Mgr. Blanka Paulů

* 1954

  • „Nařídili mi prostě striktně centrální přípravu. Ciller řekl: ‚Musíš jet s námi na Seiser Alm.‘ Ale věděla jsem, protože už to samé bylo před Oslem, nesvědčilo mi to. Nedalo se nic dělat. Tak jsem tam jela. Vždycky, když jsem se vrátila z velké výšky, nebylo mi čtrnáct dní dobře, než jsem se z toho sebrala. Ale musela jsem tam odjet, tak jsem tam odjela. A začalo to, vrátila jsem se a těsně nato bylo mistrovství republiky. Vyhrála jsem ho ještě, odcestovala jsem, a abych nenastydla před olympiádou, nejela jsem ani domů. Odcestovala jsem do Nového Města do izolace, začala jsem cítit, že se mi špatně lyžuje. Prostě to, co jsem měla vyzkoušené předtím, v roce 1982. Pak byla hrozná cesta do Sarajeva, autobusem jsme tam cestovali dva dny s přespáním v Bratislavě. Večer jsem měla tiskovku, to si pamatuju opravdu blbě, tam na mě svítila světla – a slibovat ty medaile. Už jsem dostala teplotu a druhý den se jelo celý den do Sarajeva autobusem. Bylo mně tam už blbě, furt někdo otvíral a zavíral okno, prostě hrozné. Celý den se jelo a už jsem měla teplotu. Jela jsem do olympijské vesnice na dva dny do izolace, byla jsem nemocná. Naznačila jsem pak, jestli by si nešlo odpočinout a nejet hned první závod. Ne, to neexistovalo. [Říkali:] ‚Nejde to!‘ Čekaly se medaile, tak jsem si projela jednou trať. Den jsem byla z postele a hned byl závod. Dlouho jsem se z toho hrabala, ani ne snad ta nemoc, z toho jsem se, si myslím, vyhrabala docela brzy. Štafetu jsem pak jela dobře a dvacítku jsem taky musela jet dobře, když jsem byla čtvrtá. Ale psychika byla strašná. A ještě k tomu padal takový sníh, že na něm neumím. Možná nemoc ani neměla tak velký vliv jako sníh, že na něm neumím, na čerstvém a měkkém sněhu.“

  • „Pak jsem jela já, co jsem měla udělat náskok, tak jsem přijela druhá. Dáša přijela tak nějak v celém chumlu, ale vepředu absolutně v kontaktu. Měla jsem tedy udělat náskok, tak jsem přijela druhá. Gábina měla úkol co nejmíň ztratit, přijela sice čtvrtá, dvě místa ztratila, ale v absolutním kontaktu. A Květa měla udělat finální výsledek. Ale já bohužel, bude se zdát, že si vymýšlím, trpím hrozně na migrény, opravdu hodně. A z toho stresu jsem už před startem věděla, že migréna přijde. Ale říkala jsem si, že teď nemůže přijít, že teď prostě musím. Odjela jsem hodně dobrý úsek, ale jak jsem přijela do cíle a jak všechno ze mě spadlo, tak mě chytila migréna v hrozném stadiu, dojela jsem a šla jsem zvracet za boudu. Bolest hlavy, klasická migréna, na kterou trpím dodnes. Ani jsem nevěděla, jak tam bojujou, až pak v takovém polokómatu, jak mě bolela hlava, jsem se šla radovat s holkami a šla se podívat na poslední úsek. Ani jsem nevěděla, jak tam Gábina bojuje, moc jsem si to neužila. A pak na nějaké oslavy ani nebyla nálada, ještě mě celé odpoledne bolela hlava a bylo mi blbě.“

  • „Dalo se dohromady nové družstvo, kde byla Mirka Jaškovská, já, Gábina Soukalová. Dvě nebo tři Slovenky, Jana Tašová, Labašková, Milka Šuleková. Úplně nové družstvo, začaly jsme a bylo tam strašné nadšení, hodně vyhrávalo nadšení. Kupodivu, když jsem byla vdaná, tak první rok, když mě tam zařadili, jsem s nimi moc jezdit nechtěla. Přinesla jsem si párkrát potvrzení od trenéra z Vrchlabí Ilji Matouše, že nemůžu jet. Nechtěla jsem odjíždět, první léto jsem moc nechtěla. Ale pak, když začal první sníh, jiná možnost nebyla. Byly jsme mladé družstvo. Nadšení, obrovské nadšení byla polovina úspěchu. Trénovaly jsme hodně, fakt hodně, ale nepozorovaly jsme, že by to bylo těžké. Strašné nadšení, a to si myslím, že přineslo úspěch na mistrovství v sedmdesátém čtvrtém. My když se bavíme s Gábinou [tehdy Sekajovou, dnes Soukalovou], říkáme tomu zlaté časy lyžování. Byla tam pohoda v družstvu, strašně jsme chtěly, to si myslím, že byl ten úspěch. Přišel úspěch a nám se zdál úplně zadarmo. Fakt jsme tam byly úspěšné, štafeta třetí, já jsem byla druhá, čtvrtá, holky byly každá kousek přes deset. Když jsme přiletěly do Prahy, čekali tam lidi a vítali nás. My s Gábinou si říkaly: ‚Co dělají, co je to za slávu?‘ Myslely jsme si, že je to začátek, že to přišlo samo. Nic jsme nečekaly, pořád jsme se smály a byly jsme bez stresu. Byla to pro nás všechno jakoby hračka. To byla půlka úspěchu, nálada v družstvu. Druhým trenérem byl Petr Honzl, byla to super nálada v družstvu.“

  • „Akorát vím, že největší problém, co mě trápilo, byl brácha. Mamka brečela, že brácha je někde zas u toho, že utek. Oni totiž naši, aby byl klid, tak nás za den nebo za dva dny odvezli k babičce do Chocně. To si pamatuju dobře, nevím proč, jestli se táta někde něčeho zúčastňoval. Odvezli nás hned do Chocně i s bráchou, a brácha zase první, co bylo, to si pamatuju, bydleli jsme u velikánského viaduktu. U nádraží byl obrovský most, takové skály dolů. On mě vždycky ke všemu samozřejmě přizval. První, co bylo, když jsme tam přijeli, tak šel na most házet na vlaky, co jezdily asi se zbraněmi, naložené tanky nebo děly, to si pamatuju matně. První, co bylo, tak že jdeme házet dolů z mostu kameny na vlaky. Tak jsme šli. Pro bráchu hned druhý nebo třetí den jeli, babička řekla, že tam chce jenom mě, že s bráchou se to nedá. Že první, co bylo, tak jsme šli házet kameny na vlaky. S naším bráchou to bylo opravdu... Tak ho zase odvezli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 26.02.2024

    (audio)
    délka: 03:02:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla hromadu smůly. Ale vyloupla z ní tři velké medaile

Blanka Paulů na zimní olympiádě v Sarajevu 1984
Blanka Paulů na zimní olympiádě v Sarajevu 1984
zdroj: archiv pamětníka

Blanka Paulů se narodila 31. března 1954 ve Vrchlabí jako Šafářová, měla o čtyři roky staršího bratra Stanislava. Jejich rodiče Stanislav a Božena se přistěhovali do Vrchlabí po válce z východních Čech, z kraje kolem Vysokého Mýta. Oba pracovali ve vrchlabské automobilce. Od raného dětství ji vedli k lyžování. V době sovětské okupace Československa roku 1968 odvezli rodiče dospívající Blanku a jejího již plnoletého bratra Stanislava z bezpečnostních důvodů k prarodičům do Chocně. Pod bratrovým vedením našli ale i tam způsob, jak vyjádřit nesouhlas s okupací. Z viaduktu házeli kameny na vlaky se sovětskou vojenskou technikou. Po základní škole nastoupila Blanka Paulů na gymnázium v Jilemnici, mezi třetím a čtvrtým ročníkem se vdala. Maturovala v roce 1973. V roce 1974 získala na mistrovství světa v klasickém lyžování v běhu na deset kilometrů stříbrnou medaili, s československou štafetou byla třetí. Ze zimní olympiády 1976 v Innsbrucku odjela bez medaile. Od té doby měla problémy s funkcionáři lyžařského svazu a s novým trenérem Zdeňkem Cillerem. Dvakrát ji vyřadili z národního družstva. Na zimní olympiádě v Lake Placid 1980 se jí v individuálních závodech nedařilo, ve štafetě skončila čtvrtá. Na zimní olympiádě v Sarajevu 1974 vybojovala ve štafetě stříbrnou medaili, v závodě na dvacet kilometrů dojela čtvrtá. Reprezentační kariéru ukončila v roce 1985. Od roku 1986 učila a trénovala sedmnáct let na sportovním gymnáziu v Jilemnici. Ve svých věkových kategoriích vyhrála desetkrát mistrovství světa veteránek v běhu do vrchu. V roce 2024 žila ve Vrchlabí.