Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Oravec (* 1964)

• narozen 3. června 1964 v obci Travná v Rychlebských horách

• jezdil na festivaly zakázaných kapel

• zažil brutální zásah pořádkových sil v roce 1983 v Žabčicích

• podepsal petici Několik vět

• po roce 1989 majitelem hospody U Oravců v Travné

• pořádá hudební festival Česko-polské pojiwo

V Rychlebských horách u hranic s Polskem stojí malá obec Travná, jejíž nepřehlédnutelnou dominantou je velký kamenný kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Žije v ní asi jen padesát obyvatel, nemá žádný telefonní signál a přes televizní anténu se dá naladit pouze polská televize. Všichni místní starousedlíci proto mluví obstojně polsky a nejméně polovina z nich se pravidelně schází v hospodě U Oravců. Její majitel Petr Oravec se už léta intenzivně snaží vnést do těchto míst kulturu a trochu rozruchu. V Travné uspořádal již šestnáct ročníku originálního hudebního festivalu Česko-polské pojiwo, na nějž zve české i polské kapely. Vousatý urostlý muž, který nápadně připomíná Krakonoše a který chtěl vždy žít svobodně a po svém. Nejednou se tak v mládí dostal do křížku s příslušníky Veřejné bezpečnosti.

Vnímali ho jako Němce

Petr Oravec se narodil 3. června 1964 v porodnici v Jeseníku jako jediné dítě rodičům Evelíně a Josefovi Oravcovým. Jeho matka je německého původu a svého otce Josefa Reinelta nikdy nepoznala, protože padl v řadách wehrmachtu na ruské frontě v roce 1942. Otcova rodina zase patří k usedlíkům, kteří do kraje Rychlebských hor přišli hned po druhé světové válce.

Oravcovi žili v Travné, šest kilometrů do kopce od nejbližšího městečka Javorník. V době narození pamětníka prý do ní ani pravidelně nejezdily autobusy, a tak oba rodiče pracující mimo obec trávili hodně času v zaměstnání. Petr proto velkou část dětství strávil u babičky Berty Geierové, která mluvila jen německy. Když pak nastoupil do první třídy v Javorníku, měl potíže s češtinou. Vzpomíná, že ve škole moc nezapadl. „Měl jsem furt na triku, že jsme Němci. Děcka se mi smály a dávaly mi to sežrat,“ dodává Petr Oravec.

Jeho pohled na svět v dětství také ovlivnil strýc Antonín Maňák, který v mládí z politických důvodů strávil několik let v komunistických kriminálech a po neúspěšném pokusu o odchod na Západ se se svou rodinou přestěhoval do Travné. „Už jako malý jsem s ním poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Dával mi spoustu rad. Třeba v Travné bylo kladení věnců a my jsme si vzali do ruky pušky a oba jsme se dívali přes ten dalekohled na soudruhy, jak kladou věnce. Takže ten mě těžce zaškolil,“ vzpomíná Petr Oravec a dodává, že odpor k tehdejšímu systému v něm bujel i kvůli tomu, jak lidé negativně vnímali jeho německé předky.

Mánička z Travné

Petr Oravec tak v mládí odmítl vstoupit do svazu mládeže a své přátele si hledal v úplně jiné sortě lidí. Říkalo se jim máničky, androši nebo vlasáči a vyznačovali se svým charakteristickým neformálním oblékáním, svobodným myšlením a dlouhými vlasy. „Chodili jsme oblékaní jako hipíci a jen nás viděl policista a už kontroloval občanku. Nesmysly, jestli člověk dělá, to bylo jejich. Hlavně vidět razítko z práce,“ dodává Per Oravec, který se tehdy pod rudnými doly učil na obráběče kovu v Letohradě a o víkendech vyrážel na festivaly, kde hrály kapely zakázané komunistickým režimem. Nejednou při nich zažil zátahy pořádkových sil Veřejné bezpečnosti (VB), z nichž si odnesl modřiny po celém těle. Vzpomíná například na festival ve Veselí nad Moravou, kde je rozehnali obušky a vodními děly. V létě roku 1983 zase zažil velmi brutální zásah Veřejné bezpečnosti, jemuž se pak mezi lidmi říkalo žabčický masakr. Proti návštěvníkům festivalu v obci Žabčice tehdy zasáhla stovka příslušníků pořádkových sil. „Najednou přijel autobus s nápisem zájezd. Plně obsazený policisty a za ním ještě přijely antony. Teď to tam nahnali a těžce nás řezali. Tehdy jsem zkusil obušek a dostal bití,“ vzpomíná Petr Oravec. Spousta jeho přátel tehdy skončila ve vězení a jeho následně několikrát předvolali k výslechu. „Buď jsem zapíral, nebo mlčel,“ dodává.

Petr Oravec také jezdil na soukromé chalupy, kde se kvůli represím konaly tajné hudební vystoupení a kulturní akce. „Byli jsme někde v lese u Valašského Meziříčí. Natažený šňůry, na tom kolíčky na prádlo a výstava fotek. Velký oheň, na něm ohromný kotel a v něm se vařil guláš. Lidi tam hráli na kytary a zpívali. Z těch známějších tam byl Václav Koubek.“ Často se ale našel udavač, který akci nahlásil. Zasáhla Veřejná bezpečnost a část osazenstva si odvezla s sebou. Ani tehdy u Valašského Meziříčí tomu nebylo jinak.

Petr Oravec tak měl mezi „máničkami“ spoustu přátel. Dvakrát asi čtyřicet z nich pozval na zahradu rodičů v Travné. Hráli tam loutkové divadlo, zpívali, popíjeli a bavili se. Neuniklo to sice pozornosti příslušníků VB z malé služebny v Javorníku, kteří pak v obci vyzvídali, co se v kraji objevilo za individua, ale k žádnému zásahu nedošlo. Jenže Petr Oravec na hřišti v Travné uspořádal fotbalový turnaj, na nějž se sjelo asi tři sta „mániček“ z celé Moravy. Když účastníci vystoupili na nádraží v Javorníku, okamžitě to vyvolalo pozdvižení. „Místní policajti z toho byli úplně nadoraz. Taková smečka šla přes Javorník. Jeden policajt vyběhl a sahal jednomu z nich na vlasy, které měl po pás a ptal se, jestli to jsou fakt jeho vlastní.“

Dva jediní přítomní příslušníci VB v Javorníku se pak v Travné snažili fotbalový turnaj ukončit. Bez úspěchu, a tak odjeli pro posily. Celá skupina se mezitím přesunula do chráněného údolíčka nad obcí. „Několik policejních aut jezdilo pořád Travnou nahoru a dolů a hledali, kde jsme se ztratili. Ptali se místních a všichni říkali, že nic neví. Všechna čest, to jsem na ně byl hodně hrdý. Přitom to všichni věděli, ještě nám tam traktorem odvezli sudy piva a večer přišli za námi, udělali si svůj oheň a seděli tam s námi a popíjeli.“

Druhý den se účastníci turnaje k překvapení příslušníků VB objevili v Javorníku, kde pod pečlivým dohledem nastoupili do vlaku. Na nádraží v Jeseníku pak na ně čekaly posily a polovinu lidí odvezli k výslechu. Petru Oravcovi následně trestní komise udělila vysokou pokutu.

Jak se vyhnout vojně

Tehdy již Petr Oravec pracoval v národním podniku Rudné doly v Jeseníku. Jenže pak musel nastoupit na povinnou vojenskou službu a v přijímacích dokladech měl zaznamenanou všechnu svou „protistátní činnost“. Už tak pro něj těžká situace se stala katastrofální, když hodnostně výše postavenému vojákovi vynadal do bolševiků. Za každou cenu se proto musel z vojny dostat, a tak se pokoušel předstírat onemocnění ledvin. „Udělal jsem si speciální stříkačku a patnácticentimetrovou hadičku a přes úd jsem do močového měchýře dostal krev, protože píchnout si do prstu a nakapat si krev do moči, to tam zkoušel každej blbec. Potom s nimi totiž člověk chodil na záchod,“ vypráví Petr Oravec, který tento bolestivý úkon musel několikrát opakovat. Spoustu času pak strávil ve vojenských nemocnicích. „Pořád mě nechtěli pustit, protože jim bylo divný, že mám v moči krev a nemám tam bílkoviny a takový věci, co člověk mívá, když má nemocné ledviny.“ Po roce a půl ho ale přeci jen propustili do civilu.

V Praze

Petr Oravec pak nastoupil zpět do národního podniku Rudné doly, kde se mu ale vůbec nelíbilo. Chtěl odejít, musel by však zaplatit vyučení. „Někdo mi poradil, že když mě vyhodí, tak nic platit nemusím. Tak jsem sem tam nepřišel do práce, neplnil jsem normy a oni mě vyhodili,“ dodává Petr Oravec, který následně odešel do Prahy, kde získal místo skladníka u Inženýrských a průmyslových staveb (IPS). V Praze se opět stýkal s lidmi podobného smýšlení. Vzpomíná, že se scházeli po hospodách například na Chmelnici, u Fleků, na Klamovce, na Kampě, u Vejvodů nebo u Štiky.

„V té době začal punk. Moji kamarádi takové kohouty a my zase dlouhé vlasy. Všichni jsme ale dohromady kamarádili, protože každý nějak jel proti režimu a dával to natruc už jen tou vizáží.“ Často se stávalo, že do hospody vrazili příslušníci VB, aby všechny přítomné zkontrolovali. „Část vlétla do hospody a ostatní to hlídali venku. Brali stůl od stolu, a kdo se jim nezalíbil nebo si vyskakoval, tak ho odvezli na Bartolomějskou a tam mu dali sodu. Kolikrát je tam zmlátili a pak je pustili. To bylo na denním pořádku. Mě nesbalili nikdy, měl jsem asi štěstí a taky razítko z práce.“

Tehdy se v Praze už nějaký čas rozjížděla nová vlna a punk spojený především s amatérskými kapelami. Zázemí jim poskytovaly především kluby Na Chmelnici, Opatov, Jahodnice. Petr Oravec vzpomíná hlavně na jednu akci, kterou pořádal s Jaroslavem Chromkem. Aby se vyhnuli nežádoucí pozornosti, pronajali si na ni parník s kapacitou přibližně tří stovek lidí. Na něj pak pozvali kapely Stará dobrá ruční práce a Tři sestry. Plně naložený parník vyrazil od Karlova mostu. „Začaly hrát Tři sestry a pankáči skákali. Kapitán volal, ať se uklidní, nebo se loď převrátí. Měli jsme tam pytel trávy a každý si tam chodil. Kapitán to taky vyzkoušel. Úžasný, takové věci se zažijí jen jednou za život.“

Dopluli až do štěchovické vodní nádrže, kam se dostali přes plavební komoru. „Za chvíli za námi člun a megafonem nás policie vyzývala, ať to otočíme zpět. Museli jsme to otočit zpátky a v podstatě ukončit. Ale hrálo se furt, oni na loď nešli. Přijeli jsme zpátky a tam už přichystáno snad dvacet antonů a plno policajtů. Jak jsme vycházeli z lodě, tak jednoho po druhým brali. Tenkrát tam několik lidí, co byli takový pohledávaný, sbalili,“ vzpomíná pamětník na akci, která proběhla v roce 1986.

Z Prahy do Travné Petr moc nejezdil. V hlavním městě žil v určité anonymitě, ale po příjezdu do Javorníku byl okamžitě pod dozorem. „Všechno o nás věděli,“ dodává Petr Oravec. Tehdy chtěl emigrovat na Západ, kam by se dostal přes Jugoslávii. Přes opakované žádosti však nikdy nedostal výjezdní doložku, bez níž tehdy odcestovat nemohl.

O politiku se Petr Oravec nicméně příliš nestaral. Nechodil sice k volbám, ale do aktivit chartistů se nezapojoval. V roce 1989 přesto podepsal petici Několik vět, zaměřenou proti vládě jedné strany. Sám z toho potíže neměl, hůř na tom byl jeho otec. V jeho zaměstnání si totiž mysleli, že je pod peticí jeho jméno. „On vůbec nevěděl, která bije, neměl tušení, co se děje. Máti se tomu řehtala, věděla, co se stalo. Pak jsem mu to řekl.“

Centrem kultury v Travné

V roce 1988 se Petr Oravec oženil s Janou Guzejovou, rodačkou z Jeseníku a těsně před pádem komunismu se spolu nastěhovali do Travné. Tam se také Petr Oravec dověděl o zásahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989, jenž vyvolal události vedoucí k pádu komunistického režimu. Do Prahy se už nevydal a vše pozorně sledoval z rádia. Ačkoli ho pak přemlouvali ke vstupu do místní buňky nově vzniklého Občanského fóra, odmítl. Věděl prý, kolik bývalých komunistů se v ní angažovalo.

Po revoluci si v Travné otevřel malý obchod a později hospodu U Oravců. Stále se stýkal se svými starými přáteli a v hospodě pořádal koncerty a později originální hudební festival Česko-polské pojiwo, na němž vystupovaly české a polské kapely. Mezi nimi i jemu dobře známá hudební uskupení zakázaná komunistickým režimem jako The Plastic People of the Universe (Plastici), Garage (Garáž), Psí vojáci nebo Jimi Čert a další. Dokonce na festival chtěl pozvat i bývalého prezidenta Václava Havla. Ten to tam totiž dobře znal, protože poblíž Travné u Borůvkové hory se za komunismu setkávali čeští a polští disidenti. „Omluvil se mi, že je vytížený a že na tom už není zdravotně dobře. Škoda, že mě to nenapadlo dřív,“ vypráví Petr Oravec a na závěr dodává, jak v roce 2017 vnímal českou politickou scénu. „Raději to nesleduji, abych se nerozčílil. Nelíbí se mi to. Líbilo se mi to po převratě. Měl jsem rád období a lidi, jako byl Václav Havel. Nezajímám se ani, co se děje ve světě. Abych řekl pravdu, je mi to ukradený.“