Yolanda Pérez Díaz

* 1977

  • „Byl to uzoučký prostor se dvěma postelemi. Ovšem betonovými a bez polštářů. Když už bylo nějaké ložní prádlo, přinesli ho v noci. Bylo to miniaturní a nedalo se tam ani umýt. Jako odtok tam byl jen otvor v podlaze. V jednom případě tam snad byla nějaká deska, kterou se to dalo zakrýt, nicméně to bylo jen jednou. Ten otvor byl úplně zanesený, celý počůraný. Nedalo se tam umýt. Bosý by tam člověk nešel a koupat se v jediných botách, co jste tam měli, to jste také nechtěli. Takže žádné mytí a vůbec celkově nic… Nedalo se tam ani močit kvůli tomu smradu a broukům, co z toho lezli. Nic. Bylo to strašné, opravdu děsné.“

  • „Moje matka strašně trpěla. Možná proto, že to nečekala… neuměla si to představit. Takže s ní to opravdu zamávalo. Prosila mě a žadonila, abych se změnila. Dokonce mi řekla, že jinak spáchá sebevraždu. Matka, která chce pro své dítě jen to dobré… Postupem času se to ale měnilo a ona mi začínala rozumět. Potom mě začala i podporovat a nakonec pochopila, že to, že moje sexuální orientace se neshoduje s jejími představami, neznamená, že jsem špatný člověk nebo nějaký zločinec. Jsem naprosto normální člověk. // Když se to dozvěděl můj otec, byl oheň na střeše. Začal mě sledovat. Jednou mě společně se svým bratrem naložili do auta, když jsem se parkem vracela ze školy, která byla v centru města. Uráželi mě, bili mě, ponižovali mě. Docílili toho, že jsem se kvůli tomu, jaká jsem byla, cítila jako šváb. Řekli mi věci, které do smrti nezapomenu. Celá rodina z otcovy strany se mnou úplně přerušila veškerou komunikaci. // No a společnost… lidé na tebe koukají jako na něco divného. Jakoby jsme měli nějakou nakažlivou nemoc. Neustále o tobě budou mluvit, kritizovat tě, urážet a separovat. A když jsi lesba a ještě odpůrkyně režimu, tak je to ještě o to horší.“

  • „Jednou pozdě v noci… mohlo být tak kolem jedné hodiny ráno a celý den jsme nic nejedli. Pamatuju si, že moje matka tehdy seděla na posteli a klepala se hladem. Zmocnil se mě takový vztek a zlost, že jsem vyběhla do noci a našla jsem venku slepici. Vzala jsem si ji domů, tam jsem ji zabila, uvařila ve vodě se solí a dala jsem to matce, aby se mohla něčeho najíst. Bylo to smutné období. Jen o něco málo lépe si mohli dovolit žít snad jen ti, kdo měli nějaký skrytý příjem. Kdo ale neměl to štěstí, žil jako chudák. Taky si vzpomínám, že lidé tehdy mleli slupky od banánu, aby si z toho mohli udělat takové smažené krokety. Když si někdo mohl dovolit koupit půl kila kukuřičné mouky, mohl si připadat v podstatě jako milionář.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 01.01.2023

    (audio)
    délka: 01:21:48
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od kubánského režimu nečekám nic dobrého

Yolanda Pérez Díaz, 2023
Yolanda Pérez Díaz, 2023
zdroj: Post Bellum

Yolanda Pérez Díaz se narodila 9. září 1977 v Holguínu a své dětství prožila na venkově ve stejnojmenné provincii. Domácnosti vládl pevnou rukou dědeček z matčiny strany, který měl silné sklony řídit rodinu jako by byl nějaký diktátor. Když se někdo nechoval v souladu s jeho nařízeními a představami, uchyloval se k násilnostem. Pokřivený byl nejen její vztah s dědečkem, ale především s otcem. Právě ten se neblaze podepsal na jejím dětství a dospívání. Když se otec dozvěděl, že Yolanda je homosexuální orientace, začal svou dceru týrat. Nedlouho poté ji zavrhl nejen on, ale i všichni další členové rodiny z otcovy strany. Vztahy a styky s nimi se zcela přerušily. Od té doby Yolanda žila jen se svou matkou. Jejich život se odehrával ve znamení každodenního boje o přežití. Po dokončení druhého stupně základní školy se Yolanda rozhodla nepokračovat ve svém vzdělání a začala se zabývat hlavně tím, jak by se dala zlepšit tíživá ekonomická situace domácnosti. Během Zvláštního období měly obě často hlad. Yolanda chodila nakupovat do místního vepřína krmivo, které se následně snažila přeprodávat na ulici za lepší cenu. Vzpomíná si, že jedné noci se matka začala klepat hladem a ona musela venku ukrást slepici, kterou vlastníma rukama zabila a uvařila, aby nakrmila hladovějící ženu. Od té doby se živí výhradně pouličním prodejem všeho možného od sladkostí, přes vejce, až po jedlou sodu nebo železné dráty. Její život ve znamení odporu ke státním institucím v kombinaci s odlišnou sexuální orientací jí přivedl mezi disidenty. Je členkou několika opozičních hnutí a účastní se různých protestních akcí. Kvůli tomu se mnohokrát ocitla v cele, kde se na vlastní kůži přesvědčila o tristních podmínkách, ve kterých musejí přežívat zadržovaní odpůrci režimu. Vychovává chlapce, který není jejím biologickým synem.