Yolanda Pérez Díaz

„Moje matka strašně trpěla. Možná proto, že to nečekala… neuměla si to představit. Takže s ní to opravdu zamávalo. Prosila mě a žadonila, abych se změnila. Dokonce mi řekla, že jinak spáchá sebevraždu. Matka, která chce pro své dítě jen to dobré… Postupem času se to ale měnilo a ona mi začínala rozumět. Potom mě začala i podporovat a nakonec pochopila, že to, že moje sexuální orientace se neshoduje s jejími představami, neznamená, že jsem špatný člověk nebo nějaký zločinec. Jsem naprosto normální člověk. // Když se to dozvěděl můj otec, byl oheň na střeše. Začal mě sledovat. Jednou mě společně se svým bratrem naložili do auta, když jsem se parkem vracela ze školy, která byla v centru města. Uráželi mě, bili mě, ponižovali mě. Docílili toho, že jsem se kvůli tomu, jaká jsem byla, cítila jako šváb. Řekli mi věci, které do smrti nezapomenu. Celá rodina z otcovy strany se mnou úplně přerušila veškerou komunikaci. // No a společnost… lidé na tebe koukají jako na něco divného. Jakoby jsme měli nějakou nakažlivou nemoc. Neustále o tobě budou mluvit, kritizovat tě, urážet a separovat. A když jsi lesba a ještě odpůrkyně režimu, tak je to ještě o to horší.“

„Jednou pozdě v noci… mohlo být tak kolem jedné hodiny ráno a celý den jsme nic nejedli. Pamatuju si, že moje matka tehdy seděla na posteli a klepala se hladem. Zmocnil se mě takový vztek a zlost, že jsem vyběhla do noci a našla jsem venku slepici. Vzala jsem si ji domů, tam jsem ji zabila, uvařila ve vodě se solí a dala jsem to matce, aby se mohla něčeho najíst. Bylo to smutné období. Jen o něco málo lépe si mohli dovolit žít snad jen ti, kdo měli nějaký skrytý příjem. Kdo ale neměl to štěstí, žil jako chudák. Taky si vzpomínám, že lidé tehdy mleli slupky od banánu, aby si z toho mohli udělat takové smažené krokety. Když si někdo mohl dovolit koupit půl kila kukuřičné mouky, mohl si připadat v podstatě jako milionář.“