Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pekárek (* 1945)

Tak jsem si řek: Já tě naštvu

  • narozen 23. prosince 1945 v Jirkově

  • v roce 1964 absolvoval železniční učiliště

  • vojnu strávil u Pohraniční stráže

  • v roce 1966 nastoupil do železničního depa

  • koncem 70. let odešel do dolů Komořany

  • v roce 2016 žil v Chomutově v DPS Merkur

Jaroslav Pekárek se narodil 23. prosince 1945 v Jirkově. Rodiče pocházeli z Olovnice u Kralup a do Jirkova se dostali při poválečném osídlování. Otec pracoval v pivovaru a matka byla vyučená švadlena, pracovala však jako sanitářka ve zdravotním středisku v Záluží.

Pamětník měl o jedenáct let starší sestru. Vyrůstal v rodném městě, poté nastoupil na gymnázium, ale po roce přestoupil na železniční učiliště, kde se vyučil. Maturitu dokončil dálkově ve svých dvaapadesáti letech. Na vysokou školu se ale prý zatím nechystá.

Strážce hranic

Měsíc po vyučení nastoupil na vojnu k Pohraniční stráži v Kryštofových Hamrech. Hranice s východním Německem příliš narušována nebyla, ale i tady se dala spustit ostrá akce. „Měl jsem jedno zadržení. A to byl jedenáctiletej kluk, co zabloudil z Německa k našim drátům. Já jsem koukal, co to tam je. Jsem byl na tý špačkárně, tak jsem na něj německy zařval: ‚Halt, hände hoch!‘ A měli jsme takový pojítka, telefony, tak to jsem zavolal na rotu, zrovna tam byl nějakej papaláš z ostrovský brigády. Přijeli s poplachovkou, no a dostal jsem opušťák na dva dny, že jsem zachránil hranici.“

Na hranicích byl Jaroslav Pekárek i v roce 1965, kdy bylo na základě mezinárodních stížností z hraničního plotu odstraňováno vysoké napětí. „No, tak jsme vyfasovali peníze, takzvaný reluty, jezdilo nás asi sedm V3skou a motali jsme dráty, dávalo se to na klubíčka a pak to odváželi do šrotu. No a ty sloupky se taky vyndávaly. To jsme dělali od Českýho Jiřetína do Kraslic.“

Po návratu z vojny nastoupil do železničního depa, kde strávil třináct let. Poté odešel do dolů, kde se právě zaváděla nová TC technologie. Pracoval na bagru, u pásové dopravy a na zakladači zeminy.

Cestování a bigbít

Po krátkém, nevydařeném manželství se Jaroslav Pekárek začal více věnovat svým koníčkům, kultuře a cestování. Ještě za dob komunismu se mu podařilo vycestovat s CKM do exotických destinací jako Indie, Egypt nebo Kuba, po revoluci se dostal i do Austrálie, na Nový Zéland nebo do USA, kde strávil s batohem na zádech půl druhého měsíce. „Američané jsou dost otevření a přátelští. Prošel jsem i nejnebezpečnější čtvrti velkých měst. Jel jsem nočním metrem, ale nikdy mě nikdo neohrožoval. Nevím, třeba jsem měl zkrátka kliku. Při cestě po národních parcích jsem stanoval v přírodě. Někdy jsem spal na letištích, na Floridě v motelu, ale většinou jsem někam jezdil na noc a spal jsem během jízdy.“

I za normalizačních dob v Chomutově jakási kultura přežívala. Výhradně však pod patronátem jednoho z místních větších podniků. „To bylo vždycky pod ňákým závodem. Armádní dům patřil dráze, Švermák, to byla šachta, pak tu byla Koule, to bylo ZJF, Poldovka po našem, a divadlo bylo VTŽky. VTŽka sponzorovala i dvě muziky, Orion myslím, že se to jmenovalo, a ještě jedna muzika. Nejradši jsem měl Víčka.“

Jako milovník bigbítu a mánička se Jaroslav Pekárek dostával do lehkých konfliktů s bdělými příslušníky. „Pak se k nám přistěhoval policajt a byl asi zaúkolovaný hlídat, tak mě čap a říká: ‚Ukažte mi průkaz občanskej!‘ Tak jsem mu ho ukázal. ‚Tady nemáte dlouhý vlasy, tak buďto se ostříháte, nebo dostanete pokutu.‘ Tak jsem si řek: Já tě naštvu.‘ Šel jsem k foťákovi a nechal jsem se vyfotit s těma dlouhýma pačesama. Zaplatil jsem za expres, tenkrát to byla stovka, to nebylo nic, a on mě pak ňák chytil a říkal: ‚Člověče, vždyť jsem vám říkal, abyste do tejdne byl ostříhanej!‘ A já řikám: ‚Podívejte se.‘ A ukázal jsem mu občanku, tak sklapnul.“

Unaven sluncem

Na bigbítové koncerty nebo do divadla chodí Jaroslav Pekárek dodnes, dvakrát týdně jezdí hrát šachy a je také členem Klubu českých turistů. V roce 2013 se přestěhoval do domu s pečovatelskou službou Merkur. „Jsem rád, že jsem vyfasoval tohleto, protože tady mám rozhled směrem na Globus. Vidím, když zavážej. Akorát jsem si musel nechat udělat ty žaluzky, protože to sluníčko je opravdu perný.“

Příběh Jaroslava Pekárka byl natočen s laskavou finanční podporou statutárního města Chomutov.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jiří Procházka)