Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Pech (Samson) (* 1929)

O 21. srpnu 1968 jsem prohlašoval, že je to vlastně okupace, a proto mě z armády vyhodili

  • narodil se 14. srpna 1929

  • za 2. světové války byl jeho otec vyslýchán gestapem a značnou část války prožil v koncentračních táborech

  • v roce 1940 zakládají čtenářský klub Mladého hlasatele pod názvem Veselá pětka ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové

  • v roce 1943 jde do učení na automechanika

  • v roce 1945 vstupuje do 19. oddílu v Hradci Králové

  • v roce 1946 je na Oblastní lesní škole pro vedoucí oddílů

  • po válce zkouší studovat na průmyslové škole v Mladé Boleslavi

  • studuje na vojenské akademii, měl se stát osvětovým důstojníkem

  • musel odejít do běžné vojenské služby, kvůli svému protestu na vojenské akademii

  • v 60. letech měl vysokou vojenskou funkci

  • v roce 1968 je z armády vyhozen, protože 21. srpen 1968 považoval za okupaci

  • po vyhazovu z armády se stává čističem kanálů ve vlakovém depu

  • poté se z něho stává strojvedoucí

  • v současné době se badatelsky zajímá o bitvu u Hradce Králové v roce 1866

Vratislav PECH - Samson

O 21. srpnu 1968 jsem prohlašoval, že je to vlastně okupace, a proto mě z armády vyhodili!

Vratislav Pech - Samson se narodil 14. srpna 1929 ve Svobodných Dvorech, jež jsou dnes již místní částí Hradce Králové. Narodil se jako jedináček v rodině vyučeného tkalce, který se svou pílí vypracoval na redaktora královéhradeckého deníku. Avšak na začátku války jeho otce zajistilo gestapo, aby jim sloužil jako rukojmí. V případě problémů na Hradecku by byl jeho otec popraven.

Den okupace 15. března 1939 si pan Pech pamatuje velmi dobře, neboť ten den zrovna jako desetiletý chlapec hrál kuličky, když se na cestě objevili první Němci. Jak sám říká: „Na tento den se jen tak nezapomíná!“

Otec byl zavřen na gestapu, jako rukojmí, kdyby se cokoliv na Hradecku stalo, tak by byl okamžitě popraven. Nejdříve byl po několika měsících propuštěn, avšak později ho jiný vězeň udal jako viníka v nějaké kauze, a proto gestapo otce opětovně zatklo. Pamětníkův otec byl souzen u soudu v Berlíně a zbytek války prožil v koncentráku. Po návratu z koncentráku se musel dlouho zotavovat v nemocnici. Před válkou a během války vzpomíná pamětník na to, že se u nich dost schůzovalo. Také jeho rodina kryla Židy, protihitlerovsky založené Němce a Španěly.

Jeho otec s ním o době věznění nikdy nechtěl moc mluvit, nechtěl se příliš svěřovat s hrůzami, které v koncentračních táborech a v nacistických věznicích viděl. Samson si pamatuje jen na jednu příhodu, kterou mu jeho otec vyprávěl, kdy musel na gestapu v Hradci Králové pít obsah plivátek, aby se přiznal k tomu, co neudělal.

Během věznění otce musela jeho matka odejít do zaměstnání a Samson se musel začít starat sám o sebe.

Během války Vratislav Pech - Samson zakládá spolu s několika kluky ze Svobodného Dvora klub Mladého hlasatele, jenž má název Veselá pětka. Činnost tohoto čtenářského klubu se odvíjela od Rychlých šípů a jiných děl spisovatele Jaroslava Foglara - Jestřába. Jejich tradiční činností v zimě bylo hraní loutkového divadla, které hráli po čtyři sezony. Vstupné na takováto vystoupení bylo jedno polínko, aby nezmrzli. Díky loutkovému divadlu si mohli splnit celou řadu bobříků. Pamětník popisuje, jak si díky bobříku ušlechtilosti založili kasičku, kterou následně museli zrušit, protože u nich v klubu nikdo sprostě nemluvil. Bobřík ušlechtilosti ho ovlivnil na celý život, neboť, jak říká Samson: „Takto by se člověk měl chovat pořád.“ Na skautech se mu také líbí to, že slovo skauta se vždy dodrželo. Když se roku 1945 obnovil Junák, tak všichni z Veselé pětky vstoupili do Junáka a také ti, již chodili na to jejich divadlo. Pamětník se domnívá, že význam čtenářských klubů zůstává nedoceněn, neboť bez nich by nebyl takový nával do Junáka v roce 1945. Čtenářské kluby byly jedinou smysluplnou činností, která se dala za války dělat.

Po druhé světové válce se jeho rodina stěhuje do Hradce Králové a tam Samson zjišťuje, že je zde Junák. Ve Svobodných Dvorech pak dodatečně pomáhá založit družinu. Samson tedy vstupuje do 19. oddílu skautů pod vedením Hlouška. V tomto oddíle Veselá pětka zakládá čtvrtou družinu. Na jeho první tábor mu nechtěli dát dovolenou na tři neděle, a tak mu jeden skaut, dr. Němeček, dává měsíc neschopenku. Jeho mistr z učení ho na táboře viděl, ale dělal, že ho nevidí, a tak s tím neměl potom problémy. Po svém druhém táboře strávil také měsíc na skautské Oblastní lesní škole, na Berounce, pod vedením br. Horkého.

Během těchto svých skautských let rád vzpomíná oddílové a družinové schůzky, společné výlety

se skautem Otou.

Činností během roku se šetřilo na tábor, chodilo se na různé brigády, sběry apod. Během jedné takové brigády, kde měli upravovat silnici, dostal přezdívku Samson, protože byl s prací vždycky rychle hotov a ještě stačil pomáhat ostatním. Rád vzpomíná na to, že měli skauty všude rádi. V současné době žijí z původního 19. oddílu již jen čtyři lidé.

V roce 1943 odešel do učení na automechanika. Předtím chtěl jít na lesnickou střední školu, ale Němci mu to nechtěli dovolit a dali mu na výměr mezi dlaždičem, pokrývačem nebo kominíkem. On si raději vymohl jít na vyučení na automechanika.

Pokoušel se po válce studovat na průmyslové škole v Mladé Boleslavi, ale po prvním ročníku ho kamarádi zverbovali do armády a z průmyslovky odešel. V této době se jeho kontakty s oddílem pomalu začínají přetrhávat. V armádě studoval na vojenské akademii a měl se stát osvětovým důstojníkem. Pak ovšem, spolu s 18 vojáky, kritizoval zákon, který hovořil o střílení do dělníků. Tento zákon vypracoval nějaký generál a vycházel ze zákonů první republiky, kde měli potlačovat sociální nepokoje. Za tuto kritiku byl z akademie vyloučen z morálně-politických důvodů. Tehdy si mohli vybrat, buď odejít na vojnu nebo do civilu. Pamětník se nakonec rozhodl u armády zůstat. Sloužil u automobilového vojska, jako četař. V tomto učilišti v Nitře zůstal asi patnáct let. Za dobu patnácti let se mu již tato jednotvárná činnost zhnusila a zprotivila. Sám o této své životní etapě nerad mluví a je velmi těžké tuto část jeho života nějak obsáhnout. Na sebe prozrazuje jen tolik, že měl pod sebou 10 tisíc mužů, což je docela úctyhodné číslo, ale přímo neříká, jakou hodnost v armádě měl. Již měl dost této vysoké politiky a potřeboval změnu.

Den před 21. srpnem se zrovna vracel z dovolené z Rumunska. V Maďarsku se divil tolika kolonám vojenské techniky a také se podivoval nad tím, že o tak velkém cvičení nebyl informován. V noci pak byl povolán do kasáren.

Po 21. srpnu prohlašoval, že je to vlastně sovětská okupace Československa. Prohlašoval to i před svými vojáky. Dali mu možnost, aby svá slova odvolal, ale on to neučinil. Tehdy by ho zachránilo, kdyby udal jména vojáků, již byli proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Byl z armády vyhozen jako politicky nespolehlivý a musel začínat čištěním kanálů ve vlakovém depu. Pak se z něho stal, po kurzech, strojvedoucí. Vratislav Pech shrnuje svoji činnost v armádě takto: „Mrzí mě, že jsem potom byl v armádě.“ Jako voják sloužil v Nitře, Milovicích, Praze a v Rokycanech.

Po propuštění z armády popisuje, jak se k němu chovali bývalí kolegové: „Svinsky se ke mně zachovali lidé z armády. Vyhýbali se mi, na pozdrav neodpovídali a přecházeli na jiný chodník.“

V tomto období se také musel starat o svoji matku, jež onemocněla a oslepla. Později onemocněla i manželčina matka, tak se vlastně staral o matku i o tchyni. Nakonec onemocněl i on sám a začaly ho sužovat různé nádory.

O tom, jak žil celý život podle skautských zásad, říká Samson následující: „Nikdy jsem neporušil slovo. Nevím, co to je, porušit dané slovo. Snažil jsem se celý život dodržovat zásadu dobrého skutku.“

Ve svém volném čase se Vratislav Pech badatelsky věnuje tématu bitvy u Hradce Králové v roce 1866. Zároveň byl jednu dobu v komitétu pro ochranu pohřebiště padlých v bitvě u Hradce Králové. Napsal publikaci, jež nese název Boj v roce 1866 na Probluzi a vliv na obyvatelstvo. V současné době pracuje na díle, jež bude mít název Vývoj Probluze od roku 1850 do roku 2000.

Co by vzkázal Samson dnešním skautům? Především že jejich veškerá práce s mládeží má velký význam, což se ostatně ukazuje z dlouhodobého hlediska. To úsilí za to stojí. Také si Samson myslí, že by měl být povinně zavedený kronikář. Kroniky jsou totiž neocenitelné bohatství. Také by dnešní generace skautů měla, podle Samsona, zlepšit publicitu a povědomí o skautech v tisku.

V rámci projektu Skautské století rozhovor natočil Petr Náhlovský - Náhlo, portrét pamětníka zpracoval Jakub Foldyna - Elf.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Jakub Foldyna)