Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Opočenský (* 1926  †︎ 2019)

• volyňský Čech, narozen 3. června roku 1926 na Volyni v Českém Boratíně

• v roce 1944 vstoupil Jan Opočenský do 1. čs. armádního sboru

• samopalník 1. čs. armádního sboru na východě

• zúčastnil se bojů u vesnic Machnówka a Wrocanka, kde byl vážně zraněn - komplikovaná zranění obou horních končetin

• v roce 1946 odjel do Československa

• při propuštění do civilu v roce 1947 mu byla vojenským lékařem potvrzena 85% invalidita

• v roce 1947 získal v Chotiněvsi statek po německé rodině Klaarů

• 23. listopadu 1947 se oženil s Libuší Šerákovou, mají spolu syna Jendu a dceru Marii

• až do roku 1960 soukromě hospodařil, poté vstoupil do družstva

• zemřel 18. října 2019

Jan Opočenský se narodil 3. června roku 1926 na Volyni v Českém Boratíně jako druhorozený syn. Matka Janovi zemřela na tuberkulózu. Janův otec se poté znovu oženil. S druhou ženou měl další tři chlapce. Podobně jako většina místních původem českých obyvatel se i sedmičlenná rodina Opočenských živila převážně zemědělstvím. Rodině se až do bolševické okupace dařilo poměrně dobře. Občasný ekonomický nedostatek byl řešen tehdy tradičním způsobem, tedy půjčováním si od Židů. Vážnější problémy nastaly pro českou komunitu až koncem třicátých let v souvislosti se stále vypjatější mezinárodní politickou situací. V Polsku zaznívala stále častěji protičeská hesla, se kterými se setkal i Jan Opočenský osobně: „Na dobu existence polského státu nemůžu naříkat. Jak já si to pamatuju, tak všechno bylo opravdu dobrý. Až poslední roky před válkou, kdy zabírali a rozdělovali Československou republiku, tak to se situace už změnila. Poláci byli tehdy už spíš s Němcema. My jsme tehdy chodili do české matiční školy do Lucka. Tehdy nám Poláci už nadávali. Říkali nám třeba Pepíci a podobně.“

V roce 1939 byla celá Volyně obsazena sovětskou okupační armádou. Jan Opočenský si dodnes vzpomíná na první dojem, který na něj nově příchozí učinili: „Divili jsme se, jak měli ubohé koně. To bylo samý špagátek a provázek. Ne jako třeba Němci, kteří měli koně se skvělou výstrojí i chomouty. Ruský koně byli malí, až jsme je obdivovali, jak vůbec mohli utáhnout dělo nebo vozy. Ti vojáci měli takové špičaté čepice a byl z nich vidět jenom obličej, zbytek byl celý zakrytý.“

Hned po bolševickém záboru východního Polska začali noví páni zavádět svoje pořádky. Lidé, kteří se nebáli dát najevo vlastní názor, byli podezřelí a novému režimu potenciálně nebezpeční. To brzy pocítil na vlastní kůži i otec Jana Opočenského, když vystoupil na volební schůzi proti kandidatuře dr. Bilobrama, kterého znal jako notorického „převlékače kabátů“ a člověka bez pevného charakteru, na funkci okresního doktora: „Jak je to možný, že volíte takovýho člověka, kterej je za Poláků Polák, za Němců Němec a za Rusů je Rus! Proč nezvolíte někoho charakternějšího! Politruk mu na to řekl: ,Opočenský, jestli já ti řeknu, že ta zeď je černá, tak je černá!‘ A byl konec. Od té doby jsme byli na seznamu pro odvoz na Sibiř.“

Od deportace na východ rodinu Opočenských paradoxně zachránila německá invaze, ke které došlo v létě roku 1941, jen několik dní před plánovaným odsunem. „Nedá se říct, že bychom Němce vítali, ale prakticky zachránili nás před Sibiří. Přišli jen asi šest dní před termínem, kdy jsme měli odejít. Už jsme měli určený přesný termín, seznamy osob byly připravené na obecních úřadech.“

Situace na Volyni byla od poloviny roku 1941 stále vypjatější a veškeré obyvatelstvo žilo pod neustálým tlakem: „Chodili jsme v noci hlídkovat. Ve dne přicházeli Němci a v noci chodili banderovci nebo sovětští partyzáni. Všichni chtěli mouku a další jídlo. Banderovci často přepadávali lidi. Jednou se stalo, že našeho souseda Opočenskýho úplně svlékli. Přišel domů jen s kravatou a v košili. Jednoho kluka, co chtěl utéct do československé armády, dokonce zastřelili.“

Němci sami se potýkali především s již zmíněnými místními skupinami banderovců. Často se stávalo, že povozy s dodávkami byly přepadeny a vůbec se tak nedostaly do města. V nezáviděníhodné situaci se ocitli především místní Židé, kteří byli bez milosti vražděni nejen hrdlořezy z SS, ale i ukrajinskými bandity. Za pomoc Židům existoval jen jeden trest, ten nejvyšší. Přesto se i mezi boratínskými Čechy našlo několik rodin, které Židům v nouzi pomohly. Bohužel za svou odvahu zaplatila jedna z nich, rodina Zajíčkových, životem. Byla odhalena na základě udání. Oba rodiče byli pro výstrahu zastřeleni, děti byly zachráněny jen díky odvážné intervenci boratínského starosty, pana Švejdara. Jan Opočenský zná ale tyto příběhy jen z vyprávění, přímým svědkem perzekuce židovského obyvatelstva se nikdy nestal: „My jsme si netroufali k tomu jít. Báli jsme se k tomu přimotat, aby se nám taky něco nestalo. A navíc, rodiče nám to zakazovali.“ Jeho otec se snažil jedné známé židovské rodině alespoň občas vypomoct trochou jídla: „Já vím, že jedni tatínkovi známí, Židi, kteří mu před válkou půjčovali peníze, občas přišli a prosili o pytel brambor nebo trochu mouky. Když jsme měli, tak jsme jim něco dali.“

V předjaří 1944 se do oblasti začala opět tlačit sovětská armáda. Ústup Němců byl velmi kvapný a Sovětům se podařilo bez větší námahy obsadit město Luck. Pak došlo k nepříjemnému incidentu, který měl pro Rusy vážné následky. „Rusové rádi popíjeli, dostali se do českého pivovaru Zeman-Malínský a vypili nějakou tu kořalu. Na nádraží stál vlak plný Němek a oni je šli znásilnit. Nějak se to dozvěděli Němci a vrátili se, aby těm ženám pomohli. Obsadili znovu Luck a potom ho Sověti horko těžko dostávali zpátky podruhé. Kdyby byli tehdy střízliví, tak se to vůbec nemuselo stát.“

Přes rychlý ústup praktikovaly německé jednotky taktiku spálené země: „Němci když ustupovali, tak všechno pálili. Sověti šli pak třeba tři dny a nenarazili na žádný stojící dům. Neměli kde spát, neměli krmení pro koně.“ Velmi nebezpečné byly zbylé skupinky Němců, které se nechtěly vzdát zcela bez boje: „Během ofenzivy přijeli Rusové. Bylo to už k ránu a oni se usídlili na kopci Forta. Už se ale nestačili zakopat. Němci je přímou palbou likvidovali. Koně si Sověti schovali u nás ve stodole, která byla hned vedle domu. Bylo to šest krásných koní, které zřejmě zabrali Čechům na západní Ukrajině. Němci ale všechny ty koně pobili. Naštěstí byl dům zděný a kule prorazily jen jednu stěnu stodoly. Za další stěnou, v kuchyni, totiž byly dvě rodiny – naše a Albrechtova.“ Jan Opočenský v té době již pracoval jako závozník s koňským povozem pro Sověty. Dopravoval jídlo a další potřebné zásoby: „Země začala rozmrzat a Sověti už nemohli používat auta, která se propadala do bahna. Tak jsem musel vozit munici, zpátky domů mě už nepustili. Pak už jsem vozil i jídlo.“

Když se Sovětům podařilo oblast ovládnout trvale, rozhodl se Jan Opočenský stejně jako naprostá většina jeho vrstevníků na Volyni vstoupit do 1. čs. armádního sboru. Mezi mladými hochy zavládla euforie: „To se ani nedá vypovědět, jak jsme byli nadšení, že máme možnost jít osvobozovat Československou republiku. To bylo strašný zanícení. To se dneska nevidí, že by někdo byl tak hrdej na to, že je Čech, že může jít osvobozovat svou republiku. Já bych šel znova i dneska. Každej z nás věděl, co se může stát. Válka je prostě válka. Věděli jsme, že nás to může zmrzačit nebo i zabít.“ Jan byl odveden 20. března 1944 v Rovně. Po krátkém působení u polního četnictva prodělal výcvik samopalníka nedaleko města Kiverce. V té době mu ještě nebylo ani osmnáct let!

Brzy se jednotka přesunula do rumunských Černovic a na začátku září 1944 se dostala do oblasti Krosna, kde se mnozí čeští vojáci z Volyně dočkali svého prvního bojového nasazení. Jan Opočenský vzpomíná nejen na projev generála Ludvíka Svobody k československým jednotkám dne 8. září 1944, ale také na následující propagandistické snahy armádních politruků Cyklenka a Rusnáka: „Jednalo se o propagandu, abychom byli ostřejší na Němce. Říkali nám, že když Němci někoho chytnou, tak mu uřežou jazyk a uši. Měli jsme rozkaz nebrat zajatce! Stalin zajatce neuznával. Když jsme někoho zajali, měli jsme ho na místě zastřelit. To ale nešlo takhle dělat, snad kdyby šlo o jednotlivce. Přece jsme nebyli zvířata, ale lidi.“

Zpočátku však nemohla být o braní zajatců ani řeč. Hned v noci z 8. na 9. září pochodovali vojáci směrem ke frontě. Další den ráno skončil přesun našich vojáků nešťastným napochodováním do volného prostoru pokrytého německou palbou u vesnic Machnówka a Wrocanka. „Nevím, jak se to mohlo stát, ale před námi nešly žádné průzkumné jednotky. Byla hrozná tma a mlha, všude plno bahna. Když se začalo rozednívat, tak do nás začali Němci střílet. Tam bylo tolik raněných. (…) Nastal tam hrozný zmatek.“ Hned v prvních okamžicích boje ztratil Jan Opočenský svého kamaráda, se kterým měl na starosti lehký kulomet: „Jmenoval se Emil Svěcený a chodil neustále s cigaretou v puse. Říkal: ,Až se dostanu na frontu, budu ty fašisty tak střílet!‘ Já jsem byl jeho první pomocník, nosil jsem náboje a samopal. Když jsme pak zalehli a Němci šli na nás a útočili, říkám: ,Milku, střílej, lezou na nás!‘ Ale on už neměl jak střílet, už byl mrtvý.“

Jediným východiskem z nelehké situace byl rychlý ústup, při kterém se vojáci zbavovali všeho nepotřebného: „Měl jsem jednu těžkou konzervu šunky, která se ale jako železná zásoba směla použít až na rozkaz velitele. Jenže mi při ústupu hrozně překážela. Ta šla pryč první a následovaly ji ještě další věci. To jsem teprve věřil klukům, kteří bojovali už u Kyjova a říkali nám: ,Jídlo zahodíš, všecko zahodíš, jen abys měl plný kapsy nábojů. To je tvůj život. Jídlo vždycky pak nějaký seženeš.‘ “

Následující den odpoledne byl Jan Opočenský zařazen do sedmičlenného družstva, které mělo vázat pozornost nepřítele a dát tak možnost úderným jednotkám přiblížit se nepozorovaně k německým pozicím u místní hájenky. Vinou špatného časového odhadu a nedočkavosti velitele bylo družstvo zlikvidováno: „Velitel nám dal rozkaz vpřed. Rozkaz je rozkaz, tak jsme šli a oni nás tam celé družstvo vysekli. Němci byli zastříleni na určitý úsek, a jak jsme se tam dostali, tak na nás pustili palbu. Tím nás vyřídili, sedm chlapů bylo najednou pryč! Všech sedm nás zasáhli. Tři jsme to přežili, ale všechny jsme byli zranění. Velitel Kalitič měl prostřelené obě nohy. Já jsem to dostal z kulometu do levé ruky, hned se valila z rukávu krev a okamžitě jsem ztratil v ruce cit. Lehl jsem si na záda do brambořiště a pravou rukou si rozdělával maskovací plášť. Potom mě sniper střelil kulkou dum-dum i do pravé ruky a byl jsem vyřízenej. Kdo se hejbal, toho ještě potom dostřeloval elitní střelec.“

Naštěstí úderné jednotky brzy německé kulometné postavení umlčely a ranění včetně Jana Opočenského mohli být ošetřeni. Během čekání na odvoz do týla si ale ještě zažil „horké“ chvilky: „Když nás ošetřili, tak nás položili pod stromy u potoka. Přišel velitel a nařídil saniťákovi, že pokud naši ustoupí a přijdou Němci, musí nás všechny postřílet. Ani jeden se nesmí dostat do zajetí. Věděl, že Němci zajatce mučí a týrají. Moc dobře nám z toho nebylo. Naštěstí pro nás nakonec přijel náklaďák. Zpátky jelo auto přes pole a různý výmoly a řidič jel navíc strašně rychle. Všichni jsme řvali bolestí.“

Tím začala Janova dlouhá anabáze po celé řadě různých ošetřoven a nemocnic, kde se léčil ze svých těžkých zranění. Nejprve byl umístěn v nemocnici v Krosně. Protože měl pan Opočenský komplikovaná zranění obou horních končetin, nebyl schopen se ani sám najíst. Přesto se domníval, že se brzy zase vrátí do bojů na frontě: „Když jsem přišel na ošetřovnu, tak jsem se ptal jedné sestry, za jak dlouho budu zdráv a kdy se budu moct vrátit k našim klukům. I jako mladý kluci jsme věděli, že když se zlomí kost, tak to sroste tak za šest týdnů. Ona mi odpověděla, že až to bude zdravý. Ale tehdy již věděla, že já se na frontu už nevrátím nikdy, protože se jedná o příliš závažné zranění.“

Po převozu do nemocnice v polském Lvově u něho navíc propukl tetanus. Toto onemocnění je způsobováno bakterií Clostridium tetani, projevuje se křečemi a ztrátou koordinace svalových pohybů, která je zapříčiněna tím, že toxiny produkované bakteriemi blokují uvolňování svalového stahu. Nemoc u mnohých vojáků končila nesmírně bolestivou smrtí v důsledku zástavy srdce nebo kolapsu dýchacího systému. Jan Opočenský tak prodělal velmi závažnou a bolestivou nemoc doprovázenou vysokými horečkami. Podmínky v silně poškozených nemocničních budovách byly navíc naprosto nevyhovující: „Čtyři české kluky nás vyvezli do jednoho pokoje, byla to kuchyň bez oken. Byla strašná zima. Já jsem ležel u kamen. Tři do rána na ten tetanus umřeli, jen já jsem ho přežil. Ono vás to natáhne a pak vás to potrhá, že umřete.“ Z průběhu nemoci si mnoho nepamatuje: „Já jsem to celé prožil jakoby v komatu. Jen jsem viděl, jak ke mně sestry vždycky jdou s injekcema, aby mi daly krev. Křičel jsem, aby šly ode mě pryč, aby mě radši nechaly umřít. Protože ony mi napíchly tu infekci do stehna a balonkem tam pumpovaly krev. Jenže to tak strašně bolelo!“

Jan byl v té době už tak zesláblý, že byl zcela odkázán na cizí pomoc, neschopen pohybu: „Já jsem nezvedl ani hlavu nebo nohu. Prostě nic! Když mě saniťáci nesli, říkali: ,Ty nic nevážíš, to jen ta sádra...‘ “ Prodělaná nákaza tetanem však pro něj měla i další následky, které byly včas odhaleny jen díky náhodě: „My jsme měli neustále vši. Pořád jsem cítil, jak mi pod sádrou něco leze. Říkal jsem si, že to je veš. Jenže pak jsem si tam šáhnul malíčkem a on to byl pořádně vykrmenej červ. Na živém člověku!“ Je pochopitelné, že za těchto okolností mu museli sádru okamžitě sejmout a ránu znovu ošetřit. Po odstranění sádry lékař zjistil, že vzhledem k silným křečím, které nákazu tetanem provázejí, se Janu Opočenskému špatně zhojila roztříštěná pažní kost. Kost během záchvatů prořízla kůži a svalovou hmotu, která následně začala znovu srůstat. Jan byl pohledem na svou znetvořenou paži zděšen: „Když jsem zahlédl svou kost, jak trčí z masa ven, okamžitě jsem omdlel.“ Brzy musel Jan Opočenský podstoupit operaci, během které byla kost umístěna na své původní místo. Především se obával, aby mu celou paži neamputovali nebo aby ho neoperovali bez narkózy. Ani k jednomu naštěstí nedošlo.

Útrapy, které musel protrpět po svém zranění, se samozřejmě negativně projevily i na jeho zevnějšku. Nakonec ho nepoznal ani vlastní otec, když ho přijel navštívit. „Tatínek přišel, podíval se do pokoje, viděl tam ležet nějakého chlapa a šel pryč. Nepoznal mě. Když se otočil a odcházel, tak jsem začal brečet. Poznal mě až po hlase.“ Po čase byl převezen do Něžina (Nezhin, asi 140 kilometrů od Kyjeva), kde se objevily další komplikace, a Jan musel být ještě jednou operován. Jednalo se o poměrně závažnou a dlouhou operaci. Zde byl hospitalizován od listopadu 1944 až do konce května 1945. Podmínky ve zdejší nemocnici byly tvrdé nejen pro vojáky, ale také pro personál, který musel ve svých potřebách vždy ustoupit pacientům: „Jednou přišla do našeho pokoje sestra, která měla po sobě tři denní směny, a navíc se starala o nemocnou maminku, proto nemohla jít na trh. Říkala nám, že už dva dni nejedla a jestli nemáme někdo kousek chleba. Já jsem kus chleba měl, ale nedal jsem jí ho. Dodnes mě mrzí, že jsem to neudělal.“ Až po několika dnech Janu Opočenskému došlo, že personál smí jíst jen to, co zbylo po vojácích: „Pak jsem přišel do lékařského pokoje a doktoři si zrovna ohřejvali pohankovou kaši. Vzpomínal jsem, kdy jsme tohle jídlo měli, a došlo mi, že to bylo tři dni zpátky. Oni si směli vzít jídlo, až když nikdo nechtěl. Kdyby si voják chtěl přidat a oni by si to předtím vzali, tak by bylo zle. Voják měl vždycky přednost.“

Konečně nastal konec války, který i vojáci v nemocnici řádně oslavili: „Devátého května jsem vykšeftoval deku s ruskými vojáky za kořalku a všichni jsme ji pak pili. Byla to velká oslava. To jsem byl poprvé v životě namazanej. Bál jsem se slézt dolů z pryčny, abych nespadl.“ Janův zdravotní stav se postupně zlepšoval. Z nemocnice byl propuštěn asi tři týdny po skončení války a odjel vlakem přes Kyjev a Kiverce domů do Boratína.

Ještě ten den, co přijel domů, začali všichni sousedé vyzvídat, kdy dojde k vysídlení volyňských krajanů do Československa. Život na Volyni už nebyl jako dříve a všichni toužebně očekávali návrat do staré vlasti. „Navečer přišli všichni místní otcové a dědové a začali vyzvídat, kdy pojedem do republiky. Jako bych já něco mohl vědět! Tam už všichni chtěli jet pryč. Všichni! Někteří už ani neseli a pak na Volyni seděli ještě dva roky a byli v tísni.“

Jan Opočenský se jako zraněný voják dostal do Čech rychleji. V Praze kontaktoval strýce Václava Šeráka, matčina bratra. Delší dobu strávil po různých invalidovnách a léčebnách. Po krátkém pobytu v lázních v Jeseníkách v listopadu 1946 byl přijat do Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde mu na jeho žádost znovu operovali pravou ruku. Tým lékařů pod vedením primáře Vícha se neúspěšně pokusil nahradit chybějící kost implantátem z holenní kosti. Ruka zůstala téměř nepohyblivá. V nemocnici Jana navštěvovali přátelé. „Naši hoši, vojáci z Boratína, mě tam navštěvovali. To víte, když tam přišlo pět šest takovejch rotmistrů, důstojníků, tak každej koukal, jakej jsem slavnej. (smích)“

Při propuštění do civilu v roce 1947 mu vojenský lékař potvrdil 85% invaliditu. Když se jiný voják divil, že on s amputovanou nohou má jen 75%, lékař poněkud svérázně argumentoval, že: „Ty sice nemůžeš chodit, tancovat, ale můžeš dělat ševce, krejčího nebo úředníka, ale on nemá ruce, on může tak akorát někoho nakopnout do prdele.“

Vzhledem k tomu, že většinu času trávil Jan po válce v nemocnicích a ozdravovnách, bylo pro něho velmi těžké zařizovat si do budoucna nějaké živobytí. Cennými radami mu pomohl zejména starší a zkušenější Alois Štěpánek, který působil jako pobočník generála Sázavského. Také kamarádi z Boratína na něho mysleli, když si sami sháněli na Litoměřicku statky po Němcích k dosídlení. Jan získal statek v Chotiněvsi po německé rodině Klaarů. Hospodařil s nimi společně asi tři měsíce, než byli odsunuti. Vycházel s nimi dobře. Janovi rodiče přijeli do Československa v roce 1947.

Třiadvacátého listopadu 1947 se oženil s Libuší Šerákovou pocházející z Lysé nad Labem. „Kdybych věděl, že to jsou Gottwaldovy narozeniny, tak bychom se ten den nebrali.“ Mají spolu syna Jeníčka a dceru Mařenku. Jan Opočenský soukromě hospodařil až do roku 1960, kdy vstoupil do družstva. Postupně vystřídal několik pracovních pozic. Pracoval v drůbežárně, jako skupinář, skladník a nakonec jako vážný.