Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThDr. Jiří Josef Otter (* 1919)

Nejsem žádný odbojář

  • narodil se 31. července 1919 v Plzni

  • otec byl evangelický farář

  • v roce 1938 odmaturoval na gymnáziu a začal studovat klasickou filologii na FF UK

  • po uzavření vysokých škol složil v roce 1940 diakonské zkoušky a začal učit náboženství

  • v roce 1944 byl společně s otcem zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení – do konce války byl vězněn na různých místech v Německu

  • po válce vystudoval angličtinu na FF UK a teologii na KEBF (dnešní ETF)

  • roku 1948 se stal farářem Českobratrské církve evangelické, od roku 1965 působil jako tajemník na ústředí církve

  • publikoval texty o česko-německých vztazích, biblické výklady a vzpomínky na své věznění

Dovolte, abych úvodem předeslal, že můj příběh se základně liší od většiny příběhů, které převažují v pořadech Paměti národa. Já sleduji toto vysílání pravidelně, s velkým zájmem a pohnutím. Jde o příběhy tisíců obětí z období krutých totalitních režimů, většinou obětí jejich dychtění po moci a absolutní vládě. Můj příběh je odlišný. Zůstal jsem spíše jen na okraji těchto hrůz a utrpení a jsou v něm, pokud jde o období mého věznění, i světlé stránky, které mne tehdy jako vysokoškolského studenta orientovaly na další životní etapu.

Kdo byli vaši rodiče a kde jste se narodil?

S mým rodinným původem souviselo i základní životní nasměrování. Bylo to vyznačeno již neobvyklým jménem mého otce: Ebenezer Otter. Křestní jméno je biblické: hebrejské Ebenezer znamená „Kámen pomoci“. Vyslovil je soudce Samuel po vítězství putujícího vítězného lidu nad nepřáteli, spolu s vděčným heslem: „Až potud nám pomáhal Hospodin!“ Otcovi rodiče pocházeli z Vídně a jako evangelíci se drželi biblické víry. Otec studoval teologii ve Vídni a Basileji a stal se evangelickým farářem v nově založeném Husově sboru v Plzni. Také příjmení Otter je v naší zemi zcela ojedinělé. Je anglosaského původu a znamená vydra. S ním jsem se později setkával v Anglii, Německu, Rakousku i Holandsku. (V době delšího pobytu v Bavorsku jsem se pokoušel najít dějinnou souvislost se švýcarským reformátorem Jakobem Otterem, který působil v oblasti Stuttgartu, ale zabránil mně nedostatek času. Otec hledal také souvislost s pražským radním Sixtem z Ottersdorfu, odpůrcem habsburského Ferdinanda I.) Moje matka Jana, rozená Heueisová z Radčic u Plzně, se jako absolventka obchodní školy zúčastnila v Husově sboru biblických hodin pro mládež, s otcem se sblížila a provdala se za něj, stala se mu také oporou v jeho evangelizační činnosti. Měl jsem ještě dvě mladší sestry: Evu a Martu. Ve večerních pobožnostech jsme často zpívali píseň: „Pánbůh je síla má, všechna obrana má; bezpečně má státi ani se lekati duše má.“ Ta mne vyzbrojila i do těžkých let.

Jak došlo k vašemu zatčení a co následovalo?

Musím ještě připomenout, že naše rodina Otterových byla již od vídeňského období vlastenecká a masarykovská. Otec byl za Rakouska i jako student několikrát vyšetřován. Byli jsme i horliví sokolové a s tím souviselo naše zatčení, soud a věznění. Já jsem se po uzavření pražské filozofické fakulty, kde jsem studoval klasickou filologii a češtinu, vrátil v roce 1939 do Plzně, kde jsem se stal v otcově sboru jakožto diakon také učitelem náboženství (ovšem po složení přísné zkoušky z němčiny!). Tehdy byl zakázán i Sokol, jehož mnozí členové se zapojili do domácího odboje. My jsme se až do čtyřicátých let stýkali s členy několika sokolských rodin (zvláště o letních prázdninách na Šumavě), přitom jsme ale neměli tušení, že někteří jejich otcové jsou v odboji. Ten souvisel s rádiodílnou, kde šlo o seřizování rozhlasových aparátů. Gestapo v Plzni stále vyšetřovalo sabotáže a odbojovou činnost. A na jaře roku 1944 došlo i na nás, jakožto podezřelé ze spoluúčasti na sokolském odboji. Ráno obsadili gestapáci náš kostel a prováděli zvláště prohlídku věže, kde hledali tajnou vysílačku. Pro naše zatčení jim prozatím postačila schovaná státní vlajka a věci židovské rodiny odsunuté z našeho domu, které tam pro nás uschoval náš kostelník. Při prvních výsleších jsme dlouho nechápali, oč jde, až jsme se dozvěděli, že při prohlídce jednoho sokolského bytu našlo gestapo i časopis s otcovou adresou. A to považovali za další stopu. (Já jsem ty výslechy vrchního komisaře Haase vylíčil v knížce svých vzpomínek „Za mřížemi a dráty také trochu jinak“, vydané v nakladatelství Kalich v roce 2008. V roce 2009 vyšel i německý překlad, který byl uveden i na Mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku.) Když Haasovi (byl to Sudeťák, který rozuměl česky) došlo, že jsme se na sokolském odboji přímo nepodíleli, rozhodl, že jsme jistě poslouchali zakázaný zahraniční rozhlas (jako Rundfunkverbrechen). Když jsem to zapíral, dával mi rány pěstí přes uši a posléze mě zbil rákoskou, až jsem musel několik dní jen ležet na zádech pod studenými ručníky spoluvězňů. Otec byl v červnu dopraven na Pankrác před soud a byl odsouzen na pět let do káznice, já o čtrnáct dní později na dva roky za spoluúčast a matka, kterou Haas zatkl též za spoluúčast, byla osvobozena.

Jak jste prožíval pobyt ve věznicích?

Jako političtí vězni jsme byli s otcem odděleně transportováni (dva dny v horkém červenci) dobytčím vlakem (zastávky na noc byly v Linci a Salcburku v přeplněných stodolách) do věznice v Bernau v jižním Bavorsku. Otec, tehdy třiapadesátiletý, tam pracoval na velké zahradě, já ve čtyřiadvaceti letech jsem byl na těžké práci pod přísným komandem stráží na mokřadech a rašeliništích poblíž velkého Chiemského jezera. (Odtud byl směrem na jih pěkný výhled na blízké předhoří Alp.) Prožívání, jak se na ně ptáte, tam bylo vlastně (a hlavně) snahou o přežití. Denně únava po práci a hlad při nuzné vězeňské stravě. Věřil jsem však při svém domovském duchovním nasměrování v Boží vyšší řízení a pomoc. Za to jsem i Pána Boha prosil. V září pak došlo k nečekané změně našeho věznění. Otec byl odsunut do továrny na bedny pro střelivo při věznici v Kaisheimu a já byl transportován se skupinou mladých sokolů do lágru v Echenbrunnu u Ulmu, při továrně na tankové motory. Byly tam za dvojím oplocením dva baráky, v jednom italští vojenští zběhové a ve druhém většinou Češi. A tam jsem zakusil několikerou, až jako zázračnou Boží pomoc „shůry“. Vzhledem ke znalosti němčiny jsem dostal práci ve skladišti dovážených součástek, a tak jsem mohl být mimo prašné výrobní pásy. Ty byly pod dozorem stráží SS, které střílely na místě pokusy o sabotáže. Ve skladišti se mne ujal Magazinmeister Burger, věřící katolík a odpůrce nacismu. Denně mně dal kus své svačiny a posléze mi zprostředkoval i poštovní spojení s mojí matkou v Plzni, ač tím hodně riskoval. Podobně se ke mně začal chovat i vedoucí inženýr Schmidt, který byl věřící evangelík z tajné vyznavačské církve. Když zjistil, že jsem evangelický diakon, začal mne volat do své teplé kanceláře jako tlumočníka. (V zásuvce skříně jsem měl od něj také něco k jídlu.) Nakonec se odvážil na mou prosbu opatřit mi malou starší Bibličku: Lutherův překlad Nového zákona a žalmů. Podle ní jsem mohl připravovat pro skupinu přátel každou neděli dopoledne (po překladech vězeňských dopisů domů) povzbuzující biblické výklady – jakousi nedělní vězeňskou školku. Ty výklady jsem psal na kusech balicího papíru z magazínu a některé zasílal mistr Burger i do Plzně. Mám je dochovány dodnes na památku i s Bibličkou, kterou jsem pronesl v šátku na prsou až do poslední věznice a po osvobození až domů. Na jaře 1945 jsem zakusil další Boží ochranu v době náletů na blízká města Donauworth a Ulm. V noci přelétaly nad naším lágrem perutě bombardovacích letadel a my jsme byli uzamčeni bez možnosti úkrytu ve sklepech sousední továrny. Ale zůstali jsme pod ochranou Nejvyššího, jak zpívá jedna duchovní píseň. V posledních dubnových dnech jsme přežili i dvoudenní a noční hladový transport před postupující americkou frontou, místy i zamíchaní do ustupující německé armády pod palbou stíhacích letadel. Náš poslední transport skončil v uprázdněném křídle ženské věznice v Aichachu (poblíž Dachau), kde jsem se sešel po osvobození s otcem. A zde jsem se setkal i s tamní vězeňkyní, doktorkou Miladou Horákovou, s níž jsem pak pomáhal Američanům organizovat návrat našich politických vězeňkyň a vězňů do vlasti. Před návratem jsme uspořádali děkovné bohoslužby za dar svobody.

Co byste vzkázal současné mladé generaci?

Nechci se stavět do pozice autority napomínajícího vzkazovatele. Těžce nesu, že jsou u nás i po získání nové svobody a návratu k demokracii zanedbávány duchovní hodnoty. Že i v mladé generaci převládá materialistické nasměrování: Co možno nejvíc si užít (až i drogy), hledat hlavně zábavu, úsilí vyniknout (pokud možno až k Superstar), bezohledná snaha snadno a rychle zbohatnout. Ze společenského života jako by byly vytlačeny tři pojmy, které začínají písmenem „s“: slušnost, stud a soucit. Naproti tomu rád kvituji, že se v kulturních a uměleckých kruzích opět vrací téměř ztracený pojem pokora. Mladé generaci nemohu doporučit víc než jako šestadevadesátiletý kmet svým vlastním vnukům a pravnukům: využívat správně svůj životní čas zaměřený na užitečné vzdělávání, ve spojení s ukázněností a odpovědností. V tom platí zvlášť pro českou mládež učitelský i mravní odkaz Jana Amose Komenského. Ten sice razil heslo „škola hrou“, ale myslím, že s větším důrazem na školu než na hru. Dnešní školní mládež by se měla namísto promarňování času na internetové zábavě věnovat užitečnému vzdělávání. To by jí mělo sloužit k osobnímu uspokojení i užitku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2