Jan Pečený (* 1953)

Jan PEČENÝ – Neptun

Neslevovat!

Narodil se v Praze roku 1953 v rodině, v níž byla pro skauting příznivá atmosféra – otec byl skautským činovníkem, v letech 1947–1948 také členem Duchovní rady Junáka. Jan se jako malý dostal ke skautským knihám a litoval, že nemůže zažívat to, co v příručkách vyčetl.

Počátky skautování, které trvalo jen dva roky

„Pak nastal rok obrody, známý rok 1968, kdy opět junáci byli připraveni. Organizace znovu vstala z popela. Tehdy mi bylo 15 let.“

 

O tom, že skauting zase funguje, se dozvěděl z hromadných sdělovacích prostředků – pamatuje na sloupky, které vycházely v novinách Svobodné slovo. Na základě výzvy z 9. 5. 1968 vstoupil do 189. oddílu střediska Maják v Praze Krči. Klubovna byla poblíž kostela sv. Františka z Assisi. V oddíle tehdy vznikly dvě družiny, Neptun patřil do družiny Orlů. Družina tak byla pojmenována i přesto, že její členové neměli Tři orlí pera splněná. Jan působil zprvu jako rádce, později jako rádce oddílu. S družinou se roku 1969 vydali do Prokopského údolí na Svojsíkův závod – skončili na nečekaném 6. místě (z 15 hlídek).

 

V roce 1968 se tábor nekonal, oddíl neměl žádné vybavení potřebné pro tábor. Na tábor jeli až o rok později, v létě 1969, kdy měli vybavení díky podniku Potrubí Praha. Konal se ve Šluknovském výběžku poblíž Mikulášovic.

 

„Pobyt na táboře, to bylo něco pro mě úžasného. Skautský život, duch, program – to mě oslovilo a bavilo.“

 

„Vybavení na tábor jsme pak měli díky podniku Potrubí Praha. Několik dětí zaměstnanců právě této firmy jelo s námi na tábor, za to, že jsme je vzali s sebou, jsme vybavení získali.

Jako stavěcí parta jsme kosili čtyři dny před táborem louku… Také jsme si cpali slamníky. Dělal jsem haura a chtěl si slamník nacpat raději senem. Protože jsem alergik, několik nocí jsem na ,seníku‘ musel protrpět. Měl jsem i teploty. Až později mi došlo, že to byla alergická reakce.“

 

Stý osmdesátý devátý oddíl měl i dívčí oddíl, který s ním jezdil na tábor.

 

Vůdce oddílu Olda Kratochvíl pamětníka ještě v roce 1968 vyslal, jelikož uznal za vhodné ho činovnicky vzdělávat, na LŠ.

 

„Ekumenická lesní škola byla tehdy v Líšnici u Sedlčan, vedl ji br. Jan Remišer – Lon. Nepamatuji se na to, co se probíralo, pamatuji si ale do teď duch, který na škole panoval. Na bratrech, kteří školu vedli, bylo vidět, že skautingem žijí. A to nám předávali.“

 

Středisko Maják pořádalo velké střediskové srazy, sešlo se na nich třeba 300 lidí, probíhaly v Milíčovském lese, u Řevnic, na Brdech. Bylo to místo pro setkání, soutěže. Jiných velkých akcí se jako oddíl neúčastnili.

21. srpen a rok 1970

„Dvacátého prvního srpna 1968 jsem měl na Žatecko odjet na chmel. Ráno jsem se vzbudil, doma byla zvláštní atmosféra – bylo puštěno rádio, v něm hráli hymnu. Jakmile jsem slyšel:

,…cizí vojska vstoupila na naše území…,‘ myslel jsem, že nás napadli Němci a že začala válka.“

 

Situace byla nejistá, nevědělo se, jak to bude dál se skautingem. Probíhaly akce, kdy skauti pomáhali republice – Milion hodin republice.

 

Politická situace ale naznačila, že se Junák udržet nemůže. Neptun popisuje, jak se pokradmu připravovalo rozpuštění Junáka, vzpomíná na to, jak díky věku situaci nepociťoval tak silně. Ještě v roce 1970 měli tábor na Šumavě, měsíc po jeho konání byl skauting zakázán. Vůdci jim už předesílali, že se bude muset skončit.

 

„Nejprve vznikla nová mládežnická organizace SSM. Junák pomalu neměl prostor, pak na něho působily tlaky – oddíly si tedy musely vybrat – buď budou rozpuštěny, nebo přejdou pod jinou organizaci… Je pravda, že mnozí skauti a skautky zůstali ,u dětí‘ a přešli s nimi do různých organizací. Já jsem sám usoudil, že když nebudu mít možnost skautskou výchovu uplatňovat úplně, radši ji nebudu uplatňovat vůbec. Proto rok 1970 pro mě znamenal přerušení ,aktivní služby‘ ve smyslu výchovy dětí. Nerozmýšlel jsem se, nechtěl jsem to dělat polovičatě.“

 

V prodejně JUNu tehdy narychlo nakupovali skautské publikace, konec skautingu nebyl „náhlý“, měli čas se připravit. Spousta z těchto věcí pomohla v roce 1989 – bylo na co navázat.

 

Neptun, ač nebyl za normalizace aktivní, žil skautingem dál, byl skautem (a je jím dodnes), skauting chápal jako určitý způsob života, jako „umocnění člověka z víry“. Působení skautingu na něho bylo tedy dvojstranné, a proto silnější.

 

„Skaut nemůže minout stopu Boha – to jsou slova br. Ruska – Šamana (spisovatel a grafik). Souhlasím s tím, je to velmi dobře řečené.“

1989

V roce 1989 se pak Neptun zapojil do „nové“ činnosti, nebydlel už v Praze, ale v Úvalech. Právě tam se o rok později znovu založilo středisko, v němž Neptun působí dodnes. Podílel se na jeho funkci po stránce činovnické – vedení střediska – ale kontakt s dětmi neztrácel, vedl vlčata, pořádal tábory.

 

Po roce 1992 byla jeho činnost velmi pestrá. Zapojil se do Duchovní rady Junáka (stejně jako před lety jeho otec). V čele rady byl br. Jiří Zajíc – Edy, Neptun působil zároveň jako zpravodaj Duchovní rady v KRJ v Praze. V radě připravoval nový slib – pamatuje na hledání vhodné formulace, na celou problematiku.

 

„WAGGGS a WOSM totiž požadovaly zakotvení prvního principu – povinnost k Bohu – ve slibu.“

 

Roku 1997 dostal pamětník od Miloše Blažka – Merkura návrh na to, aby přijel na lesní ekumenickou školu, měl na starost duchovní rozměr skautingu a stal se tak instruktorem LŠ. Roku 1992 Merkur Neptunovi ELŠ „předal“ a z Neptuna byl rázem vůdce školy. LŠ měla ve vínku od začátku důraz na duchovní rozměry skautingu, duchovní principy. Když se „Neptunovi dostala škola do rukou“, vedl ji podle toho, jak to bylo v roce 1968. Dnes už je vůdcem LŠ bratr Pade.

 

V nedávné době byl pan Pečený také zvolen místopředsedou ORJ Praha-východ. V jejím rámci už dlouho pracuje jako „výchovný“, organizuje čekatelské, vůdcovské zkoušky; dbá na vzdělávání.

Pamatuje také na vzpomínky starých skautů – například na br. Lona, který Morseovou abecedou při výslechu vysílal ostatním skautům „MLČ“ klepáním prsty na koleni.

Hodnotí dnešní skauting, porovnává ho s předchozím, klade důraz na principy skautingu, předkládá velmi pečlivá řešení problematiky vytyčení si cíle a jití si za ním.

 

Vzkaz dnešním skautům: „Neslevovat, vzít si ze skautství našich předchůdců to nejlepší a rozvíjet ho dál. (…) Skauting je asi něco velmi hlubokého, když kvůli němu ,někteří před námi‘ trpěli a umírali. A také – horší než lež je polopravda. Vyvarujte se tedy toho ,poloskautingu‘.“

Pro Skautské století rozhovor natočila Anna Cisariková (2011) a zpracovala Zdeňka Holoubková – Támhle (2011).