Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Paul (* 1925)

• narozen 25. května 1925 na Volyni

• po střední průmyslové škole poslán ihned k vojenskému výcviku

• v roce 1943 se společně s bratrem připojil k československé vojenské jednotce v Buzuluku

• absolvoval výcvik jako průzkumný radista

• bojoval v Karpatsko-dukelské operaci, u Liptovského Mikuláše a u Prostějova

• v boji zraněn střepinou granátu do obličeje

• na Ukrajinu se po válce nevrátil, usadil se v Pasekách, zde získal zemědělskou usedlost

• po začátku kolektivizace se přestěhoval do Přerova

• do odchodu do důchodu zaměstnancem Přerovských strojíren

Mládí na Ukrajině

Mikuláš Paul se narodil 25. května 1925 do rodiny s dlouhou železničářskou tradicí. Pan Paul pochází z Ukrajiny, z Rovenské oblasti. Zde vychodil ve Zdolbunově střední průmyslovou školu. Hned v osmnácti letech pak nastoupil na vojnu, stejně jako jeho starší bratr. Kromě něj měl Mikuláš Paul ještě dvě sestry.

Soužití s Němci na Ukrajině

„Já osobně si nemůžu naříkat. Do školy jsem chodil po trati, u trati jsme žili, a tam to hlídali Němci. Už mě znali, pokaždé se se mnou přivítali. Neměl jsem s nimi nějaké problémy.“

V československé vojenské jednotce

Mikuláš Paul podle svých slov tehdy věděl o válečné situaci takřka všechno – o postupu německé armády, o úspěších i neúspěších Čechoslováků. Informace se šířily především mezi lidmi, neboť rozhlas a tisk byly téměř nedostupné.

V roce 1943 se s bratrem dozvěděli, že se v Buzuluku organizuje československá vojenská jednotka. Českoslovenští vojáci se dostali až k Rovnu, kde zorganizovali nábor.

„Hlásili se tam všichni dobrovolníci z Volyně – staří, mladí, všichni vstupovali do armády, přinášeli a odevzdávali dobytek. Co mohli, obětovali armádě. Na Volyni byli totiž dobří hospodáři a měli neustále všeho dostatek, takže to pro ně nebyl problém.”

Společně s bratrem se připojil k československým jednotkám.

Výcvik

Ve dnech, kdy měl absolvovat vojenský výcvik, však došlo k německé ofenzivě. „Přišli jsme do Rovna, tam jsme se zapsali a najednou začali Němci útočit. My, ještě v civilu, jsme proti nim válčili… Odrazili jsme je odtamtud a potom jsme šli na výcvik.“ 

Na výcviku strávil Mikuláš Paul téměř tři měsíce. Byl cvičen jako průzkumný radista.

Bojová nasazení

„Po výcviku jsme šli na frontu – pěšky. Odtamtud (z Ukrajiny) až do Rumunska.“ Pan Paul bojoval v Karpatsko-dukelské operaci a poté u Liptovského Mikuláše.

„Dukla byla Dukla. Tam jak udělal jeden voják pěšinu, tak se po ní chodilo. Jakmile se šláplo vedle, šláplo se na minu. Všechno bylo zaminované. Bylo to hrozné. Pokud to šlo, projel se terén tankem a vojáci šli po vyjetých kolejích, anebo se musel dávat moc velký pozor. Miny byly takové dřevěné krabičky – tam byla výbušnina a rozbuška. To dokázalo utrhnout nohu, když na to někdo šlápl.“

„Na Dukle jsme strávili asi dva měsíce.“ Poté následoval pěší přesun na západ. Od Liptovského Mikuláše však byly československé jednotky nuceny ustoupit. Podle Paulova líčení došlo k německé protiofenzivě a bojová linie se ustálila podél místní hlavní silnice: „Z jedné strany Němci, z druhé my a házeli jsme na sebe granáty.“

Válečné vyznamenání

„Jednou jsem zaslechl polské vysílání – vojáci se nemohli dovolat na svou stanici. Já jsem oba (polské radisty) slyšel, jednoho i druhého. Ozval jsem se, polsky hovořím, a povídám, že mu zprávu vyšlu, jestli souhlasí. Povídal, že to není nic tajného, že to můžu zkusit. Navázal jsem spojení, zprávu mi předali a já ji předal dál. Byl to nějaký polský velitel, zapsal si mě a po válce přijel do Olomouce. Zde si mě zavolal a vyznamenal válečným křížem.“

Zranění

Mikuláš Paul byl při svém bojovém nasazení zraněn střepinou granátu do obličeje. Kromě ztráty několika zubů neutrpěl žádné trvalejší následky.

Poměry v jednotce

Atmosféra v jednotce byla podle Paula poměrně dobrá, bylo v ní mnoho Ukrajinců, kteří utíkali před Němci. „Rusové je pak chytali a pozavírali je na Sibiři. Jediný důvod byl, že překročili hranice. Rusové byli k cizincům opatrní. Nevěřili nikomu.“ Zde je poté naverbovala formující se československá vojenská jednotka.

Postup na Moravu

„Dostali jsme se až k Prostějovu, tam končila fronta. Němci začali střílet, my jsme nevěděli, co se děje. Oni první se dozvěděli o své kapitulaci. Hned jsme se pak také dozvěděli, že je konec války.“

 „Němci postupovali do lesů na Prostějovsku a my za nimi. Nedali se. Šli jsme za nimi. Přišli jsme do lesa, Němci se tam rozložili a ruští vojáci je už brali do zajetí – stahovali jim boty, brali cennosti…“

Válečné zážitky

 „Šli jsme na průzkum a Němci nás uzavřeli. Probili jsme se. Za lesem byly tři domy. K jednomu jsme se dostali, ale Němci byli na jeho druhé straně. Nějak jsme se však domluvili, že jsme v klidu odešli my i oni. Najednou jsme viděli dva zabité ruské vojáky u těžkého kulometu (fronta se tehdy neustále měnila). Spolubojovník Slávek šel a povídá, že toto tady nenecháme. Vzali kulomet, odnesli jej kousek dál – bylo to v bramborovém poli. Mezi řádky brambor k nám lezl německý voják. Viděl jsem jen ruku, jak hodil granát… Hodil jej však před kulomet, který měl tzv. disk, tak se nám nic nestalo. Němce jsme zajali a předali…“

„Vzpomínám si, jak Němci na Slovensku sebrali Romy, vyvedli je a stříleli. My jsme je přepadli. Jeden z Romů prosil, ať mu dáme samopal, že se s nimi vyrovná sám. Náš voják mu dal samopal a on je postřílel.“

Po válce

Po skončení války se Mikuláš Paul společně se spolubojovníky přesunul do osvobozené Prahy, kde strávil dva měsíce. „Rozstrkali nás, kam to jen bylo možné.“

Civilní obyvatelstvo se k vojákům chovalo velmi vstřícně. „Byl tam takový klučina a pořád za mnou chodil. Přišel a povídá: ‚Tatínek vás zve na oběd.‘ Vzal jsem nějaké konzervy, poněvadž co se týká zásob, měli jsme dost. Také cigarety. A šel jsem za nimi. Úplně se divil, jak jsme zásobeni.“

O návratu na rodnou Ukrajinu podle vlastních slov příliš neuvažoval: „Mohl jsem se vrátit, ale nemělo to cenu. Řádili tam banderovci… Naši chlapci tam někteří přijeli, oni je úplně vysvlékli a vzali si jejich vojenské uniformy. Nemělo cenu tam jezdit.“ Na Ukrajinu se pak již nikdy nevrátil.

Po pražském pobytu pobýval Mikuláš Paul necelý půlrok na Žatecku, kde se hojně setkával s obyvateli německé národnosti. „Vztahy s Němci v pohraničí byly dobré, oni si uvědomili, co udělali, a nebyly s nimi žádné problémy.“

Poté byl přemístěn k usazení do Uničova, odkud se přestěhoval do Pasek. Zde si bývalí vojáci mohli vybrat a obsadit německé domy podle vlastní volby. „Měli jsme přednostní právo na všechno, co bylo dřív německé.“ Zabral tedy zemědělský statek i s hospodyní, jež se posléze stala jeho manželkou.

V poválečné době byl ještě jednou povolán na vojenské cvičení. O návratu do armády nicméně již ani nezauvažoval.

Během socialistické kolektivizace se z Pasek raději odstěhoval do Přerova, kde našel práci v tamních strojírnách. Zde pracoval až do odchodu do důchodu.