezli a tak to bylo v osmatřicátém, až do října osmatřicet.“ (39:30)

Ezra Perl v této souvislosti vzpomíná, jak po obsazení Československa navštívil Brno Adolf Hitler: ,,Jé, to byla hrůza… si pamatuju, jak přijel Hitler do Brna a mluvil k Němcům naproti nádraží a my jsme tam taky stáli a já jsem poslouchal, co on hovořil, a z toho jsem měl strašnej strach a nevěděli jsme vůbec o těch koncentrákách, to jsme ani nevěděli v Terezíně, že existuje Osvětim a co se tam děje.“ (41:50)

V Brně Perl studoval až do října roku 1938. „Prvního října už jsem nesměl do školy a to nás hrozně zlobilo, tak jsme demonstrovali proti Němcům, kde jsme mohli… například spálili jsme ten německý dům a prali jsme se s těma Němcema stále.“ (7:22)

Po těchto událostech již nemohl zůstat v Brně, které bylo převážně německé, a odstěhoval se do Prahy, kde situace nebyla ještě tak vyhrocená.  „Já jsem už nemohl zůstat v Brně, protože ti Němci mě znali, já jsem měl strach, že mi něco udělaj, že mě zabijou, tak jsem se ztratil do Prahy.“ (8:17)

V Praze mu byla protektorátními úřady přidělena práce. „Do dvaačtyřicátého roku jsem pořád sloužil Němcům a oni nás nenechali dlouhý čas na jednom pracovním místě, abychom se neseznámili nebo nespřátelili s lidma, a každý půlrok jsme museli měnit to místo, tak od města Prahy jsem byl přidělen k jednomu sedlákovi.“ (9.16) Takto pracoval mimo jiné na poli nebo jako metař až do roku 1942, kdy byl poslán do Terezína.

Ezra Perl vzpomíná, jak se během pobytu v Praze jednou omylem ocitl při zametání ulice na studentské demonstraci a byl zatčen: „Já jsem tam stál s vozíkem na smetí a s lopatou a koštětem a zametal ulice, a jak byly ty demonstrace, jsem ani nevěděl, co to je. A pak jsem zjistil, že to spousta studentů dělá ty demonstrace, protože Němci chtěli zavřít ty české školy, ty české univerzity. Hlavně kdo hrál hrdinu, byli ty studenti z právnické fakulty a já jsem u té řeky stál, jo, s vozíkem a zametal. A potom přišli Němci s nákladníma autama a sebrali všechny ty studenty do auta a v noci nás zavezli do Brna do Kounicových kolejí, protože ty Kounicovy koleje, to byla taky ty Masarykova univerzita, co Němci zabrali, tak oni nás tam sebrali, a jak jsem vám vykládal, mně se podařilo v noci se ztratit odtamtud, než nás registrovali a tak dále.“ (10-50)

Terezín, Osvětim a Sachsenhausen

V Terezíně pracoval nejprve jako hrobař, pak přešel na stavbu trati z Bohušovic do Terezína a nakonec skončil jako pekař. Při tajném obřadu, který byl maskován jako divadelní představení, se oženil s Karolínou Poláchovou, původem z Frýdlantu. Seznámili se na pohřbu její matky, která v táboře zemřela.

„Ta svatba musela vypadat takhle, protože to bylo všechno nelegálně, tak svatba musela být takhle zorganizována, jako bysme hráli nějaký divadlo, tak ta svatba se odehrávala u nás na pokoji, kde jsme byli asi čtyřicet lidí na pokoji a jeden venku, aby, kdyby šel esesák, oznámil, abysme zase zazpívali, a ta celá ženitba skutečně vypadala, jako kdyby se hrálo divadlo. To byl nějakej Goldring, který to celé organizoval s tim rabinátem, ten rabinář, kterej nás ženil, byl hlavní rabín z Kopenhagenu, nějakej Friediger.“ (2 5:37)

Bydlel v budově společně se skupinou čtyř set dánských Židů, kteří nestačili utéct do Švédska. Němci je přivezli do Terezína pod záminkou, že jedou do lázni Theresienbad. Byla to nakonec jediná skupina Židů, které se podařilo z Terezína uniknout. Švédský král je během války vyměnil za železnou rudu, které mělo Německo kritický nedostatek: „Protože Německo potřebovalo železnou rudu a švédský král udělal kompenzaci – my vám dáme rudu a vy nám dáte ty Židy z Dánska, tak přišlo několik autobusů a ty jely přes celé Německo do Švédska a potom se vrátily do Dánska. Ty jak přišli, oni Němci jim lhali, oni jim řikali, že jedou do lázní ne Theresienstadt, ale Theresienbad. Tak je sem hnali, a jak jsem je viděl, ty chudáky, tak já jsem dělal už v pekárně, tak jsem jim vždycky donesl načerno chleba navíc a oni nemohli zapomenout…a po válce nám posílali balíky.“ (2 17:30)

Z Terezína byl transportem odeslán do Osvětimi: „Přišli jsme do Osvětimi a tam jsme nevěděli vůbec, co je Osvětim, vTerezíně, to jsme se všechno dozvěděli, jak jsme byli na místě, jak nás Mengele rozdělil, jak byla selekce, jeden doprava jeden doleva, doleva do práce…doprava do plynu… takhle mě chytl za ruku a říká: Ja, ja, genach links!“ (43:43)

V Osvětimi byl přidělen k takzvanému sonderkomandu, které mělo za úkol tahat mrtvé z plynových komor. Ezra Perl si všiml, že každý, kdo je v tomto komandu, je během měsíce též poslán do plynu, aby nemohl ostatní informovat o tom, co se opravdu děje, a šířit paniku mezi vězni. Věděl, že pokud chce přežít, musí se ze sonderkomanda dostat za každou cenu. „Napřed jsme tahali ty mrtvé, ty mrtvé z těch plynových komor, protože ty krematoria už nestačily. Denně přijelo tisíc heftlinků a to nestačilo je spálit, tak my jsme museli založit takové hranice ze dřeva a přišel esesák a nalil na to naftu nebo benzin, ale obyčejně to byla nafta, ta byla lacinější asi, a my museli na ty hranice tahat ty mrtvé a to jsem dělal já nevím čtrnáct dní a potom jsem si řikal – to není pro mě, protože oni nás upozornili, že ty, co vědějí, co dělají, za měsíc stejně půjdou do pece. Půjdou do plynu, aby nemohli vykládat, co viděli, tak jsem si řikal – to není práce pro mě, jednoho krásného dne, jak jsme nastoupili do práce, tak šla jedna kolona a to bylo tak sto dvě stě lidí a já se přidal, do té kolony jsem se ztratil a tak jsem se dostal do kamenolomu. A jak se tomu říká, jsem se dostal z louže do bláta.“ (43:31)

Díky ukrajinskému spoluvězni se brzy naučil kámen lámat, ale byla to tvrdá práce: ,,Nehledě k tomu, vždycky jsme nastoupili sto čtyři lidi do té komandy, ale jenom sto se jich mohlo vrátit a to jste nikdy nevěděli, na koho příjde řada.“ (47:55)

Takto šel den po dni až do 19. ledna 1945, kdy se východní fronta přiblížila natolik, že byla v táboře slyšet střelba a byl vypraven první transport smrti do Frankfurtu nad Odrou a  Sachsenhausenu: ,,A tam jich padalo, lidí… tam jich padalo. Co ti mám říct…ve sněhu, bez bot.“ (48:43)

Při pochodech smrti panovaly ještě tvrdší podmínky než v táboře a většina lidí umírala cestou vysílením a hladem: „Málokdy se podařilo někomu sehnat nějakou nádobu, hlavně do čepice se dalo třeba ty tři čtyři brambory, ve slupce samozřejmě, někdy nám dali polívku, skoro žádné jídlo. A na těch pochodech smrti vůbec žádné jídlo! A na těch pochodech smrti jsme spali především na hřbitovech. Proč na hřbitovech?Protože každý hřbitov byl, abych řekl, měl stěny… že se nedalo odejít, a ten plot byl obyčejně normální stěny a dost vysokej, takže jsme nemohli utýct, tak nás vždycky dali spát na hřbitov. Já si pamatuju, jak jsme spali a já měl hlavu na nějakym hrobě a tam jsem usnul a v pět hodin byl vždycky budíček a ten druhý pochod smrti nám nedali vůbec spát, to jsem se naučil chůzí spát. To už sem byl tak zvykle, když už jsem byl doma v Hranicích, tak mi manželka říká, jak jsme šli večer na procházku: Ty už zase spíš!“

V Sachsenhausenu byl přidělen k mechanikům a montoval elektrosoučástky, za časté sabotáže však byl brzy převelen k bombsucherkomandu. „A zase jsme nastoupili pochod smrti – tisíc  lidí. Z toho celého pochodu smrti nás zůstalo sedmdesát! Sedmdesát z tisíc nás zůstalo a oni se mě ptali, tak jsem řikal, že jsem mechanik, tak mě přidělili do mechanické dílny opravovat auta. Například montovali hlavně tu elektroniku… to jsem znal. A já jsem hleděl sabotovat, kde se mohlo. Například přišlo nákladní auto vyměnit starter a já jsem to tak vyměnil, že on měl jet do Štětína. Berlín–Štětín, tam byla fronta a on se nedostal, poněvadž mu vypadl ten starter z nákladního auta, tak mě hned přivolali a přidělili mě jako… bombsucherkomando se to jmenuje. Hledání bomb, který nevybouchly.“ (13:54)

Práce bombsucherkomanda se rovnala téměř rozsudku smrti. Byla to extrémně nebezpečná práce, na kterou Němci využívali vězně, které vozili z táborů do měst a továren vyhrabávat a zneškodňovat nevybuchlé bomby, ze stále častějších spojeneckých náletů. Při jednom takovém kopání v Berlíně ukradl kus cukrové řepy, rychle snědl a dostal průjem, poprosil esesáka, zda může na toaletu:

Do Scharlotenburgu jsme šli pěšky, tam jel okolo vůz s koňma… a vezl tam ty řízky. Ty řízky od cukrové řepy. Esesák neviděl, tak já jsem chňapl a vybral jsem a řekl si, nějakej vitamin to bude, nějakej cukr v tom zůstal, tak se to pokusim sníst, a já jsem z toho dostal sračku, druhý den jsem dostal strašnou sračku, a jak jsme vykopávali tu bombu, hlásim se u esesáka a řikám, že musim na záchod, a on mi začne nadávat: Du Schwein! Du Drecksack! Du Jude! A já řikám, co mám dělat, přece to neudělám do kalhot. A tak mi řikal: Běž! A jak jsem jenom sundal gatě, jo, tak vybouchla ta bomba…deset důstojníků… Rusové… tam zůstali a já jsem se zachránil s gatěma dolů na záchodě. A esesáci nebyli tam, esesáci seděli v hospodě, tam byla ale krásná hospoda!“ (2 12:32)

Dne 24. dubna kvůli postupující frontě přišel další pochod smrti, tentokrát ze Sachsenhausenu na sever, směr Lübeck: „Já si pamatuji jednu věc: když jsme mašírovali na pochodu smrti ze Sachsenhausenu směrem na sever až k Lübecku, tak jsme přešli obec, Parchym se jmenovala, a tam křičeli na nás německy. Furt provokovali ty Němci, aby nás esesáci zastřelili na cestě, to si pamatuju, protože já jsem chtěl vystoupit z řady a chtěl jsem kousek chleba od nich, oni stáli a drželi dva chleby a já jim o kousek řikám, na což křičela: Du, du Hund! Du Drecksack, du Jude! A tak mi nadala, že ještě že dobře, že esesák stál dost daleko, že neslyšel, jak jsem žádal po ní, aby mi dala kousek chleba. To jsem sám zažil. To německé obyvatelstvo – ať neřikaj, že nevěděli, oni věděli, všechno věděli o koncentrákách, ale oni nechtěli vědět, to bylo ono, oni nechtěli vědět. To bylo vono, oni nechtěli vědět, zásadně!“ (33:30)

Do tohoto pochodu bylo nahnáno téměř tisíc vězňů a přežilo jen sedmdesát a Ezra Perl byl mezi nimi.

  Konec války a život v Československu

Osvobození Ezru Perla zastihlo 5. května 1945 mezi Schwerinem a Lübeckem: ,,Najednou jsme viděli, že ti hlídači esesáci už nejsou, a my jsme si nemohli uvědomit, že jsme volní, nechtěli jsme tomu věřit a mysleli jsme si, že jsou někde schovaní. (17:28)

Trvalo asi měsíc, než se zorganizovala větší skupina Čechů a nákladním autem se dostali do Prahy. Tam se Perl setkal s E. F. Burianem, který tuto skupinu dal dohromady a organizoval. Při příjezdu do Prahy a zaregistrování na repatriačním úřadě se potkal s některými ze sourozenců a dozvěděl se o osudu zbytku své rodiny. „Sebrali jich Maďaři, Maďaři obsadili celou tu Podkarpatskou Rus, potom ve čtyřiačtyřicátém jich odvezli, s děckama jich odvezli do Osvětimi a tam zařvali. Otec, matka a sedm sourozenců zůstali v Osvětimi, byli zplynovaní… A ostatní sourozenci, jeden sloužil ve Svobodově armádě, jeden v Rudé armádě a jeden v maďarském pracovním táboře, jestli víte, ty maďarské pracovní tábory hlavně chtěly zastavit frontu, oni zákopy dělali pro Němce. To byly čtyři a tři ženy, ty se zachránily, byly v Osvětimi, ale byly osvobozeny.“ (20:30)

Jedna sestra odjela do Kanady, další do Izraele a bratr, který sloužil u Svobodovy armády, mu sdělil, že jeho žena se domnívá, že již nežije.  „Ty lidé, co se vrátili, se v rozhlase dozvěděli, že já jsem se vrátil, protože manželka si myslela, že už nežiju, a tak bratr, ten, co sloužil ve Svobodově armádě, mě odvezl domu do Hranic k manželce, tak jsme pomalu otevírali dveře, abysme neušokovali nikoho a tak jsem zůstal dvacet roků v Hranicích a pracoval na dráze.“ (57:00)

Po válce přešlo členství v sociální demokracii automaticky na členství v KSČ, což Ezra Perl cítil jako velkou zradu. Zároveň, během procesů v 50. letech, přišel v souvislosti s předválečnými kontakty s německými socialisty o práci a na dráze pracoval až do 60. let jen manuelně. Celkem osmnáctkrát neúspěšně žádal úřady o možnost vystěhování do Izraele, což mu bylo povoleno až v roce 1965. Ovšem za cenu toho, že Perlovi museli státu věnovat svoji rodinnou vilu, jelikož se odmítali vzdát českého občanství.

„My jsme se rozhodli tak, že nechceme přijít o české občanství, načež říkal ten hlavní tajemník: Víte co? Vy nám dejte tu vilu a my vám necháme to občanství. A já řikám: Jak vám mám dát tu vilu? A on: No jako dar. Československé republice! A to jsme museli postavit smlouvu, to si pamatuju, za tři tisíce osm set korun jsem potřeboval kolky a v celém Přerove je nebylo sehnat, tak jsem jel pro kolky do Olomouce a tam jsem sehnal. Načež mi řikala manželka: Podívej se, když je svět tady takovej zkaženej, tak není potřeba vilu, tak jsme přišli zpátky a řikáme: Tak soudruhu, my vám darujem tu vilu.“ (Nahrávka č. II 01:18)

Nakonec se tedy Ezra Perl s manželkou a synem vystěhoval do Izraele, kde až do důchodu učil na elektrotechnické škole. V současnosti žije s rodinou v Tel Avivu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Hradilek)